Autor: Marie Veronika

Publikováno

O čištění komunikace

Když mi onehdy padlo oko na jistou dopravní značku, ani jsem se nepozastavila. Viděla jsem ji v životě už tolikrát, že se zdálo naprosto zbytečné jí věnovat byť milisekundu pozornosti. Navíc se mě stejně jako drtivá většina dopravních značek netýká, neboť auto nevlastním a tím pádem ho ani nepotřebuju nikam zaparkovat. Když jsem ovšem kolem zmíněné cedule procházela podruhé, zarazila jsem se. Možná že mi ta značka přeci jen má co říct?

„Čištění komunikace bude probíhat 6. 5.,“ hlásala doplňková tabulka pod zákazem zastavení. A já jsem se v tu chvíli sama sebe zeptala, jestli bychom náhodou, auto neauto, něco takového nepotřebovali čas od času všichni. Co kdyby dopravní služby příslušné cedule rozmístily po městě a znamenalo by to, že se v určený den a hodinu sejde celé sousedství a za přítomnosti mediátorů v oranžových vestách si pěkně to, co potřebují, od srdce vyříkají? „Víte, nelíbí se mi, jak vždycky v jedenáct večer mlátíte dveřma od domu,“ sdělovali by si třeba navzájem sousedi a dívali by se při tom jeden druhému zpříma do očí. „Co byste tedy od pana souseda potřeboval?“ tázal by se maník s přílbou na hlavě. A sousedi by si to všechno slušně pověděli, potřásli by si pravicemi a rozešli by se do svých domovů.

A což teprve kdyby to čištění probíhalo ještě o něco víc z gruntu – řekněme nějaký pořádný jarní úklid? Představuju si, jak příslušný pracovník technických služeb vystoupí z takového toho vozítka s kartáči na spodku a zahájí řeč k celému shromáždění: „Takže, panstvo, při konfliktu neříkáme žádné ‚ty nikdy‘ a ‚ty vždycky‘, to bychom se daleko nedostali. A pokud od kohokoli uslyšíte ‚po tom všem, co jsem pro tebe udělal nebo udělala‘, tak to pozor! To je ukázkové citové vydírání.“ A lidé by si dělali výpisky a hned na místě by si zkoušeli strategie efektivní komunikace. „Teď by mi pomohlo, kdybyste mě ještě deset minut nechali tohle dodělat a pak se vám budu moct plně věnovat, jo?“ Ano, výborně!

Následně by příslušný technický pracovník odjel, všichni by si zase mohli přeparkovat a vrátili by se k tomu, co měli rozděláno. A abychom nenarušovali zajeté zvyklosti přespříliš, čištění by klidně mohlo probíhat se stávající frekvencí. Konec konců všichni máme občas tendenci sklouzávat ke starým vzorcům a vždycky se můžeme naučit něco nového. No řekněte, nebylo by s takhle vygruntovanou komunikací na světě hned o něco příjemněji?

Publikováno

Moje každodenní učitelské radosti 3

Představte si, že už je tomu zhruba půl roku, co jsem vás obšťastnila poslední várkou svých každodenních učitelských radostí. Pravda, jaro bývá období, které zpravidla až tak akutní potřebou vyhledávat každý ždibec radosti netrpí, ale jelikož na nás přeci jen ještě trochu vykukuje zima, myslím, že se nějaký ten úsměv navíc neztratí. Snad vás tedy moje zážitky zahřejí u srdce!

Zjara mívám ve zvyku si občas utrhnout pampelišku (tímto zdravím Psici!) a nosit ji za uchem, ať jdu právě do školy, na procházku nebo na fakultu. Bez komentáře se to neobejde zpravidla nikdy, ovšem teprve letos přišla skutečně pořádná reakce. Spolu s domácím úkolem mi totiž do mailu dorazila fotka studenta s pampeliškou za uchem a vedle stálo: „Přestrojil jsem se za vás!“

Student na internetu vypátrá sociální sítě mého manžela a začne ho tam sledovat (pozor, nikoli „stalk“, ale „follow“!). Když se o pár měsíců později tentýž student zúčastní akce, na které můj manžel shodou okolností veřejně vystupuje, vyhledá ho a popovídá si s ním. Následně mi ve škole nadšeně sdělí, že je manžel velmi milý, měl fakt pěknou košili a že úplně chápe, proč jsem si ho vzala.

