Autor: Marie Veronika

Publikováno

První australské dojmy

Je nedělní ráno a já sedím na jedné z mnoha malých zahrádek v Brisbane, na východním pobřeží Austrálie ve státě Queensland. Možná by se místo ráno slušelo říct dopoledne, protože už je po desáté, ale pro mě byl tenhle čas ještě donedávna hluboká noc. Navíc je úspěch, že jsem se vzbudila už před polednem, včera jsem vstávala v půl jedné a poprvé tak mohla v konverzaci využít slovo brunch.

V Austrálii je právě zima, v Brisbane palmy ovšem dál vesele rostou a ptáci zpívají – v praxi to totiž znamená, že ve dne je dvacet stupňů a slunce svítí jako u nás v červnu. Stmívá se ale už v pět a teplota záhy klesne klidně na devět nebo sedm stupňů. V tu chvíli se v queenslandských domech začínají stroje, které normálně slouží jako klimatizace, vší silou snažit topit a jejich úsilí poněkud hatí jednoduchá okna a absence jakéhokoli těsnění. Zdejší subtropická zima je zkrátka jako naše jaro, u kterého taky platí, že nejvhodnější oděv je kožich a kraťasy.

Queenslander house, Brisbane, Queensland, Austrálie
Třeba takhle může vypadat místní dřevěný Queenslander house.

Skoro všichni v Brisbane bydlí v domě se zahrádkou, což městu s 2,6 miliony obyvatel značně přidává na rozloze. Domy jsou tu v módě dřevěné, ve sto let starém queenslandském stylu, s terasami, často bez plotů a lidé je mnohdy ani nezamykají. Spousta ulic vůbec nemá chodník, předpokládá se, že budete jezdit autem. To já ovšem rozhodně nebudu, protože v Austrálii se jezdí vlevo a já jsem dost nebezpečný řidič i u nás. Potíže mi to ovšem dělá i jako chodci – ono se tu totiž vlevo i chodí, takže se pletu lidem pod nohy, a kdyby tu cyklisti neměli ve zvyku zvonit s takovým předstihem, tak bych i skákala pod kola. A ten zmatek, když se snažím přejít silnici!

Brisbane, Mount Coot-Tha, Queensland, Austrálie
Centrum Brisbane z daleké vyhlídky. Celé město je mnohonásobně větší.

Bydlím u Heather a Eddieho, staršího manželského páru s odrostlými dětmi. Spolu se mnou je tu ještě Indka Anjali a Arab Majid, jejichž jména jsem určitě právě zkomolila. Pokud se vám to zdá hodně mezinárodní, tak ještě vydržte – včera večer totiž přišla návštěva z Británie, takže nás sedělo kolem stolu devět ze sedmi různých zemí. Eddie vyprávěl, jak za mladých let cestoval s kamarády po světě a v Maroku je zabásli za to, že si koupili hašiš, což legálně smějí jenom místní. Britové nadšeně mluvili o nejodlehlejším hudebním festivalu v australské poušti, kam si musí každý návštěvník vzít veškerou vodu s sebou. Heather sdílela vzpomínky na svoje dětství a mládí na Papui-Nové Guineji. Inu, řeč nestála a záhy jsme začali hrát zeměpisnou hru, ve které se umisťují na mapu všechny státy světa. Normálně by mě to příliš nebralo, ale teď a tady se mi to zdálo velmi příhodné.

Tímto vás tedy zdravím od protinožců. Po dvaadvacetihodinovém letu jsem v pořádku dorazila na místo, na vlak v opačném směru jsem nastoupila jen jednou a pavouky jsem zatím neviděla žádné. Jet lag pořád trochu cítím a zívám občas jako krokodýl, ale věřím, že se to za pár dní spraví. A zatímco vy v tuhle hodinu ještě sladce spíte, pro mě už pomalu nastává čas oběda. Tak vzhůru do kuchyně a vstříc australským dobrodružstvím!

Publikováno

Já, šnek aneb o mých fotoalbech

Některé věci mi trvají dlouho. Nejsou zpravidla tolik vidět jako ty, které sekám jako Baťa cvičky, a možná je to chyba. Zatímco těmi, které sypu z rukávu, totiž někdy deprimuji své okolí, by ty zbylé mohly leckoho naopak povzbudit. Vezměte si třeba moje fotoalba. Máma si ze mě dělala legraci, že bych mohla svatební album stihnout dodělat alespoň k pátému výročí svatby. Nestihla jsem to. Jiné fotky ovšem ve frontě čekaly ještě o poznání déle.

