Autor: Marie Veronika

Děti často považujeme za stvoření, která o takzvaném dospělém světě nemají ani ponětí. V mnoha ohledem je to jistě pravda a ještě ve více ohledech je to dobře, neboť podle pesimističtěji naladěných lidí by se jinak patrně rozhodly stejně jako Oskar z Plechového bubínku Güntera Grasse raději nikdy nevyrůst. Přesto jejich bystrozrak v mnohých věcech dokáže překvapit. I když je nevědomý.

V dávných dobách, kdy ještě lidé mohli jezdit hromadnou dopravou bez roušek a bez obav seděl roztomilý blonďatý chlapeček na sedadle, díval se z okna a zpíval si písničku. Nekopal spolucestující, nelezl po sedačce, nekřičel na celý vůz, jen si čistým hláskem tiše prozpěvoval; nesedět přímo naproti němu, nejspíš bych si ho vůbec nevšimla. Takhle jsem ale zaznamenala i text – a ten mě zaujal. Nezachytila jsem ho celý, utkvěl mi zejména neustále se opakující refrén: „šup, šup, šup, šup, šup, šup, celý dlouhý den“.

Střih, další scéna. Nacpané metro a v něm malá holčička, která nedbá početného publika: „já tak rád trsám, trsám, já tak rád trsám, trsám, já tak rád trsám, trsám“. Neustále dokola, jako v deliriu. Chvíli mi trvá rozklíčovat text, protože si ještě dost šlape na jazyk. Navíc znám písničku hlavně v originále, a to ještě dost špatně.

Mám za to, že tyhle dvě děti zvládly ve svých popěvcích o deseti slovech vystihnout víceméně celý dospělý svět. Svět složený ze samých musím a odehrávající se v šíleném pracovním tempu a rytmu nesmyslných opakování, šup, šup, šup, celý dlouhý den. Práce, rodina, nakoupit, uklidit, uvařit, padnout na pár hodin a pak zase práce. A když už nadejde sladké páteční odpoledne, tak ať to stojí za to a ať je útěk co nejrychlejší. Alkoholové delirium, totální rauš. Zapomnění, uvolnění a já tak rád trsám, trsám až do svítání.

Když jsem v šestnácti Grassův Plechový bubínek četla, nerozuměla jsem tak docela, proč že se to Oskar rozhodl v útlém věku nevyrůst – ta kniha byla ovšem bizarních věcí tak plná, že nějaká další nehrála velkou roli. Dnes tomu rozumím; popravdě daleko víc, než bych chtěla. A také proto doufám, že ty dvě děti toho budou navzdory svým prorockým slovům ušetřeny. Alespoň než vyrostou.

Mám za to, že dobrých fejetonů není nikdy dost. Jsou dost krátké na to, aby se daly pohodlně číst v tramvaji, a dost odlehčené na to, aby ta tramvaj mohla jet i kolem páté hodiny odpolední směrem domů. Svým vtipem dokážou zvednout náladu, případně nasměrovat pozornost jinam než obyčejně. Namísto černých myšlenek na to, že právě visíte na štangli v přecpaném dopravním prostředku, se tak můžete soustředit třeba na to, kam se slamníkem, který už nepotřebujete, nebo proč ke slovu nekňuba neexistuje taky nějaký kňuba.

Nerudovi a Čapkovi (výše uvedené příklady jsou právě z nich) se ale věnovat nehodlám. Jejich příspěvky na poli fejetonním jsou známé dost, a kdo si nedal říct doteď, toho nepřesvědčí nic. Já bych chtěla psát o autorech méně známých, ale o nic méně brilantních. Dokážou potěšit, rozesmát a třeba i inspirovat. Ať už k tvorbě článků, anebo aspoň myšlenek.

Prvním je Gilbert Keith Chesterton. Není náhoda, že tento britský novinář konce 19. století byl velkým vzorem Karla Čapka. Jeho psaní je skvostné, vtipné, brilantně vypointované a přitom hluboké a plné neotřelých nápadů. Dívá se na svět plný ohromujících maličkostí, nad nimiž žasne; český výbor z jeho děl se konec konců Ohromné maličkosti přímo jmenuje. Chesterton se v nich vžívá do role trpaslíka, pro kterého je i sedmikráska velkou a úžasnou věcí, což ostře kontrastuje se znuděným obrem, jemuž je všechno malé a nijaké. Nedopadne to s ním ostatně právě nejlépe: „…a tak si neobyčejně znuděn lehl přes čtyři nebo pět prérií a usnul. Na neštěstí se jeho hlava octla zrovna před chatou intelektuálského zálesáka, který právě v té chvíli vyšel ven, v jedné ruce sekeru a v druhé knihu novotomistické filosofie. … A v té knize stálo: ‚Lze říci, že zlo pýchy znamená být neúměrný vůči světu.‘ A tak zálesák knihu sklapl, vzal sekeru a asi tak týden osm hodin denně sekal obrovi hlavu, až mu ji uťal, a tím to skončilo.“

