Autor: Marie Veronika

Vítá mě sladká vůně podzimu a listí šustí pod nohama. V hlavě už mi víc než čtyřiadvacet hodin zní árie z Rusalky, ale nevadí mi to; Dvořák zní domovem. Slunce je bleďounké a jeho záře slaboučká, zato tráva se jeví neuvěřitelně sytě zelená. Červené šípky, chladný vzduch, ptáci, kteří neřvou, ale zpívají, autobusy, ve kterých se dá bez ohrožení na životě stát, znovushledání s milovaným manželem. Doma.

Když jsem ještě na letišti v Dubaji vyslechla konverzaci otce se synem, v níž prakticky rovných padesát procent tvořily vulgarismy, bylo to jako rána kladivem. Tomu agresivně naštvanému stěžovacímu tónu jsem odvykla. V tu chvíli jsem měla chuť schovat svůj český pas hluboko do batohu a začít mluvit anglicky s hodně silným australským přízvukem. Je snadné mít rád svoji vlast, když jste od ní čtrnáct tisíc kilometrů daleko.

Vracím se do stejného domova, který jsem v půlce července opouštěla, přesto se všechno zdá jiné. Překvapují mě i ty nejobyčejnější věci. Kohoutky v koupelně. Dřevěný dekor kuchyňské linky. Pokojové květiny, které poznatelně vyrostly, nebo naopak seschly. Barevné listí, které pro mě manžel nasušil a vylisoval, protože ví, že ho mám ráda, a měl starost, že v listopadu už krásný barevný podzim neuvidím. Vytahuji z kufru všechny možné australské artefakty. Kus škeble ze sydneyské pláže; podivný kámen ze Straddie; knížku od Cliffa; náušnice od Lauren; pohlednice ze Zélandu. Opravdu tyhle věci leží na mém pražském psacím stole?

Časový posun deset hodin je brutální. První dny po návratu mi není fyzicky dobře, nemám ani chuť k jídlu, protože tělo křičí, že teď se nemá jíst, ale spát. Snažím se chodit ven, abych si pomohla slunečním světlem, což vyústí v pěknou chřipku o několik dní později. Ležím s nemocí během tohohle půlroku už potřetí. Cizí viry, teplotní šok, imunita oslabená převráceným rytmem i pětadvacetihodinovým letem s pouhými několika chvílemi spánku, dobíhající stres celého posledního roku. A že to bylo nějakého stresu.

Vrátila jsem se a na první pohled je všechno jako dřív. Jenže ono není. Přijela jsem jiná a formy, ve kterých jsem se nacházela před půl rokem, jsou mi malé. Stalo se toho příliš mnoho. Zvládla jsem věci, o kterých jsem si myslela, že je nikdy nezvládnu. Získala jsem přátelství lidí, které jsem donedávna jen zpovzdálí obdivovala. Zjistila jsem, že pustit kontrolu nemusí nutně vyústit v katastrofu, ba právě naopak. Ale hlavně: já, která jsem po celý život měla pocit, že kromě společnosti několika málo jednotlivců nikam doopravdy nepatřím, jsem našla lidi, mezi které jsem zapadla jako dílek do skládanky.

S takovou zkušeností se nejde jen tak vrátit. Taková zkušenost proměňuje úplně všechno.

Čeští expati a emigranti jsou tak trochu zvláštní bytosti. Z určitého hlediska jsou jako my, vzešli z týchž poměrů, a často navíc mohou posloužit jako hezká ilustrace naší bezmála masochistické záliby v tom, kdo nám v historii jak moc ublížil. Zároveň ale jako my nejsou, protože opustili českou kotlinu a malé české poměry, žijí kdesi daleko a mluví cizími řečmi. Ani já jsem donedávna o životě českých expatů neměla o mnoho přesnější představu. Dokud jsem tedy nestrávila u expatské rodiny dva týdny v Sydney.

