Autor: Marie Veronika

Kříž stojí hned u cesty. Po pravé straně samota, kterou rámuje pár smrků a bříz, nalevo zdánlivě nekonečná planina pokrytá béžově zlatavou suchou trávou. Vyšší stébla prosvěcuje večerní slunce a barví jejich podzimní šediny oslnivou bělobou. V dálce se pase několik krav a planina klesá do údolí, ke dvěma rybníkům v březovém porostu a k malé vesničce.

Bylo to poprvé, co jsem navštívila Krušné hory. Jejich bezlesé planiny, podmáčené lesíky a zpustlé vesničky. Samota za samotou ukazuje lidskou vynalézavost v těžkých podmínkách: tu podomácku vyspravená střecha, tu plot nebo vrata. Chudý kraj, velká tvořivost. Oprýskaná omítka, stará stodola, opršená střecha, ale nová okna. Nová okna na neobydlených domech, nová okna na zříceninách.

Krušné hory jsou zchudlé, vybourané, opuštěné. Domy s vymlácenými okny, z nichž by každý druhý obstál v hororu. Některé mají i otevřené dveře a zvou vás dovnitř; děkuji, nechci, horory já nerada. Opuštěné nádraží se zrezlou cedulí a zarostlými kolejemi, občas tudy prý ještě něco projede. Možná. Mlžný opar – to se asi v nedalekém kotli zatápí nějakou tou petkou. Hrnečky na plotě a nasprejované sprosté nápisy s chybami.

Najdete otevřenou hospodu, vyhráli jste loterii. Když si dáte kávu, nikdo nedělá žádné cavyky. Pěkně rozpustná do pořádného hrnku. Máme česnečku a vývar. Berte, nebo nechte bejt. Vše dvojjazyčně, česky a německy, hranice jsou blízko, co by kamenem dohodil. Úsměvy se šetří, je třeba si mít co schovat na zítřek.

A přece je to krásné. Krásné zvláštní estetikou opuštěných míst, kterých se kdysi dotkla lidská ruka. Zlatožluté kouzlo rozlehlých plání doplňují opadávající modříny, tmavé smrčky a zářivé podzimní břízy a buky. Sem tam kráva, ovce, větrník. Motorka uprostřed louky. Krušný kraj, kde se vítr ani pohled nemá o co zastavit a všeho je pomálu. A přece právě tak dokonale akorát.

Když jsem byla malá, nikdy mi nepřišlo, že bych vyrůstala v kdovíjak intelektuální rodině. Pravda, táta dokázal ségře na vědecké kalkulačce napsat takové funkce, že graf vypadal jako hlava koně, ale to je přece něco, co tátové pro svoje dcery, které milují koně, dělají, ne? Rovněž mi nepřipadalo ničím zvláštní recitovat Kytici u oběda nebo prozpěvovat pasáže ze Smetanových oper. Vždyť je to míněno jako vtip! Lidé při jídle vtipkují běžně.

Až s postupujícím věkem jsem zjistila, že neznám animované seriály, které znají moji vrstevníci a jejich prominentní místa v mojí hlavě zabírají úplně jiná díla. To bylo sice pěkné při nedělních obědech, mezi spolužáky mi to ale příliš nepomáhalo. Árii myslivce z Rusalky jsem proto odsunula do pozadí a zakousla se do kulturních perel, které ze mě nedělaly vyděděnce. Ne na dlouho.

Gymnázium i univerzita ve mně vytvořily dojem, že je dobře se vzdělávat a čím víc člověk obsáhne, tím líp. I oddala jsem se svým vášním v plné palbě a ve čtrnácti přesedlala na staroindické eposy (jejichž komediální hodnota je mimo jiné opravdu značná) a další bizarnosti. Jistě, někde mezi tím se nachází i ten můj slavný Barbar Conan, Hvězdné války, Age of Empires a spousta dalších věcí, které mi i dnes umožňují přežít v kolektivu. Konec konců i skutečnost, že jste první díl Gumídků viděli až po dvacítce, se dá zamlčet. Prim ale pomalu a jistě přebralo něco, co čím dál zřetelněji vnímám jako nástupníka onoho Smetany a Erbena z nedělních obědů. A také lidé, kteří se mnou právě tohle sdílejí.

Nade dveřmi už nevisí cedule „Existenciální kavárna u Heideggera“ a skříň nezdobí dnes už zastaralý nápis „Bakalářka neurčitě mlhavých studií“. Ale ten plyšák, co vypadá trochu jako zombie, je autorsky pojatý Arthur Schopenhauer, a kresba na mých náušnicích zpodobňuje Sörena Kierkegaarda – ano, jsou to ti filosofové z 19. století. Nejoceňovanější umělecké dílo v našem bytě je parodie na moderní umění – vykuchaný kousek deskové hry (takový ten, ze kterého vytlačíte žetonky a pak ho můžete vyhodit) umístěný v rámu a s cedulkou s názvem „Kolektivní snění“ (vymyslet název trvalo asi tak deset vteřin). Na magnetické tabuli se skví moje oblíbená Skácelova báseň a většina návštěv na ni vrhá takové pohledy, že někdy mám chuť ji zakrýt dekou. To bychom ale dece nesměli říkat Sókratova duchna a používat ji jako tógu, když udeří zima – arciže! Takže si raději dejte bacha, abych se nerozhodla použít místo ní ten čtyřsvazkový frazeologický slovník.

