O síle jara (a pár veršů k tomu)

Říká se, že některé věci se nemění, což je jistě pravda. Jiné věci se ale mění a sama jich na sobě vidím víc než dost. Kdybyste se mě třeba v dětském věku zeptali, jaké mám nejradši roční období, na prvním místě by patrně skončila zima. Milovala jsem sníh, dokonce i hrnečky se zasněženou krajinou a samozřejmě Vánoce. Jenže klimatická změna je neúprosná a zima se v našich končinách proměnila v blátivé, šedé období, na kterém zůstaly romantické leda ty Vánoce.

Změnily se tedy i moje preference. Z depresivního dítěte vyrostla veselá a nadšená teenagerka, která svoje depresivní tendence přelila do poslechu smutných písní, temného psaní – a do obliby podzimu. Zamilovala jsem si nejméně oblíbené roční období, a to se vším všudy. Milovala jsem vždycky jasné barvy, i oblíbila jsem si nádherně pestré listí padající ze stromů; moje láska ke sněhu a jinovatce se nenásilně převtělila v obdiv obdobně milosrdné mlhy a dlouhé večery se svíčkami a masalou zůstaly tak, jak byly. Navíc se mi jako každému teenagerovi líbilo, že mám ráda něco, co většina lidí ne.

Jenomže člověk stárne, z veselé teenagerky se stala teenagerka depresivní a následně depresivní mladá dospělá, a i když temné časy po pár letech odešly, moji duševní krajinu značně změnily a s ní i leckteré moje preference. Podzimu zůstalo jisté melancholické kouzlo, na můj vkus už bylo ale příliš silné. Začala jsem milovat jaro.

Už dlouho mám za to, že na světě není nic krásnějšího než kvetoucí stromy. Když měl v roce 2012 nastat konec světa, projevilo se to zejména velmi dlouhou zimou, ze které se začátkem dubna skokově stalo prosluněné jaro. Na Petříně tehdy vykvetl celý sad naráz a já jsem se tam procházela a připadala si jako v ráji. Nemohla jsem se na tu nádheru vynadívat, a když jsem do školy četla Kunderu, kterého bytostně nesnáším, vzala jsem si ho právě tam a vprostřed té rozkvetlé pohádky jsem i ten jeho hnusný, šovinistický cynismus zvládla rozdýchat, a ještě se vrátit v povznesené náladě.

Přestože nám letošní jaro dává mnoho důvodů k truchlení a žalu, ani všechen ten bláznivý lidský mumraj nedokáže zabránit každoročnímu dotyku ráje. Na Petříně opět rozkvétají do andělské krásy sakury, v parčíku před naším domem jabloně a hrušně a o kus dál zlaté deště. I letos nám stromy připomínají, že je tu něco, pro co stojí za to žít; krása, která nás všechny dalece přesahuje.

Zátiší s rozkvetlými jabloněmi

Ptám se a ty nic neříkáš
Vrůstáme spolu do ticha
Pod rozkvetlými jabloněmi

S nebem nás zase spoutala
Tenoučká pavučinka
Bílí pávi jdou za svědky
Bláhoví svatebčané

Jak jsem na tom s tou svou Austrálií?

Ještě před několika měsíci to bylo hlavní téma, které jsem řešila. Klapne ta stáž? Neklapne? Otázka číslo jedna, priorita nejvyšší. Válka mi tenhle pohled poněkud převrátila. Přesto bych se s vámi dnes, s několikatýdenním odstupem, ráda podělila o aktuální zprávy. Jednak se mě na to někdy sami ptáte, jednak už jsme si na příval děsivých zpráv zvykli natolik, že jsme začali řešit i jiné věci. Je to hrozné, ale je to tak. Tedy: jak jsem na tom s tou svou Austrálií?

První e-mail jsem slovutnému australskému profesorovi, od kterého jsem do té doby akorát četla knížky, napsala v září. Neodpověděl, ale já jsem bývalá tajemnice na fakultě a neodepisující akademik pro mě není žádná novinka. Napsala jsem tedy znovu – a ejhle, tentokrát odpověď přišla. Věcný, a přitom úžasně milý e-mail ve stylu „jistě, to by bylo skvělé!“. Vybuchl ve mně ohňostroj nadšení. Poslala jsem tedy obratem několik požadovaných dokumentů (a patrně nejstručnější doporučující dopis na světě) a čekala na další vývoj. V té době měla Austrálie uzavřené hranice, a to tak neprostupně, že ani rozdělené rodiny se nemohly znovu shledat.