Expatská existence je existence v jistém smyslu rozdvojená. Na stěnách visí obrazy české krajiny a měst hned naproti aboridžinským tečkovaným ještěrkám, v poličce s hudbou se skvěje Rusalka v podání souboru australské opery a s úvodem v angličtině. Do nádobí, které vypadá jako nejčeštější cibulák, si děláte čaj s názvem Melbourne breakfast a lidovky, které hrají z autorádia, najednou mají úplně jinou příchuť. Tady to nejsou jenom písničky. Je to symbol dávného domova a znak společenské menšiny.

Až tady jsem si naplno uvědomila hloubku kulturních rozdílů mezi námi a Australany. Australští hostitelé se vás například po tom, co dojíte k večeři svou první porci, zdvořile zeptají, jestli nechcete ještě něco, a když řeknete, že ne, už se o tom ani slovem nezmíní. O tom nemůže být v rámci srdečných standardů české pohostinnosti vůbec řeči. Představte si to jako u svojí babičky: „Jen si ještě vezmi!“ vybízí vás a s nadšenou energičností nosí na stůl další a další pochutiny. A vy jíte, protože tomu prostě nejde odolat. Ty tam jsou všechny okolky ohledně rozkazovacího způsobu, který angličtina používá jen velmi nerada. Žádné „nemohl bys“ nebo dokonce „nevadilo by ti“; my pro imperativ nejdeme daleko. Celkově jsou naše standardy poznatelně emocionálnější než všeobjímající australský klid: víc a procítěněji nadáváme a stěžujeme si, ale taky jsme nadšenější a srdečnější. Pověsti studených čumáků navzdory.

Co mě ale zaujalo vůbec nejvíc, bylo používání samotného jazyka. Přepínali jsme bez mrknutí oka mezi češtinou a angličtinou, klidně v jedné větě tam a zpátky (a někdy dokonce zase tam). Zkrátka které slovo přišlo, to se použilo. Mohlo se tak stát, že jeden člověk začal větu česky a dokončil ji anglicky a jeho protějšek to udělal obráceně. Do angličtiny navíc přidejte australský a český přízvuk najednou a češtinu zase okořeňte nějakými těmi falešnými přáteli (například „definitivně“ použitým tam, kam by se v angličtině dalo „definitely“) a australskými výrazy jako „mate“ a „bloody hell“.

Ve vší komplexnosti pak jazyková situace vynikla, když se sešla celá širší rodina: prarodiče, kteří mluvili plynně česky; jejich děti, které česky rozuměly, ale v zásadě nemluvily a jejichž partneři byli Australané; a vnoučata, která už česky ani nerozuměla. V takové situaci je volba jazyka mnohem víc než jen volbou komunikačního prostředku. Budete se bavit s druhým rodilým mluvčím češtiny česky, když o kus dál sedí osoba, která vám nerozumí? Nebo budete mluvit anglicky? A když se ti, kdo vám nerozuměli, vzdálí mimo doslech, přepnete do češtiny? Nebo budete pokračovat tvrdošíjně anglicky, přestože to ani pro jednoho z vás není mateřský jazyk? Případně budete mixovat obojí a doufat, že v angličtině neříkáte jen samé „bloody hell“? Krajně zajímavá situace!

Návštěva Sydney tak pro mě byla nejenom krásnou tečkou za celým australským pobytem, ale také ukázkou toho, co se o užívání jazyka píše snad v každé učebnici lingvistické antropologie a sociolingvistiky. A aby toho nebylo málo, šlo také o nenápadnou přípravu na to, co mě čeká doma. Protože let me tell you, to, jak v současné době mluvím, si za češtinářský rámeček opravdu nedám. Zatím to svádím na jet lag, ale obávám se, že mi to dlouho procházet nebude. Ještěže to do psaní neprosakuje, takže alespoň tady na blogu to nepoznáte. Right?

