Autor: Marie Veronika

Každý rok je to stejné. Letos bude advent klidný, nikam se nebudu honit, ničím se nebudu zbytečně stresovat a dám si pozor, aby se mi nic nenahromadilo, říkám si v listopadu a těším se na to ticho při svíčkách a vůni perníkového koření. Při pohledu do diáře se spokojeně usmívám, ten koncert se nějak zvládne a jedno divadlo k tomu, no není to krása?

Jenomže pak se to vždycky nějak zvrhne. Jeden vánoční večírek, druhý vánoční večírek, třetí vánoční večírek. Jé a nechcete se ještě před Vánoci vidět? Slibujeme si to přece už tak dlouho! Měla bych navíc asi napsat tomu a tomu, už tak dlouho jsem o nich neslyšela. A nesejdem se ještě tenhle týden nad nějakou deskovkou? A co takhle zajít na kafe? A… už dost!

Moje plánovací mysl se pomalu ale jistě hroutí do temné propasti stresu. Ano, seznam dárků je prakticky odškrtaný, ale odškrtané jsou taky prakticky všechny večery a víkendy. Všichni ti lidé, se kterými je normálně fajn se vidět, se každý rok nějakým nepochopitelným způsobem nacpou zrovna do adventu a já mám chuť raději zemřít bolestivou smrtí zadušení perníčkem než večer zase někam jít a s někým se vidět. A ještě vlastně vyzvednout tenhle dárek. A taky na ten koncert musím cvičit. A odepsat na dalších pět mailů, protože na tu pozvánku všichni odpověděli a hrozně je zajímá, co je u mě nového. Sice nepřijdou, ale odepsat jim musím.

S každým novým e-mailem cítím, jak ze mě uniká trochu životních sil, každá zpráva na chatu mě vysává. Navíc – co čert nechtěl – zpravidla píšou všichni najednou. Do toho vedu normální život ze dne na den, tu nakoupit, tu vyprat. V mysli se mi neúprosně vynořují další a další úkoly, které čekají na splnění. Splním je, ano, včas a v přiměřené kvalitě. Jenomže za jakou cenu? Za cenu toho, že mi advent bude na obtíž a já budu strašně moc chtít nikoho nevidět, s nikým nemluvit a jenom si zalézt někam do kouta, kde nikdo, ale opravdu nikdo nevypustí z úst slova, která znějí jako „vánoční večírek“.

Trpíme, naši milí extrovertní přátelé, trpíme a nemáme kdy nabrat sil. Až jednoho dne (třeba tak hezky příhodně na Vánoce) bouchnou saze, tak se, prosím, nedivte. V adventním čase je to s námi totiž úplně přesně jako v tom geniálním vtipu.

„A co budete, pane profesore, dělat o Vánocích?“

„No co. Budu se vzpamatovávat ze všech těch vánočních večírků.“

Myslím, že každý jsme na nějaký takový narazili. Článek vydaný zpravidla po delší době nečinnosti, který začíná – jak jinak – omluvou za delší dobu nečinnosti. Následně více či méně mlhavě naznačí, že jeho pisatel v oné době procházel obtížným obdobím, ale už udělal potřebné změny nebo se cítí lépe a odteď všechno bude jenom krásnější. Pokud si v tuhle chvíli při čtení oddychujete (kupříkladu protože jde o jednoho z vašich oblíbených blogerů), pak vám nejspíš další vývoj událostí na optimismu nijak nepřidá. S největší pravděpodobností se nic nezlepšilo a v nejbližší době ani nezlepší – a už vůbec ne frekvence nových článků.

Články plné naděje, uvědomění a výhledů do budoucna často nevěstí nic dobrého. Nepíší je lidé, kteří jsou šťastní a hýří optimismem. Za jejich vznikem stojí jednak pocity viny z dlouhé blogové absence a jednak velmi zvláštní druh tvrdohlavého optimismu, který v sobě nosíme snad všichni. Když nás kupříkladu bolí zub a neúprosně nad ním visí nefalšovaná antická Damoklova vrtačka, také se úpěnlivě snažíme ho všemi prostředky přimět, aby bolel míň – a každou vteřinu, kdy to není tak hrozné, považujeme za známku možného zlepšení a kdo ví, třeba i obratu k dobrému. Když nás drtí všechny možné vnější podmínky, které nás zdržují nejen od psaní blogu, míváme každý den, kdy je to lepší, chuť vyhlásit počátek nového a lepšího života. Odvalujeme těžký pocit blogové viny, sypeme si popel na hlavu a stokrát i tisíckrát se čtenářům omlouváme. Odteď bude všechno jinak.

Jenomže životní trable ani bolení zubů takhle nefungují. Další den udeří s nezmenšenou intenzitou a včerejší úleva je zapomenutá. Balvan viny nás teď navíc netíží, a tak odevzdaně sklopíme hlavu a vydáme se vstříc všedodenním bojům, které nás opět uvrhnou do tísnivého blogového ticha, případně náruče krvežíznivých zubařů.

A na blogu zatím jako memento září ten poslední a zpravidla několik měsíců i let starý článek. Článek o naději, která byla stejně skutečná jako bláhová, a která možná došla a možná nedošla naplnění. Patrně nikdy se to nedozvíme. Protože blogy, na rozdíl od naděje, rozhodně neumírají poslední.

