Autor: Marie Veronika

Publikováno

Moje nejlepší deskoherní zážitky

Říká se, že každý z nás se stává průsečíkem pěti lidí, s nimiž se nejčastěji setkává. Souhlasím s tím na mnoha rovinách – a vůbec nejvíc, pokud jde o deskové hry. Věc se totiž má tak, že jsem díky manželovi a jeho kamarádům obeznámená s dosti nadprůměrným množstvím deskových her, včetně kusů poměrně starých, velmi kultovních, zcela nových i lehce bizarních. Pokud se v téhle oblasti běžně nepohybujete, vězte, že deskovky už dávno neznamenají jen Monopoly a Člověče, nezlob se. Jaké zážitky mě uchvátily natolik, že mě to inspirovalo napsat dnešní článek?

Detektiv: Po stopách zločinu

Když se mě lidé ptají na deskovková doporučení, přijde Detektiv na přetřes úplně vždycky. Je to příběhová hra s mobilní aplikací, ve které se se spoluhráči stanete týmem detektivů a řešíte pětici různorodých, ale navzájem propojených případů. Aplikace za vás obslouží všechno otravné a nenechá vás podvádět (nebo ne víc, než je vzhledem ke kooperativní povaze hry zdrávo), to nejzajímavější se ovšem odehrává ve vašich hlavách a interakcích. Spojujete stopy, vymýšlíte, co se jak mohlo stát, malujete myšlenkové mapy, zapisujete to i ono, a když na to přijde, střihnete si třeba i půlhodinovou diskusi o tom, na koho v kritické chvíli vystřelíte. Detektiva jsme začali hrát na jedné silvestrovské oslavě, šli jsme kvůli němu spát o dost později, než jsme původně chtěli, ještě v noci jsme se shodli na tom, že ráno budeme hned pokračovat, a úplně všem se nám o tom zdálo. Tak napínavé, dramatické, dobrodružné a skvěle napsané to je.

Oath: Kroniky Říše a vyhnanství

Jestli chcete vyzkoušet hru, která je opravdu jiná než mainstream, pak vřele doporučuji Oath. Jeho herní principy dokonale ladí s tématem, takže nejenže nemáte pocit, že jste něco podobného už hráli desetkrát (akorát jste místa dřeva sbírali třeba motýly), ale svou hrou jako byste opravdu psali kroniky velkolepé říše. Vždy tu proti sobě stojí mocný kancléř a banda jeho soků, vyhnanců v exilu, zbytek je ale velmi rozmanitý. Jak se jako vyhnanec zachováte? Budete sbírat tajemství mocných a tím je dostávat do šachu? Budovat náboženský zápal, který by jednou mohl aktuální režim svrhnout? Kupovat si přízeň lidu a doufat, že se nezvrhnou ve zdivočelou lůzou? Dobývat říši vojensky? Nebo se vlísáte do kancléřovy přízně, necháte se jmenovat občanem a budete čekat na vhodnou příležitost, jak mu vrazit kudlu do zad? Jelikož se progres po každé hře zaznamenává, situace v říši i na mapě se mění, takže je každá partie skutečně jiná. Jednou se vám třeba v průsmyku usadí bandité a pobijí všechny vládní vojáky, co projdou kolem, jindy vás budou terorizovat vlci, ještě jindy obchod ovládne frakce bohatých nomádů a všichni, kdo budou potřebovat obchodovat s někým jiným, ostrouhají. Některé karty zmizí, jiné přibudou, role se proházejí. Na co budete přísahat tentokrát?

Krvavá hodina odbila

Hra Blood on the Clocktower, která v češtině ještě ani nestihla vyjít, mi byla představena slovy „jako městečko Palermo, ale desetkrát lepší“, což mě úplně nepřesvědčilo. Následovalo ale „když jsme to dohráli, povídali jsme si o tom ještě celý druhý den“ a to už znělo o poznání lépe. I odhodlala jsem se vyrazit do společnosti a zkusit to – a nelitovala jsem. Ona společnost je ovšem patrně největší nevýhoda téhle hry; potřebujete totiž alespoň kolem deseti lidí, přičemž jeden z nich bude plnit roli vypravěče, a hru by tím pádem měl znát opravdu dobře.