Začala doba čekání. Komunikace byla milá a věcná, ale strašně se táhla. Na odpověď jsem čekala třeba i dva měsíce a musela jsem ji mámit dalšími e-maily, takže mě začínal pomalu ale jistě tlačit stres z mého grantu. Tam je tříměsíční zahraniční stáž povinná, a kdyby neklapla Austrálie, potřebovala bych honem domluvit stáž jinde. Minul říjen, listopad, prosinec. Složila jsem pokročilý anglický certifikát, dohledala si některé děsivé informace o australských studentských vízech (vyřizují se několik měsíců), univerzitních přihláškách (vyřizují se několik týdnů) a školném (je vysoké). Finální odpověď stále nikde.

V lednu už jsem to nevydržela a začala odpověď urgovat, navzdory tomu, že jsem věděla, že v lednu mají v Austrálii prázdniny (letní prázdniny v lednu mě mimochodem rozesmívají doteď). A odpověď přišla, zvací dopis už prý brzy bude. To mě povzbudilo, začala jsem tedy řešit technické záležitosti ohledně přihlašování na zahraniční univerzitu, která nemá s ničím v Česku absolutně nic společného.

Tehdy přišla doba dramatická. Informace, které jsem dohledala na univerzitním webu, na němž byla sice hojnost reklamy, ale skutečné informace se na něm vyskytovaly jen sporadicky, jsem si chtěla ověřit. Napsala jsem tedy někomu jako tajemnici a čekala na odpověď. Ta přišla velmi rychle a málem mě omráčila. Přihlásit se jako zahraniční student do PhD programu na australské univerzitě byť na jediný trimestr by totiž znamenalo školné mnohonásobně vyšší, než o kterém jsem věděla do té doby. Bylo by tak vysoké, že by ho nepokryl ani můj grant.

Myslela jsem, že budu zvracet. Zvací dopis už byl div ne na cestě a já teď zjistím, že na ten trimestr v Austrálii nemám! Začala jsem se horečně shánět po dalších informacích. Každé ráno jsem třesoucí se rukou otevírala e-mail a bála se, co tam najdu. Když pak přišla odpověď, že to školné by opravdu bylo takhle vysoké a že se s tím nedá nic dělat, měla jsem za to, že můj australský sen skončil. Ironií osudu mi právě tehdy přišel onen zvací dopis. Zdrceně jsem Cliffovi (v Austrálii se i akademici oslovují křestním jménem) odpověděla, že jsem našla informace, o kterých jsem předtím nevěděla, a že to celé nejspíš padá. Byl to jeden z nejhořčejších dní tohohle roku.

Tehdy se ovšem ukázalo, co je Cliff doopravdy zač. Nejenže mi odepsal asi v jedenáct v noci (u nich), ale v tom e-mailu stálo, že se mu to nezdá, protože bych tam nejela jako student, ale jako visiting researcher (výzkumník na návštěvě) a ať mu dám pár dní na to zjistit nějaké informace a že to dost možná ještě klapne.

Další dva týdny uběhly v napjatém očekávání a bázeň a chvění při otevírání e-mailu pokračovaly. V tu dobu jsem už byla v takovém mentálním rozpoložení, že mi přestávalo záležet na výsledku a prostě jsem jenom chtěla, abych to nějak dopadlo. Byl začátek února, táhlo se to nesmírně dlouho a ta nejistota mě strašně vyčerpávala.

A pak se věci jako zázrakem daly do pohybu. Austrálie otevřela po dvou letech hranice a mně přišlo pár e-mailů, ze kterých bylo jasné, že tam skutečně budu jako neplacený výzkumník, tedy se do žádného studia zapisovat nebudu a školné se mě tím pádem vůbec netýká.

Byla jsem nadšená a s radostí zahájila další kolo stresu, totiž stres vízový. Když tam nepojedu jako student, tak nemůžu mít studentské vízum. Tehdy mi plně došlo, jak moc velká vymoženost je náš prostupný evropský prostor, ve kterém na všechno stačí občanka. Těch víz bylo tolik! A těch podmínek! A ta doba vyřizování! Naštěstí jsem zjistila, že existuje tříměsíční vízum pro lidi z Evropy a několika dalších bohatých zemí, na které vám stačí s několika málo podmínkami jenom pas a které je hotové natotata. I zažádala jsem o něj a v e-mailu mi ke stávajícím anglofonním komunikacím s Cliffem, Susan a Ninou přibyly i zprávy od australského ministerstva vnitra (ty mají mimochodem předměty, ve kterých je nejrůznějších „secure“ a „sensitive“ skoro na dva řádky). Odpověď přišla po pár minutách, prý registrují mou žádost. Za dalších pár minut přišel další e-mail. Že by chtěli doložit nějaké dokumenty? Oddací list v angličtině? Výpis z účtu? Ne, bylo tam něco úplně jiného a já na to nevěřícně zírala. Stálo tam, že jsem právě obdržela australské vízum.

