Autor: Marie Veronika

Publikováno

Netradiční hudební kusy na dlouhé podzimní večery

Ať se nám to líbí nebo ne, podzim je tady a – marno mluvit – spolu s ním i nechvalně známé kratší, chladnější a mokřejší dny. Můžeme si na to stěžovat a být z toho smutní, nebo to můžeme pojmout jako šanci najít si čas na věci, na které se během jara a léta nedostává. Za tím účelem vám dnes přináším tři tipy na netradiční hudební kusy, které posouvaly hranice zažitých žánrů a staly se díky tomu nesmrtelnou klasikou.

Hamilton

Pokud se k vám ještě nedonesla zpráva o jednom z nejúspěšnějších muzikálů všech dob, pak nastal čas to napravit. Historický epos Lin-Manuela Mirandy pojednává o americké revoluci a prvních letech existence USA prostřednictvím dramatického příběhu Alexandra Hamiltona, jednoho z otců zakladatelů. Je to pestrobarevný a strhující kus, který čerpá inspiraci z rapu, hip hopu, popu i soulu a ohromí vás chytře vybroušenými texty, jímavými melodiemi, dechberoucími tanečními čísly i samotným dějem, který v našich končinách není tolik znám. Za poznámku stojí skutečnost, že Hamilton dost možná usadí do židle i zaryté odpůrce muzikálů (jako jsem třeba já). A pokud vám moje doporučení nestačí, pak se můžete podívat, kolik posbíral ocenění. Nebo kolik stojí lístek.

Trailer na muzikál Hamilton Lin-Manuela Mirandy.

Porgy a Bess

Slavnou operu George Gershwina z roku 1935 byste v učebnicích nejspíš našli v kategorii vážná hudba, v reálu se ale celé Gershwinovo dílo pohybuje na tenké hranici klasické moderny a jazzu. Jeho nejznámější kus, Rapsodie v modrém, o tom vypovídá velmi výmluvně; a u Porgyho a Bess to není jiné. Na svou dobu šlo o velmi odvážné dílo, a to jak moderním příběhem (drogy a domácí násilí opravdu nejsou tradiční operní témata), tak tím, že je prakticky kompletně obsazené zpěváky černé pleti. To tehdejší publikum neslo dost nelibě, Porgy a Bess si nicméně cestu k srdcím diváků našli. Jejich příběh je nesmírně silný a hudebně jde o kombinaci toho nejlepšího z klasiky a afroamerické tradice.

Samotný závěr jazzové opery Porgy a Bess George Gerschwina.

West Side Story

Kdo by alespoň neslyšel o Romeovi a Julii v moderním podání ze 60. let? Když jsem se s písněmi z West Side Story setkala poprvé, udivilo mě, že se mi tolik líbí. Muzikály mě většinou nechávají zcela chladnou, tohle ale byl úplně jiný příběh: nápadité melodie, složitá harmonie, zajímavá instrumentace a husí kůže při každém kusu. Netrvalo dlouho a zjistila jsem, kde je zakopaný pes – hudbu totiž skládal Leonard Bernstein, jeden z nejznámějších klasických skladatelů 20. století. Jeho tvorba je běžně o několik řádů náročnější, v případě West Side Story se mu ale velmi umně povedlo lehčímu žánru přizpůsobit a vznikla hudební perla, kterou jen tak něco nepřekoná. Ostatně věděli jste, že co nevidět vyjde nová verze West Side Story od Stephena Spielberga – a samozřejmě s původní hudbou?

Balkónová scéna neboli píseň Tonight z West Side Story, Leonard Bernstein.

A co doporučujete na dlouhé podzimní večery vy?

Publikováno

Můj střet s akademickou malostí

Když jsem minulý týden skládala v podstatě jedinou opravdickou zkoušku svého doktorského studia, čekala jsem, že to bude probíhat jako vždycky. Tedy že se budu dlouze a poctivě připravovat, pak jednoho dne nakráčím na fakultu, spustím obvyklou kulometnou palbu a odejdu úspěšně, s pocitem dobře odvedené práce a možná i na růžovém obláčku. Inu, o moc víc už jsem se splést nemohla.

