Neměla jsem ještě ani občanku, když jsem se pod vlivem starších sourozenců a dobrých učitelů systematicky vrhla na četbu klasické, těžké literatury. Poličku plnou fantasy, sci-fi a dobrodružných románů jsem v té době měla v naší knihovně už slušně vybrakovanou, dětským knížkám jsem odrostla, horory mě odpuzovaly, romantika příliš nebrala, tak uznejte, co jsem měla dělat? Ve čtrnácti jsem tedy zhltla prvního Kafku, v šestnácti prvního Dostojevského a Babičku jsem si pro jistotu dala rovnou dvakrát (poprvé ovšem čistě ze vzdoru – když tolik lidí o něčem prohlašuje, že se to vážně nedá číst, tak to má v puberťáckých očích obzvlášť velkou hodnotu).
Na svoje tehdejší pocity si pamatuji velmi živě. Byla jsem okouzlená – každou hlubokou myšlenkou, každou zajímavou postavou, každou originální zápletkou. „Jak, pro všechno na světě, jak?“ ptala jsem se pokaždé. Jak mohla tak geniální věc někoho jen tak napadnout? Neznala jsem literární ani filosofickou tradici, všechno pro mě bylo úžasné a nové a každý dobrý nápad tak v mých očích padal přímo z čistého nebe.
Jak ovšem léta ubíhala, mizelo pomalu i moje očarování. Přečetla jsem dost knih, aby se myšlenky začaly opakovat, a základy v literární teorii mi ukázaly, že dobrá zápletka není vůbec taková magie, jak by se na první pohled mohlo zdát. Okouzlení každou lepší knihou a každým velkým jménem bylo nenávratně pryč a pestrý svět literatury zešedl. Jak se ovšem ukázalo, nezešedl docela. A ti, kdo dokázali zářit i nadále, se mi stali nejvzácnějšími literárními poklady.
Kazuo Išiguro není zrovna jméno, které si představíte, když se řekne Brit. Přesto dovede být britštější než řada jeho rodilých krajanů. Se čtenářem si umí neobyčejně důmyslně hrát, jeho brilantně vycizelované postavy vás umně oplétají sítí svých sebeklamů a skutečný stav věcí odhalují jen pomalu – ale když se tak stane, nekompromisně vás to přiková k židli. Při čtení Pohřbeného obra jsem měla po nesmírně dlouhé době pocit, že čtu něco zcela dokonalého a naprosto geniálního. Román byl tak originální a nápaditý, fungoval na tolika rovinách a všechno do sebe nakonec s takovou hladkostí zapadlo, že u Nobelovy ceny ten rok snad ani nebylo nad čím váhat.
Herman Hesse do mého života vstoupil poprvé v podobě Stepního vlka. Ten byl sice zajímavý a bezpochyby dobrý, jiskra ale nepřeskočila. Moje srdce si Hesse získal až Siddhárthou. Tento na první pohled prostý román o naplnění a smyslu v životě mě na několik dalších let zbavil pocitu, že bych měla napsat knihu. Všechno, co bych kdy mohla chtít říct, tam bylo. Jemně, něžně a dokonale, jako zelený lísteček na hladině řeky.
Také Fjodor Michajlovič Dostojevskij počkal s úderem do černého až na druhou knihu. Zločin a trest byl dobrý, ale doopravdy se mi líbil až úplný závěr. Oproti tomu mě Bratři Karamazovi pohltili od samého začátku. Snad žádný hlavní hrdina mi nebyl sympatičtější než Aljoška Karamazov, s duší křišťálově čistou, emocemi po rusku exaltovanými, náboženským vzletem, který bral dech, a s opravdovostí a upřímností, kterou nekazila ani píď hloupoučké naivity. Hloubka filosofických debat mě zcela uchvátila a, upřímně řečeno, už mi pak ani příliš nezáleželo na tom, kdo že to koho vlastně zavraždil.