Tak to tedy je s tou mojí Austrálií. Hranice otevřené, stáž domluvená, vízum v e-mailu. Teď si užívám pár volných týdnů, kdy ještě neřeším letenky, ubytování ani pojištění a nebojím se ráno otevřít e-mail, a je to velká úleva. Jen velmi postupně mi dochází, že jsem si opravdu domluvila stáž na druhé straně planety a ani trochu mi ke zpracování téhle novinky nepomáhají každodenní děsivé geopolitické zprávy. S trochou štěstí mě ale australský zimní trimestr (zhruba naše akademické prázdniny) skutečně zastihne v Brisbane. A já už se na Cliffa moc těším.

Světlé střípky v temné době

Ráno. Slunce prosvěcuje skrz závěsy, a když otevřu oči, se záchvěvem vděčnosti si uvědomím, že jsem další noc strávila pokojným spánkem v měkké a teplé posteli. Otevírám okno a doléhá ke mně ruch ulice. Lidé procházející pod našimi okny, žvatlání malého dítěte, psí štěkot, projíždějící auto. Žádné sirény, střelba ani výbuchy, jen čistý a chladně štiplavý ranní vzduch.

Po snídani se ukáže neúprosná pravda: nemáme tu nic, z čeho by se dal uvařit oběd, musíme na nákup. Nemám ráda nakupování, nikdy jsem neměla. Ale máme co kupovat a máme na to dost prostředků. Můžeme si dovolit řešit, kterou zeleninu si dáme radši, a nadávat na to, že se k nám vozí rajčata až z Maroka. Regály jsou plné, v obchodě je teplo a světlo, rádio hraje a nikdo v panice neskupuje obří zásoby.

Po návratu z nákupu se nořím do práce. Český jazykový korpus mi vydává svá tajemství a já nahazuji osnovu svého historicky druhého odborného článku. Píšu a píšu a pod rukama mi vzniká něco, co dost možná bude jednou v mojí dizertaci. Lehce se při tom usmívám. Můžu si dovolit dělat něco naprosto nepraktického. Můžu řešit takové podružnosti, jako jestli mě to baví. Není to obrovské privilegium?

Vaření nepatří k mým velkým vášním, ale z kohoutku teče čistá voda a sporák stačí zapnout. Všechno spolehlivě funguje, všeho je dost, všechno můžeme dělat právě tak, jak chceme. Pak se můžeme společně najíst, beze spěchu, šťastní, že jsme spolu.

Chce se mi jít na procházku, zářivé slunce mě doslova volá ven. Házím práci na další hodinu za hlavu a jdu. Je nádherně, předjaří mocně volá květiny ze země a nalévá pupeny. Procházím se a žasnu: můžu normálně chodit, nic mě nebolí a nemusím se v hrůze co chvíli dívat přes rameno. Těším se z kvetoucích sněženek a poslouchám ptačí zpěv. Na chvíli si sednu na lavičku.

Po dalších několika hodinách práce přemýšlím, co dál. Sáhnu po houslích? Meditační stoličce? Zacvičím si? Pustím si video na YouTube? Blažené, nevinné starosti šťastného člověka! Máme tolik důvodů k vděčnosti. Žijeme v pohodlí a v teple, skříně plné věcí, špajz plný jídla. Máme všechno, co potřebujeme, i spoustu toho, co nepotřebujeme. Jsme svobodní lidé, kteří si mohou zvolit, jak budou žít, kde a proč. Nic z toho není samozřejmé a náš život je plný obrovských zázraků. Kdy jindy bychom za ně měli být vděční než teď?

Jak na silné emoce

V posledních dnech jsme všichni pod velkým tlakem. Neustále se na nás valí spousta děsivých zpráv, pořád dokola slyšíme o válce nebo aspoň o inflaci a zdražování, a když by se nám náhodou podařilo najít trošku klidu, přijde zachřestění jadernými zbraněmi nebo titulek typu „Expert doporučuje: najděte si nejbližší protiatomový kryt ještě dnes“. V takové situaci se to v nás pravděpodobně pořádně mele, dost možná dokonce tak moc, že nám to brání v běžném fungování. Jelikož mám jako vysoce citlivý člověk v krocení intenzivních emocí celoživotní praxi a jelikož se mi je v posledních letech pomalu ale jistě daří krotit způsobem, který pro mě není destruktivní, ráda bych se s vámi podělila o svůj osvědčený tip. Co se tedy dá se silnými emocemi dělat, aniž bychom je potlačovali nebo se jimi nechali ovládnout?

