Moje válka s Facebookem

Nerada bych nemístně přeháněla, ale už je to tak. Můj vztah k největší a nejznámější sociální síti je zhruba takový jako můj vztah k průtokovým kotlům. Nepoužívám tohle hrůzostrašné přirovnání příliš často, člověk by přeci jen neměl nejtěžším kalibrem střílet jen tak, ale u Facebooku ztrácím veškeré zábrany. Aby bylo jasno: průtokový kotel je bezpochyby jeden z nejhorších a nejméně účelných vynálezů lidstva. Pokud potřebujete horkou vodu, točí zásadně vlažnou, a když chcete pro změnu studenou, opaří vás. Vždycky. A Facebook zrovna tak.

Když chci na obličejové knize nasdílet odkaz na svůj článek, ocitám se zhruba v situaci prince ze Šípkové Růženky. Anebo přesněji: ocitám se zhruba v situaci prince ze Šípkové Růženky, kdyby v den, kdy dorazil na zarostlý zámek, ztratil meč. U starého blogu mi Facebook odkazy zcela svévolně přes rok blokoval. Nijak nepomohlo psát na podporu, ignorovali mě stejně blazeovaně, jako všechny kotle mého života ignorovaly moje nadávky. Když jsem změnila adresu, myslela jsem, že bude lépe – a Facebook se to zjevně domákl a pojal to jako výzvu.

Vkládání odkazů na nový blog tak připomíná velmi škodolibou loterii. Jednou tam obrázek je, podruhé ne, potřetí je špatný. Jednou vložit jde, stokrát nejde. Šipka nefunguje a klikátko se objeví, anebo taky neobjeví. Někdy vkládám odkaz desetkrát a poté se okno příležitosti na okamžik pootevře; a když ho promeškám, protože si třeba spletu fotku, už se nikdy nemusí objevit znovu. Rozhodně tedy ne ten den. A už vůbec ne v tu hodinu. Prostě přesně jako ten kotel.

Jaká že je v téhle nekonečné válce moje strategie, ptáte se? Co si budeme nalhávat, špatná. Nadávky nepomáhají a na to, co Facebooky a kotle bolí, jsem ještě nepřišla. Zdálo by se, že řešení je nasnadě: vyměnit a smazat. První ale není v mé pravomoci a druhé je bohužel přeci jen příliš nepraktické. V mezičase můžu leda tak točit hektolitry studené vody a vyplňovat dotazníky „Jak jste spokojeni se službami Facebooku“. Ano, takový mi vážně před časem přišel. Teď už jen, aby podobný poslal i náš kotel.

Setkání s Františkou Jirousovou a jiné básně

Směje se na nás měkký kraj plný zlatého světla a velký statek dýchá historií. Tady je vejminka a tady srdce domu a tady stodola, která spadla a zarůstá v ní piáno, na které hrával Filip Topol. To když tu táta míval festivaly. Dodneška mu lidé nosí na hrob flašky piva, zrovna dneska jsem tam jednu našla. Otvírám je vždycky o panty dveří.

Sedíme naproti hrobu Jakuba Demla a Pavly Kytlicové, zády se opíráme o tasovský kostel a čteme z Hradu smrti: černé slunce, všeprostupující hniloba. Když se díváme na dvojici propletených stromů, čteme Miriam. Co mi chceš povědět, bratříčku? Viděl jsem ráj, sestřičko.

V rukou se mi chvěje malé koťátko. Je celé mokré a špinavé, jak ho někdo před průtrží mračen vyhodil doprostřed polí. Když ho zabalím do ručníku, přestane se třást zimou a začne příst tak, že se znovu celé rozechvěje.

Vnučka Josefa Floriana věší pod pamětní deskou na dědečka prádlo. Jeho hrob je ten s tím velkým dřevěným křížem, za rozcestím doprava. Ano, ještě máme nějaké knížky, co vydával. Většina knihovny je rozkradená a rozprodaná, to víte, jak taky jinak s tím vším, co přišlo. A pozdravujte Františku!

