Autor: Marie Veronika

V moderním světě nezbývá příliš mnoho oblastí, které by z hlediska koncového uživatele fungovaly na bázi čiré magie. Můžeme sice zajít za kartářkou, nechat si spočítat horoskop nebo se poradit s věštcem, troufám si ale tvrdit, že většina běžných smrtelníků s těmito čarodějnými byzbysmeny příliš často do kontaktu nepřijde. Oproti tomu elektroniku jsme někdy vybírali všichni. A myslím, že každý, kdo si někdy kupoval třeba notebook, mi dá za pravdu. Je to magie se vším všudy.

Když jsem si před mnoha lety pořizovala notebook poprvé, velice záhy jsem zjistila, že jediné, čemu rozumím, je barva. Zbytek mohl být klidně psaný v jazyce pitjantjatjara; vyšlo by to nastejno. Sebekriticky jsem tehdy naznala, že to patrně k informovanému výběru nebude stačit, většina notebooků beztak byla černá. I šla jsem za svým starším bratrem, nejzkušenějším odborníkem, kterého jsem měla po ruce (notebook si v životě kupoval už dvakrát a jeho Pepa Tryskáč vešel do rodinných dějin). Bratr se své role zhostil s grácií skutečného gurua, moudře pokýval hlavou a pravil: „No, tam jsou v těch parametrech různý čísla a ty by prostě měly bejt co nejvyšší.“

Vybavená esoterickou znalostí magického učně první třídy jsem tedy začala vybírat znovu. V kouři vonných tyčinek a za zvuku zaříkávadel jako „proč je toho všude tolik“ a „dyť je to beztak všechno stejný“ jsem nakonec vybrala. Notebook byl černý a čísla zjevně stačila: sloužil mi dlouhých osm let. Pravda, ke konci už vykazoval všechny kvality legendárního Pepy Tryskáče a nechával tak obzvlášť silně vyniknout cholerické stránce mojí povahy. Pořád ale, přísně vzato, fungoval.

Když loni přišlo jaro, usoudila jsem, že není moudré ohrožovat zdraví chodců pod našimi okny rizikem letící elektroniky – a začala jsem vybírat nástupce. Zběžně jsem přelétla soudobý trh magickým zbožím a naznala jsem, že od dob mé první iniciace se leccos změnilo. Barev se kupříkladu vyrojilo celé množství a suverénně nejvíc letěla stříbrná. Kromě toho jsem i já v mezičase vystoupala na vyšší kouzelnickou úroveň: ono když se živíte psaním o elektronice, tak vás nějaká ta dedikovaná grafická paměť nezaskočí. Myslela jsem si, že tentokrát to bude brnkačka, brzy mi ale došlo, že psát a vybírat jsou dvě zcela jiné věci. I když už jsem se nemusela ptát, jestli Wi-Fi ac je klimatizovaná, na celkové magičnosti celého podniku se pranic nezměnilo. Pořád jsem doopravdy nevěděla, co že to vlastně všechno znamená a jestli se tomu dá věřit. Jinými slovy: kóan mého bratra stále platil.

I vytáhla jsem zas vonné tyčinky, třikrát plivla k severu a s magickým zaříkáváním pokročilé úrovně („proč do prčic nemají tenhle model, když se kolem něj točí celý jejich marketing“) si vybrala nový notebook. Stříbrný, s lehkým nádechem do modra a žlutým rámečkem. Zatím funguje krásně a já vřele doufám, že i tentokrát mi bude Štěstěna nakloněna. Chodci pod našimi okny to jistě ocení.

Říká se, že první dojem je při setkání s cizím člověkem klíčový. Váš účes, úsměv, výraz očí, držení těla, stisk ruky, kadence kroku, tón hlasu a v poslední řadě také trochu toho, co skutečně říkáte – to vše se během prvních pár minut namixuje do směsi, jejíž příchuť nejspíš ucítíte pokaždé, když právě s tímhle člověkem znovu přijdete do styku. Přiznám se, že dřív jsem tomu tolik nevěřila. Dnes, po letech stále se opakujících zkušeností, už tomu věřím.

Trvalo mi docela dlouho, než jsem přišla na to, jak na lidi působím. Poprvé mi to na rovinu řekl kolega průvodce v muzeu. „Vypadáš inteligentně,“ pravil tehdy bez ironie a já jsem se zarazila. Co to vůbec znamená? Inteligentně můžu mluvit nebo znít, ale vypadat? To přece není možné. Červíček pochybnosti už se ale pustil do svého chutného sousta. Začala jsem si víc všímat, jak na mě lidé reagují, a po letech jsem musela uznat, že kolega měl pravdu. Ať už to znamenalo cokoli, vypadala jsem inteligentně – nebo se tak aspoň všichni kolem mě chovali.