V polovině února jsem dostala novou třídu. Zamlklé a zakřiknuté mladé dospělé s vyhaslýma očima, kteří neodpovídali na otázky, nešudlali si na telefonu ani pod lavicí, nesvačili při hodině, nevtipkovali, nesmáli se, a dokonce si ani mezi sebou nešpitali. V té třídě bylo absolutní ticho a mně to trhalo srdce. I nasadila jsem všechny páky, protože když tam nebude dobře mně, nemůže být dobře ani jim a to nám pak to učení moc nepůjde. Po pár týdnech mi někteří z nich začali odpovídat, aniž bychom předtím půlminuty strávili v hrobovém tichu. Zhruba po měsíci si začali špitat a ptát se, aniž by zvedali ruku. Po dvou měsících poprvé zazněl z lavic smích a padl úplně první vtip. Krátce nato jsem uspořádala první celotřídní diskusi a oni nádherně, přirozeně a chvilkami i zapáleně diskutovali. Smíchy sice v téhle třídě možná nikdy brečet nebudu, ale dojetím už jsem měla namále.

Zatímco jsem ve své nové třídě usilovně rozpouštěla ledovce, ve třídě, kterou učím nejdéle, se rozmohl nový zvyk, a to spontánní zpěv. Začalo to, když třídní showman zanotoval nějakou nacistickou propagandistickou, jak taky u němčinářů jinak. Pak nastal pozvolný vývoj a oťukávání a v současné době už stačí, aby na hodině padlo třeba slovo „yesterday“, příslušná skupinka po sobě vrhne významný pohled a jedou: „all my troubles seemed so faaar awayyy…“. A při jedné obzvlášť pamětihodné příležitosti došlo i na tanec!

Jeden z mých mladičkých studentů si ke mně občas přijde pro nějaké to životní moudro, jelikož právě prochází poměrně turbulentním obdobím. Jednou jsme se takhle spolu procházeli po chodbě a rozmlouvali na podobná témata a on vypadal dost zdrceně. I řekla jsem mu, že vypadá smutně, a zeptala se ho, co by mu pomohlo. On se zamyslel a pak řekl smrtelně vážně něco, co mi naprosto vyrazilo dech: „Angličtina.“

Studentky z mojí nové třídy se na mě začnou usmívat, když mě potkají na chodbě.

Když diskutujeme o tom, jaké práce možná do budoucna nahradí umělá inteligence, přijdou studenti s brilantním nápadem: totiž že umělá inteligence by mohla nahradit žebráky. Do budoucna by k vám tak přijel robot s platebním terminálem a zeptal by se vás dojemným hlasem: „Kámo, nemáš stovečku?“ Tím by se AI apokalypsa završila.

Když přijdu do třídy, na tabuli se skvěje: „Dobrý den, (moje jméno), užijte si dnešní hodinu!“

S mým kvartány jsme se dostali na takovou úroveň vzájemné důvěry, že přede mnou začali herecky ztvárňovat moje kolegy – a někdy i mně samotnou. Občas hláškují ve stylu: „Řekněte ‚not cool!‘, jako když děláme něco, co se vám nelíbí!“ nebo „Ale ještě jste dneska neřekla ‚come on, guys!'“. Nejlepší je to ale hned po zvonění. Vzhledem k tomu, jak to ve třídě při mém příchodu zpravidla vypadá, jsem si zvykla zahajovat hodiny zhruba takhle (překládám): „Tak dohrajte, dosvačte, schovejte mobily, přestaňte hýbat tím nábytkem a posaďte se.“ Dnes mi stačí vejít do třídy a ozve se mojí dikcí i intonací, akorát ještě o něco hlasitěji: „Tak dohraje, dosvačte, schovejte mobily a přestaňte hýbat tím nábytkem!!“ Mám to prostě úplně bez práce!

V každé třídě se vždycky najde někdo, kdo chce navázat bližší vztah, než jaký spočívá v účasti na hodinách. Projevuje se to velmi různě a v mojí nové třídě se objevil student, který se o mě zcela nefalšovaně stará. Jednou mě přišel ujistit, že mou zpětnou vazbu na svoje psaní si přečetl a že jsem ji rozhodně nepsala zbytečně. Jindy mi za moje komentáře poděkoval a povyprávěl mi o tom, že ho pobavily. A onehdy se mě dokonce starostlivě zeptal, jestli když jsem mu napsala, že by na sebe neměl být tak tvrdý (protože svůj klub úzkostných perfekcionistů si hlídám), tak jestli to do nějaké míry nevypovídá i o mně a jestli bych si ze svých slov neměla taky vzít ponaučení. Řeknu vám, že jsem zvyklá na ledacos, včetně toho, že mi studenti vracejí moje slova („A co jste o prázdninách dělala vy?!“), zničehonic vprostřed hodiny hláškují o lingvistice nebo mě přesvědčí, abych udělala vlastní domácí úkol (o tom třeba zase jindy) – ale tohle mě naprosto odzbrojilo.