Kroupy se válí v příkopě, když sedíme v bývalé márnici. Jana Zahradníčka věznili a tenhle kumbál plný harampádí vypadá trochu jako vězeňská cela. Posílal jsem ti pozdrav po měsíci, jak oknem hleděl na mne skrze mříž.

Petrkovský zámek na nás shlíží s šibalstvím uličníka, jehož hodiny stále ukazují třetí. Po cestě zrají jeřabiny, kukuřice a jablka, jak se sluší po slavnosti Nanebevzetí. Bohuslav Reynek byl bláznem ve své vsi a zamiloval se do veršů své ženy, ještě než ji spatřil. V očích desítek koček přebývá na zámku dál.

Mám tady špatné víno ze Staré Říše, ředím ho vždycky vodou, chcete? Tátovy sbírky tady prodávají v kostelním knihkupectví a hned naproti dveřím vystavují ty nejsprostší. Knihu o Teilhardu de Chardin jsem psala jedenáct let, jednou ji tam budou taky prodávat. Statek opravuju osmým rokem, učí mě to trpělivosti. Při natírání trámů si zpívám mariánské písně. Mají v sobě něco, co spojuje.

Plány? Plány nemám. Jsem tady jen správcem a svoje dílo odevzdávám Bohu. On s ním udělá, co bude chtít. Podívejte se do kroniky na stole, už to začíná. Sama jsem zvědavá, co přijde.

Největší výzvy pro člověka s vysokou citlivostí

Když s lidmi mluvím o své vysoké citlivosti, dříve nebo později obvykle zazní něco ve stylu „tyjo, to je docela hrozný“. Zpravidla to začne u hororových filmů. „Takže horory jedině pod dekou a s hrnkem kakaa, jo?“ zkouší se chytit druhá strana. Ne, milý příteli, horory nikdy a za žádných okolností. Stejně jako kofein a alkohol. A hlučné párty a čtyři hodiny spánku a přeřvané kino a… „Tyjo. Tak to je docela hrozný.“ Co vám budu povídat, je. V každodenním životě se hypersenzitivní jedinec musí potýkat s celou řadou výzev, potíží a problémů, které zdánlivě nikdy neberou konce.

Vysvětlování, vysvětlování, vysvětlování

V momentě, kdy se vysoce citlivý člověk (HSP) dozví, co způsobuje jeho podivnost, obrovsky se mu uleví. Netuší totiž ještě, že se právě ocitl na nové etapě své životní dráhy a odteď ho čeká nikdy nekončící vysvětlování. Kdybych měla spočítat, kolikrát už jsem musela vyprávět, proč si to pivo nedám, nestačily by mi na to ruce stohlavého davu. Alkoholem to navíc ani zdaleka nekončí: vysvětlovat musím u kafe, pálivého jídla, hororových a násilných filmů, hlučných večírků, ponocování, příliš početné společnosti, hlasité hudby, blikavých světel… kdyby zkrátka šlo uvysvětlovat se k smrti, vysoce citliví lidé by nepochybně zaujímali čestné místo na seznamu ohrožených druhů.

Spánek

Vysoce citlivý člověk vnímá víc. Všímá si detailů, které běžné populaci unikají, myslí rychleji a šířeji, cítí víc a intenzivněji. Má to ovšem jeden neblahý účinek: podstatně rychleji se unaví a k regeneraci potřebuje daleko víc času, než je běžné. Já například kolem desáté večerní už zívám tak, že mi málem upadne čelist, a k plnému nabrání sil potřebuji zhruba deset hodin spánku. Ano, deset. Nejsem sova ani ranní ptáče. Jsem ta, která jde spát jako první, vstává jako poslední a je ze všech nejunavenější. Když se byť jen jeden den vyspím znatelně kratší dobu (třeba takových šest hodin), můj fyzický i duševní stav se rapidně zhorší a trvá několik dalších dní, než se dostanu na původní úroveň.