Emoce jsou fyzické

Kdybychom měli na svém těle ukázat, kde sídlí naše myšlení a kde naše emoce, ukázali bychom si prakticky všichni v prvním případě na hlavu a ve druhém na srdce. Je v tom hluboká pravda. Zatímco myšlenky máme v hlavě, emoce velmi silně sídlí v našem těle. Pokud tedy chceme zjistit, co přesně se v nás odehrává, což je první krok k tomu, aby to mohlo odejít, je třeba přesměrovat pozornost z hlavy do těla. Zavřete oči, vědomě se uvolněte a párkrát se zhluboka nadechněte (ideálně tak, aby se vám při tom zvedalo břichno a ne hrudník, natož ramena). Stažené svaly i mělký dech slouží k tomu, abychom toho cítili co nejméně, což přesně teď nechceme. Uvědomte si pozici vlastního těla, tvrdost nebo měkkost toho, na čem sedíte, stojíte či ležíte. Pak přemístěte pozornost dovnitř hrudníku a sledujte, co se tam děje. Po chvilce můžete zjistit, že je toho překvapivě hodně: úzkost se projevuje tlakem a zúženou dýchací trubicí, smutek tlakem hraničícím někdy až s fyzickou bolestí, hněv rychlejším tepem, vyšší teplotou a přemírou energie. Teď ale nehledáme pojmy, jména a škatulky, ty máme totiž opět v hlavě. Jen přemístíme svoji pozornost. Pokud to ani trochu neumíte, pak doporučuji některou z mnoha metod, které vás to postupně naučí: mindfulness, sledování dechu, relaxační uvolňování svalů nebo jakékoli cvičení, při kterém nebudete přemýšlet, ale budete sledovat, co se ve vašem těle děje (např. jóga).

Potlačování je běh na krátkou trať

Když při vědomé pozornosti věnované tělu zjistíme, že si připadáme, jako by nám někdo drtil hrudník parním válcem, bude naše instinktivní reakce jasná: zatnout, nevnímat, potlačit a přebít. Tahle reakce nám jednak umožňuje normálně fungovat a jednak se díky ní nepříjemným pocitům „vyhneme“. Jenže je tu jedno obrovské ale. Každá emoce se totiž chce projevit, a když to neuděláme, v našem těle zůstane. Dost možná tak za pár let dostaneme žaludeční vředy, vyhřezne nám plotýnka, začne nás zdánlivě bez příčiny bolet to či ono a nakonec třeba dostaneme rakovinu. Takže: když ve svém těle po přesměrování pozornosti objevíte emoci, které byste se nejradši vyhnuli, vědomě se zdržte nutkání vrhnout se plnou parou do práce, začít nad něčím honem přemýšlet, vlítnout na sociální sítě, s někým si popovídat nebo si pustit nějakou veselou písničku. Místo toho zkuste následující.

Láskyplný pozorovatel

S empatickým postojem, se kterým byste přistupovali k malému dítěti nebo nejlepšímu příteli, který by za vámi s podobným srdcebolem přišel, začněte svou emoci pozorovat. Věnujte jí plnou, nedělenou pozornost, doslova se ponořte do jejích fyzických projevů. Nesnažte se je pojmenovat, to by vás vrátilo zpátky do hlavy. Jen sledujte, co se děje s vaším dechem (případně s tepem), zkoumejte přesné vlastnosti tlaku, bolesti, zúžení, pálení, čehokoli, co cítíte, a uvědomujte si to. Pokud fyzický projev sahá dál, neomezujte se jen na srdeční oblast, následujte emoci, kamkoli vás povede. Zahrňte při tom sami sebe soucitem a pochopením a nedělejte to s pragmatickým postojem „šup šup, ať se můžu vrátit k práci“. Může se stát, že se budete chtít rozplakat, rozkřičet nebo mlátit do polštáře; pokud jenom trochu můžete, udělejte to (jestliže si nemůžete dovolit hlasité zvuky, tak fungují i různé děsivé grimasy). Buďte ale i při tom pořád u tělesného prožívání: nic si nepředstavujte, neživte svoje pocity obrazy jaderné války, neprožívejte žádný příběh, neříkejte si žádná slova. Zůstávejte plně ve fyzické přítomnosti a sledujte, co se ve vás děje, a pokud myšlenkami na chvilku utečete (což se skoro určitě stane), netrestejte se za to ani se kvůli tomu nevztekejte, jenom se jemně vraťte ke svému pocitu. Pokud je intenzivní, může se stát, že to s vámi začne opravdu lomcovat (moje zkušenost s úzkostí na úrovni jízdy na horské dráze souhlasně přikyvuje), v takovém případě zhluboka dýchejte, uvolňujte se a nezapomínejte, že jste pořád pozorovatelem, který je fyzicky v bezpečí.

