Když jsem před pár týdny napůl nadšeně a napůl otřeseně psala o dokumentu Davida Attenborougha Život na naší planetě, zaznělo na několika frontách, že dozvědět by se o něm měli především politici a velcí byznysmeni. Souhlasím. Vlády a manažeři velkých korporací jsou činitelé, kteří mnohonásobně předčí všechna naše dobrá předsevzetí. Zároveň jsem ale upřímně přesvědčená o tom, že stav naší přírody máme částečně v rukou opravdu všichni. Rozhodnutí, která naše okolí ovlivňují, činíme bezmála každý den – a ve výsledku jsme daleko méně bezmocní, než by se při pohledu na smutné orangutany mohlo zdát. Otázka, kterou si dnes kladu, proto zní: jak ulevit planetě hned teď, aniž bychom tím zároveň přivedli rodinný rozpočet na pokraj bankrotu?
Jezte méně masa
Netvrdím, že by se ze dne na den měli ze všech stát vegetariáni. To, že masožravci jsou pro potravní řetězec nesmírně nároční, je ale holý fakt. Když na poli pěstujeme něco, co sami sníme, je to řádově efektivnější, než když ono pole využijeme na chov dobytka. Z krávy se nají pár lidí, ze stejné plochy pole, jaké k jejímu k chovu potřebujeme, se jich nají klidně desetkrát víc. Jídelníček s menším množstvím masa je navíc znatelně levnější, a pokud ho nenaplníte špagetami s kečupem, má velký potenciál být i výrazně zdravější.
Šetřete vodou
Všichni jsme jistě slyšeli, že máme zavřít kohoutek, když si čistíme zuby. Voda se ale dá šetřit mnohem efektivněji: stačí sehnat úsporný perlátor (tzv. šetřítko), namontovat ho do baterie, a rázem se veškeré množství protočené vody výrazně sníží. Osobně mám nejlepší zkušenost s šetřítky, která proud zredukují o 60 % – úspora je taková, že to při vyúčtování doopravdy poznáte, a funkčně vás to prakticky nijak neomezí. Voda se také dá šetřit dvojčinným splachováním, pořízením myčky (statisticky použije výrazně méně vody než člověk) nebo úspornou sprchovou hlavicí – s tou ale nemám žádnou osobní zkušenost.
Kouzlo druhé ruky
Myslím, že kdo jednou začne chodit do sekáčů, už nepřestane. Nakupování v second handech pro mě osobně představuje víceméně jediný způsob, kterým se pro mě shánění oblečení stává alespoň přijatelnou záležitostí (zvlášť když vím, že sekáč oblečení opravdu bere z druhé ruky, nebo dokonce výtěžek věnuje na nějaké charitativní projekty). U oblečení to ale zdaleka nekončí; z druhé ruky jde sehnat téměř všechno. Elektronika, vybavení domácnosti, knížky, deskové hry, na co jen pomyslíte. A stejně jako lze kupovat, můžete i prodávat, případně darovat. Třeba jedenáctery staré brýle.
Konec jednorázovým plastům
Změna klimatu není jediná věc, kterou jsme si zavařili – objem odpadu, kterým planetu zanášíme, je totiž takový, že ho musíme vyvážet a likvidovat za úplatu v zemích, které jsou k tomu stále ještě ochotné. Takhle to nicméně nepůjde donekonečna, a pokud nechceme jako ve Futuramě smetí jednoho dne vystřelovat do vesmíru, budeme na to muset odjinud. Jak praví heslo zero waste: nejlepší je odpad, který nikdy nevznikne. Patrně nejzávažnější část tohoto problému tvoří jednorázové plasty, jako jsou PET láhve, mikrotenové sáčky, plastové misky, brčka a příbory, zkrátka všechno, co se hned vyhodí a následně rozláme na drobné částečky, které odnáší voda, jedí je ryby a v nich pak i my. Řešení je přitom na dosah ruky: látkové tašky a sáčky na ovoce a zeleninu i pečivo seženete prakticky všude, dostupné jsou také skleněné či kovové láhve, kovové příbory, které se vám vejdou do peněženky, a celá řada dalších vychytávek. Pravda, v tomhle případě bude nutná jistá vstupní investice, která se vám nejspíš nevrátí, její výše ale opravdu není nijak horentní a takové látkové pytlíčky vám vydrží celé roky. Navíc si díky nim třeba i popovídáte ve frontě v obchodě, protože člověk před vámi nebo za vámi z nich bude naprosto unešený.