Změny a spontánní rozhodnutí

Znáte takové ty lidi, kteří mají všechno naplánované, potřebují si každé rozhodnutí dlouho dopředu promyslet a nesnášejí spontánní hurá akce? Ano? Pak je docela slušná šance, že jsou vysoce citliví. Vysoká citlivost v praxi mimo jiné znamená, že nejste spontánní. Jelikož zvažujete všechna rizika a možné dopady každého svého rozhodnutí, zpravidla toto rozhodnutí během těch několika týdnů na své původní impulzivnosti poněkud tratí. Má to, pravda, i své výhody. Když dojde na krizovou situaci, jsou vysoce citliví zpravidla ti, kdo nezpanikaří, udělají potřebné racionální kroky, a ještě uchlácholí ostatní. Jenomže když se rozhoduje o tom, co budete dělat odpoledne a jestli nevyrazit k někomu na návštěvu, už to není úplně adekvátní.

Zastání u druhých

Vysoce citlivých lidí je v populaci zhruba 20 %. Na to není potřeba kdovíjak pokročilá matematika: jsme vždycky a všude v menšině. A jelikož vnímáme věci, které ostatní nevnímají, nemůžeme se v žádném případě spolehnout, že by se nás kdokoli zastal a za naši duševní pohodu se bil. Už jsem si zvykla na to, že příšerně hlasitá hudba, popotahující člověk nebo blikající zářivka nikomu jinému nevadí. Většiny věcí, které mě rozčilují, si ostatní skoro ani nevšimnou, takže pokud chci, aby se něco změnilo, musím se zvednout a zařídit to sama. Ano, učí mě to asertivitě. Ale můžete hádat třikrát, jak asi hypersenzitivní člověk snáší případné konflikty.

Maskování

Vysoce citliví lidé mívají zpravidla velmi kvalitní celoživotní praxi v kamuflování toho, co doopravdy prožívají a cítí. Jsme zvyklí skrývat své přemrštěné emoce, neuměřené reakce a podivné myšlenky, dokonce i sami před sebou. Když pak po nějakých dvaceti, třiceti letech zjistíme, že to asi nebude zcela optimální životní strategie, už je nesmírně náročné to změnit. Někdy se zvládneme od svých pocitů odříznout tak dokonale, že musí dojít k nějakému obzvlášť silnému výbuchu, abychom se ze všech těch zákopů dokázali vyhrabat. Sdílet to, co se nám děje v hlavě, se pak učíme jen pomalu a stěží; jinudy ovšem cesta nevede.

„Tyjo, to je docela hrozný,“ jako bych znovu slyšela hlas svého známého. Nemůžu než s ním souhlasit. Myslím, že každý hypersenzitivní člověk někdy v životě snil o tom, že bude normální. Jaká neodolatelná nabídka! Zmizely by konečně všechny ty každodenní boje, přestali bychom si připadat jako chyba v matrixu a možná bychom si už ani nikdy nepoložili otázku, jestli jsme na světě spíš ze škodolibosti nebo za trest. Jenže pak slyšíme krásnou hudbu, vidíme západ slunce nebo jdeme v odpoledních hodinách do tiché kavárny s jedním ze svých mála opravdu dobrých přátel… a v duchu si přísaháme, že svou hlavu nikdy nevyměníme. Místo toho v ní poletíme až ke hvězdám.

Když jede bloger na dovolenou

Co čert nechtěl, stěhování mého blogu vyšlo akorát před začátek mojí letní dovolené. Původně jsem si sice říkala, že na to mám přeci i po návratu času dost, ale ono se to celé stihlo s takovým předstihem, že se i můj někdejší příjezd do divadla o tři čtvrtě hodiny dřív musel červenat. Usoudila jsem tedy, že není nač čekat, a ještě při odjezdu jsem s jednou nohou ve dveřích odpovídala na poslední komentáře, kontrolovala barvy a instalovala pluginy.

