Autor: Marie Veronika

Publikováno

Nečekaně bohatá filmová sklizeň

Už nějakou dobu mám pocit, že filmy a seriály tvoří o něco větší část mého života, než bych chtěla. Ačkoli spíš takhle: že průměrné až špatné filmy a seriály tvoří o něco větší část mého života, než bych chtěla. S příchodem streamovacích služeb jsem totiž pomalu ale jistě opustila osvědčený model, který praktikuji s knihami a hudbou: totiž že nejlepší díla jsou zpravidla od autorů bezpečně mrtvých. U Netflixu tenhle model ale z pochopitelných důvodů příliš nefunguje, a tak jsem se přizpůsobila a začala sledovat novinky, tedy z titulu věci riskantní kusy neprověřené časem. Přestože bych tenhle postup spíš nedoporučila, v posledních týdnech se na mě usmálo štěstí a viděla jsem hned několik skutečných perel. Věřím, že by mohly přijít k chuti i vám.

Společnost mrtvých básníků

Sklonek 60. let, soukromá americká střední škola s úchvatnými výsledky a neuvěřitelně úspěšnými absolventy. Disciplína, poslušnost, řád a pevně dané osnovy, které fungují. A do toho přijde nový, velmi svérázný učitel angličtiny, který svým studentům hned zkraje řekne, aby si otevřeli učebnici, vytrhli z ní celý úvod a rozcupovali ho na kousíčky… Jde o velmi silný příběh o smyslu života i vzdělání, o odvaze, poezii, snech i o tom, jak těžké je vystoupit ze zajetých kolejí. V hlavní roli září se svýma laskavýma očima Robin Williams, tehdy ještě téměř neuvěřitelně mladý; aby taky ne, když snímek vyšel v roce 1989. Společnost mrtvých básníků jsem viděla podruhé a líbila se mi ještě o pořádný kus víc než napoprvé. Okamžitě jsem ji naordinovala svým studentům, kteří mi následně psali dojaté e-maily, jak to byl jeden z nejlepších filmů, co kdy viděli. A to jsem ještě nečetla ty eseje, které o tom měli napsat!

Bílý lotos

Seriál Bílý lotos (2021) mě zaujal, hned jak jsem o něm slyšela. Chytrá a temná komedie se sociálním přesahem, brilantními dialogy a vynikajícími postavami; znělo to jako věc přesně pro mě. A taky že ano. Příběh se odehrává v luxusním hotelovém rezortu na Havaji, kam přijede jedna z mnoha skupin VIP hostů. Zaměstnanci hotelu jsou profesionálně usměvaví, hosté nadšení, všechno nablýskané – ovšem jen do chvíle, než nahlédneme pod povrch. Tehdy se totiž ukáže pravá tvář hostů i realita zaměstnanců, z nichž každý představuje svoje vlastní malé sociální drama. Komplikovanost postkoloniálních vztahů a sociální nerovnosti i prosté lidské sobectví se tu rozehrávají ve všech barvách duhy, a to jak ve skvělých dialozích a subtilních hereckých výkonech, tak v hudbě, jejíž kvality jdou stěží přecenit. Rozhodně vám neslibuji příjemně hladivý seriál na dobrou noc, ale vybroušenou, černohumornou a opravdu chytrou podívanou v každém případě ano.

Čas probuzení

Na Čas probuzení (1990) jsem narazila úplnou náhodou, takže jsem opravdu nečekala, že se z něj vyklube jeden z mých nejsilnějších filmových zážitků vůbec. Děj je opět zasazen na konec 60. let, tentokrát ovšem do prostředí nemocnice, kam nastoupí nový, idealistický a trochu příliš vědecky a málo prakticky orientovaný doktor. Ovšem právě díky svému vědeckému zápalu se rozhodne na některých nereagujících neurologických pacientech vyzkoušet experimentální léčbu… Scénář filmu je založený na reálných událostech, což dodává celému příběhu obzvlášť silné vyznění. Ale hlavně: herecký koncert Robina Williamse a Roberta de Niro v hlavních rolích je něco, o čem se nedá mluvit. To se prostě musí vidět a ten pohled vám nejspíš úplně všechnu řeč vezme. Akorát si nezapomeňte kapesník. Anebo radši tři.

