Romantické vztahy nového tisíciletí

Nedovedu si představit téma, které by pro moji generaci bylo aktuálnější než romantické vztahy (soutěžit by s ním mohly leda nemovitosti). S osudovou třicítkou na dohled se moji vrstevníci čím dál víc sezdávají a pomalu ale jistě zakládají rodiny; anebo se naopak rozcházejí, případně už celá léta neúspěšně hledají toho pravého či tu pravou a začínají z toho být pořádně ve stresu. Zdálo by se, že se v tom pramálo lišíme od generace našich rodičů. Stačí se ale podívat blíž a záhy zjistíme, že je to klam. Představa o vztazích se v posledních desetiletích dramaticky změnila a nebojím se říct, že naše situace je jiná než kdykoli předtím.

Ti z nás, kteří jsou sezdaní nebo sestěhovaní, se potýkají se zásadní proměnou genderových rolí. V nové představě světa už nedává smysl, aby vydělávali oba, ale neplacenou práci v domácnosti oddřel jenom jeden. To se ovšem snadno řekne a hůř dělá. Nastavení našich rodičů i všech generací před nimi bylo zcela odlišné, takže se nemáme kam obrátit pro radu ani kde hledat vzor. Je na nás, abychom nové paradigma vystavěli na zelené louce. Komunikovat o vynesených koších, ponožkách na podlaze a plné myčce se tak učíme jen ztěžka a drhne to. Ze slov svých vrstevníků vím, že se mnohdy raději uchýlí k tradičnímu rozdělení rolí, jen aby se vyhnuli další diskusi na téma „muž by neměl v domácnosti pomáhat, je to přece i jeho domácnost“. Je to snazší, i když jim to vlastně nevyhovuje.

Co se skupiny hledačů týče, u nich je změna snad ještě hmatatelnější. S bráchou jsme se shodli, že kdyby se naši rodiče měli seznámit v dnešní době, nejspíš by nepřišli ani na druhé rande. Standard romantických vztahů se posunul natolik, že od svých protějšků vyžadujeme mnohem víc, než bylo dřív běžné: pochopení, podporu a empatii, osobnostní kompatibilitu, alespoň částečné překrývání zájmů, víceméně podobný světonázor – a k tomu ještě nezbytnou jiskru fyzické přitažlivosti (mimochodem jistě není náhoda, že právě v době, kdy se začal klást důraz na sdílení zájmů ve vztahu, se v tomhle kontextu vžilo označení „přítel/přítelkyně“). Výsledek? Jako hledat jehlu v kupce sena. Někdo šťastnou náhodou najde, jiný se spokojí s kompromisem a ideál ho zdálky drásá. A ti, kdo zbyli, zůstávají sami a poslouchají neaplikovatelné rady rodičů; zhruba takové, jaké by se hodily před třiceti lety.

Jenže my nejsme před třiceti let, jsme teď. V novém tisíciletí, ve kterém nás k sobě materiálně mnoho neváže, nerozlučitelnost manželství berou vážně jen nejkonzervativnější křesťanské kruhy a sestěhovat se nebo odstěhovat je otázkou několika dní. V takové situaci nám to, co drželo pohromadě dřívější manželství, prostě nemůže stačit. A tak hledáme neznámé a zkoušíme nevyzkoušené. Není to snadné. Ale myslím, že nemusíme házet flintu do žita. Rozvodovost přesáhla 50 % v roce 2010 a od té doby celkem setrvale klesá. Třeba se nám to nakonec podaří.

Morning Show: nejchytřejší seriál o Me too, jaký uvidíte

Není mnoho seriálů, které by měly odvahu pustit se do tak současného a kontroverzního tématu, jako je #Metoo. Patrně ještě daleko méně je těch, které by tenhle horký námět pojednávaly opravdu chytře a vyváženě. Připočtěme k tomu požadavek na vysoce kvalitní filmařské řemeslo a strhující herecké výkony a vypadne nám nejspíš seriál jediný. Morning Show.

Morning Show je zasazená do kulis fiktivního amerického pořadu ve stylu Snídaně s Novou (v doslovném překladu ostatně Morning show znamená Ranní pořad). Jde o brzké ranní zpravodajství, laděné do tak optimistického ducha, jak je to jen u něčeho, co se zabývá zprávami, možné. A právě takový po srsti hladící pořad se otřese v samotných základech, když je jeden z moderátorů obviněn ze sexuálního obtěžování a ze dne na den z televize vyhozen.