Ke gargantuovskému úkolu hodit svůj fotografický archiv na papír jsem se zavázala před dobrými pěti, šesti lety. Od svých osmnácti totiž téměř každý rok jezdím na nějakou zahraniční cestu, kde zastávám osudem předurčenou roli kronikáře a fotografa. Ne že bych fotila nějak zvlášť dobře, ale dělám to ráda, protože jsem sentimentální a probírat se vzpomínkami mě těší. Všichni ale víme, jak je to s fotkami v počítači, takže jsem si jednoho dne řekla, že bych chtěla mít cestovní album k dispozici i v podobě, kterou se lidé skutečně někdy probírají. A to i když vypadne proud.

Mám ještě v živé paměti, jak se k podobné systematizaci rodinných análů rozhodli moji rodiče. Fotky tehdy byly úplně všude a rodiče se nad nimi dohadovali, ze kdy je tenhle nebo tamten obrázek a že přece musí být z osmdesátého pátého, protože tady má Kája tyhle botičky. Přesně tak to bylo i u mě, akorát jsem na to dohadování měla Google a cestovní deníky.

Paměť je skutečně věc neobyčejně děravá. Všeobecně se domnívám, že si toho pamatuju dost, když ale došlo na deset let staré fotky, našla jsem akorát cedník. U některých cest mě podržely již zmiňované zápisky, ty jsem ale nedělala pokaždé a při sestavování fotek jsem toho hořce litovala. V albech se tak skvějí anonymní snímky, u nichž je jistá snad jen země původu. U profláklejších míst pomohl Google, u neznámých architektonických extrabuřtů pro fajnšmekry situaci řešily jedině popisky typu „Nyní držme minutu ticha za tento kostel, jehož jméno si nikdo nepamatuje“.

Došlo i na řadu kiksů. Víc než polovina fotografií z Provence se při odesílání do tisku záhadně vytratila, takže se musely dodělávat dodatečně a já mezitím propočítávala, kolik místa v albu přesně zaberou, abych mohla pokračovat dál. Některé snímky byly z obdobně záhadných důvodů větší než jiné, tak jsem je, když to šlo, ostříhávala nůžkami. Sem tam jsem na nějakou kupičku zapomněla, takže došlo na skoky v chronologii, ke kterým jsem se přiznala jenom někdy. Řadu fotek, které mi nejdřív přišly naprosto nepostradatelné, jsem se po zralé úvaze rozhodla do alba z prostorových důvodů nakonec nezařadit, takže zůstaly ležet ladem. A hlavně: k původním plánům na cestovatelská alba časem přibyl cíl udělat fotodokumentaci skutečně kompletní, takže jsem rozjela druhou ediční řadu běžného života v Česku a navrch konečně přihodila i ono nechvalně známé album svatební.

Obrovskou krabicí fotek jsem se probírala tempem šneka, ovšem s vytrvalostí buldozeru. Dnes tak můžu s hrdostí prohlásit, že se povedlo. Je za tím hromada peněz, ještě mnohem víc času, půlka flašky Herkula, jeden štětec, několik gelovek, bolavá záda a nehorázné mravenčení v nohou. Ale je to hotové a radost mi ani trochu nekazí, že tohle „hotové“ končí Vánoci 2019. Pro správného šneka je to skoro jako včera, no ne?

Publikováno

Co se děje před odjezdem do zámoří

Studovat v zahraničí má jistě spoustu výhod. Zářez do životopisu, zkušenost, která přesahuje malý český rybníček, nová přátelství i profesionální kontakty, cestovatelský zážitek, který se neopakuje. Internet je plný návodů, tipů, zkušeností a rad, jak se s tím vším vypořádat, jedna stránka zahraničního studia nicméně zůstává zcela opomenutá. Totiž to, co se děje předtím, než vůbec odjedete.

 „A než odletíš, dej si do pořádku svoje záležitosti,“ upomíná mě optimisticky máma a já přemýšlím, jestli bych vůbec měla v případné závěti co odkazovat. Jasně, mám nový telefon, ale ten si beru s sebou, takže kdyžtak skončí ve žraločím žaludku taky. Co zbývá? Housle? Sedm let stará sluchátka, která už by se vzhledem k množství oprav dala označit jako ruční práce? Slovník české frazeologie a idiomatiky 1-4?

