Jestli mám na něco v životě opravdu štěstí, jsou to jednoznačně lidi. V každý klíčový okamžik jsem potkala ty pravé. Někdy proti své vůli, párkrát navzdory všem okolnostem, jindy úplně náhodou a výjimečně dokonce zcela dle očekávání. Je tomu ovšem už několik let, co se tahle moje klika odmlčela a já jsem tím pádem poněkud odvykla tomu, že by ještě mohla zabírat. Rozhodně tedy až do minulého pátku.
Ten den jsem se zúčastnila akademické konference. Byla to druhá v mém životě, nebyla jsem tedy ani naprostý nováček, ani žádný mazák. Rozhodně jsem tedy nebyla mazák v oboru mezinárodních konferencí skutečných odborníků na oblast, do které se snažím taky tak trochu fušovat. Jenže když vám napíše Cliff z Austrálie, že se bude konat online konference, která je přizpůsobená různým časovým pásmům a u které už je sice po přihlašovacím deadlinu, ale že by se to jistě dalo nějak zařídit, copak se to dá odmítnout?
I řekla jsem ano. Věděla jsem, že si budu o nějaký ten týden později nadávat a přesně tak se také stalo. Na programu moje jméno figurovalo asi tak dva centimetry pod jménem, o kterém jsem psala diplomku, a pár dalších centimetrů od hromady dalších jmen, která jsem znala jen z knih. Přiznávám, že jsem se musela hodně zhluboka nadechnout a párkrát jsem vzala jméno Boží nadarmo. Na svojí powerpointové prezentaci jsem pracovala jako nikdy a proslov v angličtině si nacvičovala několik dní. Vědomí, že se chystám dělat první dojem na lidi, na kterých opravdu, ale opravdu záleží, mi to ani trochu neulehčovalo.
Za léta strávená v českém akademickém prostředí jsem si zvykla, že jistá míra nevraživosti, zatrpklosti, podpásových ran a špatně skrývaného egoismu je něco normálního, co prostě k akademii patří. Dovedete si tedy představit míru mého šoku, když jsem se octla uprostřed nesmírně přátelské, otevřené, milé, laskavé a podporující skupiny badatelů, kteří se navzájem oslovují křestními jmény, vítají vás se třemi vykřičníky, mají pouze konstruktivní a chytré dotazy a říkají věci jako „všechno, co jsi napsala, je skvělé“ (to nebylo na mě :-), „skvělá prezentace“, „můžete poslat, cokoli píšete, my se na to podíváme a pošleme vám spoustu komentářů“ a „jsme tady taková jedna velká rodina“. Byla jsem sice hodně nervózní, a když mi napoprvé selhalo sdílení obrazovky, o to nervóznější; po prezentaci mě ale zaplavila vlna úžasně podporujících a pochvalných zpráv, jedna spolukonferující si hned stáhla moji diplomku a jiní se mi svěřovali s tím, že mají české kořeny, přátele nebo aspoň kolegy, kteří jim na jejich police přelézají hromadou svých českých knih. Na ty zprávy jsem odepisovala snad čtvrt hodiny a jediné, čeho lituju, bylo, že jsem se v tu chvíli nemohla rozpůlit a tou druhou částí poslouchat další prezentující.
Sice jsem tedy byla sama sebou, totiž poněkud rozpačitým introvertem, který nikdy neprezentoval na mezinárodní konferenci, všechny kolem sebe viděl úplně poprvé a zoufale neovládal small talk, ale ani na chvilku jsem nechtěla být kdekoli jinde. Potkala jsem svůj akademický kmen; badatele z celého světa, kteří profesní život zasvětili tomu, do čeho jsem se před několika lety zamilovala i já. Nevěděla jsem, jací budou, ale překonali všechna moje očekávání. Takhle tedy může vypadat akademická sféra, když se to vezme za správný konec. Moje štěstí na lidi se blaženě usmálo, vyletělo až ke stropu a rozzářilo se jako ten nejjasnější ohňostroj.