Autor: Marie Veronika

Publikováno

Jak jsem potkala svoji hrdinku

Když jsem začala ve svých třiadvaceti hledat téma diplomové práce, vůbec jsem netušila, jak moc velká kapitola mého života právě začíná. Byla jsem tehdy typický produkt českého vysokého školství: vyhořelý, cynický a demotivovaný student, unavený tím, že musí pořád někomu něco dokazovat. Chtěla jsem proto poslední rok studia strávit něčím, co mě bude zase jednou opravdu bavit – a pro tento účel se mi tak nějak nic nezdálo dost dobré. Zašla jsem tedy za svou nejmilejší vyučující, ona mi položila pár chytře mířených dotazů a pak s vědoucím úsměvem sáhla pro knihu na polici. „Tohle by se vám mohlo líbit.“

Byla to kniha s lakonickým názvem English od Anny Wierzbické a já jsem se zamilovala. Číst cokoli od Anny Wierzbické je totiž bezmála elektrizující zážitek: brilantnost argumentace, nebojácná přímost, vtip, spisovatelský um a zároveň odzbrojujícím způsobem prostá a o to silnější ústřední myšlenka vytvářejí koktejl, jehož wow efekt se nezasvěcenému čtenáři jen těžko popisuje. Okamžitě jsem seznala, že o tomhle chci psát a během jednoho roku jsem se prakticky svépomocí rekvalifikovala na lingvistku. Moje víra ve smysluplnost akademického počínání, v tu dobu už značně otřesená, se vrátila.

Od té doby pro mě Austrálie byla nejen zemí klokanů, ale i zemí, kde pulzuje životem výzkum, který Anna Wierzbicka zahájila; a kde také žije ona sama. Dnes jí je čtyřiaosmdesát a současná vedoucí figura na poli jazykových univerzálií tak už je pár let Cliff, jeden z jejích prvních studentů na Australské národní univerzitě v Canbeře a posléze dlouholetý spolupracovník. Do Austrálie jsem proto jela primárně za Cliffem, ale výlet do Canberry za Annou byl v plánu od samého počátku. A díky Lauren se uskutečnil skutečně ve velkém stylu.

Moment, kdy jsem ji poprvé uviděla na vlastní oči, byl obyčejně neobyčejný. Anna je drobounká a křehká babička, skoro o hlavu menší než já. Objaly jsme se na přivítanou a já jsem najednou vůbec nevěděla, co mám říkat. Naštěstí u toho byl i její manžel, Australan, který do bývalého východního bloku jezdil jako demograf a uměl svého času číst asi tak v deseti různých jazycích. Vždycky je dobré nastartovat konverzaci s Čechem tím, že jste četli Švejka v originále.

Když jsme později seděly s Annou a Lauren nad polským makovcem a diskutovaly o Annině poslední práci, nemohla jsem tomu uvěřit. Já mám mít připomínky k práci Anny Wierzbické, té Anny Wierzbické, jedné z nejvlivnějších lingvistek několika posledních desetiletí? Chvílemi mi mozek fungoval, jindy mi běželo hlavou jenom „tohle je ona, tohle je vážně ona, tohle je opravdu opravdovsky ona!“. Díky ní jsem na doktorátu, díky ní jsem v Austrálii. Dost možná změnila běh celého mého života. Její chování bylo navzdory všemu odzbrojujícím způsobem prosté: uvařila mi čaj, všechny naše poznámky vzala vážně a poctivě si je zapsala. Pak s námi zapáleně diskutovala; mnohem zapáleněji než anglofonně jemný Cliff. Polský původ se nezapře.

Když pak ruku v ruce s manželem odcházela, dojatě jsem se za nimi dívala. Setkala jsem se se svou hrdinkou; se ženou, která dokázala prorazit s totálním lingvistickým protiproudem, vybudovat teorii, která má bezmála revoluční potenciál pro celé společenské vědy, a shromáždit kolem sebe výzkumnou komunitu, která připomíná jednu velkou rodinu. Abyste měli představu: Anna Wierzbicka například do jednoduché řeči jazykových univerzálií přeložila Bibli. Od geneze po apokalypsu, bez kulturního nánosu dávných tisíciletí, pro nás už téměř nestravitelného. Kniha je to křišťálově průzračná a jako když střelí a můj manžel po několika stranách pravil, že je to to nejlepší, co kdy četl. Jak řekl Cliff, něco takového mohl v celé historii dokázat jediný člověk. Drobounká babička s vlasy bílými jako sníh, květovaným šátkem přes ramena a tím nejlepším makovcem pod sluncem.