Způsobů, jakými se můžeme začít chovat ohleduplněji ke svému prostředí, je samozřejmě mnohem víc. Některé z nich (například nakupování bez obalu, používání přírodní drogerie a kosmetiky nebo přesedlání na lokální a ekologicky vypěstované potraviny) vyžadují razantnější změnu životního stylu a někdy i znatelnou finanční zátěž, něco málo ale můžeme udělat všichni. Ať už začneme tím, že vysadíme strom, nepoletíme na dovolenou letadlem, nebo si nekoupíme cibuli z Nového Zélandu, každý krok se počítá. Velká rozhodnutí totiž sice leží na bedrech státníků a top manažerů, i ti ale ve výsledku zacházejí hlavně s tím, co už tady je. A naše spotřebitelské zvyklosti, jimiž rozhodujeme o tom, koho svými penězi podpoříme, v tom hrají důležitější roli, než by se na první pohled mohlo zdát.
Cibule z Nového Zélandu si u mě už dlouhé roky ani neškrtne a kdyby se avokádo či podzemnice olejná pěstovaly v Polabí, neváhal bych :-). S „druhou rukou“ už bych byl opatrnější, zvlášť pokud jde o elektroniku – tam vidím jako účelné primárně využívat zakoupené prvovýrobky opravdu až do jejich funkčního zániku a nepořizovat si co půl roku nové modely jen kvůli fajn pocitu, že jsem in (ve skutečnosti tím, jak oba víme, hlavně plníme očekávání a výpočty příslušných marketerů :-)). Vodou šetřím, jak umím, plasty se pokouším používat střídmě a nepouštět je zpátky tam, kam nepatří, a masožravcem nejspíš už – navzdory tvému záslužnému apelu – zůstanu, protože kdybych byl bez chyb, nebylo by to se mnou už vůbec k vydržení :-).
Uznávám, že elektronika z druhé ruky budí na první dobrou spíš podezření, ale doma jsme s ní udělali skutečně bezvadnou zkušenost – máme takhle jeden opravdu dobrý tablet, který nám už léta slouží, skvělou vertikální myš a od známých zase velmi povzbudivé zprávy o repasovaných noteboocích 🙂 A co se nového zařízení každý půlrok týče, ano, sypu si na hlavu pořádnou lopatku popela! 😀
Je lepší zapálit svíčku než proklinat temnotu… Jen kupovat elektroniku z druhé roky asi nebude to pravé ořechové… Second handy mají svuj význam a asi pokrývají svou poptávky.. Proti šetření vodou nelze nic namítat… Se zemědělstvím je to složitější, část půdy je skutečně vhodné používat jako pastviny… A také se dělá, viz Stanislav Penc (ten ale zvířata neza bijí, jen vypasa potřebné plochy, ale málokdo je tak uvedomely) Nicméně lze nakupovat alespoň část produktu od soukromých zemědělců… Ovšem teď ze širšího zaberu. Nevím. Co by to udělalo s ekonomikou, kdyby všichni začali naráz šetřit… Mohla by vzniknout těžká krize.. Ale to asi nehrozí…
K elektronice viz moje odpověď pro Čerfa 🙂 K těm pastvinám to je určitě pravda. Ve výsledku si myslím, že efektivnější by v takových případech bylo nasadit tam nějaký původní druh. Četla jsem kupříkladu o tom, jak někam vrátili, tuším, pratura (Nebo to byli divocí koně? Už se mi to plete.) a zafungovalo to perfektně a ještě rychleji, než se čekalo 🙂
S věcmi z druhé ruky mám trochu problém, ráda si připlatím za kvalitu a mám tak téměř jistotu, že mi věc bude sloužit dlouho, což se u věcí z druhé ruky většinou říct nedá.
Vodou šetříme, plasty používáme minimálně a když už, tak je třídíme. No a maso, bez něj to u nás nejde. Sama ho jí střídmě, ale mým třem chlapům ho upírat nemůžu :).
Je pravda, že s kvalitou je to u věcí z druhé ruky tak trochu loterie. Někdy ale mám pocit, že když si člověk kupuje věci nové, tak je to vlastně loterie taky 🙂 A s tím masem mi vždycky přišlo hrozně zvláštní, když lidi říkali, že chlapi potřebují maso. U nás doma to takhle nikdy nefungovalo, v mojí domácnosti to tak taky není a všichni jsme spokojení 🙂
U té elektroniky je to těžké, už jsme koupili leccos nového a fungovalo to chvilku. Ale dá se to pak reklamovat po dobu dvou let. U druhé ruky jen půl roku.