Proti sobě stojí dva týmy: lidé a démoni. Vy znáte s jistotou jen svoji vlastní roli (a ani tou si za jistých okolností nemůžete být zcela jisti), všechny nitky se tak sbíhají v rukou vypravěče. Scénáře jsou různé, ale společné mají to, že prakticky každou noc někdo rukama démonů zhyne a ostatní o tom podle své role získají nějaké (pravdivé, nepravdivé či žádné) informace. Ve dne se pak všichni probudí a začne to nejzajímavější: povídáte si s lidmi, taháte z nich rozumy a sdělujete jim to, co chcete, aby o vás věděli. Nepředstavujte si ovšem spořádanou skupinovou konverzaci kolem stolu, jde spíš o dvojice a menší skupinky, které se přelévají během určeného času jedna do druhé, protože „před ním mluvit nebudu“ a „ty vypadni“. Nikdo neví, s kým se to právě baví, a jestli to náhodou není nepřítel. Kdo vypadá podezřele a čí popravu po těchto rozhovorech odhlasujete? Bude to démon a vyhrají tím pádem lidé? Nebo to bude světec a lidský tým je v tu ránu ztracený? Co že na to říkal věštec? Nebo tedy – ten, kdo se za věštce vydává? Cože, jim že tvrdil, že není věštec, ale pradlena?! Ano, tak přesně proto se o téhle hře budete bavit po celý zbytek večera. Žádní dva lidé totiž nemají úplně totožný zážitek a skládat z vašich soukromých konverzací a manipulací kompletní obrázek unikátního příběhu, který jste společně odehráli, se jen tak neomrzí.

A co vy? Zažili jste někdy s deskovkami něco nezapomenutelného?

Publikováno

Jak jsem šla odevzdat dizertaci aneb tragédie o třech dějstvích

Když jsem jela minulý týden na fakultu odevzdat tři fascikly svojí dizertace, nečekala jsem právě zážitky ohňostrojového typu. Slavit a radovat se mi tradičně příliš nejde a momenty, které by měly být triumfální, mě poměrně často spíš naplňují melancholií. Ta je navíc v tomhle konkrétním případě podbarvená vědomím, že mi nikdy nešlo primárně o to být paní Ph.D., ale o samotný proces bádání a objevování, u kterého ovšem vůbec není jisté, zda, kdy a jak bude pokračovat. Přesto moje zážitky z fakulty toho dne přerazily úplně všechna moje očekávání.

Potkala jsem totiž tři lidi, kteří si se mnou popovídali o něco víc, než bych čekala. První z nich byl můj vedoucí. Přiběhl do kanceláře s větrem ve vlasech a s naprostým zoufalstvím ve tváři. Já tedy vím, že je dlouhodobě přetížený, protože kdykoli jsem od něj v posledních měsících něco potřebovala, dočkala jsem se v první řadě vyčerpávajícího seznamu toho, čím vším je zahlcený a co všechno právě musí. To, čeho jsem se stala svědkem tentokrát, ovšem trhlo veškeré rekordy. O prázdninách jel na dovolenou a pak na tři týdny onemocněl. Výsledek? Přehlcení takového zrna, že být jeho manželka, tak se skoro bojím. Byl úplně mimo.