V tu chvíli se rozehrává mocenská partie celospolečenských rozměrů. Ve víru dramatických změn si všichni snaží zachránit kůži, jak se dá: před očima nám tak defiluje celá řada různorodých postav, jejichž příběhy, motivace, traumata a intriky se vzájemně proplétají, střetávají a umocňují. Postupně se také vyjevuje skutečný rozsah skandálů, které měl bývalý moderátor na svědomí a díky nimž můžeme nahlédnout problematiku sexuálního zneužívání opravdu ze všech stran, včetně té jeho. Tady seriálu patří největší ovace, protože jestli existuje dílo, které odráží reálnou komplexitu mocenských vztahů mužů a žen na pracovišti snad ve všech podobách a se všemi důsledky, pak je jím právě Morning Show. Nenajdeme tu žádné jednoduché dělicí čáry ani černobílé násilníky z potemnělých parků. Místo toho je tu drama, které jde hluboko pod povrch a graduje způsobem, který vás přiková k obrazovce. Strhující finále už v současné době následuje druhá série.

Co se obsazení týče, pyšní se seriál zvučnými jmény jako Jeniffer Aniston, Reese Witherspoon nebo Steve Carell, z jejichž hereckého koncertu chvílemi mrazí. Za mě osobně pak velmi zabodoval i Billy Crudup, jehož Cory Ellison se zvládnul z největšího slizouna stát zajímavou a charismatickou postavou, které jsem nakonec upřímně fandila. To vše pod taktovkou zkušené režisérky Mimi Leder na půdě Apple TV+.

Sečteno, podtrženo: Morning Show je bezpochyby jedním z nejlepších seriálů, jaké jsem v poslední době viděla. Dramatický (ale ne přehnaně deprimující), realistický, mnohovrstevnatý, skvěle napsaný a famózně zahraný. V moři zapomenutelné televizní produkce ční velmi, velmi vysoko a doufám, že se mu za to dostane odpovídající odezvy. V českých vodách se tak zatím spíš nestalo a je to dle mého názoru velká škoda. Protože takhle současné a relevantní dílo skutečně není k vidění každý den.

Upoutávka na Morning Show, dostupná bohužel jen anglicky bez českých titulků.

Ze života přecitlivělého introverta

Minulý týden mi bylo špatně. Hodně špatně. Tak špatně jako už dlouho ne. Tohle nebyla žádná přechodná listopadová depka ze zatažené oblohy a dlouhých večerů. Myšlenka na následující den mě naplňovala smutkem, beznadějí a odporem a v hlavě se mi formovalo jediné slovo: nechci. Z hromady úkolů se pod tlakem okolností postupně stal jeden jediný. Přežít.

Večer se mi špatně usínalo a ráno těžko vstávalo. Den co den jsem si říkala, že bych si zoufale potřebovala odpočinout, ale pořád tomu něco bránilo. V půlce září jsem měla poměrně těžkou zkoušku, na konci října skládala pokročilý jazykový certifikát a po tomhle vypjatém období nepřišlo prakticky žádné volno. Místo toho se dostavil listopad narvaný úplně vším. Tu jsem třikrát v týdnu někde s orchestrem, tu jdu na doktorandský seminář, tu se potkávám s tím a oním a jedu tam či onam. Bez přestání se něco děje a všechno je domluvené tak moc dopředu a po tak dlouhé době, že to prostě nejde zrušit. Kdo ví, kdy to zase zakážou?

A tak jsem zatnula zuby a šla pořád dál, čím dál víc na hranu. Normální listopad by mě donutil odpočívat nějakou tou rýmou nebo virózou jako každý rok. Jenže covid nám nasadil respirátory a já už jsem normální rýmu neměla, ani nepamatuju. Nějakou dobu jsem na to hřešila. Stávka ovšem přišla, jen o něco později a ve zbrusu novém hávu. Mozek mi prostě vypověděl službu a tělo ho následovalo. V minulém týdnu jsem do školy neudělala skoro nic, protože jsem prostě nedokázala číst, v pátek už jsem dokonce nezvládla ani dojít nakoupit. Nešlo to. Z úplně běžných věcí se mi začalo dělat fyzicky zle, stačilo na ně jen pomyslet. Nezvládla jsem se ani normálně najíst. Celý můj organismus se rozkřičel, že takhle to tedy dál nepůjde.