„No a co tvůj manžel, co bude dělat, až budeš pryč? Co bude jíst? Nebude se mu stýskat? Nebude mu smutno? Není už mu smutno teď?“ Nevím, co přesně si lidi představují, když se mě na to ptají, a už vůbec nevím, co si představují, když se na to ptají jeho. Co bude dělat, aha, vydrž, podívám se do svojí křišťálové koule. Co bude jíst, to tedy vážně nevím, muž je podle všeho bytost, která má bez ženy smrt hladem prakticky jistou. Téma stýskání pak nabízí celou škálu od citlivě a věcně položených dotazů až po výpady typu: „Už je ti smutno?!“ Velice brzy jsem navíc zjistila, že správná odpověď tady v zásadě neexistuje. Je to jako s onou slavnou otázkou antických rétorů, u níž je jedno, jestli odpovíte „ano“ nebo „ne“, monstrum z vás udělá obojí. Zvažuju tedy pro příště vpravdě mistrný protitah: „Copak smutno. Ale už jsi přestal bít svého otce?!“

Jednoznačně nejvýživnější je ovšem hororová kapitola jménem žraloci, pavouci a hadi. „Dělal jsem si menší rešerši ohledně nebezpečných zvířat v Austrálii a řekl bych to asi takhle: jedovatý je tam prakticky všechno, dávej si bacha,“ přišel za mnou manžel před několika měsíci. Jindy zase navrhoval, že bych se mohla podívat, jak se bránit útoku krokodýla (ano, i ti tam žijí, a to ve sladké i slané vodě, a říká se jim freshies a salties). To jsem ještě netušila, že to je ta výrazně lepší, informačně hodnotná varianta. Jak se totiž záhy ukázalo, může to vypadat i úplně jinak. „Tak hlavně jestli se nebojíš pavouků,“ smějí se bodře kamarádi a začnou sypat z rukávu příšerné historky o tarantulích. Když jim vylíčím, jak mě jednou málem trefilo, když jsem našla v koupelně pokoutníka, jejich úsměv poněkud ztuhne. „No, tak aspoň budeš ve velkým městě,“ zkoušejí to žehlit a nezmiňovat slova jako životní pojistka. „Hele, já jsem nedávno viděl takový video,“ vypráví nadšeně jiný známý a pak se zarazí. „Nejedeš na to stejný pobřeží, kde je Sydney, že ne?“ Ano, přesně tam jedu. „Aha, tak v tom případě jsem radši neviděl nic,“ usmívá se škrobeně a neobratně mění téma. Nepřesvědčuju ho, nemusím vědět všechno. V tom videu nejspíš pavouk velký jako doga bojuje na pláži s nejjedovatějším hadem na světě, až se v zápalu boje dostanou do vody, kde oba paralyzuje smrtící medúza a nakonec je všechny sežere žralok. Tak nějak taková videa totiž zpravidla vypadají.

Vůbec nejčastější otázka ale patrně je, jestli o své stáži taky budu psát. Inu, asi takhle: že sem australské články začnou přibývat ještě předtím, než budu mít doma kufr, jsem upřímně nečekala. (Mimochodem dotaz „Už máš sbaleno?“ poprvé zazněl před více než dvěma měsíci. Nepopírám, že mám tendenci dělat věci s předstihem, ale tohle už by byla diagnóza.) Ale jinak – co myslíte? Budu sama na druhé straně zeměkoule, v obklíčení pavouků, žraloků, krokodýlů a hadů, bez houslí a bez Slovníku české frazeologie a idiomatiky 1-4 (obojí zůstavuji manželovi a tenhle článek píšu při plném vědomí, howgh). K výsledku není těžké dojít, máte se nač těšit. Alespoň dokud mě nesežere ten žralok.

PS: Pokud budete chtít bezprostřednější zpravodajství, doporučuju sledovat i můj blogový Facebook 🙂

Publikováno

Co že to vlastně dělám na tom doktorátu?