Ne snad že bych vynechala dlouhou a poctivou přípravu nebo mě od zkoušky vyhodili. To zase ne (byť otázky na bulharskou gramatiku jsem opravdu nečekala). Ale když jsem opouštěla zkoušecí místnost, cítila jsem takové rozčarování jako už dlouho ne – a poprvé od návratu do akademické sféry na mě dolehlo všechno to znechucení, kvůli kterému jsem za sebou před čtyřmi lety práskla dveřmi.

Když jste na doktorátu, je totiž otázkou číslo jedna při každé příležitosti váš dizertační projekt. Bylo tomu tak i tentokrát a já jsem rozhodně nebyla tak naivní, abych si myslela, že by jeden nebo druhý zkoušející o tom, co dělám, někdy slyšel nebo se mi po slovech univerzální sémantický metajazyk dojatě vrhl kolem krku. Ale on je velký rozdíl mezi doplňující otázkou ohledně něčeho, co jste během tříminutového výkladu nestihli zmínit, a pohrdavým „to si tedy nedovedu představit, že by mohlo fungovat“ nebo „tak když tomu někdo chce věřit, ať si tomu věří“. Postoj „neznám to, takže je to blbost“ zkrátka rezonoval místností tak silně, že div nevysklil okna. A když zkoušení končilo slovy „pochybujeme o vašem dizertačním tématu“, málem mě ten příval úzkoprsé omezenosti úplně zavalil.

Nejsem si jistá, čím to je. Prakticky vždycky, když mluvím o svém výzkumu s lidmi mimo akademickou sféru, zazní dříve nebo později více či méně překvapené „tyjo, to je fakt zajímavý!“. A úplně vždycky, když jsem nucená obhajovat svůj výzkum před akademiky, to dopadne takhle. Mám málo titulů? Nemluvím dost přesvědčivě? Nabourávám jejich vlastní světonázor? Těžko říct, ale mohla bych si pomalu začít dělat čárky (blogoví pamětníci ostatně vzpomenou bitvu při mé diplomové obhajobě). Jako by to, že provinční český rybníček nikdy neslyšel o lingvistce světového formátu, byla moje chyba.

Trvalo několik dní, než jsem ten arogantní výboj rozdýchala, a bude ještě nejspíš trvat celé týdny, než to všechno odezní docela a stane se z toho sice trpká, ale přece vtipná historka (asi jako z té obhajoby). Nevím, jestli akademické prostředí tenhle typ lidí jenom přitahuje, nebo je ve větší či menší míře vytváří, ale moc doufám, že se nestanu jedním z nich. Jsem totiž skálopevně přesvědčená o tom, že Anna Wierzbicka jednou přepíše dějiny lingvistiky a dost možná celých humanitních věd. A chci být při tom; ovšem jen pokud to bude z těch správných důvodů.

Publikováno

Jak se modernizuje na univerzitě

Když jsem před deseti lety poprvé prošla branami univerzity, měla jsem pocit, že jsem vstoupila do jiného světa. A nejen to: možná i tak trochu do budoucnosti. Oproti gymplu, kde se kromě Bakalářů doslova žilo papírem, se tady vše podstatné dělo online. Rozvrhy, zápis předmětů, přihlašování na zkoušky, známky; index už jsme nedostali dokonce ani jako suvenýr. Na zápisu nám proděkan pro studijní záležitosti rovnou doporučil, ať si lajkneme fakultní facebook, a my jsme poprvé v životě měli pocit, že jsme se octli na instituci, která drží krok s dobou.

