O introvertském ráji

Když mi manžel před nějakou dobou sdělil, že se o uplynulém víkendu zúčastní rozlučky se svobodou svého kamaráda, rychlým pohledem do kalendáře jsem zjistila, že to pro mě bude znamenat volný víkend. Zcela volný víkend o samotě, a to v polovině června. Abyste plně pochopili závažnost tohoto sdělení, představte si všechny myslitelné vtipy o učitelích na konci školního roku a vynásobte je dvěma, protože krom toho, že známky se dávají i na fakultě a ta dizertace se sama nedopíše, se během června (srovnatelně s prosincem) děje úplně všechno. Jeden den tak hrajete na koncertě, pak zas na koncert jdete, předtím přijedou na návštěvu tihle známí, potom zase tihle příbuzní, a nadto se v mém okolí v poslední roce strhává hotová lavina katastrof, v jejichž víru všichni potřebují utěšit.

Vzhledem k mé introvertní nátuře mi myšlenka na víkend o samotě vprostřed tohohle shonu zněla jako rajská hudba. Až když manžel v sobotu ráno odjel, jsem ale doopravdy pocítila, jak moc mi takové prázdno chybí. Během dopoledne mi ještě nějakou dobu v hlavě dobíhaly věci z celého týdne až měsíce. To je pro mě za běžného provozu normál – v hlavě mi pořád vrčí nějaká kolečka a neustále tam něco povídá, přehrává, přežvýkává nebo plánuje. Pomalu jsem procházela bytem a postupně se pustila do činností, kterým v upomínku na své humanitní vzdělání říkám rytmizace chaosu. Vyházela jsem hromadu starých lejster, přerovnala tuhle kupu, uklidila tamtu… a překvapeně si uvědomila, že začal postupně mizet i frenetický neklid v mé hlavě. Vědomí, že ten den strávím naprosto bez lidí, nebudu s nikým mluvit, na nikoho se ladit (což dělám tak automaticky, že to prostě nejde vypnout) a žádné z mých rozhodnutí neovlivní nikoho dalšího, bylo nesmírně sladké. Začal se ve mně rozprostírat klid a ticho – blažené ticho, jaké znám z meditace a jaké vám dá jen čirá přítomnost, z níž nemusíte ani nechcete nikam utíkat.

Ten den jsem dělala právě to, co jsem chtěla, právě tehdy, kdy jsem chtěla. Až na jeden telefonát, který mě z mé samoty vytrhl, jsem skutečně s nikým nemluvila a bylo to úžasné. Cítila jsem nečekaný příval energie a konečně jsem byla schopná udělat to, o co jsem se celé měsíce předtím poměrně neúspěšně snažila: vypnout alespoň na chvíli vyčerpávající průběžný komentář ve své hlavě. Stačilo být sama, nic nemuset a moct odložit všechny ohledy i seznamy toho, co je potřeba udělat. Pouštět si nahlas ujeté písničky, tančit po bytě, zpívat v jazycích, které vůbec neznám, chodit na procházky a obletovat při tom všechny rozkvetlé keře – zkrátka dělat, cokoli mě napadne, jakkoli je to praštěné.

Manžel se mi v neděli vrátil v poměrně zbědovaném stavu a zhruba v tutéž dobu mi pár lidí nezávisle na sobě napsalo nebo zavolalo, přičemž právě padesát procent z toho tvořily špatné zprávy. Moje sobotní energie začala odtékat, klid nahradila melancholie a všechna kolečka v mojí hlavě se v reakci na to opět rozvrčela. Kouzlo pominulo; moje vědomí toho, jak moc jinak mohou věci vypadat, ale nikoli. Přišel čas zase jednou zrevidovat hranice. Ještě nevím, jak to udělám, ale udělat to chci. Sladká vzpomínka na to, že je možné zažít klid i v půlce června, je mi svědkem.

Jak se stát akademikem snadno a rychle

Stát se akademikem není žádná legrace. Nejdřív nekonečně dlouho studujete, což je samo o sobě velmi náročné, a když je tomu konec, musíte se vypořádat s obrovskou konkurencí a urvat pro sebe nějaký ten akademický post, kde ve výsledku děláte prakticky totéž jako za studia, jen bez vedení a s poněkud lepším finančním ohodnocením. Vím, zní to naprosto neodolatelně; jediný zápor spočívá v tom, že výzkumných postů pro nás všechny není dostatek. Pokud vás tedy vědecká dráha láká stejně jako mě, ale zároveň cítíte, že nemáte dost ostré lokty, pevné nervy a odolný žaludek, nezoufejte. Nabízí se ještě jedna, podstatně snadnější cesta. Můžete prostě začít jako akademik žít a stát se jím takříkajíc neoficiálně, ovšem pro své okolí o nic méně skutečně. Tedy jak na to?