Překvapení, která vám drahý Gilbert Keith (a skvělý překladatel Jan Čulík) při četbě nachystá, snad ani nelze spočítat. Při ležení v posteli mu kupříkladu chybí tužka dost dlouhá, aby s ní mohl malovat na strop, a údaje jako „kolik tun rzi se ročně odloupne z mostu přes Menaiskou úžinu“ se mu zdají fascinujícím básněním o životě. Obhajuje laciné krváky a kýče nebo se opírá do symboliky anglického břečťanu, případně anglické snídaně. S jazykem si hraje se stejnou lehkostí jako s myšlenkami, a když líčí, jak se německého hospodského, „z jehož tváře zářila láska k penězům jako slunce o polednách“, neúspěšně snaží přesvědčit, že mu dluží za doutník, popadáte se za břicho – a přísaháte, že jestli takhle maličkosti dokázal vnímat on, dokážete to taky.

Druhým autorem je Ivan Vyskočil. Přesouváme se do Československa 60. let, a k žánru, který by dost možná jako fejeton tak úplně neobstál, je ovšem otázka, jako co by obstál. Možná by to mohly být jakési fantaskní minipovídečky, nicméně vzhledem k jejich lehkosti, vtipu a délce je neváhám po bok Chestertona zařadit.

Ivan Vyskočil (nebo jak ho zná moje máma: „Myslíš ten divadelník?“) je ve své knížečce Vždyť přece létat je snadné jedním z nejoriginálnějších autorů, jaké jsem kdy četla. Úvodní povídku o deprimovaném snu, který sloužil u dámy, co se dala psychoanalyzovat a dostala ho tak do úzkých, následuje povídečka o držadle uprostřed nádraží, kde se ho nemá kdo držet, takže kdo ví, jestli to není spíš pušťadlo, nebo něco, za co když zatáhnete, celá budova se zřítí. V kousku o herci, který na jevišti při tanci vyskočil a jednoduše se zasekl ve vzduchu tak, že ho ani nešlo vykrýt košatým dubem, se dostáváme na hranici surreálna, které je dokonáno v povídce, v níž se studenti rozhodnou potrestat svoje učitele tím, že se budou strašně moc učit („A teď svými znalostmi záludně zaskakujete pedagogy… svými vědomostmi pokořujete své učitele jako zvířata. … Není myslitelné udržovat tento protipřirozený stav. Kde jsou ideály renesance, Masáku, no kde?“). Některé kusy jsou lehce dada, jiné zase o něco temnější, vybere si každý. Osobně mám nejraději tu o badatelích, kteří hrají kuličky. Tam vyniká mistrovství dialogu „toho divadelníka“ skutečně v každé replice:

Ať už vám je školní nebo divadelní prostředí blízké, nebo ne, Vyskočil vám rozhodně dokáže projasnit den. Vládne stejně jako Chesterton skutečným vypravěčským mistrovstvím a má nápady tak troufale skvělé, až se bezradně drbete na hlavě při myšlence na vlastní blog. Jednou se budete smát, podruhé budete žasnout a potřetí se vrátíte a ten kousek si přečtete ještě jednou. Protože pohled na svět, který oba pánové reprezentují, je nesmírně inspirující. A to se hodí v každé době a době karanténní zvlášť; ať už jste bloger s literárními ambicemi, nebo ne.

O tom, jak si moderní člověk kompenzuje skutečnost, že žije v nejbezpečnějším světě, jaký jsme kdy měli k dispozici, bylo popsáno mnoho stran. Násilné filmy, u kterých si může vzít na tekoucí krev k obrazovce rovnou vanu, násilné videohry, kde rozstřílíte nepřátele na cimpr campr, seskoky padákem, bungee jumping nebo přecházení na červenou – to všechno nám může vlít adrenalin do žil, i když se zrovna vracíme po chodníku se zábradlím z klimatizované kanceláře. Je tady ale ještě jedna cesta, kterou se můžete vydat. Totiž chilli papričky.