Všemi srdečně milovaný SIS nás ovšem rychle vrátil zpět do reality. Fungoval sice online, ale vypadal jako vystřižený z devadesátek: ošklivý, pomalý a naprosto neintuitivní. Při zápisu předmětů padal, protože nebyl stavěný na to, aby se přihlásili všichni najednou, a na všechno jste v něm potřebovali návod, protože bez něj jste byli namydlení. Připočtěme k tomu kvalitu počítačů v učebnách, z nichž některé bezpochyby patřily k nejpomalejším v republice, a vynásobme IT dovednostmi průměrného humanitně vzdělaného univerzitního profesora. Myslím, že výsledné skóre můžeme s klidným svědomím zaokrouhlit na nulu.

Skutečný zlom ale přišel až ve chvíli, když jsem se na fakultě stala tajemnicí. V momentě, kdy jsem SIS začala potřebovat k takovým kratochvílím, jako je vypsání termínu státnic, se ukázalo, jak to za otrhanou oponou informačního systému doopravdy vypadá. Musela jsem absolvovat povinné celodenní školení, kde nás učili pracovat s univerzitními programy – a z dobrého důvodu, protože by mohly soutěžit o titul nejméně intuitivního uživatelského rozhraní na světě. Psala jsem zoufalé maily své předchůdkyni, že mi nefunguje tohle ani tamto, všem návodům navzdory. Řešila jsem, že vyučující nezvládnou vypsat termín zkoušky. Že studenti, co odevzdali diplomku, nevyplnili nějaké naprosto marginální pole, bez kterého se ale k obhajobě nedostanou. Zkrátka že to celé asi vážně naprogramoval už Karel IV., jen do toho nepřidal ta vejce.

Od té doby se další zážitky jen kupí. Narazila jsem na projekt univerzitní knihovny E-prezenčka a uznávám, že mě moje zkušenost měla varovat; přesto jsem bláhově začala doufat. Ne že bych snad nerada obíhala fakulty po celé Praze, ale mít některé knihy k dispozici z domova a okamžitě, bez ohledu na to, jestli po nich náhodou na mnohatisícové instituci nezatoužil někdo další, se zdálo neodolatelné. Netrvalo dlouho a ze snových výšin jsem spadla zpátky na chladnou univerzitní zem: e-prezenčka vám totiž sice poskytne nejžádanější knihy digitálně, ovšem jen na několika speciálních počítačích ve studovnách jednotlivých fakult. A když jsem na digitalizaci knihovního fondu letos narazila podruhé, tak jsem po výměně několika mailů zjistila, že digitalizované knížky jsou dostupné jen studentům se speciálními potřebami. Jinými slovy: univerzita sice digitalizovaný fond má, ale prostě vám ho nepůjčí. A aby toho nebylo málo, tak tu ještě máme OBD, databázi na zaznamenávání vědeckých výsledků a moji největší technickou estrádu letoška. Střetla jsem se s ní poprvé a nečekala jsem žádné zázraky, vím, kde jsem. Ale když jsme dostali návod o 42 stranách a s celým seznamem často kladených dotazů, brada mi přeci jen lehce poklesla. Ovšem zaplať pánbůh za ty dary: on když se vás program po kliknutí na „uložit“ smrtelně vážně zeptá, jestli to chcete „uložit jako uložené“ nebo preferujete jednu ze dvou dalších možností, začnete po Descartově vzoru pochybovat opravdu úplně o všem.

Od chvíle, kdy jsem jako vystrašená prvačka seděla na zápisu do bakalářského studia, uplynula celá dekáda. Leccos se za tu dobu změnilo: fakulta se přestěhovala do jiné budovy a zemřel jeden z jejích zakladatelů; já jsem získala magisterský titul, změnila příjmení, odešla z akademické sféry a znovu se do ní vrátila. Některé věci ale proudu času odolávají se sveřepostí kamene. Když jsem se po několikaleté pauze znovu přihlásila do SISu, zjistila jsem, že vypadá úplně stejně jako před deseti lety; jako by ho někdo vyjmul z proudu času. Nepřekvapilo mě to ani trochu, jen mě tentokrát nostalgicky zahřálo u srdce. Na instituci, která pořád tiskne diplomy v latině, to snad ani nemůže být jinak. A konec konců kdo ví. Možná do něj Karel IV. tehdy ta vejce opravdu přidal.

