V mém životě je spousta věcí, které vnímám jako kulturní dluh. Neviděla jsem kdejaký kultovní film, nepřečetla lecjakou skvělou knihu a nenavštívila celou řadu známých míst. Když se mě loni na úplně první hodině jedna z mých terciánek zeptala, jestli jsem někdy byla v Británii, ukázal se jeden z takových dluhů v plné síle. Ne, nikdy. Do mapy bych nedovedla zakreslit hranice mezi Anglií, Walesem, Skotskem a Severním Irskem (ovšem takový Nový Jižní Wales…), nevím, co se v Londýně nachází na kterém břehu Temže, a nejsem žádná velká fanynka Shakespeara. Věru divná angličtinářka! Letošní léto se mi ovšem konečně podařilo aspoň část téhle díry ve vzdělání zacelit – a já jsem poprvé v životě nakoukla za kanál La Manche.
Ke koloritu mých cest jinam než na východ už tak nějak patří, že mi připadá, jako by všude byla spousta věcí lepší. Nevím, jestli je to vždycky úplně pravda nebo v tom hraje roli i nějaké naše kolektivní české trauma, ale Británie tuhle moji mentální rovnici s úspěchem rozbila. Začalo to velmi neuspokojivou dopravou. Kdo by nechtěl mít legendárně nekřesťansky drahé, ale zato naprosto nespolehlivé vlaky? Pokračovalo to kuchyní, která je přesně taková, jak se to vypráví ve vtipech. Představte si hamburger sestávající ze suché housky, masa a sýra, případně rybí burger (ve stylu fish and chips) ze suché housky, do které vrazíte celou smaženou rybu. Vážně. A končilo to kvalitou služeb, za kterou bychom se styděli i v té nejzaprděnější Horní dolní. Jednou jsme kupříkladu museli vymést zhruba pět restaurací, než jsme konečně narazili na jednu, kde nám dali najíst. V těch prvních čtyřech bylo naprosto náhodně zavřeno, zrovna se tam nevařilo, případně se člověk za barem, na kterého jsme začali mluvit, prostě sebral a odešel.
Naštěstí jsme ovšem do Británie nejeli ani za gastronomií, ani za spolehlivými službami. Jeli jsme tam za vřesovišti, rozervaným pobřežím, útesy, mořem, plážemi a starobylými městy – a toho se nám dostalo ve vrchovaté míře. Města z cihel i kamení, která vypadala jako z Harryho Pottera, nekonečná vřesoviště rozkvetlá do odstínů fialové a žluté, sem tam osamělý strom pokroucený větrem, stáda exmoorských poníků a ovcí, moře, útesy, kopce poseté kamením i žírně zelená zvlněná krajina. Byla v tom krása všeho, co původně znamenal romantismus: ne ten kýčovitě happyendový, ale ten rozervaný, který miloval drama, smrt a melancholii a vůbec všechno, pokud to bylo dost autentické a intenzivní. Viděli jsme pastorální idyly, které jako by vystřihl ze stereotypů o tom, jak má Anglie vypadat, aby byla co nejangličtější. A taky burácející vlny oceánu, které se ve šlehajícím větru a dešti rozbíjely o rozeklané útesy – a bylo v tom něco téměř mystického, co nahánělo strach a zároveň přitahovalo; asi jako lidé, ve kterých hluboká krása srostla s hlubokou bolestí do takové míry, že jedno od druhého už téměř nejde odlišit.
A do toho všeho přicházel jeden nefalšovaně britský zážitek za druhým. Počasí se měnilo z minuty na minutu, lidé se mile usmívali a s charakteristickou zdvořilostí se oddávali small talku, který tekl a perlil jako limonáda, a právě takovou výživovou hodnotu měl. Dokonce i prodavačky v obchodě nás měly tendenci chlácholit ohledně všudypřítomného deště, na což jsme po několika dnech už začali odpovídat velmi neanglicky ve stylu „my víme, že se to nezlepší, ale to, jak se nás všichni pořád snaží utěšovat, je legrační“. U nás prostě anglofonní styl konverzačního podhánění nefrčí, takže když jsme jednou při odlivu kráčeli bezmála měsíční krajinou plnou skalisek a chaluh, rozhodně jsme to nekomentovali slovy (cituji): „Je to poněkud nezvyklý pohled, že?“ Však pro ten jejich slavný understatement ani nemáme slovo. A to je, řečeno po britsku, poněkud nezvyklé.
Byly to věru plné dny. Tak plné, že jsem se po návratu musela ještě nějakou dobu vzpamatovávat – což je ostatně jeden z důvodů, proč se tu tenhle článek objevuje až teď. Září už ovšem vypuklo, prázdniny školní, univerzitní i blogové skončily a nadešel čas přestat rajzovat po upršených monarchiích. Normální rytmus volá a já už se na svou rutinu moc těším. Stejně jako na to, až svojí novopečené kvartánce s nadšením sdělím, že už jsem tedy konečně v té slavné Británii byla.