Druhým přírůstkem do sbírky se stal můj někdejší vedoucí bakalářky. Jelikož už jsme se dlouho neviděli, ptal se mě, co a jak, a samozřejmě došlo i na moje současné bádání. Poslouchal roztržitě a koukal při tom všude možně, i zkrátila jsem svoje povídání, co to šlo. Čekala jsem, že se rozloučí a taky někam poběží, takže mě o to víc překvapilo, když mi zničehonic sdělil, jak jsem byla excelentní studentka a jak skvělá byla moje bakalářka (jejíž téma si po víc než deseti letech pamatoval). Zarazila jsem se. Ano, zahřálo mě to u srdce. Ale nebylo by o něco lepší tohle studentům říkat v době, kdy to potřebují slyšet, protože si sami sebou nejsou ani trochu jistí, a kdy onu excelentní práci odvedli? Ta opravdová pecka ovšem přišla až potom. Zasnil se a s lehkým pelem smutku v očích pravil, že jsem na magistru utekla k lingvistice a že je vážně škoda, že jsem nezůstala u literárních témat nebo o tom aspoň něco nepublikovala – a že je to asi jeho chyba. Překvapeně jsem zamrkala. Co prosím? On měl někdo pocit, že jsem mu utekla a že mě ztratil? On někdo chtěl, abych někde něco publikovala, a teď se z toho kaje? A opravdu se tohle všechno dozvídám úplnou náhodou o deset let později?

Do třetice jsem potkala vedoucího katedry, na níž na fakultě učím. Ten melancholicky sice vypadá a mluví celkem vždycky, když se ovšem dozvěděl, že jsem právě odevzdala dizertaci, otevřelo to úplně všechna stavidla. Rozpovídal se o tom, jak vůbec na psaní nemá čas, protože vede katedru, do toho musí pořád někoho zkoušet, jen letos opravoval tolik a tolik těchhle velkých prací a psal tolik a tolik posudků a musel učit to a ono. A hlavně odpoledne musí jít „do skutečné práce, kde si i něco vydělá“, protože má doma tři hladové krky. Nato se zvedl a odešel, patrně buď někoho zkoušet nebo do oné skutečné práce. Kdo ví.

Ještě na bakaláři jsem pro sny o svojí budoucnosti používala slova „zůstat na fakultě“. Ta už nepoužívám poměrně dlouho, protože reálnou situaci na naší nejstarší univerzitě znám. I tak ale vědomí, že ta fakulta, kterou jsem kdysi milovala, už opravdu existuje jen v mých vzpomínkách, udeřilo silněji, než jsem čekala. Odcházela jsem otřesená. A taky s intenzivním pocitem, že ať už moje budoucnost bude vypadat jakkoli, v jednom mám jasno. Takhle nikdy skončit nechci.

Publikováno

O věcech, co příště jistě rychle najdu

Nejsem nijak zvlášť roztržitý člověk. Pokud nedojde k něčemu mimořádnému, věci si zpravidla nezapomínám, pozdě nechodím, v knihovně zpozdné neplatím, a pokud už něco ztratím, je to zpravidla proto, že se té náušnici uvolnilo zapínání. Přesto mě pronásleduje jedno prokletí. A pokud vím, nejen mě. Myslím, že ho dost možná budete znát i vy.

Vyjděme z pracovní hypotézy, že za běžných okolností mají lidé zhruba představu o tom, kde se přibližně nacházejí jejich věci. Já ji tedy rozhodně mám. Vím, kde najdu který předmět doličný alespoň řádově, a zpravidla mi stačí tam sáhnout a hledaná věc je na světě (někdy je to, pravda, o trochu složitější, ale většinou ne o moc). Občas se ale přihodí, že zacházím s nějakým objektem, o němž vím, že ho budu zakrátko znovu potřebovat. A tehdy to přijde; jako kletba zlého černokněžníka. „Jenom si to odložím semhle, ať to příště rychle najdu,“ zabrumlám si pro sebe, jako by někdo mávl kouzelným proutkem a zbavil mě veškeré mojí paměti. Předmět tedy na ono místo bláhově položím – a dílo zkázy je dokonáno.

