Autor: Marie Veronika

Někdy mívám pocit, že na dně mého vědomého já žije ještě něco dalšího. Vidím to jen nejasně, jako obrys vyzařující matné světlo přes hladinu nebo letmý pohyb, který zahlédnete koutkem oka, a během jediného mrknutí je zase pryč. Někdy se ve mně probouzí zvláštními pocity, jindy nejasnými obrazy. A já se bojím naslouchat.

Tuším, že to malé světélko ví, co ve mně dřímá, a jeho snem je všechny ty možnosti naplnit. Nenechá mě šťastně žít normální život a šeptá mi, že musím pryč. Nevyvrací logické argumenty, kterými namítám, že mám všechno, co ke štěstí potřebuju. Jen potemní během každé myšlenky na další pracovní den, oči mi zastře smutkem a ani v nejveselejších chvílích se nedokáže plně rozzářit. Nebrání mi, když se snažím smířit se stavem věcí, asi jako si člověk zvyká na kamínek v botě tak, že našlapuje trochu nakřivo. Namísto toho mi potichu šeptá o úplně jiných světech – a když se zdráhám poslouchat, nepřemlouvá mě. Ztichne a nechá mě zapomenout, že vůbec existuje.

Takové zapomnění ale nikdy netrvá dlouho. Stačí málo a já opět koutkem oka zahlédnu drobnou jiskřičku a propadnu se do světa, který by mohl být. Když jsem se ptala po smyslu všeho, trpělivě naslouchalo. A pak mi ukázalo to, co ukazovalo vždycky – a co jsem jen nebyla připravená vidět.

Poprvé jsem se odvážila pomyslet na to, že bych mohla napsat něco velkého, podstatně většího než článek na blog nebo sem tam nějakou tu básničku, bezmála před třemi lety. Snažila jsem se ten nápad, který jsem odsoudila zhruba ve čtrnácti, vzít za svůj. Bylo to obrovské sousto. Snesla jsem tisíce, milion argumentů, proč nemá smysl se o něco takového vůbec pokoušet a světélko shovívavě blikalo. Až jsem tu myšlenku jednoho listopadového dne – přesně vím, kudy jsem tehdy šla – po dlouhém boji přijala. Tehdy se světélko rozzářilo jako blesk, vybuchlo v roji třpytivých jisker a zaplavilo mě nesmírnou euforií.

Od té doby se můj pohled na realitu proměnil: všechno se stalo inspirací. Každá situace najednou měla nový rozměr, svoji možnou roli v mém neexistujícím příběhu. Nevěděla jsem, o čem mám psát, a věřte mi, neexistuje nic směšnějšího než spisovatel bez knihy. Trvalo další rok, než přišel použitelný nápad, a několik dalších měsíců, než jsem sebrala odvahu začít.

Někdy mám pocit, že to nedokážu a všechno je to k ničemu. Směju se vlastní naivitě: nejsem dost dobrá, nemám dost odžito, nikdo to nebude chtít číst. Já přece nemůžu být spisovatelka, to je úplně nerealistické a praštěné. Tolik práce, která bude možná úplně k ničemu. Stovky a stovky hodin. Nikdo, kdo knihu nenapsal, si nedovede představit, kolik úsilí to obnáší. Jak můžu něco takového zvládnout? Zlobím se na svoje světélko a připadá mi, že se pod vahou, kterou na mě nakládá, zhroutím. Pak ale začnu psát a cítím jeho paprsky; čím víc se nořím do příběhu, tím víc vnímám jeho skálopevnou jistotu, že tohle je přesně to, co mám dělat. Nevím, kde se bere, ale když začnu pochybovat, stačí mi na chvilku se ztišit a dívat se na tu záři. Je dokonale klidná.