Tři měsíce v Brisbane a několik dní v Canbeře, to byl od počátku můj studijně pracovní australský plán. Pak přibyl Nový Zéland, rovněž ovšem motivovaný především studijně, protože jsem potřebovala obnovit vízum (jinak bych na to nejspíš nesebrala odvahu). Když se na seznamu octlo Sydney, šlo o jediné místo, které s mým studiem nemělo společného vůbec nic. A jak moje plány postupně krystalizovaly, stala se z něj sladká tečka v podobě dvou dovolenkových týdnů na samý závěr mého australského dobrodružství.

Proč právě Sydney, ptáte se? Žije tu mámina kamarádka, jejíž rodina emigrovala do Austrálie na počátku sedmdesátých let. Jelikož je její srdce pořád zčásti doma ve střední Evropě, nenechal na sebe výsledek zprávy o tom, že budu čtvrt roku u protinožců, dlouho čekat. Na můj rozvrh ještě před odletem přibyla návštěva nefalšované expatské rodiny, která je ochotná mě pod svou střechou hostit tak dlouho, jak jen si budu přát. Jak pravila máma: „Takovejch pečenejch holubů rovnou do huby!“

První, co mě v Sydney přivítalo, byla dopravní zácpa. Jak se ukázalo, šlo o přivítání nadmíru stylové, protože „tohle je Sydney a to, že je tady bordel, je normální“. Abyste měli představu: žije tu přes 5 milionů lidí a většina z nich má, jak jinak, rodinný domek se zahrádkou. Město se tak táhne do neuvěřitelných rozměrů: z jedné strany cca 100 kilometrů, z druhé cca 40. Na rozdíl od precizní Canberry ho navíc nikdo nikdy neplánoval – vzniklo zcela živelně, na místě, kde na konci 18. století Britové založili první trestaneckou kolonii. Ulice tu tedy nejsou rovné ani pravoúhlé, zato jsou plné aut a jiných dopravních prostředků; celkovou atmosférou lehkého chaosu, spěchu a přelidnění tak Sydney nečekaně živě připomíná naše evropské metropole. Staré budovy jsou tu navíc postavené z cihel a ne ze dřeva jako v Queenslandu, v centru Sydney si tak leckde můžete připadat skoro jako ve Středomoří. Minimálně tedy do momentu, než se vám opět do zorného pole dostanou místní mrakodrapy nebo na vlastní oči spatříte slavný sydneyský Harbour Bridge (Přístavní most), případně rovnou nejikoničtější z ikonických australských staveb: sydneyskou operu.

Moment, kdy jsem ji poprvé spatřila, se velmi promptně zařadil po bok chvil, kdy jsem na vlastní oči uviděla Eiffelovku nebo Monu Lisu. Když něco znáte tak dobře ze všech možných obrázků a filmů, stane se to sice zcela samozřejmou, ale taky tak trochu polofiktivní entitou. Jistě, teoreticky víte, že někde se ten artefakt fyzicky nacházet musí, ale s tím, že se najednou zhmotní přímo před vámi, prostě nepočítáte. Když se mi tedy bílé škeble zablyštily před očima, v hlavě se mi překvapeně rozeznělo: „Ona doopravdy existuje!“ Jít právě sem na operu pak byl zážitek téměř surreálný.

Tvář Sydney je velmi různorodá: nabízí rušné a hypermoderní centrum, procházky po krásných plážích na pobřeží i výhledy na tisícimetrové hory a eukalyptové lesy o rozloze Libanonu. Sice se nacházíme víc než tisíc kilometrů jižně od Brisbane, počasí se ale už i tady překlopilo do plnokvětého australského jara plného fialových žakarand, řvoucích papoušků, poletujících motýlů a teplot směřujících ke třicítce. Do toho přidejte nesmírně milé a srdečné hostitele, návrat do češtiny, ve které konečně zase dovedu říct všechno, co chci, a kontrast českého a australského kulturního prostředí, které si teď, při změně zpátky, uvědomuju daleko víc, než když jsem přijela do Austrálie. Přikořeňte čerstvým steskem po lidech, které jsem zanechala v Brisbane, a myšlenkou na brzký návrat k lidem, které jsem před čtvrt rokem zanechala doma. Vznikne koktejl vpravdě neopakovatelné příchuti.