Akademická zásada číslo jedna praví, že odpovídat na maily je pro sraby. Jeden z vyučujících na fakultě mi kdysi na toto téma důvěrně sdělil, že by se nemělo říkat akademická čtvrthodinka, ale akademický půlrok. Pokud s nervy vydržíte takhle dlouho, blahopřeji, dostali jste se minimálně na úroveň docenta. A pokud na nějaký ten mail čas od času zapomenete úplně, pak máte profesuru na dosah.

Neméně důležitým bodem je slovní magie neboli akademičtina. Jestliže k vědcům něco neodmyslitelně patří, je to chronická neschopnost mluvit jednoduchou a srozumitelnou řečí. Pokud se jim tedy chcete přiblížit, protkejte svůj slovní i písemný projev nejvyšším množstvím slov latinského a řeckého původu, jakého jste schopni. Nemusí to nutně dávat smysl, on tomu beztak nebude skoro nikdo rozumět. Pokud vám chybí slovní zásoba a všechny ty diskursy, koncepty, reliability a validity nemůžete v zápalu řeči najít, alespoň říkejte věci jako „je to celé ještě mnohem složitější“ nebo to kompenzujte anglicismy. Jen si dejte pozor, ať se při tom nedostanete na půdu byznysového newspeaku – do takhle pokleslých míst vy, lidé ducha, rozhodně nechcete!

Třetím rysem akademiků, který můžete snadno replikovat, je bytostný konzervativismus. Nemluvím teď o konzervativismu politickém, názory si klidně mějte, jaké chcete. Ale co se týče technologií, předpisů, toho, jak se věci dělaly a dělají, nebo toho, jak vypadá Masaryčka, měli byste mít naprosto jasno. Všechno nové je podezřelé a je třeba se od toho z principu distancovat, a to jak slovy, tak činy. Tady ze mě dost možná mluví moje vlastní humanitní zaměření, ale například takový projektor, který na první dobrou funguje, si jako aspirující akademik prostě nemůžete dovolit.

Posledním klíčovým rysem pak je totální přehlcenost. Akademická sféra zcela otevřeně tyje z toho, že vědci svou práci povětšinou milují, a dělají tak značnou část věcí prostě proto, že jim to nedá. Tedy: zahlťte se prací, a to ideálně alespoň na třech různých frontách najednou (aby to bylo ekvivalentní vůči tomu, že učíte několik předmětů za semestr, děláte svůj vlastní výzkum a do toho vedete několik kvalifikačních prací, všechno samozřejmě včetně příslušné administrativy). Výsledek se brzy dostaví: začnete zapomínat, nestíhat, být neorganizovaní a chaotičtí. Zkrátka – stane se z vás přesně ten roztržitý akademik, který je naší cílovou metou.

Věřím, že vám tento článek v duchu okřídleného fake it till you make it (předstírej, dokud to není pravda) ve vašem úsilí pomůže a budu se těšit, až se setkáme na Akademii věd. Nechci znít příliš direktivně, ale osobně bych doporučovala tu její budovu, která se nachází naproti Masaryčce. Tam spolu jednak budeme moct za použití velmi mnoha cizích slov zkritizovat stav moderní české architektury a taky nás tam málem zabije místní velmi archivní výtah. Nevím jak vy, ale já si nic akademičtějšího snad ani nedovedu představit.

Facky a čokoládové želvy aneb jak jsem byla na konferenci

Když se ucházíte o pozici v dánské státní správě, tak se vám údajně při pohovoru může stát, že dostanete za úkol sníst cukrátko. Ovšem ne jen tak ledajaké cukrátko: poměrně masivní čokoládovou želvu, jejíž vypouklý krunýř je vyplněný tekutou náplní. Personalisté sledují, jak si s náročným úkolem elegantně sníst něco, co vás může tak snadno pokecat, poradíte. Nejsem si úplně jistá, co o vás jednotlivé strategie vypovídají ani jaká je ta správná, zato ale vím, že vám nedají ubrousek.