To je pravda, záruka u zboží z druhé ruky nikdy není tak dlouhá jako u nového, nejvíc, co jsem potkala, byl rok. To je asi jediná skutečně všeobecná nevýhoda.
Podělím se o poznatek, který je asi běžným smrtelníkům vzdálený.
Doba, kdy se maso jedlo pravidelně, denně, už dávno neplatí.
Lidé jej nahrazují, mnohdy velice nevhodně, jinými zdroji. Nikoliv z ekologie, ale z prázdné portmonky. Vrací se doba, kdy bude maso pouze sváteční záležitost, jako za dob našich babiček.
Dělá v oboru třicet let, začínají se opět prosazovat víkendové nákupy masa, přes týden se jí poměrně podřadně. V mladých rodinách se maso výživově nahradí luštěninami, ale jinde jsou to podřadné uzeniny či jiné pochutiny. Nevím, zda je toto ta správná cesta, to je na každém z nás, jak to vyhodnotí.
Druhá ruka je už druhá, mám s ní špatné zkušenosti, zůstanu u té první.
Vyjde mne jako spotřebitele s výhledem na roky dopředu levněji.
Nehledám mouchy, naopak, s vodou mne naučila hospodařit příroda a zahrada, neukápne mi z jediného okapu vedle, navíc jsem si jako správný zahradník na dešťovou vodu pořídila obrovské nádrže, ani slza nazmar.
Tvůj pohled z druhé strany a z první ruky je moc zajímavý! A taky docela smutný – nahrazovat maso nekvalitními uzeninami je dost děsivá varianta (takhle si to světové prvenství v rakovině tlustého střeva ještě dlouho udržíme). A co se vody týče, tak když jsem článek psala, myslela jsem i na tebe a tvou fenomenální zahradu se všemi žabími, hadími i hmyzími návštěvníky 🙂 Máloco to ilustruje lépe.
Ono je leckdy lepší koupit jednu pořádnou věc, která vydrží roky než vícero levných, které budou postupně plnit poplenici – to se týká zejména elektroniky a bot. A kolik věcí se vyrábí tak, aby byly především levné a pokud se rychle rozbijí, vůbec to nevadí, protože spotřebitel nakluše koupit si další?
Naprosto souhlasím a řekla bych, že se takhle vyrábí naprostá většina věcí. Bohužel je to ale v některých oblastech tak, že člověk skoro ani nemůže poznat, která věc je skutečně kvalitní a která má jenom nastřelenou cenovku – a boty za pět tisíc se tak můžou nakonec rozpadnout stejně rychle jako boty za jeden.
Copak boty za jeden, když vidíš obuv za dvě stovky nebo nové oblečení za dvoucifernou částku, to je teprve kauf! Nebo drobná elektronika v podobných cenových relacích.. co odpadu bychom si mohli ušetřit, kdyby o takové zboží nebyl zájem.
Jo, tak boty za dvě stovky už jsem skutečně nějakou dobu neviděla 😀 To je vážně overkill. Ve všech směrech.
Vodou se snažím šetřit co to jde. Každý den se sprchuji, pouze jednou týdně si dám vanu. S těmi plasty je to složitější, ale alespoň trochu se to dá omezit, a když už nic, poctivě třídím. V sekáči nakupuju celkem často, nejčastěji si kupuju trička na spaní nebo svetry, i ze druhé ruky se dají sehnat moc pěkné kousky 🙂
Ano, zatočit s plasty je těžké, a když to člověk chtěl vzít skutečně z gruntu, je to docela fuška. Ale každý krok se počítá. A potvrzuji, že v sekáči jde narazit na skutečně krásné kousky 🙂
Ach, jaká vášeň! Těch podnětů! Proč se nerozepsat, když nestíhám psát do vlastního? :oD
Myslím, že pomalu ale jistě na západě klíčí generace ekoextrémistů, kteří budou velmi spořiví, velmi snaživí (Greta et al.). A mnohými velmi nenávidění. Já jim ovšem upřímně fandím (pořád věřím, že způsobí více užitku než škody).
Ovšem taky myslím, že nakonec selžou a možná vyhoří, protože hlavní nános hnoje visí na místech, kam se většina z nás (a nich) nikdy nepodívá. Pořád se motáme v kruzích – jeďme do Afriky a Asie. Je těžké neco měnit tam. Nedokážeme jen tak transformovat třetí svět na ekologicky neutrální oblasti. Kulturně i technologicky. Uhm…
Ale je každopádně super, že se něco mladého a naivního dává do pohybu.