Jestliže mě Dostojevskij očaroval hloubkou svých postav, je Liou Cch‘-Sin jeho pravý opak. Jeho postavy nejsou příliš zajímavé a někdy mají v příběhu jen povrchní roli (Jára Cimrman by navíc jistě nelibě nesl jejich nezapamatovatelná jména). Přesto je jedním z nejgeniálnějších autorů, jaké znám. Nad jeho sci-fi trilogií Vzpomínka na Zemi se mi rozšiřovaly zorničky, posléze padala brada a pak už jsem si jenom opakovala „to není možný, to není možný, to snad ani není možný“. Liou Cch‘-Sinovo dílo je koncert divoce odvážné představivosti, která překonává veškeré zažité hranice. Nikdy netušíte, co se stane dál, a každý zvrat (a že jich tam je) vás nechá naprosto tumpachové. Zejména Temný les, druhý díl trilogie, jsem nebyla schopná vůbec odložit. Četla jsem doma, četla jsem v tramvaji, na červené na přechodu, dokonce i za chůze. Jestli stále existují autoři, u nichž nechápu, jak je mohlo to či ono vůbec napadnout, zaujímá mezi nimi Liou Cch‘-Sin první místo. To, že Amazon koupil filmová práva k čínské trilogii za neuvěřitelnou miliardu dolarů, potvrzuje, že v tom nejsem sama.
Přestože se moje prvotní literární nadšení už nejspíš nikdy nevrátí, stále existují autoři, kteří ho dokážou zcela spolehlivě zažehnout. Některé znám dlouho, jiné jsem objevila teprve nedávno, někteří z nich jsou dávno po smrti, jiní v plné tvůrčí síle. Všichni mi ale dávají naději – naději, že v každé době lze najít něco doopravdy vzácného a výjimečného a že bez ohledu na režim a společnost si skutečný talent dovede najít cestičku k těm, kdo chtějí naslouchat. Že i když přečtu knih, kolik budu chtít, opravdové drahokamy tím neztratí ani jiskřičku ze svého lesku. A že když budu hledat dost dlouho a pečlivě, dokážu i v dnešní obrovské literární přehršli najít kousky, do nichž mi nezbude, než se bezhlavě zamilovat.
Já jsem v puberte četl klasiku podstatně méně… Vybavuje se mi dobře Černé světlo od Rezace, studie zakompkexovaneho člověka, tochoslapka… Svědek od téhož autora mne nenadchl…To bylo před tím, než se dal do službě strany, Nástup byl povinná četba a nic moc… Četl jsem od Strinbega Syn sluzky, autobiografie, ale na I’m, jestli jsem pochopil to podstatné. Ale zajímavý popis života… Také jinou knihu, kde popisuje své hrozně manželství se spisovatelkou feministkou… Ovšem objektivně vzato byli oba ta trochu cvičí… Odpůrce emancipace si vezme feministky, jak to mohlo dopadnout… A od Jacka London Tulák po hvězdách a Démon alkohol, což je trochu mimo tu linii dobrodružnou… Jinak jsem četl scifi apod.
Tulák po hvězdách je skvělý! A Martin Eden taky 🙂 Když se řekne Jack London, tak si lidi představí většinou Volání divočiny, Bílého tesáka a další dobrodružné knížky, ale to je jen část pravdy – a ještě ke všemu ta daleko méně zajímavá 🙂
Na Martina Edena mám výhled ze židle, ze které teď píšu, ale nečetl jsem ho. přinesla ho jako vklad do manželství má žena a je ve slovenštině. je nadruhé polici shora, moje inventura knižních fondů se blíží ke konci první, tak asi na Londona po mnoha letech konečně dojde.
Ve slovenštině to jistě nabude ještě dalšího levelu poetičnosti 🙂 Tak snad nebudeš toho doporučení hořce litovat 🙂
V Dostojevském a a částečně i v Hessem se překrýváme, což je v mých očích pro další dva zmíněné pány to nejlepší doporučení :-).