A jaké kouzelné vzpomínky máte ze svých školních let vy?

Publikováno

O podnikatelském trháku aneb byznys pro 21. století

Když jsme před časem šli s manželem po ulici, měli jsme docela hlad. Osud tomu chtěl, že právě tehdy jsme zblýskli jednoho z mnoha kurýrů jedné z mnoha jídelních rozvážkových služeb, kterými se to v ulicích v posledních letech jen hemží. Tenhle jel na skútru a na zádech měl onu barevnou hranatou bednu, která na vás úplně křičí „oběd!“. V ten vzácný moment se spojila potřeba s inspirací: „Víš, jakou má výhodu, když přepadneš kurýra rozvážkové služby? Máš jídlo zadarmo.“ A tak se zrodil nápad na skutečný podnikatelský trhák současnosti.

Prvotní fáze vývoje tohoto konceptu byly poměrně primitivní. Představovali jsme si víceméně osamocené partyzány, kteří občas přepadají nevinné kurýry, protože mají hlad. Jak říkám, velmi primitivní. Stejně jako v lidských dějinách jsme ale i my došli ke stádiím charakterizovaným vyšší mírou komplexnosti: k organizovanému gangu, který plánuje svoje akce podle času, místa, výskytu Policie ČR i konkrétní rozvážkové služby, na kterou cílí. Co ovšem s nadbytkem, který by vyšší měrou organizovanosti nepochybně vznikl? A právě zde přišla ta rozhodující bomba: žádný gang, ale zbrusu nová rozvážková služba. Živila by se tím, že by systematicky kradla jídlo všem ostatním a rozvážela by ho za podstatně nižší ceny a s bezmála čistým ziskem.

Aby takový nápad fungoval, bylo by třeba zajistit, aby tato služba zapadla do představy, kterou lidé o rozvážkových službách obvykle mají. Jmenovala by se proto „Pold“, což je jméno, které evokuje hned několik podobných podnikatelských subjektů, a ještě vyvolává uklidňující asociace strážců pořádku. Asi si teď říkáte, jak by Pold byl schopen zajistit, že zákazník dostane to, co si objedná. Jak budete po Praze hledat zrovna chlápka, co veze ananasovou pizzu? I na to jsme mysleli. Finta spočívá v tom, že Pold by byl služba s překvapením. Objednávali byste si nikoli konkrétní pokrm, ale zkrátka jídlo z určité lokality v určitém čase, řekněme z okolí I. P. Pavlova kolem úterního poledne. Vzhledem k tomu, jaké restaurace se zrovna tady nacházejí, byste znali možný rozsah toho, co nejspíš dostanete, ale co konkrétně to bude, by bylo vždycky překvapení. Tenhle aspekt vychází z výzkumů behaviorální psychologie, která přesvědčivě ukázala, že když myši dostávají odměnu náhodně, mačkají příslušné páčky úplně nejvíc a nejurputněji. Byl by to prostě takový herní moment a zároveň výzva – získávání know-how ohledně toho, s jakou pravděpodobností vám kdy a odkud přijde co, by jistě zaujala nejednoho gamera. A co se konzervativnějšího publika týče, u toho to jistí ty nižší ceny. Bonusem pro opravdové fajnšmekry by pak mohlo být doručení nejen jídla, ale i informace, pro koho bylo jídlo původně určeno a v kolik hodin ho měl dostat, protože trochu radosti potřebujeme v životě všichni.

Jsme přesvědčeni, že Pold je vpravdě společností pro 21. století. Nemá prakticky žádné výrobní náklady, neprodukuje žádné zbytečnosti, a pokud by jeho kurýři jezdili na elektřinu, jsou marketingové možnosti takového zeleného projektu prakticky nekonečné. Zajistit by se samozřejmě musela i etická stránka, totiž že se například v Poldovi nic netestuje na zvířatech a že se kurýři konkurence proberou nejpozději do dvou hodin od úspěšné operace. Pold by také postupně mohl růst i do oblastí mimo rychloobrátkové zboží. Náš slovník kupříkladu obohatilo slovní spojení „na Polda“, které znamená, že šlohnete cokoli, na co vám padne zrak a co není přibité. Totiž… cokoli, co je nevyužito, Pold umožňuje recyklovat (či dokonce upcyklovat!) a plně v duchu udržitelnosti využít.