Andor

Na filmy a seriály z prostředí Star Wars jsem po několika hořkých zkušenostech před časem rezignovala. Pak mi ale několik lidí nezávisle na sobě doporučilo seriál Andor (2022) a já jsem se onu zlomenou hůl přeci jen ještě pro jednou rozhodla vyspravit. A dobře jsem udělala. Andor je seriál tak dobrý, že Star Wars vůbec nepotřebuje. Sledujeme nové postavy a nová místa a kulisy sice vypadají povědomě, ale to je tak všechno. Postavy se pohybují na morálně velmi nejednoznačném spektru, děj odkrývá realitu totalitní byrokratické moci i to, co obnáší, když proti takovému aparátu chcete začít bojovat. Zapomeňte na černobílé dělení na zlé imperiály a hodné povstalce, tady mají i povstalci velmi špinavé ruce a suverénně nejlepší romantická zápletka (byť jen v náznaku) se odehraje mezi dvěma fanatickými imperiály. Tak dobře napsané dialogy jako tady už jsem dlouho neviděla a vše doplňuje vpravdě galaktická hudba. Pokud neztratíte trpělivost s trošku pomalejším rozjezdem, než na jaký jsme u žánru hvězdných válek zvyklí, rozhodně nebudete litovat.

A jaké skvělé filmy či seriály jste v poslední době viděli vy?

Publikováno

Cíťa za katedrou aneb síla hypersenzitivního učitele

Jestli jsem se při nástupu do středního školství něčeho bála, byla to klasická představa krocení divé zvěře. Obecnou školu jsme viděli asi všichni – a naše gymplácká třída nebyla svého času od téhle mety nijak daleko. Co budu dělat, až se banda teenagerů prostě rozhodne namazat si mě na chleba? My jsme jednu z našich učitelek zvládli dohnat k slzám. Jak pod takovým tlakem obstojím já, drobná, křehká, hypersenzitivní a naprosto nezkušená osůbka, která nemá téměř žádné pedagogické školení a zvládne ji rozbrečet i dokument o rybách?

Za katedru jsem nastoupila suverénním krokem, pod ním se ale skrývala o něco menší dušička, než by se mohlo zdát. Měla jsem za to, že mojí hlavní zbraní bude moje inteligence, vzdělání a australská angličtina, v té době plynnější než moje mluvená čeština. To jsem ještě netušila, že tím nejcennějším bude to, co mám občas tendenci považovat za svou největší slabinu, totiž právě moje hypersenzitivita. Víte, ještě nikdy jsem neměla práci, ve které bych mohla tyhle svoje schopnosti doopravdy využít – zatímco pít alkohol a kofein a sledovat horory nemůžu pořád. Jistě, je pěkné, že poznám, jestli má někdo šťastný vztah jenom podle výrazu jeho očí, když o svém protějšku mluví, ale k čemu je to v praxi dobré? Jak se ukázalo, s bandou teenagerů je to dobré úplně ke všemu. Vidím, co se jim honí hlavou, co je zajímá, čeho se bojí, kdo potřebuje pochválit a povzbudit nebo kdy vyrušují, protože je něco obzvlášť zaujalo, a kdy naopak proto, že už je to nezajímá nebo je to pro ně moc těžké. Divili byste se, co dokáže pouhé konstatování toho, že to vidím a beru na vědomí; a jak mocných může být několik slov v ten správný okamžik.