Publikováno

Sladkobolné loučení aneb poslední dny na kampusu

Přicházím na kampus, všechny smysly zesílené loučením. Potkávám postaršího asijského pána, který tu každé ráno běhá. Potkávám ho, i když přijíždím dřívějším autobusem. On tady prostě je. Usměju se na něj, tak jako pokaždé. Dotýkám se tuhých listů rostlin, které my považujeme za pokojovky. Tady rostou v buši a na zahrádkách a jsou desetkrát větší než ty naše v květnících. Hladím kůru eukalyptových stromů. Kdy zase ucítím vaši vůni? Slyším šustění. Ještěrky, co se vyhřívaly na slunci, se běží schovat.

„Uvidíme se v Canbeře!“

Rozhlížím se po Srdci kampusu, jestli neuvidím známé tváře. Nevidím. Rozhlížím se dál. Pozoruji ty rozjasněné a soustředěné obličeje, poslouchám smích a hovor. Mezi stoly se procházejí krocani a zobají popadané drobečky.

„Nechceš na kafe? Zvu tě!“

Moje pracovna. Mac na mém stole se sice ukázal být nefunkční (univerzity zjevně sdílejí některé rysy, ať jsou kdekoli), ale to nevadí, já bych s ním stejně neuměla. Na poličce se mi nahromadilo několik knih. Na stole leží ta, kterou mi Cliff dal na rozloučenou s věnováním. Na nástěnce visí velký plakát s jazykovými univerzáliemi od Lauren. Vedle něj malá, trochu pomačkaná áčtyřka. Jazykové univerzálie v češtině. Důvod, proč jsem přijela, se naplnil.

„To, co jsi udělala, je obdivuhodné. Skutečně to na mě zapůsobilo.“

Slyším Cliffův hlas z vedlejší kanceláře. Uklidňuje mě. Otevřu si okno a zahledím se do zeleně. Dole zvoní japonština, o kus dál na sebe studenti pokřikují anglicky. Nejdřív jsem si říkala, proč je zrovna Japonců kolem naší budovy tolik, pak jsem zjistila, že sedím na patře s několika japonskými akademiky.

„Bude těžké se s tebou rozloučit.“

Nefunguje web, ze kterého my, kdo nejsme interní zaměstnanci, tiskneme. Pak zjistím, že nefunguje ani tiskárna u nás v budově. Když chci něco vytisknout, musím to poslat Cliffovi a pak s ním jít do vedlejšího baráku. Univerzity celého světa, spojte se.

„Bylo to tak skvělé, děkuju ti.“

Předvídala jsem, že mi konec mé brisbanské stáže nějakým způsobem zlomí srdce, však už Shakespeare psal o tom, jak loučení sladkobolné jest. A měl pravdu (nehledě na to, že když jsem to psala anglicky, napsala jsem na první dobrou „partying is such sweet sorrow“, tedy ne loučení, ale paření). Dostalo se mi nejvřelejšího přijetí, jaké jsem si dokázala představit. Potkala jsem lidi, se kterými jsem měla pocit, jako bychom se znali odjakživa. Zažila jsem, jaké to je, připadat si někde jako doma a mezi svými, se vším všudy a bez výhrad. Asi tak podruhé v životě.

„Radši už jdi, nebo se rozbrečím.“

Když jsme hráli variantu na Scrabble, která na herních kamenech měla místo písmen univerzální slova, vyhrála jsem. Ale ta hlavní výhra, nejmilejší z mých milých akademiků, jste vy. Už pro mě nejste jen jména z knih, vědci mezi tisíci jiných vědců. Jste součást mého života, mé historie, mě samé. Zůstanete se mnou, ať už nás bude dělit jakákoli vzdálenost.

„Tohle není konec.“

A třeba se jednou zase shledáme.