Koktejl, kterým stylově na Dušičky skončí celý můj australský pobyt.

Na naše evropské poměry je to něco neslýchaného. Hlavní město řádově menší a dvakrát mladší než všechna ostatní významná města; hlavní město, které nemá žádné historické centrum; hlavní město postavené až po vzniku státu doslova na zelené louce. Jak se něco takového vůbec stane?

K pochopení potřebujeme trochu historie. Austrálie jako federace vznikla z šesti do té doby samostatných států v roce 1901 (fanoušci Cimrmana vědí, že to bylo pěkně 1. 1. a žákovské knížky protinožců se díky tomu v občanské nauce hemží samými výbornými). Jednotnost federace ovšem byla poměrně křehká: do té doby mezi jednotlivými státy panovala čilá rivalita a ta ustanovením federální konstituce nezmizela. Aby se tak Sydney a Melbourne donekonečna nehádaly o to, kdo se stane hlavním městem, řeklo se, že se hlavní město prostě postaví na zelené louce někde mezi nimi. A přesně tak se stalo. Austrálie našla příslušnou louku, vypracovala plán a v roce 1913 se začala stavět Canberra.

Důsledky jsou očividné dodnes. Canberra je nejúpravnější, nejorganizovanější a nejsymetričtější město, jaké jsem kdy viděla. Pyšní se takovým množstvím zeleně, že když do ní vjedete, skoro si toho ani nevšimnete. Ulice i silnice jsou perfektně rovné (pokud se tedy zrovna nenacházíte na jednom z mnoha pověstných kruhových objezdů) a centru dominuje obrovské jezero. Vzhledem ke svému mládí je Canberra také na australské poměry neobyčejně malá: jejích 400 tisíc obyvatel se například se sydneyskými 5 miliony vůbec nedá srovnávat. Najdete tu ale v zásadě všechny instituce federální vlády a všichni australští Humphreyové Applebyové sídlí právě tady.

Plán se projevuje na mnoha různých rovinách. V Canbeře například nenajdete ani jeden mrakodrap, protože žádná budova nesmí být vyšší než budova federálního parlamentu. Ta představuje legendu sama o sobě: úplně všechno na ní má symbolický význam, od barvy sloupů, jejichž materiál pochází ze všech australských států, až po vzor parket na podlaze. Jedním z nejvýznamnějších symbolů pak je samotná poloha: budova parlamentu je zapuštěná do kopce. Technicky vzato tak lidé můžou vylézt na kopec nad svoje poslance; v praxi jim v tom ovšem brání ploty, takže v reálu se nad poslance dostanou jen sekači trávy. Ti jsou ale zase legendou sami o sobě, pruhy po sekačkách se totiž staly jakýmsi místním folkórem.

Oproti Brisbane se Canberra liší snad úplně ve všem. Široko daleko žádný oceán, nikde ani jeden mrakodrap, všude zeleň a spousta papoušků, všechno blízko u sebe, na hodinkách kvůli letnímu času o hodinu víc a na teploměru o deset stupňů míň. Sice jsem zhruba věděla, co mám čekat, i tak mě ale Canberra svou grácií a majestátním klidem překvapila. Nedá se totiž srovnávat doslova s ničím: ani s našimi zahuštěnými a historií opředenými metropolemi, ani s ostatními australskými městy. Nachází se dokonce ve svém vlastním malém samosprávném celku, mimo ostatní státy. Zkrátka zcela unikátní místo, vystavěné právě za tím účelem. Srdce národa a „bush capital“ se vším všudy.