Nechat odejít

Po chvíli pozorování, které se může někdy přetavit v hotovou bezeslovnou konverzaci s vaším pocitem (případně v záchvat křečovitého pláče, zuřivý či zoufalý křik nebo cokoli jiného), se váš pocit začne měnit. To chceme. Když emoci nepotlačíme a necháme ji se projevit, odejde a nezanechá v nás žádné následky. Nemusíte čekat, až tlak v hrudi beze zbytku odezní, myslím ale, že úlevu, která doprovází odcházející negativní emoci, poznáte. Tehdy můžete pomalu jít dělat to, co jste měli rozděláno, a jen se do těla sem tam pozorností vrátit a potvrdit si, že je vše v pořádku, případně se znovu uvolnit. Může se ovšem také stát, že negativní pocit ne a ne odejít (obzvlášť jestliže máte dlouhodobě tendenci zametat emoce pod koberec, může se ve vás schovávat hotový papiňák). V takovém případě se seřadily do fronty i všechny vaše dřívější nezpracované emoce a není možné je zprocesovat najednou. Postup lze ale provádět opakovaně, tolikrát, kolikrát je třeba, dokud zahnívající stojaté vody zcela neodtečou.

Možná si teď říkáte, proč něco takového dělat, když je to tak zdlouhavé a nepohodlné. Není lepší dát si čokoládu nebo panáka, zatnout zuby a vrátit se k práci? Věřte mi, není. Je to podobné jako s poctivou masáží: ta taky může pekelně bolet. Ale je to bolest, která uvolňuje a po které se cítíme mnohem líp. V tomhle případě můžeme dokonce časem zjistit, že s vlastními emocemi nemusíme bojovat, protože nejsou překážka. Jsou velmi přesným ukazatelem toho, co se s námi děje. Když ho začneme respektovat, bude nám říkat, co nám prospívá a co chceme dělat a co naopak ne, a to mnohem rychleji a precizněji, než by to kdy dokázal náš rozum. Copak takhle dokonale zkalibrovaný osobní kompas nechceme mít k dispozici úplně všichni?

Slzy za Ukrajinu

Všichni jsme měli nějaké plány. Chtěli jsme psát o tomhle, koupit si tamto, vyrazit někam nebo prostě jenom dělat to, co děláme vždycky. Pak ale přišel hurikán a všechno rozmetal napadrť. Ne že by se to nedalo čekat. Ne že bychom po covidu nebyli zvyklí na ledacos. Ne že bychom fyzicky ve svém životě opravdu nemohli pokračovat. Ale najednou se to všechno zdá nesmírně bezvýznamné.

Veřejný prostor je plný chytrých analýz, vášnivých proslovů, rozumných požadavků a zapáleného odhodlání. Každý dělá, co může, a ví, co by se dělat mělo. A mně nějak scházejí slova. Připadám si maličká a strašně zbytečná. Neumím nic, co by teď mohlo k něčemu být, všechny moje nepraktické talenty jsou jako prach a popel vedle obrovské statečnosti lidí, kteří pár set kilometrů od našich hranic brání svoji svobodu se zbraní v ruce a proti obrovské přesile.

Válka kousek za našimi humny ukazuje s ještě bolestnější jasností, jaké měla moje generace obrovské štěstí. Vyrůstali jsme ve svobodě, mohli jsme si dovolit řešit, která práce nás bude nejvíc bavit a které ASMR video si pustíme večer. Nemuseli jsme přemýšlet nad tím, co dělat při náletu, jak se vyrábí Molotovův koktejl a jak ošetřit ránu po utržené končetině. Nikdy jsme za svoje hodnoty nemuseli doopravdy bojovat. A už vůbec ne umírat.

Nemám dnes žádná chytrá slova, mám jen slzy. Pláču nad zemí, o které vlastně skoro nic nevím, ale poprvé v životě mě to doopravdy mrzí. Skláním se před statečností, s níž Ukrajinci naplňují slova své hymny „duši, tělo obětujeme za naši svobodu“. Ještě nedávno to bylo něco zcela nepředstavitelného. Teď nezbývá než doufat, že dojde i na to, co stojí o pár veršů dřív: „Ještě neumřela Ukrajiny ani sláva, ani svoboda, ještě se na nás, bratři Ukrajinci, osud usměje.“