To, jak moc Pold spočívá na pevných etických základech, se ale v úplnosti ukázalo až poměrně nedávno. Šli jsme s manželem po stejné ulici jako onehdy, když jsme uviděli na jednom domě odemčenou a otevřenou poštovní schránku, ze které vyčuhovalo vyúčtování od Vodafonu. Podívali jsme se na sebe a zapředli sofistikovanou debatu o tom, zda i nezaplacená cizí faktura spadá do podnikatelské kategorie „na Polda“. A tehdy se ukázalo, jak rozvinutou podobu náš byznysový černý kůň skutečně získal: „Být Pold nejde jenom, když se ti to hodí. Pravý Pold je Poldem z principu a vždycky!“ Však jednou žijeme v lidské společnosti. Kam bychom bez morálních zásad přišli?

Publikováno

Duna a Problém tří těles aneb o brilantních adaptacích

Myslím, že za celý svůj život jsem viděla patrně jedinou filmovou adaptaci, o které jsem prohlásila, že je minimálně na stejné úrovni, možná dokonce lepší než původní kniha (a tady na blogu jsem se s tím ostatně nijak netajila). Kdybyste mi ještě v lednu řekli, že počet obdobně skvělých filmových zpracování do konce března navýším na trojnásobek, asi bych vám nevěřila. Nicméně, přátelé, stalo se. Jediné, čeho se teď obávám, je, že mi po nějakou dobu jen tak něco nebude dost dobré. Co mě tedy tak dostalo do kolen?

Duna

Na druhý díl Duny jsem nebyla kdovíjak extra natěšená. Ne že by se mi jednička nelíbila, naopak. Ale čas zhojí všechny rány – a jelikož jsem knihy nikdy nečetla, tak jsem po prvotním nadšení první Dunu dosti blaženě pozapomněla. Podívali jsme se na ni znovu až těsně předtím, než jsme šli na druhý díl, a musela jsem seznat, že film je to opravdu velmi vydařený. O to raději jsem byla za svoje zapomnění, protože vydržet se těšit tři roky, to už je nějaká dřina.

Jestliže jsem o jedničce použila slova „opravdu velmi vydařený“, potřebovala bych pro dvojku slova úplně jiná, patrně s nějakými šťavnatými předponami jako hyper, mega nebo ultra. Seděla jsem v kině jako přikovaná a s pocitem, který už jsem hodně dlouho neměla – totiž že se právě dívám na bezmála dokonalý film. Byl to vesmírně galaktický zážitek, ze kterého mrazilo a který se nedá popsat, protože se musí zažít. Hudba, ze které máte husí kůži. Vizuálně úchvatné záběry. Dokonalé herecké výkony (Oscara za Stilgarův uchvácený výraz!). A pak děj, který jsem předem neznala, protože jsem chtěla být překvapená, a tak jsem se nepodívala ani na trailer. A dobře jsem udělala – opravdu jsem tím pádem nečekala, že se stane to, co se stalo, a mohla jsem si tak užít úplně všechny napínavé scény a momenty překvapení. Knihu jsem rozečetla krátce nato. Dočteno zatím nemám, ale to, že epický velkofilm se mi líbil víc než poměrně ukecaná, byť mnohem komplexnější knížka, je zjevné už teď.

Problém tří těles

Když někdo adaptuje vaše úplně nejoblíbenější sci-fi, je to důvod k opatrnosti. Zvládne naložit s knihami, které vám vzaly dech, alespoň z poloviny tak, jak si zaslouží? Když jsem viděla poslední trailer na hit Netflixu Problém tří těles, upřímně jsem se vyděsila. Duch a atmosféra původní čínské trilogie naprosto scházely, všechno tam vypadalo tak nějak univerzálně americky a kromě toho tam chyběla hlavní postava. Místo ní tam vystupovala hromada lidí, u kterých vůbec nebylo jasné, kdo jsou. Uznávám, že postava první knihy trilogie (první kniha zhruba odpovídá první sérii) nebyla zrovna z nejbrilantněji napsaných, ale stejně – může se povést seriálová adaptace, když úplně změníte hlavní postavu?

Jak se ukázalo, může. Seriálu jsem poněkud ostýchavě dala šanci a už první díl mě nadchnul. Ještě nikdy jsem neviděla adaptaci, která by tak dokonale zvládla tančit mezi požadavky skalních fanoušků a naprosto nepolíbeným publikem. Problém tří těles se drží předlohy tak věrně, že tam je všemu podstatnému učiněno zadost, a zároveň je tak inovativní, že i zarytému fanouškovi nachystá několik velmi pěkných a překvapivých aha momentů. Všechno tam má svůj důvod a logiku a já už raději nebudu říkat nic dalšího, protože když na to přijde, tak ve spoilerech neznám bratra. Snad jediná výtka, kterou bych k seriálu měla, je, že tam nezazněl můj vůbec nejoblíbenější citát: „Nacpeme do toho projektu tolik peněz, až z nich přírodní zákony puknou!“

A jaké filmové klenoty jste v poslední době viděli vy?