Myslím, že Kazuo Išiguro by mohl skutečně být podle tvého gusta. Jeho starší romány (třeba Malíř pomíjivého světa) se navíc odehrávají v tvém milém Japonsku 🙂
Jsem knižní barbar, který má vyhraněný vkus – jako dítě jsem četla jenom Foglara a jako dospělá jen Agathu Christie a A.C.Doyla. Co už s tím, že jo :D.
Foglara jsem přečetla jako dítě snad úplně celého! A Doyla miloval můj táta, takže jsme ho pak z pochopitelných důvodů znali taky úplně všichni 🙂 Některé díly měl dokonce slovensky. Dobrodružstvo s levou hrivou vešlo do rodinných dějin 🙂
Tak já jsem se do zvučných jmen pouštěla opatrně, četla jsem skutečně hodně, pořád a co kniha, to radost.
Pamatuji si, že největší a nejsilnější láskou jsem zahořela k dílu Ericha Maria Remarque a četla jsem stále dokola jako posedlá.
Už nikdy jsem se tak silně nezamilovala a knihy jsou pořád mou láskou, jen výběr autorů není tak zvučný.
Vidíš, Remarqua jsem zvládla nějakým způsobem úplně minout. Nevím už, čím to bylo, ale díky za jeho připomenutí – aspoň to třeba konečně doženu 🙂
Právě jsem si díky tobě přidala pár tipů do mého knižního seznamu 🙂 Zaujal mě Pohřbený obr a Vzpomínka na Zemi.
Jinak s Babičkou: přidávám se k těm, co trvdí, že se to nedá číst! Fakt jedna z knížek, přes kterou jsem se nemohla překousat. Přitom film od Moskalyka je takový milý a pohádový!
Tak to moc doufám, že se ti oboje bude líbit! 🙂 Vzpomínka na Zemi (respektive Problém tří těles) se chvilku rozjíždí, tak i kdyby se ti to ze začátku zdálo divné, dej tomu čas, stojí to za to 🙂 A kdyby ti Pohřbený obr čirou náhodou nesedl, tak můžeš zkusit prakticky cokoliv jiného od Išigura – u tebe bych si tipla jako dobrý start třeba Neopouštěj mě 🙂
A k té Babičce, no, jak to říct. Nevadilo mi, že se tam nic neděje ani takové ty klasické věci, které lidé u Babičky nemají rádi. Ale strašně mě tam vytáčela ta idealizace venkovského života a tím pádem i samotná babička. Přišlo mi to jako opěvování něčeho, co si opěvovat nezaslouží – pověrčivosti, nevzdělanosti, skoro až bigotní víry… asi jsem zkrátka neměla dost hodnou a moudrou babičku, abych to dokázala docenit 🙂
To jsou fajn tipy ke čtení.
Kdysi jsem čítala hodně, ale poslední dobou už mnohem méně a taky musím říct, že už ne vše mě baví. Jako mladší se m téměř nestalo, že bych knihu nedočetla, teď se mi to děje docela často – čas se mi už nějak nechce věnovat čemukoli.