To, že jsem na doktorátu, tady asi nikomu nemohlo uniknout. Psala jsem o tom ještě předtím, než jsem šla k přijímačkám, a akademickým radostem a strastem věnuji celou rubriku. Co ovšem mnozí nejspíš nevíte, je, čemu se na tom doktorátu vlastně věnuji. Tedy o čem bádám, čtu, píšu a také za jakým účelem jedu do té slavné Austrálie.

V nejširším slova smyslu dělám lingvistiku. Nejsem ovšem studovaná lingvistka a můj obor slovo lingvistika v názvu vůbec neobsahuje. Jak je to možné? Protože jde o mezioborovou lingvistiku kulturní, jinak také etnolingvistiku nebo lingvistickou antropologii. Nezkoumám jazyk jako systém (tedy gramatiku), jako to dělá lingvistický mainstream, ale zkoumám ho jako kulturní činitel, tedy něco, v čem se odráží sdílená historie rodilých mluvčích a co nějakým způsobem tvaruje jejich myšlení. Ano, to se skutečně děje – jednotlivé jazyky totiž nezrcadlí žádnou objektivní realitu a už vůbec si navzájem neodpovídají; jsou to jedinečné kulturní vesmíry, které svět kolem nás kategorizují a hodnotí každý po svém. Všechny jsou ale vycentrované na člověka, subjektivní, nevědecké a tak moc hodnotící, až můžou být xenofobní nebo šovinistické (za všechny uveďme Slovana, tedy toho, který má slovo, versus Němce, tedy někoho, kdo mluví takovou hatmatilkou, že je de facto němý).

Co se dá v téhle lingvistické oblasti zkoumat? Zejména sémantika, tedy význam, skrz který se hodnoty a kulturní vzorce v jazyce krásně ukazují. Frčí třeba takzvaná kontrastivní sémantika, která srovnává význam zdánlivých ekvivalentů z různých jazyků – já jsem třeba napsala studii, která srovnávala český zdravý rozum s anglickým common sense. Tyhle pojmy totiž ani omylem neznamenají totéž a jejich odlišnosti o lecčem svědčí. Zatímco common sense vypráví vcelku optimistický příběh o lidské kapacitě orientovat se ve světě a dělat na tomto základě dobrá každodenní rozhodnutí, zdravý rozum slouží zejména jako myšlenková obrana před potenciálně všudypřítomným ohrožením (např. ideologií nebo manipulací) a učí nás skepsi a nedůvěře. To, že zdravý rozum vznikl v kultuře, která se několik set let musela mentálně bránit všemu oficiálnímu, protože to ohrožovalo samu její existenci, je, myslím, velmi logické.

Když ale analyzuju češtinu, proč jezdit kdovíkam do tramtárie? To se tam jako chci učit česky? Inu, nechci; k protinožcům se jedu učit teorii a metodu. Pokud totiž každý jazyk nahlížíme jako svébytný kulturní vesmír, který je zcela jedinečný, vzniká tu prekérní problém: jak v takové situaci jazyky srovnávat? Jak vůbec mluvit v jednom jazyce o jazyce jiném? Nedeformujeme ho vždycky svým vlastním pohledem na svět? Někteří tvrdí, že ano. Teorie, ze které vycházím, tvrdí že ne nutně. Říká totiž, že všechny jazyky sdílejí společné jádro jednoduchých slov, která všude znamenají totéž, jsou tedy univerzální (pro představu jsou to slova jako dobrý, špatný, myslet, vědět, já, ty, protože, jestliže atd.). Tohle jádro tedy funguje jako nejmenší společný jmenovatel přirozených jazyků, ve kterém můžeme popsat i ten nejhůř přeložitelný pojem z jazyka pitjantjatjara – a bude to popis univerzálně srozumitelný a kulturně neutrální.

Možná už vám v tuhle chvíli dochází, že právě tahle ambiciózní teorie je to, co zvedá mandle tolika akademikům. Způsobila osypky oponentovi mojí diplomky, dala vzniknout žhavé debatě na mých doktorských přijímačkách a ukázala pravou tvář jednoho kohouta na akademickém smetišti. Jazykové univerzálie totiž nejsou v současné vědě vůbec sexy a vlastně se není čemu divit – snahy o jejich nalezení dlouho končily fiaskem. Dlouho, ovšem s jednou výjimkou. Dnes je její autorka Anna Wierzbicka roztomilá australská babička, během padesáti let ale vybudovala, obhájila a rozvinula tenhle lingvistický protiproud, který si svým obrovským potenciálem pro celé společenské vědy, mezikulturní komunikaci i výuku jazyků postupně získal celosvětovou pozornost a řadu badatelů na všech kontinentech. Ani trochu se tomu nedivím. A tají se mi dech při myšlence, že se k nim třeba jednou taky budu moct počítat.