Australian water dragon, agama vodní, Toohey Forest, buš, Nathan campus, Griffith Uni
Přirozený sémantický metajazyk, Cliff Goddard, Anna Wierzbicka, Lauren Sadow, jazykové univerzálie
Studium v Austrálii, free-mover, Brisbane, Queensland, Griffith University, Nathan campus
Publikováno

O australských zkratkách: Aussies, barbies a roos

O angličtině míváme v naší malé střední Evropě tendenci uvažovat dost stejnorodě. Jednou je to angličtina, tak jaképak s tím fraky? Jak už to tak bývá, zčásti je to pravda a zčásti ne. Nikdo by se asi neodvážil tvrdit, že by angličtinu (Anj) v rozvrzích našich středoškoláků měla nahradit britšina (Brj), nebo požadovat po Netflixu, aby nabízel i titulky v američtině. Ale to, že všude, kde se angličtina dost dlouho vyvíjela na svém vlastním území, vznikl v jistém smyslu svébytný samorost, by se neodvážil popřít asi žádný lingvista.

O tom, jaká specifika má australská angličtina, jsem až donedávna neměla téměř žádnou představu. Ve škole nás to neučili (Brj, vzpomínáte?) a filmová produkce Austrálie je u nás prakticky neznámá, takže roztomilý přízvuk a profláklé nadužívání slovíčka „mate“ (kámo) bylo zhruba to jediné, o čem jsem věděla. Angličtina v Austrálii mě proto měla čím překvapit, stejně jako zdejší obyvatelé. Zapomeňte na poněkud upjaté Brity i věčně rozjuchané Američany. Australané jsou od rány, nepotrpí si na hierarchii ani tituly a nemají rádi patos ani sentiment (například to, že Meghan na pohřbu královny plakala, se tu bralo jako hysterie). A jelikož celá jedna vrstva anglické slovní zásoby je programově nóbl a plná dlouhých až patetických slov z francouzštiny, zachovali se Australané podle svého étosu. Začali zkracovat a nezastavili se před ničím.

Z univerzity se tak stala uni, z šálku čaje (cup of tea) cuppa, z moskytů mozzies, z krokodýlů crocs nebo freshies a salties. Filmovou kariéru udělala zkratka barbie, která ovšem nemá nic společného s panenkami, ale s oblíbenou australskou kratochvílí, grilováním (barbecue). Výstavě (exhibition) se tu říká ekka, klokanům roos (kangaroos), seminářům na univerzitě tutes (tutorials). Z avokáda se vyklubalo avo, z odpoledne arvo (afternoon) a z karburátoru carbie. Zkratky se dokonce vžily natolik, že se používají, i když je původní slovo či sousloví úplně stejně dlouhé – například sick day se říká sickie nebo místní variantě fotbalu footy (náš evropský fotbal je tady soccer). A protože jsme v Austrálii a to je brutálně dlouhé slovo samo o sobě, není nic jednoduššího, než ho taky pořádně zkrátit. O sobě tak Australané mluví jako o Aussies (čteme ozís) a Austrálii říkají buď Straya nebo dokonce (příznivci čarodějů odpustí) Oz.

Nádherně to ladí k tomu, jak jsem tu Australany během těch tří měsíců poznala. Jsou v klidu a v pohodě a nemají pochopení pro věci, které se s takovým klidem neslučují: od přehnaných emocí až po příliš ambiciózní lidi. Když tak chce Australan něco opravdu hodně pochválit, řekne zpravidla, že to je not bad at all (to není vůbec špatný) a smrtelnou autonehodu neváhá okomentovat slovy it was a bit tragic (bylo to trošičku tragické). Stejnou funkci pak plní i australské zkratky. Lidé, kteří je používají, působí přátelsky, mají od všeho žádoucí odstup a obě nohy pevně na zemi. Nevytahují se (protože třeba chodili na univerzitu), nenechají se jen tak něčím rozhodit (například nějakými těmi zabijáckými krokodýly) a to, že něco mají opravdu rádi, se zdráhají dát najevo jinak, než že tomu řeknou footy nebo barbie. Zkrátka žádná hysterie, tohle je přece Oz. A vůbec, dáš si cuppa, mate?