Publikováno

O kočičím kouzlu

Mám důvodné podezření se domnívat, že kdybych byla postava v počítačové hře, neměli by mě hráči příliš v oblibě. Nedisponuji vyrovnaným mixem různorodých dovedností, které jsou vhodné v zásadě na všechno, neumím se ohánět mečem ani střílet, a pokud by mě někdo vysadil na neznámé planetě, ztratila bych se nejspíš už na letišti. Ovšem buďme upřímní, disponuji i celou řadou naprosto nepraktických nadání na poměrně vysoké úrovni. Nejpozoruhodnější z nich je patrně Kočičí kouzlo (Cat charm), level sto.

Dlouho jsem nevěděla, že takové kouzlo vůbec mám. Doma jsme, pravda, pár koček měli a vždycky to byly primárně moje kočky. Vlastní mazlíček se ale nedá dost dobře počítat, protože u něj vstupují do hry i daleko pragmatičtější pohnutky, třeba žrádlo. Sílu své magické dovednosti jsem proto plně pocítila asi až v momentě, kdy jsem poprvé stanula v bytě naší paní domácí a jedna z jejích dvou koček (ta opatrnější) ke mně přišla a beze všech okolků mi vlezla na klín. Krom toho, že jsme v tu chvíli vytvořili velmi solidní základ našeho nájemnického vztahu, jsem rázem získala i dvě externí kočky. Pod vliv mého kouzla se dostala zejména ta druhá: netrvalo dlouho a začala za mnou chodit prakticky pokaždé, když jsem šla vynést kompost. Paní domácí jí následně začala žertem říkat nevěrnice, což ovšem za sebe nemůžu potvrdit, protože nevěrnice za mnou běhá i v dešti, mňouká za sklem, když mě vidí přes okno, a údajně poskytuje i perfektní zpravodajství o tom, kdy se vracím domů.

Od té doby se učím se svým kočičím kouzlem zacházet a musím konstatovat, že funguje skvěle. Občas mi stačí zavolat na úplně neznámou kočku a ona přiběhne. Některé se nechávají hladit, jiné mi (opět) samy vyskočí na klín, další za mnou na ulici chodí a ty nejbojavější alespoň na moje zavolání přestanou utíkat a zamňoukají. A abych předešla nemístným dotazům, tak musím podotknout, že u sebe nikdy nemám kočičí žrádlo a drtivou většinou ani nic dalšího, co by mohlo kočku z čistě zištných důvodů zajímat.

Upřímně řečeno vůbec nevím, v čem moje kočičí kouzlo vlastně spočívá, ani jak se to stalo, že jsem ho dostala do vínku. Jedno je ale jisté: nevěřím díky němu povídačkám o tom, že jsou kočky falešné, jde jim jen o kus žvance a na nikom jim nezáleží. To prostě není pravda (nebo rozhodně ne celá pravda). Možná že až kočky zorganizují všeobecnou vzpouru proti lidem a já se stanu jejich oficiálním diplomatem, všechno do sebe s úžasnou samozřejmostí zapadne a budu mít jednou provždy jasno. Do té doby můžu leda tak uvažovat o tom, jaká další kouzla existují. Co třeba kouzlo člověčí?

Publikováno

Duchovní stránka ekologické krize

Kdo sleduje nějaké to serióznější médium alespoň koutkem oka, toho ta zpráva nemohla minout. OSN vydala začátkem srpna zatím nejobsáhlejší zprávu o změně klimatu. Její obsah lze bohužel shrnout velice snadno: nevypadá to vůbec dobře. Změny jsou ještě rychlejší, než se čekalo, a pokud velmi výrazně neotočíme kormidlo do deseti let, bude jednou provždy pozdě.