Mám za to, že papričková iniciace v dnešní době nahrazuje pradávné rituály, během nichž se z chlapců stávali muži. Dřív taková legrace obnášela třeba boj s anakondou holýma rukama nebo několikadenní pobyt v džungli. Dnes takový luxus nemáme, zato máme jalapenos a habanero. Ritus probíhá následovně: jdete se svými společníky do restaurace, kde nejprve proběhne slovní licitace. Jednotliví účastníci se předhánějí v tom, kdo kdy snědl jaké šíleně pálivé jídlo, nejlépe s takovou papričkou, která vás může pokud možno zabít a je třeba ji krájet v neoprenu. Když přítomní svou mužnost stvrdí slovy, následují činy. Je třeba s ostatními pojíst co nejpálivější jídlo.

Zde přichází nejpodstatnější rys celé iniciace: nedat na sobě nic znát. Kdo jí rychleji, má výhodu, neboť bolest je čím dál horší. Nikdo ji ale nesmí přiznat. Všichni zúčastnění tak sice kašlají, rudnou a z očí jim tryskají slzy (možná i v předtuše toho, co bude následovat, až budou probíhat další procesy trávicího traktu), nikdo ale ani necekne. Kdo by cekl, ztrácí svou mužnost i své místo v pospolitosti kamarádů a musí poníženě na každé další iniciaci vyslechnout připomínku své zbabělosti.

Když si všichni vychutnají jídlo zcela zastřené palčivou bolestí, dokončuje se rituál vzájemným přijetím. Mužnost přítomných byla stvrzena, všichni se mohou pokojně rozejít do domovských chýší. Hrdina, který svou ženu pro jistotu raději nechal doma (vždyť co kdyby se ukázalo, že to jídlo dokáže sníst taky – celé úsilí by přišlo vniveč), se k ní navrací a ve světle večerního ohně jí i případným potomkům vypráví o tom, co dokázal přestát. A druhý den, až znovu dorazí vozem s airbagy do klimatizované kanceláře, o tom může hrdě povyprávět i svým kolegům. Alespoň pak ten řev ze záchoda bude mít velmi prosté a jednoduché vysvětlení.

Legenda praví, že moje babička kdysi cosi mixovala v mixéru. Nelíbilo se jí, jak nože rozházely ještě ne zcela promixovanou hmotu po stěnách, i vzala vidličku a jala se hrudky sesouvat dolů. Tehdy mixér – spotřebič síly bezmála heraklovské – nezaváhal, a když vidličkou zajela příliš blízko jeho roztočeným nožům, příbor jí vytrhl a vyhodil ven, daleko a vysoko, až vzhůru ke stropu, do kterého se vidlička zapíchla.

A teď zpátky na zem. Saturninova kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru by zrovna tady měla hotové žně. Tím, jak se to stalo původně, už si nikdo není docela jistý. Zcela určitě nešlo o vidličku, nýbrž o lžíci (která rozhodně nemá takový dramatický potenciál). Ta se bezpochyby do ničeho nezabodla, ba dokonce ji mixér ani nevyhodil ven, natožpak ke stropu. Nejspíš ji po vytržení z babiččiny ruky jenom přiohnul (v sázce je i možnost, že ji zlomil, ale mám podezření, že i to už je dramatizace) a, upřímně řeno, nejsem si tak docela jistá ani tím. Možná že jí tam ta lžíce prostě jenom spadla a z celé eskapády vyšla lehce pošramocená. Uznejte, na tom není vůbec nic vtipného.

Sklon k přehánění a přibarvování vtipných historek se u nás v rodině předává z generace na generaci. To máte jednu drobnost tady, aby to bylo vtipnější, druhou maličkost onde, aby to líp vyznělo, a ještě něco doprostřed, kde se původně vlastně nic tak vtipného nestalo – to aby se obecenstvo nezačalo nudit. Skutečnosti už se nikdo nedopátrá, zato se všichni královsky baví. Ano, víme, že falšujeme minulost a děláme to při plném vědomí. Ale kánon rodinných historek se tím utěšeně rozrůstá a pobavit se chce čas od času každý. Na televizi nebo literaturu v tomhle ohledu není žádný spoleh; a navíc v nich nikdy nevystupuje naše babička.