Plody mé práce se brzy dostavily: blog mi strašil v hlavě od začátku až do konce. O čem bude další článek? Nevyschnou mi proudy inspirace, když budu psát (na své poměry velmi netypicky) i přes léto? Neměla bych alespoň zčásti přistoupit na všechny ty tipy a triky úspěšných blogerů? A jaké to u všech všudy vlastně jsou?

A dost, nakázala jsem si záhy, nad tímhle se o dovolené spekulovat nebude. O inspiraci nemá cenu nijak bádat, ta musí přijít sama a všechno ostatní ukáže čas. Chytrý telefon s sebou nemám, tak jaképak copak. Blog v mojí hlavě si ale nedal říct.

Co když spadnu – to už nikdy si nepřečtu Nedělní miniglosy! proběhlo mi hlavou, když jsem se drápala po jedné obzvlášť kluzké a ztrouchnivělé lávce nad divokými peřejemi. Možná jsem to stěhování opravdu měla odložit až po návratu, říkala jsem si jiný den při zlézání prakticky kolmé skalní stěny opatřené jen lehce prověšeným řetězem. Aby to nakonec nebyla úplně marná práce! Ačkoli blog invalidy… konec konců proč ne. Akorát by to pak chtělo upravit design a místo V křesle by se to jmenovalo V kolečkovém křesle. To by pak mohla zůstat i adresa.

To, že se moje myšlenky točí v poněkud obsedantním kruhu, mi plně došlo až při koupání. V momentě, kdy jsem nadšeně prohlásila: „Támhleta paní má plavky ve stejných barvách, jaké má můj blog!“, zarazila jsem se. Možná to už vážně přeháním. Je pěkné mít nějaký koníček, ale vocaď pocaď. Ještě se mi začnou třást ruce a bude to regulérní absťák.

Když jsem se ze své dovolené vrátila, publikovala jsem hned den nato nový článek. Abstinenční příznaky ustaly. V hlavě mi začaly strašit i jiné věci a blog, pevně ukotvený ve svých nových kolejích, se zařadil na pěkné původní místo. To je dobrá zpráva hned v několika ohledech. Nevím, jestli jste tomu věnovali náležitou pozornost, ale název blogu zůstal stejný. A design, ten se taky měnit nebude.

O turistech

Vstávají v šest hodin ráno, sobota nesobota. Potykají si s prvními paprsky nového slunce a s úsměvem na rtech vyrážejí na trasu. Jsou tu první, dávno přede všemi, kdo v sandálkách přicupitají až před polednem. Jejich krok je jistý, ukutý stovkami kilometrů.

Jdou do přírody, stejně jako do ticha. Kráčejí mlčky a trochu zadumaně, a i když se z jejich středu ozývá družný smích, to podstatné se odehrává beze slov. Společnost motýla, který si po chladné noci zahřívá křídla, kovový lesk broučích krovek, ranní toaleta zpěváčků v louži. Aniž by znali Jakuba Demla, jsou obklopeni Svými přáteli, vlídně a tiše kvetoucími, a kdyby měli ptáčkové ještě menší zobáčky, rostlo by na keřích mléko s krupicí.

Nezáleží na tom, kam jdou a kudy se ubírají. Kamení i kapradí, vodopády i bublající potůčky, všichni jsou si rovni, všechno jedno jest. Nejmenší brouček má v sobě právě tolik dokonalosti jako všichni ostatní tvorové a mezi nádherou velehor a motýlích křídel není rozdílu. Jdi mezi ně, člověče, a osvěžíš se, budeš si zase jednou připadat docela maličký.

Na vrcholu stanou s hlavou lehkou a větrem ve vlasech. Z očí jim hledí smích; splín, který přinesli, příroda zvážila na vahách a shledala lehkým. Tvář jim zkrásněla a v jejich pohledu se zrcadlí celý svět. Svět, do něhož zapustili kořeny tak hluboko, že prorostly až do středu Země.