Bylo nám dvanáct, maximálně třináct let. Ve škole jsme se občas nudily a byly jsme na to čtyři. Pokud bychom se tehdy nudily ve dvou, dost možná by to skončilo piškvorkami a tenhle článek by nikdy nevznikl. Ve čtyřech se ale nabízí hlavně jedna relativně nenápadná aktivita, a tak jsme si jako každá parta puberťaček znuděná zeměpisem začaly posílat dopisy. Některé plné banalit, jiné se soukromými doznáními nejvyššího stupně utajení. Jenže záhy přišla logická otázka: co když nás učitel chytí? Hrozba prozrazení nad námi visela jako Damoklův meč. Přestat jsme nechtěly, a tak bylo třeba podniknout jiné protiopatření: začít šifrovat.
Ale jak na to? Učit se nějaké umělé písmo nám přišlo jako příliš mnoho práce a provařená klasika typu „přidej za každou slabiku ha“ se nám zdála směšně průhledná. Chvíli jsme jen tak experimentovaly a pak to přišlo. „Budeme dělat systematicky co největší množství chyb,“ navrhla spolužačka s vizí, za kterou by se nemusel stydět ani Dobrovský: totiž že když budeme opravdu důsledné, stane se v určitém bodě pro nezasvěcence vzkaz zcela nečitelným.
Jako první jsme prohodily měkké a tvrdé i. To je, pravda, poněkud prvoplánové, ale někde se začít musí. Dalším kandidátem se vzhledem k tehdejším osnovám pro nižší gymnázia stalo s a z (koho na tom ve škole negrilovali, ať se přihlásí). To nám ovšem otevřelo oči do celého kola dalších úprav, protože s a z figurují i v kapitole jménem spodoba znělosti – a tam už je nějakých dvojic na prohazování! I povyměňovaly jsme hbitě všechny znělé souhlásky za jejich neznělé protějšky a naopak, přičemž jsme k tomu zamíchaly i pár jiných dvojic, které se vysloveně nabízely, jako v/w nebo j/i. Tady už začínal být text pro neznalé obtížný, nám to ale nestačilo. Vyházely jsme dlouhé samohlásky a nahradily je shlukem samohlásek krátkých: á tak napříště mělo být zásadně aaa. Až poslední úprava ale udělala z naší šifrovací řeči skutečný galimatyáš: místo háčků jsme tam, kde to šlo, začaly používat spřežky, a to hned trojpísmenné. Namísto ř jsme tak psaly rcz nebo rzs, na konkrétní skladbě celkem nezáleželo. Teprve tehdy jsme seznaly, že je hotovo. Aniž bychom se musely učit jakákoli umělá písma, byly naše dopisy pro nepoučené oko zcela nerozluštitelné – a stačilo k tomu pár jednoduchých principů. Velmi úsporné, dokonale funkční. Pojmenovaly jsme svůj chybovací jazyk příhodně blbština (v originále plpzcsďyna) a používaly ho v zásadě do konce gymplu.
Tady by článek mohl skončit jako pouhý sentimentální výlet do dospívání (ne že by tu takové články nebyly). Tentokrát mi jde ale přece jen ještě o něco jiného. Sekunda i tercie totiž minula, přišla sexta, septima, oktáva, nějaká ta lekce historické mluvnice, letmé srovnání s jinými slovanskými jazyky a nám spadla brada, div to o zem nebřinklo.
Jak se totiž ukázalo, blbština vůbec nebyla nějaký libovolný výmysl; a to, co jsme považovaly za svévolné prznění češtiny, se ukázalo být v zásadě výletem proti proudu času. Při jazykových úpravách jsme nevědomky rušily jednu pravopisnou reformu za druhou a vracely se dál a dál do minulosti, před Veleslavína a před Husa, až do hlubokého středověku, kdy se o nějakých háčcích a čárkách nikomu ani nesnilo a výstřelky jako jednoduché vé byly hudbou budoucnosti. Vím, změn se v reálu odehrálo daleko víc a zdaleka nešlo jen o prohazování souhlásek. Ale když jsem poprvé stanula před polským textem plným spřežek (v blbštině jde o lahodné zbrzcesczci), zjistila jsem, že s ním mám daleko menší mentální potíže než ti, kdo několikaletou praxí blbštiny neprošli. V zásadě jsme si tehdy nevědomky naordinovaly historicko-mluvnické panslovanské školení, a to zcela ze své vlastní iniciativy.
Když se na náš dávný vynález dívám dnes, pořád tak trochu žasnu. O jazycích se někdy říká, že nemají žádnou vnitřní logiku a jsou to prostě slepence více či méně náhodných vlivů, které je třeba se nabušit tak, jak jsou. Ale copak je možné takové věci tvrdit, když máte gymnaziální sešity plné něčeho, co velmi podezřele připomíná staročeské texty z dob krále Klacka – a k čemu jste došli systematickým převracením pravopisných pravidel? Ne, myslím, že jazyk je mnohem víc než hromada historické náhody. Jeho vnitřní logika sice může být na první pohled nenápadná, někde tam ale je. A když už ji v hojnější míře nevyužívají jazykáři, může mě alespoň hřát vědomí, že ona si – zjevně – cestu najde. I když je to někdy celému školství navzdory.