Když jsem začala svého vhledu využívat, některým chvíli trvalo, než na to přistoupili. Jeden ze studentů ze začátku s oblibou vtipkoval o tom, že jemu v angličtině nejde nic, a jakoukoli pochvalu okamžitě shazoval ze stolu. To, že po několika týdnech a vážně míněných pochvalách nadobro přestal, považuji za jeden ze svých soukromých pedagogických triumfů. A když jsme před nedávnem dělali překlad do češtiny a nenápadná studentka, která sedí vedle něj, jako jediná skutečně přirozeně přeložila jeden úsek (na což jsem zareagovala úsměvem a tichým „wonderful!“), tak ji hned potom, co domluvila, nadšeně upozorňoval, že dostala pochvalu.

Jak školní rok postupuje, sleduji změny, které se s mými svěřenci dějí. Plaší introverti začali mluvit, a když znají odpověď na mou otázku, prostě ji řeknou. Rušiví vtipálci ze zadních lavic sice pořád dělají fórky, ale zároveň mi děkují za to, že zadávám domácí úkoly do systému, vděčně mi říkají, že tamten domácí úkol byl fakt zajímavý, okřikují svoje spolužáky, když hlučí přespříliš, a posílají mi vyfocené falešné přátele ze sjezdovek, kam jeli na víkend (rozhodně tedy od doby, kdy jsme brali falešné přátele, tj. slova, která znějí podobně, ale znamenají něco úplně jiného, například aktuálně a actually). Někteří studenti si sami od sebe říkají o mou zpětnou vazbu, jiní píšou slohy tak vtipné, že se při jejich čtení lámu smíchy, a další se mě ptají, jakou školu jsem vystudovala nebo prostě jenom, jak se mám. Dokonce i ten student, kterému jazyky vážně nejdou, se alespoň vždycky hned přihlásí, když je třeba vykonat nějaký praktický úkol, jako je stopování času při popisování obrázků – a pak po každém druhém spolužákovi mění melodii minutky a smějeme se všichni.

Když se na mě jejich oči začaly dívat s touž měkkostí, jejíž přítomnost mě upozorňuje na to, že máte svou drahou polovičku opravdu rádi, byla to asi nejsilnější pedagogická lekce, jaké se mi zatím dostalo. Došlo mi, že i za katedrou můžu být drobná, křehká a hypersenzitivní osůbka a právě v tom spočívá moje největší síla. Oni zjistili, že i v lavicích můžou být právě tím, kým jsou, a nikdo se jim za to nevysměje – a jsou za to až dojemně vděční. Mám je ráda všechny, ať už jim angličtina jde jakkoli, těším se na každou hodinu s nimi a ze školy odcházím vždycky o něco veselejší. Oni mě oslovují křestním jménem, vysvětlují za mě svým spolužákům, jak že se vyslovuje to th, a pojmenovávají svoje prezentace „AJ je nejlepší předmět“. Zcela upřímně: vy jste tušili, že je něco takového vůbec možné?

Publikováno

Jak jsem si pokecala s umělou inteligencí

Jak je jasné i z minulého článku, nebývám zpravidla zrovna na čele technologického pokroku. Konec konců první chytrý telefon jsem si pořídila teprve loni a podobně jsem na tom i ve všem ostatním. Ani mě ale nemohl minout obrovský poprask ohledně pár měsíců staré umělé inteligence ChatGPT. Tenhle chytrý program, který si s vámi informovaně popovídá v podstatě o čemkoli a splní vám prakticky libovolné přání, jehož výsledkem může být text, okamžitě spustil tradiční vlnu apokalyptických předpovědí: brzy budeme všichni bez práce, studenti budou moct ve škole podvádět tak, jak nám se o tom ani nesnilo, svět ovládnou roboti a mrtví budou vstávat z hrobů. Kdybych neučila, nejspíš bych jenom protočila panenky. Takhle se mě ale minimálně jeden z uvedených bodů osobně dotýká, a tak jsem se technologii, o které všichni mluví, rozhodla vyzkoušet.

Jako první jsem se ChatGPTho zeptala, jaké by mi předložil argumenty a protiargumenty k jednomu ze současných horkých témat, konkrétně k homosexuálnímu manželství (samo od sebe by mě to asi nenapadlo, ale potom, co jeden student při hodině z legrace naznačil, že políbí jiného studenta, se nám o tom ve třídě rozproudila poměrně pikantní debata). Robot nezaváhal a předložil krásně strukturovaný a očíslovaný seznam shrnující nejčastější argumenty. Neměla jsem co vytknout. Háček se zasekl.

