Když se blog stěhuje

Začínám psát nový článek a chvějí se mi ruce. Po čtyři a půl roku jsem byla zvyklá na poněkud infantilní design blogu.cz a strohé prostředí WordPressu mě naplňuje lehkou nervozitou. Už nejsem součástí celé bandy lidí, z nichž každý nadává na reklamy a nefungující komponenty, má názor na Autorský klub a rád si kopne do neschopných adminů. Stojím na vlastních nohou. Barevný a přeplácaný design plný třpytek a hejblátek tady nemá místo, stejně jako deníčkové třeštění v náctiletém duchu. Vlastní web je vážná věc.

Původně jsem myslela, že prvním článkem na nové adrese bude nějaký souhrn vtipných historek, které stěhování blogu doprovázely. Inu, nestalo se; s jedinou výjimkou všechno proběhlo hladce. Myslím, že Veruce se svým manželem se stali největšími hrdiny komunity blog.cz, neboť s neobyčejnou rychlostí a ochotou zařizovali přesun celých blogů včetně komentářů, za což jim patří i má nehynoucí vděčnost. Rovněž jsem nesmírně zavázána svému milovanému manželovi, který vytvořil prakticky všechno, co před sebou vidíte, a vykompenzoval tak moji (dosti značnou) grafickou neschopnost.

Co všechno se změnilo? V první řadě analytikům na Bloggeru vypadnou nad tím nenadálým přílivem nových blogů oči z důlků. Taky nejspíš bude ještě nějaký čas trvat, než opadne vlna komentářů ve stylu „článek pěkný, ale prosím tě, jak se ti povedlo udělat támhletu věc v menu?“. Rovněž množství záložek v našich internetových prohlížečích bude klesat na původní hodnoty ještě pořádně dlouho, to než si zvykneme na nové adresy svých oblíbenců. Věřím, že se neztratíme a zachováme si věrnost stejně, jako když jsme virtuálně defenestrovali dnes už bývalé administrátory.

Blog.cz skončil a já vás tímto vítám na svém novém, dospělém, úplně vlastním blogu. Uložte si ho, zapamatujte, lajkněte, okomentujte – jak je vám libo. Věřím, že sem budete chodit stejně rádi, jako jste chodili na ten předchozí. Anebo lépe: ještě raději.