Osud mou rodinu mnohokrát nehezky zkřísl, a právě proto se držíme svého kánonu jako klíšťata. Vracíme se k těm momentům, kterým se všichni s chutí zasmějeme, i když už jsme je slyšeli mnohokrát. Realita a fikce v nich splývají v jedinou mýtickou materii, ze které tkáme svou vlastní rodinnou historii. Je v ní pravda, trocha divadelnosti, špetka fantazie a dramatu, ale hlavně jsme v ní my, naše vztahy, radosti a bolesti. Z každého takového představení vycházíme posíleni, s bolavou bránicí a vzájemně si trochu blíž. A když už to přeci jen překračuje únosnou míru, vždycky se najde někdo, kdo vypravěče vrátí do přiměřených mezí nějakým tím: „Jasně. A ta vidlička se zapíchla přímo do stropu.“

Modernímu člověku jednadvacátého století prý schází mýtus. Velké vyprávění, které by pojalo celý svět a dalo smysl každému jednotlivému životu. Vyprávění, které když máte, nepotřebujete už žádné jiné. Nám takový mýtus nechybí, my ho máme. Začleňuje nás organicky do událostí všehomíra, a když na to přijde, dovede rozsekat i ořechy. Ten mixér, ano, ten legendární mixér totiž pořád ještě funguje.

Snad je to z nedostatku vnějších podnětů, snad ze zvláštnosti situace, která mě drží za zdmi a mimo kancelář, kolegy a vůbec všechno, co by mi připomínalo můj současný život. Jsem ponechána sama sobě podobnou měrou, jako tomu bylo během studií, a za okny se s omamnou silou budí jaro. A snad proto, že letos to všechno rozkvétá beze mě, bere moje obrazotvornost za ruku moji paměť a vyrážejí spolu na nekonečný výlet po krajině mysli.

Navzdory všemu tam venku je i letos jaro právě tak nekomplikovaně krásné, jako bylo už tolikrát. Ač miluji podzim a ve zbožných přáních i bílou zimu, zůstává pro mě jaro zdrojem nesmírné radosti. Patrně nic není pro moje oči tak krásné jako kvetoucí stromy. S nimi není třeba dělat žádné kompromisy; nejsou posly špatných zpráv, jsou jednoduše úchvatné. Stačí pod nimi spočinout a prozáří celý svět; ba i Kundera se v jejich stínu mění v celkem snesitelnou četbu. Tak jako kdysi.

Znovu stojím na balkóně a dívám se na kvetoucí magnólii u sousedů, opět čtu stohy knih, čas mě bere zpátky k přednáškám s výhledem na les, k pěším cestám z fakulty domů. Cítím se jako Lizzie Bennetová, když přeskakuji bahno v dolících a otevírám Wittgensteina na stráni. Smrk u sousedů na druhé straně je stejně impozantní jako vždycky. Listopadová mlha mu slušela, teď nosí čelenku ze zlatého deště.

A dál, mnohem dál. Znovu na sebe v dubnové vánici voláme „Jaro, jaro, pražské jaro!“ a já v euforii pokládám základy své duše. Ten pocit, když se po dlouhé době nadechnu nového života! I spáleniště je najednou krásné a plné zeleně. Zase nesměle tančím se sluncem, i když už se zdálo, že taková chvíle nikdy nepřijde. Slyším opět hrát Chopina a Addinsela, zvoní pro mě zvonečkem Lisztova La Campanella. Skladby mého zářivého štěstí a doby plné nekonečných možností.

Ještě dál, ještě hlouběji. Čas, kdy pro mě jméno Kierkegaard mnoho neznamená, se odehrává ve víru tance a hudby. Bezstarostné roky, kosí zpěv a sladká chvíle, kdy jsem si poprvé v životě uvědomila, že jsem vlastně dokonale šťastná. I má první láska omládla, jeho oči jsou zase uhrančivé jako bouřková mračna. Píšu brkem na zažloutlý papír; jak málo se vlastně změnilo. Na rohu ulice zas kvetou pampelišky, začátek všech příběhů, které kdy budu chtít vyprávět.

Jsou ve mně všechna, každé jednotlivé jaro se každý rok znovu vpisuje do mé mysli. Rozpínám se jimi do daleka a přítomné vteřiny sladce těžknou. Ač se okolnosti dramaticky mění, každé z mých jar zářilo podobným světlem radosti a naděje. Letos svatebně oděný Petřín nejspíš neuvidím, v mém srdci ale kvete oslnivými růžovými sakurami. Vidím ho v každém tónu Chopinovy polonézy, v každém slově nenapsané básně, kterou cítím ve vzduchu. Stojím na prahu současnosti a čas jako by zadržel dech a vtělil se do všech svých podob zároveň. Jako by i on světil jaro.