Tehdy se probudila moje vlastní vnitřní studentka. Víte, zrovna totiž píšu kapitolu dizertace, na kterou ještě nemám tak úplně načteno – a jelikož je to ta jediná doopravdy otravná kapitola, krutě se mi do toho nechce. I nechala jsem robota, aby mi jen tak zkusmo shrnul obsah jedné z knih, které bych si měla přečíst, a to, co na mě vypadlo, vypadalo opravdu velmi lákavě. Mám o obsahu té knihy jistou představu a tohle znělo přesně jako to, co jsem od ní čekala.

O tři články, které bych si měla přečíst, později, jsem se zarazila. Ano, zní to všechno velmi plauzibilně, ale mně už přeci jen dávno není šestnáct a doktorát je doktorát. I rozhodla jsem se bota si proklepnout. Nechala jsem ho udělat výtah z několika knih, které velmi dobře znám, a tehdy mi asi poprvé doopravdy zatrnulo. Výsledky totiž byly dobré. Zatraceně dobré. Navíc napsané velmi hezkou, pokročilou angličtinou; právě takovou, v jaké se píší akademické texty. Donedávna se psalo o tom, že umělá inteligence v první řadě nahradí nekvalifikované a manuální profese. Rozhodně ne akademiky.

Skutečné překvapení ale přišlo až v momentě, kdy jsem se bota zeptala, jak se při výuce dají použít mé milené jazykové univerzálie. Vypadlo na mě totiž úplně všechno, co si myslím, a řada toho, co už při výuce s úspěchem používám. Brada mi poklesla. Rozhodla jsem se tedy zajít ještě o úroveň dál a nechala jsem bota, aby mi navrhl výukovou hodinu. Přede mnou se v řádu sekund objevila naprosto dokonalá příprava včetně podrobného rozvrhu časové dotace a přínosu jednotlivých aktivit. Brada mi břinkla o zem.

Myslet dopředu a dohlížet všemožné důsledky kdečeho mi nikdy nečinilo větší potíže, tady mi ale skutečně došla představivost. Pravda, na některé otázky mi bot nebyl schopen dát uspokojivou odpověď, jednou si vymyslel článek, který neexistuje, jeho čeština znatelně pokulhávala a vygenerovat anglický sloh, u něhož by šlo uvěřit tomu, že ho napsal český teenager, nezvládl. To je ale všechno nejspíš jen otázka času; navíc vzhledem k množství dat, kterými momentálně ChatGPT všichni krmíme, nejspíš docela krátkého času. Co se teď všechno stane? Kolika profesím právě odzvonilo? Jaké to bude mít důsledky? Naprosto nedokážu dohlédnout. A vůbec – jen tak pro jistotu – nevšimli jste si náhodou kolem hřbitovů v poslední době nějaké podezřelé aktivity?

Publikováno

Pohnutý osud jedněch sluchátek

Psal se rok 2015 a mně se stala dramatická věc. Sluchátka, která jsem měla tehdy pátým rokem, definitivně dosloužila. Nemůžu tak úplně tvrdit, že bych to nečekala. Izolepou jsem je poprvé poslepovala dva roky předtím a nějakou dobu už jsem je nosila obráceně, protože to byl jediný způsob, jak se mi tehdy už velmi vratký most na hlavě pěkně usadil a sluchátka nepadala. Trpělivost není zrovna jednou z mých ctností, ale pokud jde o nákupy spotřební elektroniky, udělaly sudičky velkorysou výjimku a obdařily mě shovívavostí světice.