Zdá se, že jsem nakonec skutečně vyrostla v intelektuální rodině – jen byla poznamenaná dobou a dalšími nepříznivými okolnostmi. Když jsem při jedné z posledních návštěv našla v knihovně jako čerstvou novinku Boethiovu Filosofii utěšitelku a největší tragédií bylo, že z papíru vystřižený a na špejli narafičený had umístěný nad topením se přestal točit, nešlo se nesmát. Nepraktičtí, idealističtí, křehcí a samotářští, jeden jako druhý. Musíme si to kompenzovat alespoň nějakými radostmi. Můj domov by rozhodně zasloužil onu ceduli Existenciální kavárna u Heideggera; stejně jako všichni mí nepokrevní drazí, kteří v tom jedou se mnou, vlastní plechovky se 100% pravdou, sebrané Platónovy spisy, sady štětcových fixů v odstínech teplé šedé a ještě víc tlustých slovníků než já. Zaplať pánbůh za vás a všechny vaše bláznivé nápady. Arciže.

Nevěřte prvnímu dojmu. První dojem je povrchní, odsoudíte člověka, ani nevíte jak a nedáte mu žádnou šanci to napravit. Takhle nám to alespoň vždycky říkali. I nevěřila jsem. Bylo to obtížné, ale vedena radou starších, snažila jsem se od útlých let dát rovnou šanci každému.

Od té doby uplynulo mnoho vody a mně se zdá, že lidé ani trošku nechtějí využívat výhod toho, že někdo nevěří prvnímu dojmu. Naopak – dělají všechno proto, aby zapadli do předem připravené škatule ještě před tím, než otevřou ústa. Mnohdy stačí jeden letmý pohled v tramvaji: držení těla s předsunutou hlavou, rychlé až trhavé pohyby, klátivá chůze, rozmáchlá, prudká gesta, v ústech nijak neskrývaná žvýkačka, zuby zažloutlé. Oblečení křiklavé, nevkusné, sportovně laděné. Nesuď, říkám si, třeba se pleteš, když vtom se ozve hrubý a ukřičený hlas vyvěrající odkudsi z hlubin hrtanu, s dechem přiškrceným rovněž tam, a vypustí hromadu sprostých nadávek.

Jak moc se do nás otiskuje to, kde jsme vyrostli a kde se pohybujeme, mě zaráží čím dál víc. Sociologové vědí už dlouho, že americký sen je spíš vějička než skutečná možnost, že nemáme všichni ani omylem stejné šance a že společenskou vrstvu, do které jsme se narodili, s největší pravděpodobností nikdy neopustíme. Ale to, jak to může být zjevné, mě nepřestává zarážet.

Někdy si říkám, kdybych seděla v křesle personalisty a všimla si třeba jen jediného podobného gesta nebo slova, jestli bych byla schopná zavřít oči a dát předsudky stranou. Poskytla bych rovnou šanci? Nejsem si vůbec jistá. Vždyť v tramvaji si také raději sednu vedle jemně vyhlížejícího intelektuála s knihou na klíně. Má barevné ponožky, přiléhavě střižený tvídový kabát, brýle s výraznými obroučkami a nohu přes nohu. V každém jeho pohybu či slově se odrážejí jeho životní šance, pravděpodobný vkus, přátelé, podoba budoucí či současné drahé polovičky i způsob života, jaký patrně čeká jeho děti. Prakticky všechno, dokonale vytvarováno podle ideální formy.

A první dojem. Ten, který o tom všem patrně dříve či později rozhodne.

Je tomu již nějakou dobu, co pracuji v korporátu. Pěkném, nadnárodním korporátu, jehož jméno dost lidí zná a občas je jím oblepená celá Praha. Prototypickém, přelidněném korporátu, jehož budovy (jakož ostatně budovy prakticky jakékoli organizace) praskají ve švech a jehož kanceláře mají podobu open office a hustotu mraveniště. Ukázkovém korporátu, na který by byl Kafka stejně hrdý, jako byl hrdý na svou pojišťovnu.

