Neměla jsem ještě ani občanku, když jsem se pod vlivem starších sourozenců a dobrých učitelů systematicky vrhla na četbu klasické, těžké literatury. Poličku plnou fantasy, sci-fi a dobrodružných románů jsem v té době měla v naší knihovně už slušně vybrakovanou, dětským knížkám jsem odrostla, horory mě odpuzovaly, romantika příliš nebrala, tak uznejte, co jsem měla dělat? Ve čtrnácti jsem tedy zhltla prvního Kafku, v šestnácti prvního Dostojevského a Babičku jsem si pro jistotu dala rovnou dvakrát (poprvé ovšem čistě ze vzdoru – když tolik lidí o něčem prohlašuje, že se to vážně nedá číst, tak to má v puberťáckých očích obzvlášť velkou hodnotu).
Na svoje tehdejší pocity si pamatuji velmi živě. Byla jsem okouzlená – každou hlubokou myšlenkou, každou zajímavou postavou, každou originální zápletkou. „Jak, pro všechno na světě, jak?“ ptala jsem se pokaždé. Jak mohla tak geniální věc někoho jen tak napadnout? Neznala jsem literární ani filosofickou tradici, všechno pro mě bylo úžasné a nové a každý dobrý nápad tak v mých očích padal přímo z čistého nebe.
Jak ovšem léta ubíhala, mizelo pomalu i moje očarování. Přečetla jsem dost knih, aby se myšlenky začaly opakovat, a základy v literární teorii mi ukázaly, že dobrá zápletka není vůbec taková magie, jak by se na první pohled mohlo zdát. Okouzlení každou lepší knihou a každým velkým jménem bylo nenávratně pryč a pestrý svět literatury zešedl. Jak se ovšem ukázalo, nezešedl docela. A ti, kdo dokázali zářit i nadále, se mi stali nejvzácnějšími literárními poklady.
Kazuo Išiguro není zrovna jméno, které si představíte, když se řekne Brit. Přesto dovede být britštější než řada jeho rodilých krajanů. Se čtenářem si umí neobyčejně důmyslně hrát, jeho brilantně vycizelované postavy vás umně oplétají sítí svých sebeklamů a skutečný stav věcí odhalují jen pomalu – ale když se tak stane, nekompromisně vás to přiková k židli. Při čtení Pohřbeného obra jsem měla po nesmírně dlouhé době pocit, že čtu něco zcela dokonalého a naprosto geniálního. Román byl tak originální a nápaditý, fungoval na tolika rovinách a všechno do sebe nakonec s takovou hladkostí zapadlo, že u Nobelovy ceny ten rok snad ani nebylo nad čím váhat.
Herman Hesse do mého života vstoupil poprvé v podobě Stepního vlka. Ten byl sice zajímavý a bezpochyby dobrý, jiskra ale nepřeskočila. Moje srdce si Hesse získal až Siddhárthou. Tento na první pohled prostý román o naplnění a smyslu v životě mě na několik dalších let zbavil pocitu, že bych měla napsat knihu. Všechno, co bych kdy mohla chtít říct, tam bylo. Jemně, něžně a dokonale, jako zelený lísteček na hladině řeky.
Také Fjodor Michajlovič Dostojevskij počkal s úderem do černého až na druhou knihu. Zločin a trest byl dobrý, ale doopravdy se mi líbil až úplný závěr. Oproti tomu mě Bratři Karamazovi pohltili od samého začátku. Snad žádný hlavní hrdina mi nebyl sympatičtější než Aljoška Karamazov, s duší křišťálově čistou, emocemi po rusku exaltovanými, náboženským vzletem, který bral dech, a s opravdovostí a upřímností, kterou nekazila ani píď hloupoučké naivity. Hloubka filosofických debat mě zcela uchvátila a, upřímně řečeno, už mi pak ani příliš nezáleželo na tom, kdo že to koho vlastně zavraždil.
Jestliže mě Dostojevskij očaroval hloubkou svých postav, je Liou Cch‘-Sin jeho pravý opak. Jeho postavy nejsou příliš zajímavé a někdy mají v příběhu jen povrchní roli (Jára Cimrman by navíc jistě nelibě nesl jejich nezapamatovatelná jména). Přesto je jedním z nejgeniálnějších autorů, jaké znám. Nad jeho sci-fi trilogií Vzpomínka na Zemi se mi rozšiřovaly zorničky, posléze padala brada a pak už jsem si jenom opakovala „to není možný, to není možný, to snad ani není možný“. Liou Cch‘-Sinovo dílo je koncert divoce odvážné představivosti, která překonává veškeré zažité hranice. Nikdy netušíte, co se stane dál, a každý zvrat (a že jich tam je) vás nechá naprosto tumpachové. Zejména Temný les, druhý díl trilogie, jsem nebyla schopná vůbec odložit. Četla jsem doma, četla jsem v tramvaji, na červené na přechodu, dokonce i za chůze. Jestli stále existují autoři, u nichž nechápu, jak je mohlo to či ono vůbec napadnout, zaujímá mezi nimi Liou Cch‘-Sin první místo. To, že Amazon koupil filmová práva k čínské trilogii za neuvěřitelnou miliardu dolarů, potvrzuje, že v tom nejsem sama.
Přestože se moje prvotní literární nadšení už nejspíš nikdy nevrátí, stále existují autoři, kteří ho dokážou zcela spolehlivě zažehnout. Některé znám dlouho, jiné jsem objevila teprve nedávno, někteří z nich jsou dávno po smrti, jiní v plné tvůrčí síle. Všichni mi ale dávají naději – naději, že v každé době lze najít něco doopravdy vzácného a výjimečného a že bez ohledu na režim a společnost si skutečný talent dovede najít cestičku k těm, kdo chtějí naslouchat. Že i když přečtu knih, kolik budu chtít, opravdové drahokamy tím neztratí ani jiskřičku ze svého lesku. A že když budu hledat dost dlouho a pečlivě, dokážu i v dnešní obrovské literární přehršli najít kousky, do nichž mi nezbude, než se bezhlavě zamilovat.