Říká se, že se stáváme průnikem pěti lidí, s nimiž se nejčastěji setkáváme, a já se domnívám, že s věcmi to funguje trochu podobně. Pokud jste natolik loajální typ jako já, tak s vámi prakticky každý kus elektroniky stihne zažít tolik věcí, že spolu svým způsobem srostete. Je to taková všudypřítomná jistota: sluchátka se mnou byla, když jsem dělala legendami opředenou zkoušku z Úvodu do historie, trpělivě na mě čekala, když jsem jezdila po jižní Francii i severní Itálii, byla svědkem dlouhých emailů, které jsme si vyměňovali s budoucím manželem, zkrátka byla tady vždycky. Lidé přicházeli a odcházeli, hádali se, zraňovali; ne tak sluchátka. Ta vždycky tiše a oddaně snášela všechno, včetně izolepy a toho, že jsem je celá léta nosila obráceně.

I proto mi trvalo nějaký čas, než jsem vzala nový přírůstek skutečně za svůj. Nicméně stalo se a začal se psát nový příběh. Svatba, promoce, první práce, druhá práce – a sluchátka tady pořád byla, moje a nejlepší, ať už měli moji kolegové, jaké high-tech výdobytky chtěli. Dovedete si proto jistě představit míru mého šoku, když mi jednoho dne v práci zničehonic praskla. Plast rovnou nad sluchátkem se rozpadl a jelikož jsem v té době měla v životě jen málo radosti, byla to pořádná rána. Moje sluchátka, která mám jenom tři roky! Jak mi to mohla udělat?

Naděje prý umírá poslední, když jsem ovšem sáhla ke svému osvědčenému know-how a pokusila se zlomeninu vyspravit izolepou, pohořela jsem. Jediný výsledek byl, že moji kolegové zvěděli o hlubinách mého manuálního talentu, o kterých do té doby neměli tušení (nutno ovšem říct, že nakonec nikdo z nich nikdy nic opravit nechtěl – jistě kvůli tomu, že udeřil covid a všichni jsme zůstali doma). Tehdy ovšem zasáhl manžel. Vzal kus plíšku, lepidlo a drátek, sluchátko tím vším obložil a vyztužil, a dokonce výslednou dlahu nabarvil načerno.

Sluchátka se mnou tak mohla pokračovat v krasojízdě a vydrželo jim to další čtyři roky. Doprovodila mě na doktorát, čekala, až se vrátím z Austrálie, hrála mi při prvních přípravách na učení. Pravda, na pravém sluchátku mezitím odpadl ochranný molitan a po několika marných pokusech ho přilepit zpátky jsem přistoupila na to, že si ten molitan, co mi zbyl, prostě vždycky dám mezi ucho a tvrdý plast manuálně. Taky přestalo fungovat ovládání hlasitosti, respektive když jsem se ho pokusila použít, jedno sluchátko přestalo hrát. Nic z toho nás ale nedokázalo oddělit. Teprve když tohle sluchátko začalo vynechávat samo od sebe a já jsem musela při poslechu čehokoli mít hlavu nakloněnou zhruba do pětačtyřiceti stupňů, naznala jsem, že tentokrát už asi vážně přišel konec. Jak se ovšem ukázalo, naděje opravdu umírá poslední. Právě tenhle model, přátelé, se totiž pořád ještě prodává. Náhoda? Nebo osud?

Publikováno

O české akademické chudobě

Když jsem v devatenácti nastoupila do prváku na univerzitě, připadalo mi, že jsem právě vkročila do mnohonásobně většího světa, než na který jsem byla do té doby zvyklá. Bezpečný a trochu zatuchlý klídek provinciálního gymplu vystřídal ruch hlavního města, velká jména s řadami titulů, spolužáci, kteří kladli tak sofistikované dotazy, že jsem z nich málem upadala do mdlob, a slova jako „semestr“, „fakulta“ nebo „zkouškové“.

Grandiózní dojem mi nějakou dobu vydržel. Ono když jste celí vedle z toho, že najednou čtete Platóna ve společnosti lidí, kteří umí starořecky, chvíli to trvá, než si všimnete, že tihle lidé sdílí s dalšími deseti lidmi jeden kanclík se dvěma počítači a o učebny je taková rvačka, že se učí i v té malé místnůstce přes ulici, kde je na podlaze skoro vždycky naváté suché listí a které se nepříliš eufemicky i v informačním systému říká akvárium.