Minulou neděli se slavily Letnice a mně ten svátek ještě nikdy nebyl tak blízký. Dlouho jsem o svém psaní mlčela, nechtěla jsem, aby lidé věděli o selhání, které mi připadalo nevyhnutelné. Teď ale světélko hoří jasným plamenem a žádné pochybnosti ho nedokážou umlčet. Vím, že to všechno bude trvat ještě dlouho, a netuším, co bude pak. Ale věřím, že mě paprsky, které v sobě cítím, povedou. A třeba i dovedou tam, kde skutečně být mám.

Má drahá,

již tak dlouho na Tebe čekám! Myslím na Tebe bez ustání a s každou z takových myšlenek se mi rozbuší srdce a čelo se horečnatě zapálí. Za dlouhých dní sedávám u okna, vyhlížím, zda se neblížíš, zda právě dnes si nezvolíš naplnit svou přítomností mé srdce. Za bezesných nocí se převaluji a vidím Tě v duchu před sebou, nedáš mi klidu, ani okamžik spočinutí.

Jak krutá jsi, má milovaná! Skýtáš mi marnou naději, když lehkomyslně rozséváš své přísliby. Naplňuješ mé žití sladkobolným utrpením a netrpělivostí – snad dnes? Tedy zítra? Pozítří? Každý okamžik je mi nekonečně dlouhý, když si představím, že jsi na cestě ke mně, když slyším v dálce tvůj lehký krok.

Jak je život bez Tebe chudý a prázdný! Nezmohu nic proti těm mocným citům, nedokážu dál jen útrpně čekat. Vzbuzuješ ve mně temné vášně, když pomyslím, žes již mohla být mou. Pálím kadidlo a obětuji zápalné oběti po vzoru Abraháma, vzývám všechna pohanská božstva a žádám jediné: přijď a zůstaň se mnou navždy!

Tvůj zhrzený,

Čekající

Kdyby někoho v dnešních individualizovaných časech napadlo skládat hymnu všeho studentstva, neměl by to ani trochu jednoduché. Místo ód na výšiny lidského ducha, svobodu poznání a sílu kritického myšlení, které v latině znějí ještě o něco pěkněji, by do ní musel zakomponovat spíš existenciální krizi, bytovou nouzi, kredity, Google, Wikipedii a Libgen. A především a zejména – onu věčnou a stále se opakující otázku: co z tebe bude.

Snad žádný dotaz (kromě obligátního jak se máš) jsem neslyšela v životě v různých obměnách tolikrát. Netrvalo dlouho a uměla jsem během půl minuty nejen říct, co přesně studuji, ale i vysvětlit, co to znamená, načrtnout základy našeho studijního plánu, možnosti uplatnění a mé osobní výhledy do budoucna za pět, deset a sto padesát let. A do toho všeho předstírat, že mě to vůbec nerozčiluje, bezmezně miluji každého, kdo se mě takhle ptá, a ani trochu z toho nejsem ve stresu. To, že by mohlo být něco špatně nikoli se mnou, ale právě s onou otázkou, mi totiž v úplnosti došlo až docela nedávno.

Zakopaný pes se skrývá hned v prvních dvou písmenkách: „co“. Výzkumy na poli lingvistiky se zdají ukazovat, že rozdíl mezi co a kdo, tedy mezi věcí a osobou, nějakým způsobem vyjadřují všechny jazyky světa. Když říkám „kdo“, každému je jasné, že tím míním člověka nebo relativně obdobou bytost s mnohem vyšším statusem, než jaký přiznávám například pařezu. Pařez nemá vědomí ani pocity, nehýbe se, nedýchá, nejedná. Ptám-li se „kdo“, pátrám po autonomním jedinci. Když se ptám „co“, je to buď naprosto všeobecný dotaz bez hranic, nebo mám v hledáčku nějaký ten pařez.