Publikováno

Když se dva světy srazí

Procházím pod rozkvetlými mandloněmi na Petříně a připadám si zároveň jako doma a jako cizinec. K Petřínu mě vážou četné osobní vzpomínky – sem chodívám téměř každé jaro, tady jsem četla knihy na seminář literární teorie a právě sem jsem kdysi dávno vkročila jako oficiálně svobodná a odešla zadaná a o nějaký čas později dokonce zasnoubená. Proč si tedy připadám jako cizinec, ptáte se? Protože tentokrát mluvím anglicky a rovněž vedle mě zvoní angličtina s jasně slyšitelným australským přízvukem.

Austrálie a Praha pro mě až donedávna byly mentálně naprosto oddělené světy. Když jsem se poprvé procházela po Brisbane, čišela jinakost úplně ze všeho. Vzduch jinak voněl, stromy jinak vypadaly, ptáci křičeli, slunce vás hrozilo sežehnout a budovy se blyštěly oslnivě moderní novotou. Chodila jsem sem a tam, vykrucovala si krk a měla velmi intenzivní dojem, že se nacházím na druhém konci světa v úplně každém myslitelném smyslu.

V Austrálii jsem neměla žádnou historii, nikdo mě neznal a nikdo neovládal ten bizarní jazyk, který umím nejlíp ze všech. Tady se oproti tomu moje osobní historie nachází úplně celá: lidé, tragické události, vtipné historky, šťastné okamžiky, zlomená srdce, úspěchy, selhání. Hnízdí tu pocit jakési bezpracné samozřejmosti; téže samozřejmosti, s níž mluvíme rodným jazykem. Nemusíme nad tím přemýšlet, stejně jako nemusíme přemýšlet, na kterou stranu se máme rozhlédnout, když přecházíme silnici.

Když za mnou moje australská Lauren přijela, bylo to, jako by se dva naprosto odlišné světy zničehonic srazily. Vltava, panorama Pražského hradu, malovaná bazilika na Vyšehradě a do toho zasvěcené lingvistické debaty a úvahy o tom, jak se má nespisovná čeština ke stylově nižším rejstříkům angličtiny. Považovali byste být a bejt za totéž slovo? Příští zastávka Pohořelec. Pozdravuje tě Cliff!

Kloubím svoje anglické já s češtinou všude kolem a svoji lingvistickou identitu se vším, co jsem tady. Vzala jsem Lauren do školy jako rodilou mluvčí, chodily jsme spolu po chodbách, které tak dobře znám, a přestože ve škole mluvím anglicky skoro pořád, tentokrát to nebylo jenom jako, Češi, kteří si spolu hrají na angličtinu. Tohle bylo úplně načisto, stejně načisto jako já na pobřeží Tasmánského moře. Kdo jsem se svými teenagery, když vedle mě stojí kolegyně z akademického světa? Dívám se, jak si moji studenti s Lauren nadšeně povídají, trochu se bojí, ale usmívají se a oči jim jiskří. Kde jsem víc doma: tam, kde vyprávím o tom, že v češtině říkáme, že si navzájem držíme palce, nebo tam, kde musím vysvětlovat, co že to jsou ty jazykové univerzálie a proč je skvělé se jimi zabývat? A což teprve, když na vyšehradských hradbách s Lauren potkáme jednoho z mých loňských univerzitních studentů, kterému nemusím vysvětlovat ani jedno?

Svým teenagerům na další hodině s radostí sděluji, jak z nich a z jejich angličtiny byla Lauren nadšená. Ve třídě se i tentokrát po mých slovech rozlije světlo, které si tak živě pamatuju z loňského listopadu, kdy jsem je pochválila poprvé. A tehdy mi to dojde. Tohle je ten spojovací prvek, ať už se právě nacházím kdekoli. Právě tohle světlo mě v Austrálii zalilo do takové míry, že jsem si ho, celá oslněná, pořádný kus odvezla i s sebou domů. Trochu jsem se bála, že ve zdejším ruchu všedních dní pomalu ale jistě vyhasne. Jak se ovšem ukazuje, není tomu tak. A právě teď mám to obrovské štěstí, že září svou původní jižanskou intenzitou přímo z našeho obýváku.