Romantika definitivně pominula, když jsem začala pracovat ve fakultní administrativě. Tehdy jsem se totiž připojila k těm deseti lidem, co sdíleli onen malý kanclík a museli se v něm nějak vystřídat. Pravda, počítače byly v tomhle konkrétním případě hned tři a kromě toho na každého vyšla asi tak půlka police a osminka židle. Finanční situace českých vysokých škol na mě dolehla se vším všudy a i to byl nakonec jeden z mnoha důvodů, proč jsem se za sebou rozhodla po magistru prásknout dveřmi. To, že nejlepší česká univerzita platí míň než nejprůměrnější státní základka a funguje na neplacených přesčasech a nadšení vybraných jednotlivců, jsem prostě odmítla skousknout. Jak to dopadlo, všichni víme; na svém tehdejším rozhodnutí bych nicméně ani zpětně nic neměnila.

Když jsem přišla na univerzitu v Austrálii, připadala jsem si v jistém smyslu podobně okouzleně jako tehdy v prváku. Cliff mimoděk v jednom e-mailu zmínil, že budu mít svoji pracovnu, a mně spadla brada. Já, bezejmenná stážistka, co přijela na tři měsíce, budu mít svoji vlastní pracovnu? Nefalšovanou samostatnou kancelář, kde budu moct být, kdy se mi zachce, a vůbec s nikým se o ni nebudu muset dělit? Bylo tomu přesně tak. A jak se ukázalo, nešlo o žádný nadstandard – nejen děkanka, ale každý akademik měl svoji vlastní pracovnu a nikdo se tomu ani za mák nedivil. Kromě toho se zdálo, že je všeobecný dostatek výukových prostor, univerzitní informační systém nevypadal jako poctivá kovářská práce z pětadevadesátého a ani jednoho akademika jsem neslyšela stěžovat si na výši platu. Pravda, jak se následně ukázalo, ani tam nebylo všechno růžové: problémy s IT jsou nejspíš dosud nedoceněná antropologická konstanta a „Tiskárna, která prostě fungovala“ je i v australském prostředí titul pro pohádku. V celkovém dojmu šlo ale o zcela nepodstatné až roztomilé detaily.

Teprve když jsem minulý týden zavítala na fakultu, stalo se to, co jsem čekala od listopadu – přišel onen tupý úder drtícího srovnání. Kanclíky jen o něco málo větší než ten můj australský, s osmi jmény na dveřích a čtyřmi počítači uvnitř, zely prázdnotou. Semestr ještě nezačal, proč by tam kdokoli byl? U těchhle kanceláří se nepočítá s tím, že by v nich skutečně někdo pracoval, na fakultě se pohyboval, nebo se tam dokonce potkával s kolegy. Pokud zrovna neučíte a nepotřebujete si dejme tomu odložit kabát před přednáškou nebo konzultovat se studenty, tak na fakultu nelezte. A jestliže jste doktorandi, tak se pěkně zase vraťte zpátky do práce, kde stejně trávíte většinu svého času, a nad knihami můžete vysedávat po večerech doma. Mám za to, že nejefektivnějším formátem stávky českého vysokého školství by bylo, kdyby na svoje fakulty najednou dorazili všichni doktorandi. Kolaps by byl nevyhnutelný.

Z fakulty jsem odcházela s nádechem hořkosti. Ano, věděla jsem, že přesně taková je situace a ještě před rokem by mi to přišlo sice smutné, ale normální. Teď už ne. S lítostí jsem si vzpomněla na Cliffa a Lauren, svoji vlastní pracovnu a čtvrteční trhy na kampusu. Viděla jsem, že to jde jinak; zažila jsem to na vlastní kůži. To, jak jsme na tom tady, skutečně není normální. Je to jenom strašně smutné.