Když se tedy někoho otážu, co z něj bude, rovnou tím smetu ze stolu jeho status živé osoby. Už pro mě není někým, ale něčím – a s něčím můžu nakládat, jak se mi zlíbí. Něco má svůj jednoduchý účel, může sloužit nebo se poškodit, kopnout pod postel, vyhodit. Pokud po někom chci, aby svou budoucnost zkrátil do nějakého toho „co“, zkrátka předpokládám, že svou živou osobnost zazdí do něčeho neživého, sám sebe promění ve věc, která bude lépe či hůře sloužit svému účelu a podle toho s ní bude nakládáno. Stane se strojem, nebo spíš jeho součástí, a čím strojovatější bude, tím víc uznání si zaslouží.

Za celý život se mě nikdo nezeptal, kým se chci stát. Je to otázka daleko komplikovanější a zpravidla se nedá položit minutu poté, co jste někoho potkali. Odpověď na ni může trvat podstatně déle a navíc se nedá přepočítat na peníze. Ale pokud nechceme o lidech nadobro přemýšlet jako o pařezech, možná bychom o ní měli zauvažovat. Lingvisté pak alespoň za pár let nebudou muset hovořit o rozdílu mezi kdo a co jenom jako o nějaké historické anomálii.

Jelikož bloger je tvor jepičí a blogů, které bych ráda četla, stále a jistě ubývá, chytne mě čas od času chuť najít si nějaké nové oblíbence. I nořím se do hlubin internetu, rozplétám sítě odkazů a klikám a klikám a čtu a čtu. Některé zavřu hned, jiné až po chvilce. Někdy se zadaří, jindy si odškrtávám obrovské fiasko. Jako třeba naposledy.

Snad polovina blogů, na které jsem zavítala, byla plná čehosi, čemu budu z nedostatku lepší terminologie říkat instagramový obsah. Fotografie ve fitness úborech, hubené slečny, které dále hubnou, cvičí, jedí už jen zdravě, mění svůj život, mindset a life (fakt) od základu v pěti nebo sedmi bodech, pracují na milionu projektů, neohlížejí se na minulost a na to, co si o nich myslí ostatní a milují to, co dělají, i samy sebe láskou bezvýhradnou. Za normálních okolností a v rozumném množství a podání mi motivační články nevadí, ale po tomhle už se vůbec nedivím, proč Instagram způsobuje tolik úzkosti a deprese.

Upřímně: chtít během tří měsíců dopsat knihu, předělat pokoj, zdravě jíst, hodně spát, hodně číst a ještě víc cvičit – to jako vážně? To snad ani nemůže dopadnout jinak než selháním nebo nervovým zhroucením – nevylučuji, že se může sejít obojí. A návod na dobrý život v sedmi bodech? Opravdu? Cítila jsem z toho zvláštní pachuť na patře, trochu zlosti, protože podobné články dokážou velmi účinně vyvolávat pocit viny, trochu lítosti, protože kdo ví, jak to za těmi vysmátými dokonalými snímky doopravdy vypadá, a trochu znechucení, protože na reklamu jsem alergická a tohle je reklama par excellence. A ještě mnohdy špatná. Nemám nic proti tomu, když lidé chtějí zdravě jíst, cvičit nebo mít pěkný pokoj; ale nemusím o tom číst tisíc na chlup stejných článků.

I pozavírala jsem všechny ty blogerky – milovnice kávy, módy, zdravého jídla, cestování, cvičení a motivace a dostala velkou chuť strávit večer na pohovce s brambůrkami. Jenom tak, všem těm šíleným motivačním článkům natruc. Pravda, původně jsem měla trochu jiné plány, ale takhle? Takhle mám chuť se prostě jenom tak potloukat a vychutnávat si, že neplním žádné cíle. Nebýt manažerkou vlastního života, nežít chvíli marketing na sebe sama a připustit si, že nic není a nikdy nebude dokonalé. Myslím, že to bude to sladký pocit; možná dokonce sladší než ta jáhlová kaše s chia semínky, kiwi, malinami, manou, nektarem a ambrózií.