Slibovala jsem si, že až skončí všechny ty lockdowny, už se nevrátím do šíleného tempa, na které jsme všichni byli zvyklí a které mi tak nevyhovovalo. A ejhle, je tady. Vrátilo se, se vším všudy. Když se podívám do diáře, nejradši ze všeho bych chytila covid. Tyhle myšlenky znám, mívala jsem je už na gymplu. Teď jsou ale o to horší, že během loňského roku jsem ztratila veškerou pracně vybudovanou toleranci na lidi, ježdění po všech čertech, hluk a stres. Jinými slovy: svět vrací úder, a to dvojnásobnou silou. A já to nezvládám.

Jedno vím zcela jistě. Pokud nezvolním, vypoví mi časem moje tělo i mysl službu úplně. Nějakou dobu to šlo lámat, ale teď hrozí, že zlomím sebe. Všeho je moc a já jsem vyčerpaná. Jednou ze základních charakteristik vysoce citlivých lidí je, že se snadno zahltí a rychle jim dojdou baterky. Pokud jste si pod tím doteď nedokázali představit nic konkrétního, teď už to dokážete. Takový je život pro hypersenzitivní introverty; život, který by ostatní zvnějšku dost možná označili za úplně normální. Opravdu nám není co závidět.

O doktorátu bez iluzí aneb naděje vlasti pod hranicí životního minima

Každý, kdo čte můj blog, to o mně ví: jsem doktorandka, tedy postgraduální studentka, která aspiruje na titul Ph.D., v mezinárodním měřítku nejvyšší akademický titul (v zahraničí nemají novodobou aristokracii v podobě docentů a profesorů). Hned na úvod bych chtěla poznamenat, že na doktorátu jsem řádově spokojenější, než jsem byla v práci, byl to krok správným směrem a nic bych na něm neměnila. Mějte to, prosím, při čtení na paměti. Bude to potřeba, protože všeobecně vzato jsou podmínky, v nichž jsou vychováváni budoucí vědci, naprosto nedůstojné.

Doktorand už není student v klasickém slova smyslu a netráví svoje dny na přednáškách a přípravou na zkoušky. Je to spíš jakýsi juniorní vědec, po kterém se žádá vlastní badatelská práce, jako je publikování v odborném tisku nebo účast na vědeckých konferencích. Stejně jako „dospělí“ akademici se tak i my podílíme na tom, kolik která fakulta a univerzita vykáže výsledků – a tedy také kolik dostane peněz. Domovská instituce si naše úspěchy připíše se stejnou samozřejmostí, s jakou na nás pobere státní příspěvek.

A tady se dostáváme k jádru pudla, totiž k otázce, co z toho máme my. Náročné vědecké angažmá, které často doplňuje povinná (a tedy neplacená) výuka, je odměněno doktorandským stipendiem. Ujistěte se, prosím, že sedíte na něčem opravdu stabilním. Doktorandské stipendium totiž nedosahuje ani dvou třetin minimální mzdy. Ano, čtete správně. Ani dvou třetin minimální mzdy.

Nádech, výdech a krasojízda pokračuje. Doktorandi nemají absolutně žádné zázemí: žádná pracovna, kancelář, vybavení, ba ani papír a tužka. Doba studia se jim nepočítá jako odpracovaná doba na důchod. Nevztahují se na ně žádné studentské slevy. Když mají to štěstí, že je nějaký seniorní akademik vezme pod svá křídla v nějakém tom grantu, velice často to dopadne tak, že sice mají nejmenší úvazek, ale musejí odvádět téměř veškerou práci – zneužívání postgraduálních studentů je zcela běžnou praxí. A když to štěstí nemají, tak si musejí najít nějakou normální práci, alespoň na poloviční úvazek. Kvůli tomu pak mají na studium méně času, vykazují horší výsledky – a to se podepíše kde? Na sníženém stipendiu. Ano, přátelé, doktorandské stipendium jde snížit! Takže doktorand, který nemá dost času na studium, je vytrestán tak, že má času ještě o něco méně.

Jaké jsou důsledky? Budoucí vědci vykazují děsivě vysokou statistiku duševních obtíží (obzvlášť riziko deprese je mnohem vyšší než u běžné populace) a ve výsledku jich 90 % studium nedokončí. 90 %! A když ho dokončí, nemají prakticky žádnou perspektivu. Akademických postů je nesmírně málo, takový luxus jako smlouva na dobu neurčitou nebo plný úvazek v zásadě neexistuje, a když se to náhodou povede, mají nástupní plat horší než pokladní v Lidlu.