Nevím, jak je to možné, ale místa, která se v jednu chvíli zdají dokonale na očích, fungují zhruba jako černé díry: něco si tam odložíte a daná věc nadobro zmizí z povrchu zemského. Nebo minimálně z povrchu vaší mysli. Když tedy zanedlouho danou věc potřebuji, přijdu tam, kde ji uchovávám normálně, a velmi překvapeně zjistím, že tam není. Nastane chvíle zmatkování, posléze nicméně kouzlo spoutávající moji paměť lehce povolí a já si vzpomenu, že jsem si přece onen předmět odložila někam, kde ho příště rychle najdu. Na to, abych věděla, kde se tohle „někde“ nachází, to sice nestačí, ovšem na zoufalé trhání vlasů nad tím, jak jsem si zase mohla myslet, že to tentokrát klapne, to stačí bohatě. Pokud jde o to příště rychle něco najít, není očividně žádné místo dost na ráně.

Jak to tedy dopadá se všemi těmi věcmi, které se propadnou do hlubin prostoru a času? Kouzlo má cosi jako poločas rozpadu, zpravidla jim tedy naštěstí není konec natrvalo (jinak už by mě to asi zruinovalo). Někdy danou věc objeví čirou náhodou manžel, jindy ji najdu se zpožděním sama; ve zcela ojedinělých případech moje zoufalé hledání přinese ovoce. Ve zcela krajních situacích se dokonce někdy ukáže, že předmět doličný po celou dobu držím v ruce. Ano, ani takhle při ruce nemusí být dost při ruce. Musíte uznat, že tady nemohou nebýt ve hře nadpřirozené síly.

Jo… a nůžky jste tady náhodou někde neviděli?

Publikováno

Po prázdninách

Tak nám skončily prázdniny. Ačkoli… prázdniny? Za sebe bych řekla, že to byly spíš doháněniny, byť v řádově volnějším tempu. S koncem června skončil školní a přerušil se akademický rok a mně se obrovsky ulevilo. První dva červencové týdny jsem nikam nejela, skoro s nikým se nevídala, a dokonce se mi ani na vteřinu nezastesklo po škole. To všechno přišlo až později.

„Ty se ale musíš nudit!“ říkali mi někteří lidé. Těm bych souhrnně odpověděla tak, že na konci července jsem odeslala školiteli zkompletovanou dizertaci a na konci srpna dizertaci po finální kontrole a ze svého úhlu pohledu připravenou k odevzdání. Čtyři roky života, 260 normostran, stovky a stovky hodin strávené nad knihami, jazykovými korpusy i Wordem. Bezmezné množství nadšení, fascinace z objevování i uspokojení z překonaných překážek, ale samozřejmě také nadávek, pochybností a frustrace. Je to regulérní kniha a napsat ji obnášelo naprosto nepředstavitelné množství práce. Byly to zkrátka prázdniny přesně v duchu vtipů o tom, co dělají akademici v létě. Neříkají: „Konečně nemusím pracovat!“ Ale: „Konečně můžu pracovat!“

Pokud bych měla ze svého léta – slovy jednoho ze svých studentů – vybrat některé střípky a nepořezat se, mluvila bych patrně o řadě setkání, dlouhých procházkách o samotě a čtení beletrie. Celkově bych ovšem spíš řekla, že i když jsem zažila věci velmi pěkné, celek zůstává v mé hlavě spíš pokažený některými bolestnými uvědoměními, na která jsem konečně měla kapacitu, a také několika ne zrovna dobrými zprávami, které mi dosud visí v podobě nepěkného oblaku nejistoty nad hlavou. To, co z nich nakonec přesně vypadne a jak moc náročné mi udělají nadcházející školní rok, zatím zůstává otázkou pro další výzkum. Plný ten rok ale zase bude každopádně.

I učím se přijímat věci, které nemám pod kontrolou, a nestresovat se tím, co nemůžu ovlivnit, a vůbec mi to nejde. Vychutnávám si pocit, že jsem napsala dizertaci, o které jsem s čistým svědomím ochotná říct, že je dobrá. Buduji si některé nové návyky, ohledně kterých chovám naději, že mi umožní nenechat se běžným shonem a stresem příliš semlít. Nadávám na to, že takhle radikální jsem si to cvičení v mindfulness přeci jen nepředstavovala. A těším se na čas strávený se svými studenty, po kterých už se mi opravdu stýská. I letos mi o prázdninách občas napsali a i tentokrát mi to vždycky udělalo velkou radost. Tedy, nový školní roku, jsem na tebe asi tak připravená, jak jen můžu být. Jdeme na to?