Publikováno

O australských plážích aneb relaxace v ohrožení života

Jestli jsou flegmatičtí Australané na něco opravdu hrdí, jsou to jejich pláže. A mají důvod. Je jich tu prakticky nekonečno, písek na nich je někde tak jemný, že vám vrže pod nohama, a jeho zlatavou barvu by mu mohla závidět i Sahara. Připočtěte k tomu průzračně modrý oceán jako vystřižený z katalogu cestovky a vlny, které ztělesňují sny všech surfařů (Surfers Paradise, Ráj surfařů, je ostatně zcela konkrétní destinace relativně nedaleko od mého brisbaneského bydliště). Když na ně zkouší třeba Britové vytáhnout kvalitu svých vlastních pláží, Australané se tomu obvykle zasmějí a pak shovívavě řeknou: „Hele, radši přestaň mluvit a počkej, až tě vezmeme na opravdovou pláž.“

Surfers Paradise, Gold Coast, australské pláže, oceán, Jižní Pacifik, Austrálie
Surfers Paradise, Gold Coast

Co ovšem naivním evropským turistům nemusí hned dojít, je skutečnost, že abyste si australské pláže opravdu užili, musíte zůstat naživu. A to jak v krátkodobém, tak v dlouhodobém horizontu. První, co vás na to decentně upozorní, jsou barevné vlajky na vybraných úsecích. Tam hlídkují plavčíci, a když na to přijde, klidně pro vás skočí rovnou do vln Jižního Pacifiku. To, že ty vlajky od sebe nejsou nikdy příliš daleko a bezpečný úsek tak představuje v porovnání s rozlohou celé pláže jen směšně maličký prostor, je první varování. To druhé pak je skutečnost, že občas potkáte zvláštně oblečeného chlápka s dálkovým ovládání ke dronu, co se upřeně dívá směrem k oceánu. Možná vás napadne, že jde o nějakého nadšeného fotografa, ten dojem ovšem dlouho nevydrží. Kus od něj se totiž zpravidla nachází cedule, která vás nonšalantně informuje o tom, že právě tahle osoba monitoruje pohyb žraloků v reálném čase.

Australské pláže, žraloci, plavčíci, medúzy, rakovina kůže
Prostor mezi vlajkami je bezpečný. A taky znepokojivě malý.

U žraloků to ale ani zdaleka nekončí – a tím nemám na mysli smrtící medúzy. Když jsem se minulý víkend vypravila na North Stradbroke Island (neboli Straddie; ano, pořád vám dlužím článek o australských zkratkách), hned u trajektu nám dali mapku i s komentářem. „Takže tady dostanete zmrzlinu a tady fish and chips a tady všude jsou nádherný pláže, který se táhnou celý kilometry. Jenom pozor, na týhle a týhle se nekoupejte. Jsou tam nebezpečný proudy a než se nadějete, budete na Zélandu. Tak krásný výlet!“ Upřímně, po dvou měsících v Austrálii, kdy jsem například na kampusu natrefila na víc než metrového hada rovnou na chodníku (fanoušci mého Facebooku vědí), už mě to ani nepřekvapilo.

North Stradbroke Island, Straddie, pláž, Brisbane, Queensland, Austrálie
North Stradbroke Island neboli Straddie

Aby toho nebylo málo, je tu ještě jedno nezanedbatelné, byť poněkud plíživější nebezpečí. Slunce. Ozonová vrstva nad Austrálií připomíná cedník a slunce je tu tím pádem skutečně brutální. Zapomeňte na naše milé evropské sluníčko, které máme tak rádi. Všechny místní opalovací krémy mají ochranný faktor 50+, a pokud je jasný den, měli byste se mazat každé dvě hodiny. A jestli vás to otravuje, přečtěte si statistiky. Austrálie drží celosvětové prvenství ve výskytu rakoviny kůže, což v reálu znamená, že ji dostanou do věku sedmdesáti let dva ze tří Australanů.

Jezírka ve skalách, North Stradbroke Island, Austrálie
Straddie a jeho skalnatá jezírka

Navzdory tomu všemu tu lidi zůstávají pozoruhodně v klidu. Jestli jsem se o Australanech naučila něco skutečně podstatného, tak to, že se svými riziky umějí žít. Nevyprávějí vám donekonečna o povodních a suchách, o lesních požárech a jedovatých hadech, o žralocích a rakovině kůže; místo toho se rozplývají nad nádhernými plážemi. To, že vám na nich sem tam může hrozit smrtelné nebezpečí, pak už je holt život. Tak to zkrátka chodí. Kdo chce mít jistotu, omezí se na pár přísně hlídaných metrů. A na dobrodruhy čeká všechno okolo.