Čas od času na nějakém blogu narazím na článek typu „10 šokujících věcí, které jste o mně nevěděli“. Jde o klasický, téměř bulvární typ titulku, nad kterým mám tendenci obracet oči v sloup, tenhle konrétní na mě ale funguje, až hanba. Kliknu tedy – a většinou jsem zklamaná. Jde zpravidla o záležitosti dost normální až všední, mezi nimiž se něco šokujícího hledá jen těžko. Svůj dnešní titulek jsem proto zvolila jinak. A to, zda vás šokuje, ponechám jen a pouze na vás.

Přicházím domů, zachrastím klíči. Magnólie zrovna nekvetou, zato je v rozkvětu akademický rok. Vcházím, slyším hrát citeru a cítím omamnou vůni vanilkových rohlíčků. Z pokoje vedle dveří zní italština následovaná pořádně hlasitým výbuchem smíchu. Když vybíhám do schodů, obejme mě zvláštní klid, který je tu všudypřítomný. Odsud se nikomu nechce.

Karmel je mi jednou z nejmilejších studentských vzpomínek. Tři byty obývané normálními vysokoškolskými studentkami (na vyznání nehledě) a patro pod nimi skupinka sester. Žádná večerka, žádný režim, nic, co si představíte, když se řekne klášter. Zato čas od času nějaká autorská výstava, veřejné čtení klasiků, promítání filmu, zajímavá přednáška a každý pondělní večer strávený se všemi, kdo chtěli přijít. A že se takoví lidé vždycky najdou.

Mezi spolubydlícími jsem našla některé milované duše, které se mnou zůstanou po celý život. Přátelství tak pevná, že s nimi nic neudělá vzdálenost časová ani prostorová. Na házení plastovým citronem se zkrátka nezapomíná, stejně jako na papouška, který vám přistává do vlasů, nebo brodění sněhem, který vám sahá po pás. Ano, chtěly jsme tehdy ukázat naší nové spolubydlící – Španělce, která přijela do Prahy na Erasmus – opravdovský, pořádný sníh. Zadařilo se.

Těžko se popisuje, čím vším mi za ta léta Karmel byl. Ani vystihnout jeho atmosféru prakticky není možné. Ten pocit přijetí, klidu a radosti se nedá předat. Nesmírně ráda se tam vracím a pokaždé odcházím s úsměvem. Tady se nespěchá a není třeba nikomu nic dokazovat. Vždycky tu najdete pochopení, respekt a přijetí. A nikdy se vám odtud nebude chtít – ať už přicházíte na pečení kaštanů, autorský večer, fyzikální přednášku nebo čtení Reynkových básní, jejichž interpretka o pár měsíců později získá cenu Thálie. Osazenstvo domu se za ty roky, co tu nebydlím, úplně změnilo. Duch ale zůstal. A ta citera, ta jistě potřebuje zase trochu naladit.

Nejhorší ze všeho jsou trpaslíci. Alespoň tak se to praví ve slavné Cimrmanově pohádce Dlouhý, Široký a Krátkozraký – a kdo by chtěl polemizovat s velikánem takového formátu? My, trpaslíci, jen těžko. Přeci jen to ale vidíme trošku jinak. Snad z podhledu.

Trpasličí poznatek číslo jedna spočívá v tom, že všichni jsou velcí. Ať dělají, co dělají, dívají se na vás vždycky trochu svrchu a vy, ať už o jejich morálních kvalitách soudíte cokoli, k nim nevyhnutelně alespoň trochu vzhlížíte. Jedinou výjimkou jsou malé děti, na ty se můžete dívat pěkně shora; ovšem stačí počkat si pár let a poměr se, jako vždy, obrátí.

Trpasličí poznatek číslo dva říká, že všechno je vysoko. Pravda, do hlavy se jen tak nepraštíte, ale zase pro vás zůstane obsah vrchních poliček jednou provždy tajemstvím. Pokud tam jsou sklenice, budete vždycky pít z hrnečku. Pokud hrnečky, raději si ten svůj pořádně hlídejte nebo taky skončí na nedosažitelných horánkách, o nichž můžete jen snít. Snad se na nich skrývá něco velkého a krásného? Nezbývá než věřit. Anebo jít pro štafle.

Trpasličí poznatek číslo tři ustavuje, že uhýbat musíte zásadně vy. Jinak do vás druzí budou vrážet, bourat nákupními vozíky nebo strkat taškou či batohem. Jste malí, docela maličcí, a tedy napůl neviditelní (předpokládám, že z té vrchní půlky, jinak si to nedovedu vysvětlit). Pokud to nevezmete na vědomí, nikdo jiný to za vás neudělá a končívá to potlučeným ramenem.

Trpasličí poznatek číslo čtyři shrnuje: co je nahoře, tedy opravdu vysoko – i mimo dosah obrů – nezůstane skryto. Pohled trpaslíkův je zvyklý bloudit směrem vzhůru, bloudívá tam proto často. Vidí zelené i barevné stromy, architektonické ozdoby a fasády krásných domů, barevné střechy, hejna ptáků a západy slunce, pohádkové mraky, srpek měsíce a hvězdy. Proti trpaslíkovi je celý svět velký a objevit ho trvá celou věčnost. Trpaslík je svou existencí odjakživa obrácen vzhůru. K nedosažitelnu, ve kterém růst nezná mezí.