O posledním hřebíčku v rakvi

Když jsem se rozhodla skončit se svou současnou prací, nesmírně se mi ulevilo. Na mém obzoru se konečně objevilo něco nového a smysluplného a ta každodenní duchaprázdná činnost mě přestala ubíjet tak, jako mě ubíjela do té doby. Začala jsem odpočítávat měsíce, které mi ještě chybí do konce, a na maličkou chviličku jsem dokonce byla v pokušení si pomyslet, jestli se mi po těch jednoduchých časech, kdy se po mně žádalo tak málo, nebude stýskat. A právě tehdy se osud rozhodl zasáhnout.
Od začátku epidemie si všichni naši manažeři nesmírně pochvalovali, jak se máme skvěle. Rosteme jako nikdy, prodeje máme jako o Vánocích, jsme tolik a tolik milionů nad plánem, nejlepší měsíc v historii firmy. Tohle do nás tlačili horem dolem – až donedávna. Pak přišla zpráva, že pro nás zlepšili zaměstnanecké slevy (které, přiznejme si to, fungovaly po technické stránkce velmi vachrlatě) a že teď už nemusíme řešit tu blbnoucí aplikaci a je to super. Musím přiznat, že jednodušší to bylo. Ale u většiny věcí se slevy zmenšily, případně úplně zmizely. Jeden z nejvýraznějších firemních benefitů byl bez jediného slova varování ze dne na den pryč.
Strhla se bouře, ale mně už to bylo v zásadě jedno. Manažeři se do nás střídavě naváželi, že opravdu nechápou ty hejty a firma přece dělá strašně moc dobrého pro všechny, a střídavě přiznávali technické nedokonalosti, že to nepracuje jak má, a tedy že uvedli v chod něco totálně nefunkčního. Jinak se to u nás ostatně ani nedělá: na oddělení už čtvrt roku testujeme technickou novinku, která nám má usnadnit práci – a zatím ji stále ještě brutálně komplikuje.
Osud seznal, že v úhrnu je to zatím ještě dost chabé, a je potřeba mi na odchodnou pořádně naložit. A tak nám na včerejším anglicky (samozřejmě) pojmenovaném meetingu jiný manažer oznámil, že se zastavuje růst mezd v celé firmě, a dokonce se budou od určité úrovně příjmů mzdy snižovat. Formuloval to tak, že se variabilní část platu naváže na obchodní analytiky celé firmy, která ovšem není v zisku, nikdy v zisku nebyla, v dohledné době v zisku nebude a všichni to vědí. Tahle synergie prý firmu lépe prováže a bude všechny motivovat. Tedy kromě těch, kdo nedosahují ve svém fixním platu určené částky, těm jejich peníze zůstanou (patrně jsou moc malé na to, aby se je vyplatilo brát).
V tu chvíli se v našem hromadném chatu strhla jedna z nejvtipnějších diskusí, jakých jsem kdy byla svědkem. Jednak proto, že nikdo z nás (kromě našeho šéfa) nedosahuje uvedené částky, takže se nás to vůbec netýká – a týkat ani nebude, protože víc nám nikdo nedá. Jednak proto, že je výsměch nás krmit zvěstmi o tom, jak se nám bezprecedentně daří, a následně prohlásit, že se zastavuje růst mezd v celé firmě a snižují se platy – a ještě tomu říkat synergie. Ale hlavně proto, že na dotaz, jestli hodlají manažeři podniknout taky něco pozitivního, jsme dostali patrně nejdelší „ne“ v dějinách.
Když jsem před třemi roky odcházela ze své tajemnické pozice na fakultě, obvinila mě tehdy jedna z vyučujících, že jsem neschopná, a ještě k tomu mám blbé řeči, jenom proto, že jsem trvala na dodržování celouniverzitních pravidel. Mám velmi silný pocit deja vu. Teď nám naši nadřízení už opravdu nemohli dát zřetelněji najevo, že jsme pro ně póvl, absolutně nikomu na nás nezáleží a je možné z nás naprosto beztrestně dělat blbce. Nikdy jsem si o svém zaměstnavateli nemyslela mnoho dobrého, tohle ale překročilo všechny hranice. Posledních pár zbývajících drobtů motivace zmizelo, jako by je odfouklo tornádo.
Osud si může věru spokojeně zamnout ruce: stýskat se mi nebude, ani na vteřinu. Na personální jsem napsala hned po schůzce a formulář pro výpověď už mám. Upřímně doufám, že moji kolegové svoje vtipné hlášky a la „půjdu se poptat harmonikáře na metru, jestli neshání někoho na duety“ mysleli vážně a naše oddělení se do tří měsíců kompletně rozpadne. Kdyby se něco takového podařilo, zbyla by mi alespoň jedna vzpomínka, která by mě naplňovala hrdostí a zadostiučiněním.