Publikováno

Jak se pořád zdráhám věřit vlastním očím

Když jde o akademiky, mám velmi rozporuplná očekávání. Na jedné straně stojí moje ideály, které si malují brilantně inteligentní a zároveň skromné lidi s otevřenou myslí a laskavým srdcem. Na druhé straně je realita a v ní nejedna zkušenost s elitářskými egomaniaky, kteří si svoje mindráky neváhají kompenzovat na druhých, a ještě při tom s gustem využijí veškerou váhu svých titulů.

Do Austrálie jsem jela v tomhle ohledu plná očekávání. Jarní online konference mě velmi mile překvapila, i tak jsem ale pro jistotu přijížděla v osvědčené pozici defenzivního introverta, který ze svých zákopů vyleze až v momentě, kdy si bude opravdu jistý, že je to bezpečné. Věděla jsem navíc, že je to jenom na tři měsíce. Kdo by investoval do pracného budování hlubokých vztahů s lidmi, které co nevidět zase opustí? To jsem ale ještě netušila, co mě tu doopravdy čeká.

Cliff pro mě byl na začátku hlavně špičkový profesor. Jeho publikace by zvládly zaplnit několik áčtyřek, působil na univerzitách na několika kontinentech, získal velice prestižní granty, zkrátka jméno světového významu. Z mailů se mi záhy začal jevit jako velmi milý pán a na již zmiňované konferenci tenhle můj dojem jen potvrdil; pořád to ale byl především úctyhodný akademik. Jenže pak jsem ho potkala v reálu a přede mnou stál drobný starší pán v kšiltovce a keckách, s trochu křivými špičáky, laskavýma očima a zářivým úsměvem. Zval mě na horkou čokoládu, doporučoval mi jednu knihu za druhou, povídal si se mnou o lingvistice i o životě a ze všeho byl nadšený. Povzbuzoval mě ohledně mého dobrodružství na Novém Zélandu a ochotně napovídal, když mi chyběla anglická slova nebo lingvistická terminologie. Jednou jsem mu vyprávěla o českých překladech Terryho Pratchetta, on pozorně poslouchal a následně mě pozval, abych o tom poreferovala i v rámci jeho přednášky. Nikdy jsem ho neslyšela o nikom říct nic zlého (jenom dvakrát zanadával na politiku, počítá se to?). Velmi záhy jsem ke svému překvapení zjistila, že jsem ze zákopů venku, ani nevím jak.

Lauren jsem nejdřív neznala vůbec. Na konferenci jsem ji jen krátce zahlédla a Cliff se o ní zmínil v jednom e-mailu, nic, co by stačilo na jakýkoli smysluplnější dojem. Pak jsem ji ale potkala v reálu a zjistila jsem, že toho máme tolik společného, až se mi tají dech. Namátkou: i ona prošla několika lety frustrující práce v marketingu, ze které utekla zpátky na univerzitu, je vysoce citlivá, miluje Dobrá znamení a vážnou hudbu a taky je patrně jediný člověk na světě, jehož tolerance pálivých jídel je ještě menší než ta moje (to zahřálo, díky El!). Sice má opravdu hodně práce, ale vždycky si ráda udělá čas a někam se mnou vyrazí. Co chvíli mě pozve na ramen, fish and chips nebo makadamiový dortík, dala mi vlastnoručně vyrobené náušnice, a když se dozvěděla, že plánuju letět do Canberry, zařídila mi ubytování u svých rodičů. Jednou, když jsme se snažily prodrat davem cestou z obřího ohňostroje v centru Brisbane, se zcela samozřejmě ujala role lidského štítu jedné maminky s kočárkem, a poté, co se nám povedlo s utrhanými knoflíky konečně dostat pryč, té mamince ještě řekla několik povzbudivých slov. V tu chvíli jsem málem zatlačila slzu.

Přiznám se, že ani v těch nejdivočejších snech jsem si nepředstavovala, že mě v Austrálii čeká taková společnost. Akademici, kteří bez zaváhání naplní úplně všechny moje přehnané ideály. Spřízněné duše, které když potkám na chodbě, zvedne mi to náladu na celý den. Lidi, se kterými se budu chtít spřátelit, i když jsem si moc dobře vědoma toho, že je zanedlouho zase opustím. Vím, bude to smutné loučení. Ale taky vím, že na tom nechci vůbec nic měnit. A moje zákopy? Už ani nevím, kde byly. Tak dávno jsou zasypané.