Popsat můj minulý týden je pro mě obtížné, protože to buď je, jako když si tu želvu narvete do pusy celou, nebo jako když ji pomaloučku elegantně ukusujete a sladká náplň vám při tom teče po prstech, ruce i předloktí, kape vám do klína a nakonec až na zem. Začnu strategií, kterou jsem zvolila tváří v tvář oné sladkosti já: minulý týden jsem byla na konferenci. Rychlé a čisté, není-liž pravda? Ovšem ani zdaleka to nevystihuje to, co ona konference skutečně obnášela a proč mám ještě pořád tak trochu upatlané metaforické prsty.

Když se sejde naše výzkumná komunita, často padá slovo rodina. Ani ne tak proto, že bychom se vzájemně tolik angažovali ve svém soukromí, ale prostě proto, že takový duch na našich setkáních panuje. „Měl jsem pocit, že šlo o něco víc než o konferenci; bylo to spíš jako jedinečné rodinné setkání, kde se sdílely skvělé myšlenky.“ Když ten vděčný email přišel, shodli jsme se, že přesně takový pocit jsme z toho měli taky. Dva dny strávené tím, že jsme prezentovali, dávali si zpětnou vazbu, diskutovali – a také si rozšiřovali vědomí čokoládovými želvami s tekutou náplní a zákusky, které se z jakýchsi záhadných důvodů jmenují facka (možná protože jsou tak příšerně sladké). Byla to první živá konference mojí výzkumné komunity, které jsem se účastnila, a šlo o úplně jiný zážitek, než jaký může poskytnou jakékoli virtuálno. Najednou se skutečně nacházíte v jedné místnosti s Dánem, který jezdí dělat terénní výzkum do Pacifiku, s izraelským katolickým knězem, jehož mateřským jazykem je arabština, s australskou profesorkou čínského původu, s Rakušany, Španěly, dalšími Dány a tak vůbec a tak dále – a všichni mluví dokonalou angličtinou, jen každý se svým přízvukem. A pak, když se rozhovoří o svojí mateřštině a pár slov v ní řeknou, cítíte, že dokonalá angličtina je sice pěkná, ale teprve takhle je to skutečně správně, protože až zvuk rodného jazyka s jakousi dokonalou přirozeností zapadne na svoje místo a rozezní nejen mluvidla, ale i celou duši, k níž ona mluvidla patří.

Během těch pár dní jsem byla neohrabaný introvert, který nevěděl, o čem má mluvit, i nadšená prezentující, která s chutí diskutovala o tajích češtiny. Procházela jsem se po břehu moře a uskakovala před vlnami, snažila se schovat před davy a hlukem pouličního festivalu, účastnila se kreativního sezení, kde jsme si navzájem vyprávěli bizarní příběhy, a za lijáku chodila po lese, kde kvetly lány medvědího česneku. Akademická sféra je v mnoha ohledech naprosto odpuzující, ale z důvodů, které mi možná nikdy nebudou tak úplně jasné, v naší komunitě taková není ani trochu. Mám za to, že kdybyste se zeptali kohokoli z nás, patrně by vám řekl totéž: to, co máme, je jedinečné a nikde jinde jsme se s ničím srovnatelným nesetkali. Jen vědět, že je něco takového možné, má nesmírnou sílu. Proti tom totiž nemá jen tak nějaká malost nebo malichernost šanci.

Proč dělám vlastní domácí úkoly

Poprvé se mi to stalo v loňském školním roce. Tehdy jsme se studenty brali slovní zásobu, která se používá, když popisujete lidskou povahu, a já jsem si vzpomněla na svou oblíbenou typologii osobnosti. I zadala jsem jim za domácí úkol, ať si udělají test a pak za využití oné slovní zásoby povyprávějí o tom, jaký jejich osobnostní typ je. To, co se stane na konci, mi bylo úplně jasné. Poslední studentka pomalu ani nestihla domluvit a ruce už se třepetaly ve vzduchu. „A jaký typ jste vy?“ Nezklamala jsem je; své tři minuty slávy jsem měla připravené.