Všem je tak nějak jasné, že hlavní změny se musejí odehrát na nejvyšší, ideálně nadnárodní úrovni (proto je také na začátek listopadu naplánovaný velký summit v Glasgow). Dokud se bude v Indii a v Číně spalovat uhlí ve velkém, nezvládneme změnit, co je třeba, i kdybychom nakrásně chtěli. Jenže čím víc o tom přemýšlím (a čím víc nechávám do svého života mluvit svůj environmentální žal), tím jasnější se mi zdá, že se toho bude muset změnit daleko víc. A že bychom si měli pořádně zamést před vlastním prahem.

Pokud se totiž na emise skleníkových plynů podíváme v přepočtu na hlavu, získají tradiční argumenty s Čínou a Indií značné trhliny. Čísla hovoří jasně: nejvíc CO2 na jednotlivce vyprodukují vyspělé západní země. Tedy my. My, kteří jsme v osmnáctém století přišli s tezí, že hlavní hybnou silou lidstva je sobectví. My, kteří jsme si zvykli na to, že pokud něco technicky dokážeme udělat, pak není v zásadě žádný důvod, proč bychom to dělat neměli. My, kteří každý den jíme maso a exotické ovoce, vozíme se v autě a nosíme oblečení, které předtím procestovalo celý svět. Nic z toho není ani samozřejmé, ani normální. Kdyby každý žil jako my, neuživila by nás Země dost možná ani jedinou miliardu.

Tam, kde jsme, nás dovedly naše hodnoty. Skutečnost, že na první místo jsme dosadili pokrok a růst, tedy jinými slovy peníze, pohodlí a moc. Začali jsme považovat přírodu i druhé lidi za pouhé nástroje k uspokojování našich potřeb. Zvykli jsme si na to, že pocit vlastní hodnoty potvrzujeme stále lepšími věcmi, že si děláme radost dalšími a dalšími nákupy a přemýšlíme při tom jenom nad tím, kolik to stojí nás. Jenže zdroje, které máme k dispozici, nejsou neomezené. Pokud chceme, aby dnešní děti dostaly šanci žít normální život, budeme se muset s některými ze svých postojů nadobro rozžehnat.

Je třeba sesadit konzum z prvního místa našeho hodnotového žebříčku a na jeho místo dosadit uvědomělou skromnost. A teď nemluvím o teoretických hodnotových žebříčcích, kterými bychom se prezentovali, kdyby se na to někdo zeptal. Mluvím o tom, jak skutečně žijeme, čemu věnujeme většinu svého času a co podporujeme svými penězi. O blogových článcích, které hrdě prezentují každoměsíční nákupy ve stylu čím víc, tím líp. O slevových šílenstvích. O frontách před Primarkem. Zahoďme alibistické klapky z očí a začněme se aktivně zajímat o skutečné dopady toho, co děláme. A přestaňme vyšperkovaně mluvit o komparativních výhodách a negativních externalitách, když pravda je taková, že náš životní styl zabíjí lidi i celé ekosystémy.

Přišel čas uvědomit si, že není v pořádku starat se jenom o své vlastní zájmy. Už není žádné my a oni. Všichni jsme na jedné lodi a do téhle lodi povážlivě zatéká. Skoncujme s výmluvami na Čínu a Indii. Historická vina je naše, a pokud se nezměníme my, nemůžeme to chtít po nikom jiném. Teď je třeba dát světu i něco jiného než pozlátko konzumního luxusu a bezstarostnou vizi, že v jádru všeho je lidské sobectví. Leží před námi obrovský úkol altruismu a jinak než spojenými silami ho nezvládneme. Přejme si k tomu hodně odvahy, pokory, soucitu, naděje a víry.

PS: Pokud vám environmentální žal právě začal nepříjemně šlapat na paty, můžete pokračovat zdejším článkem 4 způsoby, jak ulevit planetě hned teď; přečíst si, co u nás ke změně klimatu přispívá nejvíc a zjistit, jak k tomu nepřispívat taky; zauvažovat nad hlubšími změnami, které doporučuje občanům Evropská komise; mrknout na to, co spočítala jako nejefektivnější mezinárodní vědecká komunita nebo se třeba seznámit s udržitelným životním stylem zero waste.