O bojovém sýru Horáci

Když jsem byla na gymnáziu v sextě, poprvé v životě jsem vyrazila se školou do Francie. Jeli jsme tehdy na jihozápad, do Pyrenejí, až na samé hranice se Španělskem – nádherná a rozlehlá oblast plná řady pamětihodností. Navzdory půvabům dun a ledovcových údolí mi ale nejvíc ze všeho utkvěl místní sýr. Když jsme na jednom náměstníčku narazili na pojízdný stánek s touto komoditou, byli jsme nadšeni. Co chtít ve Francii víc? Prodavač byl družný a sice mluvil podivně nesrozumitelně (zhruba po minutě jsme zjistili, že se snažil hovořit anglicky), ale na nakupování mnoho řečí nepotřebujete. Všichni jsme podlehli.
Sýr byl jednoduše vynikající. Měl jedinou vadu: smrděl. Smrděl čím dál víc. Zanedlouho smrděl tak strašně, že ho někteří jedli se zacpaným nosem a následně ho v rámci přežití celého autobusu balili do několika igelitek. Když jsme večer dorazili na hotel, stala se z něj hotová časovaná bomba.
Uplynulo bezmála deset let a my jsme si – už v podstatně komornější sestavě – řekli, že se nám po francouzském jihozápadu a jeho třítisícových horách stýská. Vyrazili jsme znovu. Žoviálně jsme po cestě vzpomínali na to, jak jsme balili děsivě smradlavý sýr do tří igelitek, ha ha ha, to se nám podruhé rozhodně nestane. Jedli jsme Brie a Camembert a drželi se v bezpečných hranicích – dokud jsme se nevypravili do místní sýrárny.
Ten bochníček vypadal úplně nevinně, skoro jako Blaťácké zlato. Řekli jsme si, že pro čtyři je ho tak akorát, a vzali ho celý. Prodavačka nehnula ani brvou a my jsme vůbec netušili, jaký ortel jsme nad sebou vyřkli. První varování přišlo, až když jsme se chystali svůj úlovek rozbalit na lavičce v parku. To si kolemjdoucí pán jen tak pro sebe zabrumlal „no vy jste teda gurmáni!“ a šel dál. Podívali jsme se na něj s blaženou nechápavostí. Pak jsme sejmuli obal.
Jestliže se nám v sextě zdálo, že náš tehdejší sýr smrděl, pak mi chybí slovní zásoba pro to, co se stalo, když jsme rozbalili ten nevinný nažloutlý bochníček. Nevěděli jsme, jestli se máme smát, nebo brečet, a z tohoto kognitivního zmatku vzešlo pouhé „no ty vole!“ a následný bouřlivý záchvat smíchu. Zkusili jsme ochutnat a nebylo to tak strašné, ale čichový vjem se od chuťového dal oddělit jen stěží. Tehdy se v nás ale vzedmulo mimořádné hrdinství. Přeci ten vzácný francouzský sýr nevyhodíme!
I začali jsme ho do sebe s vydatnou dávkou bagety a zacpaným nosem soukat. Zvládli jsme ho sníst čtvrtinu, možná i třetinu – už přesně nevím, moje vzpomínky jsou v téhle oblasti poněkud mlhavé. Zbytek jsme hermeticky zabalili do tří igelitek a vydali se na cestu, olfaktorickým infernem poněkud otřeseni.
Nutno říct, že žádné téma hovoru nám během těch dvou týdnů nevydrželo tak dlouho jako ten strašlivý sýr. Je na silnici zácpa? Není problém, vhoďte tam kus sýra a hned budou všichni pryč! Má kemp, který jste si vyhlédli, plno? Ha há, za chvíli ho budete mít celý pro sebe – a vsaďte boty, že nikdo ani nebude chtít vrátit peníze! Kulinářský výtvor, který jsme si nesli, jsme dokonce začali považovat za trestuhodně promarněnou šanci francouzského vojenství, obzvlášť pokud uvážíme, jak tvrdé jsou už den staré francouzské bagety. Terry Pratchett prý na tuhle geniální myšlenku ve svých knihách také kápl a má kdesi v zeměplošských análech bojový sýr s vlastním vědomím; jmenuje se snad Horác nebo tak nějak.
Když jsme se večer ubytovali v kempu a padla otázka, co budeme mít k večeři, rozhostilo se podivné ticho. „No tak máme tam pořád ten sýr…“ zaznělo nesměle. Ale už to nešlo. Svůj výkon jsme nebyli schopni zopakovat. Po několikerých pokusech, které zahrnovaly i velmi adrenalinové exování sýra, jsme uznali svou porážku. Zbytek Horáce jsme zabalili do jeho tří igelitek a dali si něco jiného.
Druhý den ráno jsme v zájmu světového míru Horáce i se všemi kontaminovanými igelitkami vyhodili. Pokud vím, nikdo následkem toho nezemřel.