Podruhé k tomu došlo na podzim u slohu na téma „Moje práce snů“. Šlo o sloh s volným žánrem, ale velmi přesně definovanými podtématy, která měli studenti pokrýt (kdo znáte japonskou filosofii ikigai, tak si to zhruba dovedete představit). Byly to jedny z nejvíc fascinujících slohů, jaké jsem kdy četla, a přiznávám, že tentokrát jsem zpětný úder nečekala. „Nevím, jestli to není nezdvořilé, ale opravdu by mě zajímalo, jak byste podobný sloh napsala vy.“ Nebylo to nezdvořilé. Rozhodla jsem se neochudit nikoho a přišla jsem s desetiminutovým povídáním na zadané téma před celou třídou, byť tedy vzhledem k jinému žánru s poněkud odlišnými parametry („Ale musí to být do 500 slov!“ „Tak počítej.“).

Potřetí to bylo letos v dubnu. Studenti si připravovali prezentace, když padla ona osudová otázka: „A budete mít prezentaci taky?“ Tehdy jsem to odehrála do outu s tím, že nevím, ale můžu si to nechat projít hlavou – zkrátka takové to taktní ne, když nechcete druhou stranu rovnou odpálkovat. Jenže pak jsem měla jedno plonkové odpoledne a nedalo mi to. Připravila jsem si prezentaci a přesně podle vlastního zadání odprezentovala.

Uznávám, že na první pohled se to nejspíš jeví jako naprosto bizarní. Proč něco takového dělám? Vždyť to žere energii, čas doma i v hodině a tak vůbec. Inu, mojí prvotní motivací byla snaha o maximální rovnost v našem vztahu. Když je vykopnu tak daleko za hranici komfortní zóny, abych je nechala mluvit o jejich osobnostním typu před třídou, musím být ochotná k témuž. Žádné schovávání. Chci poznat je – je jedině fér, když oni budou chtít poznat mě.

U toho ovšem nezůstalo. Když jsem vlastní úkol udělala poprvé, reakce mě překvapila. Rozšířené oči, úsměvy, absolutní ticho. Došlo mi, že tady nejde ani zdaleka jen o rovnost. Byli nadšení. Když si vzpomenu na ty výrazy radostného úžasu ve chvíli, kdy jsem ohlásila svoji poslední prezentaci, hřeje mě to doteď.

Méně příjemným, ale o to pádnějším důvodem pak je ona již zmiňovaná komfortní zóna. Jak jsem totiž zjistila, vystoupit před bandu velmi chytrých teenagerů, kterým jsem právě dala zpětnou vazbu na jejich výkony, a předvést podle téhož zadání něco vlastního, vyžaduje kus odvahy. Byla jsem nervózní. Dost nervózní. Jsem dospělá, takže umím líp regulovat svoje emoce a mám mnohem víc zkušeností, ale ten tlak, že bych to přece měla umět nejlíp, to bohatě vynahradil (mimo jiné proto, že právě při téhle příležitosti jsem se stala svědkem jedné z nejlepších prezentací, jaké jsem kdy viděla). Co když se to nepovede? Co když se ukáže, že kážu vodu a piju víno nebo že oni jsou lepší než já? Neztratím veškerý respekt? A pak mi to došlo. Takhle se tedy moji studenti cítí, když přicházejí před třídu a vědí, že je budu hodnotit? To tedy opravdu není žádná slast. Jak snadno na to člověk zpoza katedry zapomene!

Zatím musím říct, že nelituju ani jediného domácího úkolu, který jsem udělala. Všechno vložené úsilí se mi bohatě vrátilo. Respekt ani sympatie jsem neztratila, ale naopak získala a troufám si říct, že se teď dívám na to, co po svých studentech chci, o něco realističtěji a na ně samotné o něco soucitněji. Myslím, že něco takového by prospělo nejednomu učiteli. A možná že nejen učiteli. Co kdybychom začali vlastní domácáky dělat čas od času všichni?

Utrpení mladé doktorandky aneb o psaní dizertace

Když jsem psala diplomovou práci, měla jsem za to, že je to poslední velká akademická práce mého života, a tím pádem jsem chtěla, aby to stálo za to. Vybrala jsem si tedy téma, které sice nespadalo do oblasti mého dosavadního zájmu, ale které mě uchvátilo natolik, že mi za přešaltování na lingvistiku stálo, přečetla jsem hromadu knih, naučila se pracovat s jazykovými korpusy a pustila se do díla. Na článek z doby plného psacího ajfru si moc dobře vzpomínám. Byl plný onoho autentického zoufalství kořeněného satirickým humorem; velmi typická kombinace pro všechny, kdo se potýkají s nějakou kvalifikační prací. Teď je o sedm let později a já dokončuji dizertaci. Jak si zoufám tentokrát?