Pod vlivem mého pracoviště se ze mě stává nevěřící Marie. Dokud neuvidím, neuvěřím. „Vaše oddělení se bude stěhovat do čtvrtého patra!“ zaznělo onehdy. I radovali jsme se, že se zbavíme hlučného fotbálku v kuchyňce a chrčícího i vyjícího psího obyvatele, který je občas poslušný tak, až shazuje monitory. Uplynul týden, dva, tři. Kolegové se byli podívat ve čtvrtém patře, div že si tam neměřili místa pro stoly a nezačali sestavovat nové zasedací pořádky. Je tam prý klid a světlo. Sen netrval příliš dlouho. „Tak nakonec nic, žádné stěhování nebude.“

„Sem ale přijdou noví lidi,“ hrozí blonďatá paní s metrem, která proslula jako Ta, co krade stoly. „Takže tyhle pěkné dvojice stolů nahradí nové trojice menších stolů a vy se šoupnete tak blízko k oknu, že když se zavrtíte, bouchnete se o sklo.“ Přeháním vážně jenom trochu. Dvojice stolů zmizela, nahradila je trojice, kolegové provedli příslušná škatulata – a vedle mě najednou místo zalidněné kanceláře zel prázdnotou hotový barový pult. Dva neobsazené stoly namísto jednoho, navíc nově bez židlí. A já v okně.

Tři měsíce trvalo, než dorazily židle. Další měsíc, než přišli lidi. Kde jsou ti lidi? Voda je vzala. Odešli oba a mně byl navrácen barový pult. Před blonďatou paní s metrem se ale raději schovávám, protože co kdyby usoudila, že i tyhle stoly jsou zbytečně velké a můžeme každý sedět na svém štokrleti, pěkně v řadách po deseti.

„Přijmeme nového člověka, který bude dělat to a to,“ zaznělo asi tak před půl rokem. Přišel jeden nový, odešel jeden nový, přišel další nový, odešel jeden starý. Bilance? Stále chybí člověk na to a to. Poté byli přislíbeni pro změnu lidé dva. Pak se vyhlásil stop stav a nic. Docela zábava, že? Jediná potíž spočívá v tom, že to a to se samo neudělá. Děláme ho proto teď všichni, protože – a to je skutečně šokující – po tom půl roce už hoří. Ještěže mám tak milé obchoďáky, kteří když to vidí, soucitně se ptají „Chceš zachránit?“. Chci, a tak přijdou s něčím naprosto neodkladným, co ode mě právě teď potřebují.

Sedíme stále ve stejném patře, jen dalším lidem byly ukradeny a vyměněny stoly a jiným zmizela elektrická koloběžka (která se následně našla na bájném čtvrtém patře) a před vypínače někdo postavil skříň. Vedle mě stále není plně obsazeno, pozice židlí se nicméně zdá být už celkem stabilní. Nového člověka očekáváme příští týden. Vím sice, jak se jmenuje, ale takových už tu bylo – čtvrté patro jsem taky dokázala pojmenovat. Dokud ho neuvidím, neuvěřím.

Někdy patrně každý podléhá zvláštní iluzi, že je jediný nešťastný ve šťastném světě. Všichni jsou krásnější, bohatší, mladší, veselejší, hubenější a mají víc přátel. Pro vtip a úsměv nejdou daleko, mají stále komu psát a volat a nad kávovarem v kuchyňce vykládají kolegům veselé historky z víkendu.

Zpravidla stačí loupnout jen málo, vlastně se jen dotknout. Dostatečně dlouho stůjte nad oním kávovarem, sedněte si v restauraci hned vedle, napište pár zpráv – a nablýskaný lak začne prýskat. Tehdy spatříte odlesk toho, co se skutečně nachází uvnitř, a pokud neutečete, uvidíte skutečný stav věcí. Nebo alespoň tu část, která má za běžných okolností zůstat skrytá.

Ti, kdo normálně hýří veselím, se o samotě zpravidla nesmějí. Často jsou sami, nevědí, co se sebou, žijí v nešťastných vztazích, ze kterých neumějí odejít, nejsou spokojení, chtějí jinam, ale nevědí jak a někdy ani kam. Cítí se bezmocní, frustrovaní, svět jim nedává smysl a nedokážou v něm najít ani jedinou skutečně spřízněnou duši. Nezřídka se svůj žal snaží alespoň zapíjet. Čím déle naslouchám těm, kdo jsou kolem mě a nechají mě nahlédnout, tím víc se začínám domnívat, že v mojí generaci je štěstí víceméně neznámé slovo z citátů a popisků nažehlených fotografií. Těch pár lidí, kteří by ho k popisu své životní situace použili, spočítám na prstech jedné ruky. Ale uznejte, hrajeme to dobře. Děsivě dobře.

Pohled do srdce těch, kdo povětšinou ještě vůbec neřeší žádná dramata jako rozvody, dluhy nebo vážné nemoci, mě poněkud mrazí. Je možné, že takhle nešťastná byla každá generace. Je možné, že skrytý smutek v sobě nosíme všichni podobnou měrou, jen důvody se časem mění. Je možné, že prožíváme svůj romantický světobol, který s věkem přejde. Nejsem si nicméně jistá, jestli je některé z těch vysvětlení uspokojivé. Protože ať už je to jakkoli, mám silný pocit, že se někde stala ošklivá chyba. Je otázka, jestli ji kdy dokážeme napravit.