…
Ovšem i pro vlastní karmu mám pár tipů:
– Efektivní užití zubní pasty – kdopak asi ví, jak drobňounce pasty ve skutečnosti na kartáčku stačí? Mi vyjde jedna tuba skoro na rok (a jakože zuby si čistím poctivo dvakrát denně).
– Dumpsterdiving. ;o) (Vyžaduje čas a partu součinitelů. Vyžaduje bohatstvím pukající země.)
– Efektivní užití toaletního papíru – tohle je spíš apel na ty, kdož se rádi čistí papírovou koulí. ;o) (Žel, byl jsem svědkem věcí, jež měly zůstat skryty. Teď vím, a tak rozumuju.)
Ad second hand: Princip velmi funkční, jste-li ženou. Ten výběr! Ovšem páni? Pokud nejsou fanoušky riflí a kožených bund, hledat cokoliv padnoucího je věru náročné…
Ad elektronika: Držet si funkční elektroniku co nejdéle je krásné. Až do doby, kdy si uvědomíte, že vlastníte ten nejimbecilnější telefén na světě (totiž Aligator, jednou na něj napíšu nevybíravou filipiku). Nemohu být s ním (je to zdroj každodenního trápení). Nemohu být bez něj (když jej vyhodím, budu muset předčasně kupovat věc novou).
Ad pratur: Pratura geneticky relativně nedávno „vrátili“. Vyhynul před několika sty lety. Teď udělali nějaký pratuří padělek. Nic, co by mi přišlo ekologicky košer…
Vidíš, genderová nevyváženost sekáčů je něco, na co jsem nepomyslela! Obzvlášť v menších provozech to asi bude docela problém. A co se té Afriky a Asie týče, tak to teď určitě jsou určitě největší znečišťovatelé, ale když se to přepočte na hlavu, tak pořád suverénně vítězíme. Takže prostor ke zlepšení určitě je a je ho habaděj – a jak říkáš, je velmi inspirativní vidět, když se do něj někdo vrhne pěkně napřed a po hlavě 🙂
A s tím praturem mě na tom nejvíc zaujalo, jak rychle a efektivně to zafungovalo. Původní luční ekosystém se vrátil v podstatě v řádu měsíců a biodiverzita se zvýšila obří měrou. To mi přijde samo o sobě skvělé, ať už je pratur košer, nebo ne 🙂
V Milovicích tam mají nejen „pratury“ tzv. Heckuv skot, který je připomíná vzhledem, ale ne chováním, ale i divoké koně (spíše poniky) že skotské Vysočiny a zubry… Tyto tři druhy zvířat, každý vypadá trochu jinak, tam brání zsrustsni stepní h luk v bývalém vojenském prostoru a objevuje se tam mnoho vzácných druhů virst (hmyz-brouci, motýli) a rostlin..
Každý vypasa trochu jinak a brání zarustani luk.. Ach to prepisovsni
Ano, Milovice, to je ten příklad, který mám po celou dobu na mysli! Díky za připomenutí a vyjasnění 🙂
Krásně shrnuto. Musím se přiznat, že nad tím vším zatím stále jen uvažuji. Ale vodou se snaží šetřit, nebo na to alespoň myslet, jak to jde.
A dalším krokem bude omezení jednorázových plastů. Už mám vlastní skleněnou lahev a teď přijdou na řadu ty sáčky. 🙂
Jinak díky za tipy! Moc pěkný článek, opravdu.
Moc děkuji 🙂 U těch šetřítek je právě kouzelné, že na to člověk myslet nemusí, dělá se to prostě samo 🙂 Akorát pak tedy trvá déle napustit rychlovarnou konvici. To připouštím! 😀 Tak ať láhev i pytlíčky slouží! 🙂
Kdo nežere maso, není z hlediska antropogeneze člověkem. Varuji tě. Začni, jinak budeš na stará kolínka plakat!
V tom případě budeme muset přestat být hromadně lidmi, protože jinak přestaneme být z úplně jiných důvodů.