Shrnuto, podtrženo: je to naprostá tragédie, kterou se v zásadě nikdo nenamáhá řešit. Akademici nejsou schopní se spojit a vyvinout tlak na to, aby byli za svou práci všichni důstojně zaplaceni (a ne aby hrstka jednotlivců vyháněla statistiky do relativně únosné výše). Samotní doktorandi a doktorandky sice už v posledních letech začali křičet, dle mého soudu ale pořád ne dost nahlas. Myslím, že za hranicemi akademické sféry stále prakticky nikdo neví, jak na tom doopravdy jsme. Ale když nad tím tak přemýšlím – možná že ani pořádný virvál by nepřinesl kýžený výsledek. Protože jak se zdá, ono to nejspíš vůbec nikoho nezajímá.

Čemu mě naučila meditace – o rok a půl později

Když jsem o meditaci poprvé napsala samostatný článek, byl právě první lockdown. Překotná doba vydechla, zastavila se a připoutala nás na několik měsíců do omezeného prostoru. Pro některé šílená zátěž, pro jiné celkem fajn oddych. Já jsem patřila k té šťastnější části populace, a proto jsem se odhodlala využít ten čas jako příležitost a konečně vykročit na cestu kontemplativní modlitby. Z meditace se mi stala samozřejmá součást téměř každého dne a i když mám pocit, že mi to nejde pořád dost podobně, stačí se poctivě podívat nazpátek a vidím, že to ani zdaleka není pravda. Jinými slovy: moje tempo sice zůstalo na úrovni podprůměrného šneka, jenže i ten se za rok a půl zvládne odplazit o znatelný kus dál. A tam se právě teď nacházím.

Meditace, jak ji prožívám dnes, pro mě představuje radikální návrat k jednoduchosti. Být tady a teď, beze všech převleků a masek, selhání, chyb i výčitek; ale taky bez úspěchů, statusů a medailí. Taková prostota je dramaticky znejišťující. Jsme zvyklí se ztotožňovat se svou prací, se svou inteligencí, s tím, čeho jsme dosáhli; ale i se svými smutky a traumaty. Tak se běžně vnímáme, v meditaci ale najednou nic z toho neplatí. Jsme tu jen my sami, naprosto a bez vytáček – a proto se během ní jako pod drobnohledem vyjevují všechny naše nezdravé kompenzační strategie. V mém případě perfekcionismus a nikdy nepolevující tlak na výkon, přičemž obojí mi meditaci nesmírně komplikuje. Kvůli tomu, že nedokážu jenom pozorovat svůj dech, aniž bych ho ovládala, jsem musela dokonce zvolit jinou meditační techniku. Někde uvnitř mě se něco pořád snaží vyhovět zadání tak moc, že ani vědomé rozhodnutí to nedělat s ním nic nesvede.

Výsledek takového procesu ale tisíckrát stojí za to. Znejistění, strach a zranitelnost totiž časem ustupují a vyklízejí prostor něčemu, na čem si lámaly zuby celé generace literárně aktivních mystiků všech vyznání. Sice jsem zatím jen ve fázi menší ochutnávky, ale ta plnost okamžiku beze všech příkras a závojů opravdu nejde popsat slovy. Takový moment vás naplní hlubokou radostí, která nezávisí na ničem jiném, než na tom, že jste. Je to nesmírně formující prožitek. Zbavuje strachu, protože ukazuje, že je tady něco mnohem podstatnějšího než naše žabomyší války, a to něco je tady vždycky. Pomalu ale jistě rozpouští zažité kompenzační mechanismy, protože vás nechá prožít štěstí bez ohledu na to, co děláte, jak vypadáte nebo co si o vás kdo myslí. Dává vnitřní svobodu, protože díky němu víte, že jste víc než obsah vlastní hlavy (včetně emocí). Umlčuje přemýšlení, plánování a souzení – a učí místo toho vnímat, naslouchat, přijímat a být.

Jsem sice pořád naprostý začátečník, to mi ale vůbec nebere chuť pokračovat. Ano, ovoce, které meditace přináší, se dostavuje až po delší době, umí být docela nenápadné a někdy je na něj potřeba pořádná lupa. Právě v tom ale spočívá to kouzlo: meditace je vždycky úplně jiná. Je jiná, než čekáme, i jiná než móda jakékoli doby. Nejde v ní o výkon, ambice, plány ani cíle. Není možné ji naplánovat. Nezná zkratky ani účty Premium. Na téhle cestě jsme si totiž opravdu zcela rovni. Je jen na nás, jestli po ní chceme jít.