Největší sílu svého prvního dojmu jsem paradoxně pociťovala ve chvílích, kdy jsem plácala úplné nesmysly. Ve škatulce „ta chytrá“ jsem spočívala tak pevně, že když jsem si třeba spletla rok, provedlo moje okolí raději interpretační salto mortale, kterým mojí chybě dalo nějaký obzvlášť rafinovaný smysl, než aby připustilo, že jsem se jednoduše sekla. Při zkouškách i během přednášek se moji vyučující párkrát pustili do tak šíleně sofistikovaného výkladu nějaké mojí jednoduchoučké věty, že už jsem po těch pěti minutách zkrátka neměla srdce jim to vyvracet, a tak jsem jen kývala a usmívala se. Až když chyba opravdu bila do očí (například jsem místo bublifuk řekla hromosvod), dokázala se probojovat skrz bublinu sebenaplňujícího proroctví a ukázala se v pravém světle. Patrně jako výjimka potvrzující pravidlo.

Přiznávám, že ani po těch deseti letech, které od výroku mého kolegy uběhly, stále nevím, co přesně to „vypadat inteligentně“ vlastně znamená. Vysoké čelo, křivé špičáky, přírodní hnědá barva vlasů? Těžko říct. Jisté je jen to, že to funguje. Naposledy předevčírem: procházeli jsme se s manželem v parku a proti nám šla holčička s maminkou. Věnovali jsme jim asi tolik pozornosti jako jiným náhodným kolemjdoucím, holčičku jsme ale očividně zaujali. Zcela neomylně na mě a mého černovlasého, brýlatého manžela ukázala prstem a nadšeným hláskem pravila: „Hele, mami, koukej – Harry Potter a Hermiona!“

Něco mi říká, že ji čeká zářná budoucnost.

V naší rodině se dá zdědit kde co. Malý vzrůst, hubená postava, skvělá paměť, velká hlava nebo špatné klouby – to všechno, a ještě mnohem víc putuje z generace na generaci s pravidelností téměř železnou. Občas k této ustálené sadě nádavkem přibude nějaké to hudební nadání, literární sklony nebo vášeň pro šachy (ano, ta se mi vyhnula), podle toho, jak zrovna padnou čísla v dědičné loterii. A pak je tady ještě jedna věc. Věc, která v našem genofondu prostě a jednoduše chybí.

Když se rozdával orientační smysl a prostorová představivost, vyšli si nejspíš všichni moji předkové na nějakou pěknou vycházku – ze které už se patrně nikdy nevrátili. Výsledky vidíme každý den. Zaparkovat do řady kupříkladu neumíme bez asistence nikdo (někteří dokonce ani s asistencí, ovšem na mou obranu nutno dodat, že ta popelnice tam stála vážně zákeřně). Každé rodinné dovolené, na kterou se jelo autem, předcházela velmi náročná anabáze v podobě detailního hledání trasy, jejímž výsledkem bylo podrobné pojednání minimálně na formát A4. Výsledek? Vždycky jsme se ztratili. Jakmile jsme totiž dorazili na první neznačnou křižovatku, k čemuž dříve či později nevyhnutelně došlo, nebylo úniku. Jednou jsme při návratu domů po celé sérii podobných lapálií namísto do Milevska vjeli do Sezimova Ústí, načež táta začal objíždět nejbližší kruhový objezd a křičet, že tam prostě bude jezdit tak dlouho, dokud nebude vědět, kudy se do toho Milevska jede. Máma, která na sedadle spolujezdce hrála svou obvyklou roli navigátora, v tu chvíli pravděpodobně vyslala tichou modlitbu ke všem svatým, protože po třetím kolečku jsme nakonec z kruháče přece jen sjeli a domů s několikahodinovým zpožděním nakonec dorazili.

Historka, která nejlépe ilustruje naše celorodinné prostorové neumětelství, se ale paradoxně vůbec nestala na cestách. Připravovali jsme tehdy chalupu k letní dovolené, což obnášelo kromě zevrubného úklidu i slunění matrací. Já jsem uklízela cosi uvnitř domu a táta se jal dopravit poměrně těžké matrace (ty, které byly ještě potřeba na jednu postel tři) na místo slunění. Ani ho nenapadlo nosit je ručně. Navršil si pěkně jednu po druhé na kolečko, aby si – po vzoru kapitoly ze středoškolské fyziky Páka, kladka, kolo na hřídeli – ulehčil práci. Jediná potíž spočívala v tom, že přes závratně vysokou molitanovou a slaměnou masu neviděl na cestu. Než by jel nadvakrát, raději jako hrdý konzervativec zvolil postup prověřený léty: zavolal si za navigátora mámu. Co by se mohlo pokazit?

Z domu mě přivolal výbuch hurónského mámina chechotu a tátův křik: „No! Dobrý! Prej dobrý to bylo!“ Když jsem doběhla ke dveřím, máma se lámala a rudla smíchy a táta rozčileně rozhazoval rukama a rudl nad matracemi, které ležely úplně všude po trávníku. V cestě stál široko daleko jediný, velmi plochý kámen.

Až se mnou někdy někam půjdete, vzpomeňte si na tuhle příhodu. Je totiž docela dobře možné, že právě ona bude stát mezi vámi a věčným ztracením.