A musím říct, že kolikrát spíš než knížky mě baví pročítat příběhy na blozích. 🙂
Taky teď čtu daleko méně beletrie než dřív. Jak nejezdím nikam tramvají, tak se nepřečtené knihy nějak hromadí 😀 A souhlasím s tím dočítáním – dřív jsem dočetla všechno (včetně té Babičky), dnes už to zdaleka není tak horké. Život je moc krátký na to, abychom četly nudné knihy 🙂
U Dostojevského se aspoň občas pobavíš, ale s těmi dvěma jen zapláčeš. 🙂
Jestli máš těmi dvěma na mysli Hesseho a Išigura, tak souhlasím, není to zrovna komediální čtení 🙂
Klasiku jsem milovala už na základce. Měla jsem hrozně fajn učitelku z češtiny, a když tak poutavě mluvila o nějakém díle, plná natěšení jsem si ho vypůjčila co nejdříve z knihovny. Zločin a trest jsem četla, nebylo to zasetak těžké čtení, jak jsem čekala, a tato knížka se mi líbila moc 🙂
Učitelé z češtiny jsou co do vztahu ke kvalitním knihám hrozně důležití! Myslím, že bych si k nim našla cestu i tak, ale byla by určitě delší a klikatější 🙂 A co se Zločinu a trestu týče, tak mi hlavně nesedlo to, jak byl Raskolnikov tři čtvrtě knihy napůl mimo. Hlavní postavy, co jsou napůl mimo (třeba i Prokop v Krakatitu), prostě nějak nemůžu vystát 😀
Eliss, měla jsem to stejně, nebo podobně, moc mě ovlivnila moje učitelka češtiny na základce. Remarqua a další jsem hltala a mám je v knihovně dodnes. Jiráska, Němcovou, Sienkiewicze, Singera, vzpomínám na knížku, kterou mi doporučil kamarád: Malý velký muž, Kdo chytá v žitě a jiné. Miluji Betty McDonaldovou a Jerome Klapku Jeroma. Zdravím Jiřina z N.
To je krásné 🙂 Kéž by takových inspirativních učitelů chodilo po světě víc! Skvělý výběr! 🙂
Já v pubertě klasiku téměř nečetla – hrozně mě odpuzovalo ono označení „povinná četba“. Své autory jsem si tedy našla mezi těmi, které jsme číst nemuseli. Vždycky mě přitahovalo nejen scifi, ale i alternativní systémy a režimy, takže prvním „klasikem“, jehož dílo jsem zhltala, byl Solženicyn. Po přečtení všech dílů Souostroví Gulag jsem přemýšlela, proč se mluví jen o nacistech, když ve vládě máme dodnes komunisty.
K některým autorům jsem nenašla cestu dodnes. Ale ten tvůj poslední zní hodně zajímavě, pro mě nové jméno, po státnicích se na něj musím mrknout.
Vidíš, Solženicyna jsem taky vždycky považovala za klasika 🙂 Asi záleží, kdo zrovna sestavuje ten seznam 🙂
Jestli máš ráda sci-fi, tak si troufám říct, že Liou Cch‘-Sin bude rána jistoty. Budu ti moc držet palce ke státnicím, ať se na ně můžeš mrknout co nejdřív 😉
To jsi tedy byla zdatný čtenář, jen co je pravda. 🙂 Já takhle žrala Rychlé šípy, případně Pána prstenů, a teď Zaklínače. Ale nikdy jsem nebyla moc velký čtenář. To se třeba ještě změní.
Mimochodem, plno autorů neznám. Děkuji za inspiraci. 🙂
Ó, Pán Prstenů, to je moje velká láska 🙂 A ještě o něco víc asi Silmarillion. Ten když jsem četla, tak to bylo jako balzám na duši 🙂 Jen člověk musí dost včas rezignovat na to, aby si chtěl všechny ty Fingolfiny a Finarfiny zapamatovat 😀
U Joviše, a kde máš, holka, Joyce?
:oP
Krásné je, jak toho všeho je taková hutná hromádka, že to nepřečteš ani do smrti smrťoucí! :o)
A to v tom nemáš všecky ty hrozivě pravdivé poetické smutky, co jich všude je…
(Ale děkuju za tipy, toho Obra jsem jednou dávno věnoval, aniž bych jej četl…)
Přiznávám se bez mučení, že k Joycovi jsem si nějak nedokázala najít cestu. Ale taková Virginie Woolfová mi naopak k srdci přirostla velice rychle, takže třeba jednou… 🙂 Přinejhorším zůstane navždycky na dně hutné hromádky 😀