Publikováno

O největším překvapení mého školního roku

Jelikož školní rok pěkně spořádaně (tzn. zhruba v takovém výbuchu stresu a chaosu, jaký se na červen sluší) skončil, mám konečně čas vydechnout a trochu si zabilancovat. Byl to můj první řádný školní rok, který proběhl od a do z, což ovšem ani v nejmenším neznamená, že by ho šlo nějak snadno předvídat. Kupříkladu hodin jsem měla původně mít šest, a tak jsem jich měla nejdřív osm, pak právě dva měsíce šest a po zbytek roku devět (to je téměř poloviční úvazek). Stalo se toho nesmírně mnoho a něco z toho problesklo i sem na blog, ovšem ať přemýšlím, jak přemýšlím, titul pro největší překvapení a zároveň největší lekci roku má jasného příjemce. Je jím moje kvarta. Jedna z nejdivočejších tříd na celé škole, kde letos padla dvojka z chování i zákaz mimoškolních akcí; třída, na kterou se nadává tak moc, že je profláklá i mezi mými staršími studenty; třída, s níž na podzim pojedu na školní výlet do zahraničí, což moje kolegyně šokovaně okomentovala slovy „A to tě k tomu někdo donutil?“. Ostatně i tady na blogu už si moji kvartáni svou vynalézavostí vysloužili samostatný článek.

Přiznávám se bez mučení: když jsem na konci loňského srpna zjistila, že právě tuhle třídu budu v letošním školním roce učit, nebyla jsem zrovna nadšená. Loni už jsem je v jednom čtvrtletí trochu poznala a jestli jsem měla někdy za katedrou pocit, že mi opravdu bolestně chybí pedagogické know-how, bylo to právě s nimi. Abych to přeložila do lidštiny: ten brajgl prostě neměl obdoby.

Od září jsem tak do svojí kvarty chodila zejména s ambicí, abychom to všichni ve zdraví přežili. Nastavila jsem podstatně pevnější hranice než u svých starších studentů, rozdala nějaké poznámky a párkrát je zcela nefalšovaně sprdla. Moji kvartáni mi žádným způsobem neprojevovali náklonnost, jakou jsem zažívala v jiných třídách – od kouzelně dětského „paní učitelko, nechcete sušenku?“ v jedné sekundě po nadšené rozhovory o filmech a knihách na vyšším gymplu. Měla jsem za to, že je to nejspíš tak, jak se říká: s některými třídami prostě máte štěstí a s jinými smůlu. A já tentokrát měla smůlu.

Jak ovšem měsíce ubíhaly, postupně jsme se začali sžívat. Pustila jsem se do poměrně intenzivního zkoumání pedagogických metod vhodných pro tenhle věk a začala jsem v hodinách experimentovat. Hra tady, nový formát diskuse jinde, trocha psaní tamhle. Sem tam se něco podařilo a tehdy jsem s překvapením zjistila, že studenti, kteří nad učebnicí dělali takový binec, že rozbourávali celý zbytek třídy, nejsou vůbec tak lhostejní, jak to původně vypadalo – jejich verva, energie a kreativita občas dosahovala takové úrovně, že byl pro změnu problém, aby pustili ke slovu někoho jiného. Nebo aby po sobě nezačali při diskusi házet pantoflemi.