Moje dizertace je dlouhá. Opravdu dlouhá. Abych parafrázovala jisté české satirické divadlo, je tak dlouhá, že i kdyby byla o polovinu kratší, pořád by byla dost dlouhá. Nevím přesně, kolik má normostran (1 normostrana = 1800 znaků), protože jsem se poučila a mám ji v počítači rozdělenou do jednotlivých kapitol, aby se v tom dalo nějak lidsky orientovat. Kapitol je celkem šest a každá čítá minimálně třicet, někdy ovšem také bezmála šedesát normostran. Tentokrát už nadšeně nepočítám, kolik mi toho za den práce přibylo. Místo toho píšu, píšu a píšu, a když pokryju to, co jsem pokrýt v příslušné kapitole chtěla, s trochou obav si délku přepočtu. Následně zpravidla bolestně zaúpím a pronesu něco jako „ježkovy oči, to je strašný“. Když jsem v prosinci dokončila první hrubou verzi celé práce, provedla jsem celkový přepočet, který činil zhruba dvě stě normostran. Pak ovšem přišel proces revidování, což v praxi znamená, že počet stran pomalu ale jistě dál narůstá. A tentokrát už to ani nemůžu svalovat na množící se poznámky pod čarou; to, co přibývá, tam předtím prostě chybělo.

Moje dizertace je obsažná. Diplomku jsem měla, řekla bych, místy pokusně nesmělou. Neměla jsem tehdy načteno dost na to, abych některé věci pojednala tak, jak by si bývaly zasloužily (a navíc by mi to nedovolil limit na délku diplomek), a bylo to znát. Jenže teď jsem na doktorátu, moje standardy se zvedly, limit na délku nemáme a dva roky jsem nedělala nic jiného, než že jsem četla a studovala ono téma doslova do všech směrů. To samozřejmě neznamená, že nemám žádné rezervy, ale rozhodně to znamená, že můj seznam literatury je dlouhý jak týden a podle toho to vypadá. Opravdu hodně jsem se snažila si systematizovat výpisky, aby se v nich dalo vyznat, a pohodlně jsem s nimi mohla pracovat a citovat, kdykoli si zamanu. Stejně jsem tenhle týden opravovala některé citace, protože byly špatně. Zase jsem musela hledat tu či onu knihu v katalogu knihovny, protože mi chyběly nějaké údaje. A zase jsem nemohla najít nějaké pdfko, protože je mám zase poukládané na třech různých místech. Při psaní teoretických kapitol jsem sešity s výpisky prokládala jeden druhým, do toho jsem měla naštorc položenou knížku, přes ni kolmo jinou knížku a na tom všem ještě jiný sešit a hromadu vytisknutých papírů (a do toho v počítači otevřených deset souborů). Nějaké zdroje nebo poznámky hledám prakticky nonstop. Jak se to zase stalo?!

Moje dizertace je to nejobtížnější, do čeho jsem se kdy pustila. Myslím, že jsem během studia zakusila poměrně hodně těžkých věcí. Překládala jsem (s poněkud střídavým úspěchem) odborný text z angličtiny. Četla jsem filosofy, přičemž mám za to, že filosofie je ve své podstatě sbírka nejtěžších textů, jaké kdy lidstvo vytvořilo (kupříkladu nad patnácti drobounkými stránečkami z Heideggera jsem jednou strávila osm hodin, a ještě jsem to nejspíš úplně nepochopila). Naučila jsem se pracovat s univerzitním informačním systémem. Ovšem když to srovnám s psaním dizertace, všechno bledne. To, kolik práce dá napsat něco tak dlouhého, aby to bylo soudržné, vedlo to odněkud někam, bylo to argumentačně jasné a podložené, a ještě se to dalo číst, je naprosto nepředstavitelné. A to už tentokrát nedělám hloupé chyby, jako je odkazování v poznámkách pod čarou pomocí „tamtéž“. Skutečně nevím, jak mě tehdy mohlo napadnout, že mi to ušetří práci!

Jsem velmi systematický člověk a zpravidla nemám problém na věcech pracovat dlouhodobě. Ale v poslední době se na mě začínají projevovat příznaky psací fáze, kterou jsem kdysi nazvala „pohřběte mě pod zelený strom“. Pracuju na tom celém poměrně soustředěně bezmála čtyři roky. Revize dělám od prosince. A pořád to není hotové! Nemohla bych místo toho radši, já nevím… třeba napsat článek na blog?