Autor: Marie Veronika

Moderní umění to se mnou vždycky mělo těžké. V žilách mi totiž koluje spolu s krví i zarytý umělecký konzervativismus a s ním předpotopní přesvědčení, že umění má být krásné – a pokud není, mělo by k tomu mít pořádně silný důvod. Ne že by takové důvody neexistovaly, naopak je jich celá řada a i já si zvládnu chytré a pochopitelné moderní umění užít. Ale pokud si v galerii připadám jako vprostřed naprostého nonsensu, který bych zvládla namalovat bez většího úsilí taky, pak mám za to, že se někde něco ošklivě pokazilo.

Největším průšvihem je z tohoto úhlu pohledu bezpochyby moderní architektura. Na rozdíl od podivně poloprázdných pláten, se kterými nemusím přijít do kontaktu, pokud nechci, ji totiž máme na očích všichni, a to v čím dál větší míře. Města nám tak zaplňují ošklivé šedé krychle, které vypadají jako teplárny, a obrovské prosklené kvádry, které vypadají jako high-tech králíkárny. Docela dlouho se mi to dařilo ignorovat. Ale pak se do jedné z takových staveb přestěhovala naše fakulta.

Musím říct, že jsem se snažila; výrazně víc než kdy předtím. Marně. Nová fakultní budova je kostka skládající se z betonu a skla: sklo je zvenku, beton uvnitř. Zvenku tak bez potíží vidíte provoz ve všech seminárních místnostech a kancelářích a zevnitř všechno ostatní. V celé budově není v podstatě žádný skrytý kout. Jen obrovská betonová dvorana ve sto padesáti odstínech šedé, společná pro všechna tři podlaží. Není kam se schovat, všechno je na očích všem. Obrovské prostory jsou neútulné, hranaté a chladné a vypuzují vás co nejrychleji ven. Chybějí barvy, květiny, obrazy, cokoli, co by do té továrny vneslo byť jen zlomek lidskosti. Budova navíc neobsahuje žádná okna, která by šlo otevřít, a bez proudu nejen nezatáhnete žaluzie, ale ani neotevřete dveře. Sterilita o sobě.

Je mi z toho smutno. Tohle už není ta lehce punková, nádherně svobodná a úplně jiná fakulta, kterou jsem znala na bakaláři; fakulta, kde vládla bezmála rodinná atmosféra a okouzlujícím způsobem přátelské vztahy. Když tam jedu teď, cítím lehký odpor a uleví se mi, když zase odcházím. Zmizela blízkost i vřelost. Sice pořád potkávám tytéž známé tváře, ale nový kontext jim bere všechno lidské teplo. Zdají se daleko, nedobytné jako beton a chladné jako sklo.

I truchlím, protože vidím, že studium, jak jsem ho kdysi v dechberoucím ohňostroji štěstí prožívala, už nikdo další neprožije. I kdybychom se nakrásně vyhnuli všem dalším karanténám a uzavírkám, je tahle kapitola prostě nadobro pryč. Společenství se proměnilo ve fabriku a z mojí milované fakulty se stal klon fakulty architektury, jedné z nejošklivějších a nejnepříjemnějších budov, jaké jsem kdy viděla. Pravda, tam jsou kanceláře prosklené směrem dovnitř a syrovost betonu ještě zdůrazňují odpudivě řvavé barvy, takže ano, mohlo by být hůř. Ale opravdu mi to má stačit?

V dnešní rozdělené společnosti představuje málokteré konverzační téma opravdové bezpečí. Jak postupně všechno prosáklo politikou, stalo se z dřívějších všedních předmětů hovoru něco, o co se v případě zájmu dá bez potíží do krve pohádat. Někdy se může zdát, že žijeme v jakési permanentní bitevní krajině, v níž nás spojuje opravdu snad jen to, že slunce svítí na všechny stejně. A pak samozřejmě ještě nemovitosti.

Na nehorázné ceny nemovitostí si totiž s gustem zanadává úplně každý. Nezáleží při tom na tom, v co věříte nebo koho jste volili. Všichni víme, že trh s nemovitostmi je katastrofa. V zásadě jsme v situaci, kdy si běžný smrtelník nemůže dovolit vlastní střechu nad hlavou, a pokud si ji dovolit může, pak buď vyhrál v loterii, nebo se zadlužil na celý život. Obzvlášť horké je tohle téma pro mou mileniálskou generaci, která už se víceméně houfně sezdává, pomalu ale jistě zakládá rodiny – a spolu s tím touží po vlastním domově.

Možná jsem v tomhle ohledu nenormálně do větru, ale pomyšlení na vlastní nemovitost mě nikdy nenaplňovalo štěstím. Z rekonstrukcí mám hrůzu a vybavovat dům mě nebavilo ani v kultovní videohře The Sims. Nezávidím svým vrstevníkům, když vyprávějí o tom, jak koupili byt; spíš je mi jich líto. Protože mně se z myšlenek na dlaždičky, skříně a kuchyňské linky dělá nevolno a při představě, jak musím řešit, že mi dělníci položili podlahovou krytinu na strop (tak nějak ty historky zpravidla vypadají), se o mě pokoušejí mdloby.

Někdy žasnu, jak je možné, že společnost se tak dramaticky mění, ale představa, že v určitém věku se sluší zakoupit auto a nemovitost, se neposunula ani o milimetr. Jindy se sama sebe ptám, jestli mě jednou nečeká stáří v maringotce. Ale ať je můj náhled jakýkoli, jedno je jisté a stejně všeobjímající jako obloha. Totiž že současné ceny nemovitostí, to je prostě úplné šílenství.