Autor: Marie Veronika

Co vám budu povídat, nejsem zrovna výstavní typ. Ne že bych pomýšlela na to, že budu sama sebe někde vystavovat; míním tím návštěvy nejrůznějších uměleckých výstav, nejčastěji výtvarného druhu. Tomuto odvětví kultury příliš nerozumím, jeho vyjadřovací jazyk je mi dost cizí, a tak už se mi párkrát proměnilo v jakousi vysoce sofistikovanou formu tortury: výtvarným dílům jsem nerozuměla, byla jsem tam s někým, kdo by nejraději před každým druhým plátnem strávil mládí, a ještě k tomu mě začala pekelně bolet záda. Minulý týden jsem ale poznala, že to jde i jinak – a poté, co jsem zhlédla expozici Toyen: snící rebelka, jsem poprvé v životě o výstavě řekla, že na tohle bych klidně zašla znovu.

Toyen, vlastním jménem Marie Čermínová, je umělkyně, na níž jsem během posledních několika let slyšela doslova jen samou chválu. Koho by to nenalomilo? Navzdory dosti výhrůžným pojmům, které její obrazy obklopují (surrealismus! abstrakce! lyrika!), to znělo velmi slibně. Když jsem si navíc přečetla něco málo o jejím životě, tajil se mi dech (za války kupříkladu schovávala kamaráda v koupelně svojí garsonky). Začínala se přede mnou rýsovat naprosto nekonvenční a morálně silná žena, která se nenechala semlít bouřlivými dějinami 20. století a jejíž talent si bez větších potíží našel cestu k soudobé evropské špičce.

V díle Toyen se všechny proudy moderních dějin bohatě odrážejí. Rozmarná, veselá a rozpustilá plátna z dvacátých let, kdy všichni zdejší umělci dostali hotový záchvat optimismu, následuje narůstající temnota třicátých let s prázdnýma očima a torzy bez obsahu; pak přichází válečná deprese se zvířecími kostrami a rozbitými hračkami; po válce návrat barev a posléze plně abstraktní období nádherných meditativních pláten, která už vznikala ve francouzském exilu. Na začátku výstavy jsem tak sice nad některými rozjuchanými obrazy lehce krčila rameny (jak už to na výstavách někdy dělávám), postupně jsem se ale nořila čím dál hlouběji a pak už jsem jenom litovala, že je v rámci protiepidemických opatření na každý návštěvnický turnus vyměřeno jen 80 minut.

Výstavu jedné z našich největších malířek tak můžu opravdu ze srdce doporučit. Nadchne jak zkušené výtvarníky, pro které je Národní galerie druhým domovem, tak ty, kdo do tohoto hájemství vstupují jen nesměle a s obavami, jestli i tentokrát nebude hlavním benefitem pořádné loupání v kříži. Výstava probíhá do poloviny srpna v pražské Valdštejnské jízdárně a lístky je třeba předem rezervovat na konkrétní hodinu, protože zájem je velký a protiepidemická opatření trvají; dobrá zpráva ale je, že na rozdíl od hospod a dalších služeb nepotřebujete žádné testy. Jen na jednu věc vás ještě musím upozornit: a to že když už tam jednou zajdete, je docela dobře možné, že vám to nebude stačit. Tak pozor na to!

Když je řeč o tom, jak kdo píše, zpravidla nemusíme dlouho čekat, než zazní kouzelné slůvko styl. Těm, kdo nikdy nezabrousili do požehnaných vod literární teorie, se může zdát, že se do něj vejde všechno. Je tak éterické; skoro jako nějaká neuchopitelná aureola, která toho či onoho pisálka obklopuje svou posvátnou září! To je ovšem skutečně jen zdání. Styl je totiž proklatě technická kategorie; a komu se nelíbí počítání těch či oněch částic, analýza zvukosledu nebo er-formy a ich-formy, musí si pro své dojmy ze čtení hledat jména jinde.

Snad proto jsem na svých toulkách internetem postupně přijala za svou jinou kategorii; takovou, které soukromě říkám tón. Je to určení čistě intuitivní, které by sice nejspíš bylo možné nějak technicky rozebrat a opodstatnit, ale jehož povaha takový podnik přísně zapovídá. Nejde o žádnou teoretickou pomůcku. Jde o pojmové uchopení toho, jak se dívám do duše autora.