Týden za týdnem jsem chodila do svojí kvarty bojovat o každou lepší hodinu. Dělalo mi radost, když něco fungovalo, což se krůček za krůčkem dělo čím dál častěji, ovšem pořád v mých očích nešlo o žádnou hitparádu. Přesto jsem těsně před koncem pololetí do svých hodin adoptovala neodbytného Kamila (kdo neznáte Kamilův neuvěřitelný příběh, tak vřele doporučuji, protože vám dost možná spadne brada tak jako mně). Skutečný zlom pro mě ale nastal až v pololetí. Posledního ledna se mi totiž těsně po začátku hodiny náhle v slzách zhroutil celý kout třídy, načež jsme zjistili, že právě ten den odchází jedna ze studentek, o čemž do té doby nikdo nevěděl. Loučení, které nastalo, bylo nečekaně emotivní a náklonnost, kterou mi tehdy ve svých slovech moje dnes už bývalá studentka projevila, mě naprosto šokovala. Oni by mě mohli mít rádi? To jako fakt? I když se občas chovají jako zvěř, věčně nedávají pozor, dělají něco jiného, než mají, a tři minuty před koncem hodiny se sami od sebe začnou zvedat nehledě na to, co se ve třídě děje, protože chtějí jít na oběd?

Od dalšího pololetí ale jako by se něco změnilo. Na hodinách byl sice pořád hluk, ale ti nejhlasitější chlapci se zároveň začali čím dál efektivněji regulovat navzájem (svého pomyslného vrcholu tahle tendence dosáhla v jednom z červnových týdnů, kdy zaznělo: „Držte už hubu! Podívej se, jak se paní profesorka tváří!“). Taky jsem si začala uvědomovat, že minimálně část jejich vtipů je cílená na mě, protože když jsem se začala smát, frekvence vtipkování se následně významně zvýšila. Začali mě citovat a dělali to čím dál častěji, někdy dokonce organizovaně („A teď všichni! Tři, dva, jedna…“). Když jsem svoje kvartánky potkala na chodbě, celé se rozzářily a mávaly na mě. Jedna z nich mi začala povážlivě často skládat komplimenty všeho druhu. A když nám někdo z druhé poloviny třídy otevíral dveře a štval mě tím, jeden z nejdivočejších studentů si vzal učebnici, šel si sednout přímo vedle dveří a tam narušitele s vítězoslavným „Áha!“ polapil. V celém tom chaosu se zkrátka začal pomalu ale jistě objevovat rytmus. A když kvartáni v druhém pololetí odjeli na jakýsi kurz, k vlastnímu nelíčenému překvapení jsem shledala, že se mi po mých rozjívených puberťácích stýská.

Jaro s mojí kvartou se tak odehrávalo v podstatně jiném duchu než začátek školního roku. Někdy byla právě moje kvartánská hodina z celého dne ta nejzábavnější, jindy mi posílali vtipy, volali na mě před školou nebo mi na chodbě před třídou udělali ze spojených rukou bránu, kterou jsem procházela. A mně došlo, že se to povedlo. Povedlo se zkrotit pověstně divokou třídu (nebo tedy její jednu anglickou polovinu), a to nikoli primárně za pomoci práskání bičem, ale pomalým a někdy tím pádem docela úmorným a zdánlivě nekonečným budováním vzájemného vztahu. To samozřejmě neznamená, že ještě v červnu bychom neměli hodiny, kdy by mě celých pětačtyřicet minut nehorázně nevytáčeli, ale všeobecně se to povedlo tak moc, že mě zpětné vazby mých kvartánů rozbrečely dojetím, a když mi Kamil napsal na konci roku děkovný email, nevěřícně jsem ho četla hned několikrát a brečela při tom pokaždé. Už si nemyslím, že existuje něco jako dobrá nebo špatná třída; existují jen třídy, k nimž vedou různě dlouhé a různě schůdné cesty. Někde to tak nepopiratelně je řádově náročnější než jinde, ale věřím, že kdo chce, nějakou cestu vždycky najde. Důkazem toho budiž skutečnost, že kdybych se teď měla k něčemu přiznat bez mučení, zazněla by úplně jiná slova než v září. Konkrétně ta, že mám svou kvartu ráda a moc doufám, že je budu učit i příští rok.