Publikováno

Orchidejové děti

Donedávna jsem si myslela, že mě na poli vysoké citlivosti nemůže už jen tak něco překvapit. Jako správný hipster jsem o hypersenzitivě slyšela ještě předtím, než to bylo cool (minimálně v českém jazykovém prostředí), a málokterou psychologickou škatuli jsem prozkoumala tak podrobně. Porozuměla jsem díky ní celé řadě odlišností, které mi do té doby jen komplikovaly život, vychutnala si následnou úlevu a spokojeně spočinula. O to víc mě tím pádem překvapilo, když jsem před pár dny narazila na pojem, který jsem do té doby ve spojitosti s vysokou citlivostí nikdy neslyšela.

Když Thomas Boyce, pediatr a psychiatr, zkoumal vliv sociálního prostředí a stresu na duševní i tělesné zdraví dětí, našel něco, co nečekal. Kromě prosté úměry „čím víc stresu, tím víc zdravotních obtíží“ totiž objevil jednu zvláštnost. A to že některé děti na stresové prostředí reagují výrazně jinak než jejich vrstevníci. Zhruba 80 % dětí stres zvládá poměrně dobře. Ano, i ony jsou nemocnější, když je například někdo zneužívá, ale míra zdravotních obtíží u nich roste postupně a pomalu. Když je tak v laboratoři podrobili stresujícímu testování, jejich mozek nevykazoval žádná dramata a jejich výkonnost nijak zvlášť nekolísala. V životě se pak těšily víceméně podobnému zdraví jak v podporujících podmínkách, tak v podmínkách ne tak optimálních. Byly jako pampelišky – odolné vůči svému prostředí a schopné růst a kvést téměř kdekoli.

20 % dětí ovšem vykazovalo úplně jiné výsledky. Stresující úkoly v laboratoři v nich vyvolávaly násobně větší reakci, jejich tep prudce kolísal, hladina kortizolu lítala nahoru a dolů a výkonnost jakbysmet. Doktor Boyce se rozhodl prozkoumat je blíž a zjistil celkem překvapivou věc. V problematickém prostředí tyhle děti zcela dle očekávání trpěly zdravotními obtížemi spojenými se stresem neporovnatelně víc než děti pampeliškové. Ovšem v prostředí podporujícím byly nemocné zase výrazně, výrazně míň. Postrádaly zkrátka přirozenou odolnost nezmarů pampelišek a daleko víc reagovaly na své prostředí, a to jak v dobrém, tak ve zlém. Termín orchidejové děti (orchid children) na sebe nenechal dlouho čekat.

Nedalo mi příliš práce si domyslet, že orchidejové děti jsou děti s vysokou citlivostí. Symptomy byly neoddiskutovatelné: citlivější smysly, obavy ze změn a nových věcí, velká imaginace, větší citlivost na stres, snadnější zahlcení. Božínku, je tam aspoň něco jinak? Co mi ale ukázalo povahu hypersenzitivity z nového úhlu, je skutečnost, která i doktora Boyce překvapila ze všech nejvíc: malé orchidejky jsou rizikovou skupinou z hlediska tělesného i duševního zdraví (mých 300 zameškaných hodin v první třídě souhlasně přikyvuje), jejich potenciál ale sahá úplně stejně daleko i na pomyslnou druhou stranu. Život jim naložil pořádnou výzvu, ta v sobě ale zároveň skrývá obrovské možnosti. Když orchidejové děti nebo orchidejoví dospělí dostanou to, co potřebují, dovedou rozkvést jako nikdo jiný a mohou být zdravější, zářivější, empatičtější, radostnější a kreativnější než většina jejich vrstevníků. Ve všech jejich každodenních bojích a nesnázích tak je v zárodku přítomno i něco neskonale krásného a každou hlubinu smutku, žalu a osamění vyvažuje potenciál ke stejně závratným výšinám štěstí a radosti. Nestojí to nakonec přece jen za to?