Jak být správným zaměstnancem

Bylo by zvláštní, kdyby se v dnešní době návodové zrovna tento návod nikde nevyskytoval. Na internetu můžeme najít naprosto všechno: od receptů na krupicovou kaši po desatero pro šťastné manželství, a zdá se téměř podivné, že vztahy pracovně-právní, v našich životech tak významné, v této oblasti markantně zaostávají. Copak nechceme být kromě dokonalých manželů a manželek také dokonalými zaměstnanci?
Zásada č. 1: každý správný zaměstnanec nadává na svého zaměstnavatele. Tato zásada je patrně hlavním pojítkem libovolného pracovního kolektivu. Spojuje zaměstnance napříč generacemi a odděleními, nechává zapomenout na všechny jejich rozpory a rozepře. Mohou se nesnášet sebevíc, ale v momentě, kdy se dostane na přetřes toto téma, táhnou všichni jako mávnutím kouzelného proutku za jediný provaz. Protože ať už se jejich zaměstnavatel pohybuje v jakékoli branži, jedno je jisté. To, co dělá, dělá špatně. A pokud ne zrovna úplně čistokrevně špatně, pak rozhodně ne dobře. Každopádně tedy ne tak dobře, jak by to dělali na jeho místě právě nadávající zaměstnanci.
Zásada č. 2: kdo není s námi, je proti nám. Ať už hovoříme o jednotlivých odděleních velkých firem nebo o konkurenci, dělí se svět na dva tábory. Nejde ale o jen tak obyčejné tábory – nad jedním vlaje zářivě bílá standarta naše a nad druhým ohavný (nejspíš tmavě hnědý) prapor jejich. My jsme racionální, schopní a máme ty nejčistší úmysly, jim není cizí žádná špinavost. Pokud na nich čirou náhodou nemůžeme najít nic, co by skutečně vypovídalo o jejich nekalých úmyslech, spokojíme se alespoň s nadáváním. Markeťáci proti obchoďáků, vývojáři proti markeťákům, manažeři proti řadovým zaměstnancům, jeden korporát proti druhému korporátu. Nikdy nekončící a vpravdě věčný konflikt, který dává vzniknout barvitým přezdívkám, šťavnatým nadávkám i zmasakrovaným plyšákům visícím ze stropu.
Zásada č. 3: s nějakým tím my to není třeba přehánět. Přestože má každý správný zaměstnanec velmi silnou představu nějakého oni, vůbec to neznamená, že by se tím více interesoval v nějakém kolektivním my. Ano, na pivu si rád s kolegy zanadává, utrousí něco o tom, že by se jeho plat měl pokud možno ztrojnásobit, a rýpne si do těch blbečků odvedle, tím však jeho loajalita končí. Zůstává nad věcí a nenechává se strhnout laciným pozlátkem interní komunikace. V pracovní době si kontroluje soukromé e-maily, čte zprávy, poslouchá audioknihy a sleduje videa na YouTube. Ví přesně, kde začíná a končí variabilní část jeho mzdy, a rád si z pracovního počítače nakoupí nebo udělá rešerši aktuálních politických vtipů. Často a rád si chodí do kuchyňky vařit kávu a na půl pátou neváhá čekat s čipem dva centimetry nad dotyčným kouzelným přístrojem a jednou nohou ve dveřích. Není snadné ho vyhodit z konceptu a ještě nesnadnější je vyždímat z něj výkon nad rámec běžného úsilí.
Správný zaměstnanec je zkrátka pohodář. Pohodář, který souzní s všeobecným územ, že všechno se zvoralo, aniž by do něj ryl zbytečnými argumenty. Parťák, se kterým rádi zajdeme na pivo a nemusíme se při tom unavovat vysvětlováním, proč že to nesnášíme tu firmu odnaproti. Kámoš, u kterého si můžeme být jisti, že jen tak tak dodělal, co měl, ale zato rozhodně viděl trailer na poslední trhák, co jde právě do kin. Nenápadný, brblající rebel, který trénoval po dlouhá léta sezením v lavicích, aby následně přesedlal na lavice jiného střihu. Je věčně tak trochu nespokojený, bez vášně a zápalu, s trochou snů poschovávanou po kapsách. Snad pro případ nouze, nevím. To se mi, všem návodům navzdory, zatím zjistit nepodařilo.

Život je boj. Prý.

Snad žádné úsloví jsem v životě neslyšela tolikrát. Zaznívalo z úst učitelů, kamarádů, kolegů, nadřízených, lékařů. I pokývala jsem vždycky hlavou a přitakala. Nepřela jsem se s nimi, věděla jsem, že mají pravdu. V jejich slovech jsem cítila lehkou výzvu, špetku empatie a lehce omluvný tón. I oni věděli, že mají pravdu – a nebyli tomu rádi. Nedivím se, zvlášť když to říkali zrovna mně. Nejsem bojovník, nikdy jsem nebyla. A nikdy nebudu.
Pokud je život boj, kdo je nepřítel? O tom už ono okřídlené úsloví decentně mlčí. Myslím, že všichni, kdo ho používají, by si to měli pěkně nahlas a do zrcadla říct. Když je život boj, pak jsou nepřátelé lidé. Všichni lidé. A jediným vaším cílem je dostatek jich přemoct, předehnat a porazit. Nestačí se zúčastnit, musíte vyhrát, jinak se stanete poraženým. A to nechcete.
V boji neexistuje soucit. Pokud někdo odpadnul hned na začátku, pak si zálibně zamnete ruce, výborně, o jednoho konkurenta míň. Nejde o to být dobrý, jde o to být lepší než ti druzí. Když bojujete, chcete, aby všichni byli horší než vy, ať už jste si měřítka nastavili jakkoli. Jejich neúspěch je vaším úspěchem, jejich indispozice vaší silou. Žijete v obřím závodišti s pravidly, která nastavil někdo jiný a která jsou očividně neférová, ale místo abyste hodili ručník do ringu a odmítli se toho bláznovství účastnit, vskočíte do něj rovnýma nohama. Protože jinak byste vypadali jako poražení. A to nechcete.
To, že život je boj, jsem naposledy slyšela před pár dny. Bylo to trapné klišé, které se o žádnou skutečnou informační hodnotu ani nesnažilo. Automaticky jsem s těžkým srdcem přikývla, ale pak se ve mně cosi zarazilo. Proč, proboha? Proč si děláme ze života dobrovolně takové peklo? Měla jsem sto chutí popadnout svůj ručník a zahodit ho někam hodně daleko. Život boj možná skutečně je. Ale já bojovat nechci.