Tónem mám na mysli jakési základní autorovo naladění. Zpravidla jde o jednu určující emoci, která sjednocuje charakter celého jeho textu, nese určité poselství a tvaruje konečné vyznění. Tón mi umožňuje někdy už po prvních slovech rozpoznat, jak se autor cítil, když ony řádky psal, a tedy jak se bude po dočtení cítit i ochotný čtenář. Někdy je tón uvědomělý a zpracovaný do umné harmonie s myšlenkou textu, jindy se s obsahem slov pere a vytváří nežádoucí rozpor nebo z řádků doslova syrově odkapává.

Po letech aktivního pobytu v blogosféře si troufám tvrdit, že každý autor má nějaký svůj převládající tón, jakési výchozí nastavení, které bývá i v delším časovém horizontu překvapivě konsistentní. Existují tak autoři převážně naštvaní, frustrovaní a nepochopení, melancholičtí, pochybující, ztracení či depresivní, autoři laskaví, veselí, radostní, plní naděje, humorní, cyničtí, přívětiví, něžní. A toto jejich nastavení, způsob, jak přemýšlejí o světě a o životě, se promítá skoro do každé jejich věty.

Říká se, že gesta – na rozdíl od slov – nikdy nelžou. Stejně upřímný je i tón. Ať už píšete o čemkoli, prozradí vás. I když se budete snažit svoje emoce úmyslně zakrýt; i když k textu přidáte třeba deset vychechtaných smajlíků. Čtenář s dostatečně jemným sluchem to pozná. A nemusí při tom mít ani tušení, jestli za to můžou ty či ony částice nebo nějaký konkrétní (a jistě snadno analyzovatelný) větný slovosled.

„Tenhle film prostě musíš vidět!“ řekne libovolný kamarád či známý. Já pokývám hlavou, ve tváři výraz, který vážností odpovídá situaci a sděluje zhruba tolik, že bez oné perly by můj život byl nepochybně jednou provždy ochuzen. „Připíšu si to na seznam,“ odvětím rozhodně a do mentálního katalogu „Musím vidět!“ přidám novou položku s nejvyšší prioritou. Čeká ji tam vybraná společnost. Zhruba pět set dalších, úplně stejně urgentních položek.

Nevím, jestli to tak bylo vždycky nebo si toho v posledních letech víc všímám, ale samými „musíš vidět“, „musíš přečíst“ a „musíš si dát“ se to kolem mě doslova hemží. Nejde přitom o žádné doplňování filmového vzdělání: ještě se mi nestalo, že by mi někdo s planoucíma očima doporučoval Občana Kanea nebo básnil o Vesmírné odysee. Seznamy věcí, které musíš vidět nemívají zpravidla s léty ustáleným zlatým fondem světové kinematografie nic společného. Zato jsou o to delší.

Bývaly doby, kdy jsem podobná doporučení brala smrtelně vážně – a pak jsem se vztekala u špatných filmů nebo u filmů, jejichž kvalitu jsem při vší snaze nedokázala ocenit (kupříkladu Velká nádhera – co na ní prosímvás vidíte?). Nekonečné seznamy mě doslova zasypávaly a zároveň přibývalo lidí, kteří nechápali můj vkus a doporučovali mi samé špatné věci. Bylo zjevné, že je třeba změnit přístup a začít se řídit moudrým příslovím, že řeči se vedou a voda teče. I začala jsem. Po mnoha letech jsem všechny své soupisy toho, co prostě musím vidět, zahodila, a doporučení od druhých začala brát jako společenskou kratochvíli, zhruba ve stylu nadávání na politiku. Obrovsky se mi ulevilo.

Myslím, že umění zbavit se podobných musů je čím dál vzácnější a potřebnější dovednost. Strach z toho, že nám v záplavě všeho dění neustále něco uniká, pandemie sice dokázala na čas utlumit, teď se ale nepozorován zase vkrádá zpátky; a fungování naší společnosti ho v tom plně podporuje. Nekonečno nepostradatelných zpráv, sociální sítě plné vypulírovaných životů těch druhých, filmové průtokové ohřívače, které nabízejí novinky každý týden. Výsledná záplava je k nevydržení. Nemůžeme to všechno stihnout, prostě to nejde. A dobrá zpráva zní: ani nemusíme.