Kdybych mohla, tak bych tomuto článku dala top .-) Moc dobře napsané, a hlavně je to jen o našich výmluvách. Snažím se všechno, o co tu píšeš. Noťas mám repasovaný, nákupní tašku mám látkovou, věci z druhé ruky prodávám i kupuji a vodou se snažím šetřit (i když někdy té horké vodě neodolám). Myslím, že mě to nijak neomezuje. A obzvlášť mi udělalo radost, když jsem objevila, že i v mém okolí je takový ten obchůdek, kdy si načepuješ z velkého do svých plastových nádob mýdlo apod. Ale přiznám se, že někdy zhřeším a koupím věci z Číny atd. 🙁
Moc děkuji, jsem ráda, že se ti článek tolik líbí 🙂 Ano, bezobalových obchůdků v poslední době přibývá jako hub po dešti a je vyloženě radost to sledovat i v nich nakupovat 🙂 A obávám se, že zboží z Číny se asi nedokážeme vyhnout nikdo. Ono se tam (nebo někde vedle, třeba v Bangladéši) vyrábí vážně skoro všechno.
Masa se nevzdám, ale je fakt, že ho v nějak velké míře nejím. Jím vlastně jen kuřecí a ostatní výjimečně (skoro vůbec) :-). Snažím se plasty nahrazovat (třeba takové sáčky), ale víc nijak ne. Ale s oblečením ze second handu problém nemám, nakupuji tam ráda a celkově nemám problém s ,,něčím“ z druhé ruky 🙂 Třeba i takové knihy, oblečení…
Kuřecí je z těch klasických druhů masa (odmysleme třeba cvrčky :-)) z hlediska uhlíkové stopy nejmíň náročné, na druhou stranu je to zase vykoupené dost děsivými podmínkami k „životu“, které chovaná zvířata mají. Alespoň že už prošel parlamentem zákon, který zakazuje klecový chov slepic. Plný zákaz sice začne platit až za pár let, ale určitě lepší než nic 🙂
super tipy jak můžeme nasi platene ulevit! treba jsem se rozhodla v lednu pro Veganuary a nebo setrim vodou a nemam casto koupel.. je toho spousta jak muzeme nasi planete pomoci a snizit carbon footprint!
http://www.melissahartford.blogspot.com
Melissa Hartford | lifestyle & fashion blogger
Instagram
Díky 🙂 Vidíš, o Veganuary jsem nikdy neslyšela, to zní jako zajímavá výzva.
Pěkně shrnuto. Taky se snažím, vždyť každý malý krok se počítá. Podporuji místní tvorbu (teď mám na mysli zejména udržitelnou módu) a kupuji základní lokální potraviny, žádné prefabrikáty. Maso moc nejím odjakživa, takže v tomto to mám jednoduší :). Důsledně třídím odpad a drbu všechny, co to flákají. V kuchyni a koupelně jsem přešla z jednorázových záležitostí na pratelné (od odličovacích tamponků přes hadry, houbu na mytí nádobí až po menstruační potřeby); plasty minimalizuji. Obecně nemám ráda žádné jednorázové potřeby a hlavně věci „na teď“ – co si pořídím, to musí sloužit až do rozpadnutí. I rodina to rychle pochopila a třeba i dárky dostávám maximálně praktické a využitelné.
To jsi velmi inspirativně daleko! 🙂 Věci „na teď“ taky nechápu. Koho něco takového vůbec napadlo? Jasně, ty, co je vyrábějí, hloupá otázka. Že se taková myšlenka ujala, mě ale stejně nepřestává udivovat.
Děkuji za inspirativní článek. Jsem taky spíš masojed, ale z vlastního chovu, zahradu pořád využíváme do posledního pro naše živočíšky. Máme perlátory, vlastní vodou šetříme jak to jde. Důsledně třídím odpady a nakupujeme do tašek a pytlíků u výrobců. Mám jedno drobné heslo, které mi pomáhá: „Denně aspoň jeden dobrý skutek“. Chodím s psicí a najdu kolikrát takových odpadů, že se až divím. Nestydím se sbírat po Terezce exkrouše, a jít celou cestu s pytlíkem v ruce, stejně jeho obsah někde v poli odhodím. Celkem fandím těm, kdo se zamýšlí nad ochranou Země ☺
Díky 🙂 Chovat vlastní zvěř mi připadá jako úplně ideální řešení. Ten odosobněný přístup, kdy jídlo roste v supermarketu, to je prostě už tak nějak pocitově špatně.
Krásny zoznam, hlavne preto, že sa snaží o dobrú (a hlavne priam bezpodmienečne dôležitú) vec. A predsa, aj keby sme zoznam rozšírili ešte aj o recyklovanie, obnoviteľné energie, vedu a výskum, bezuhlíkové technológie atď. atď., stále by všetky tieto opatrenia dokopy len kľačali ako nejaký úbohý mravec u nohy slona v porovnaní s jedným jediným opatrením, ktoré je miliónkrát dôležitejšie na záchranu planéty: nevoliť k*kotov.
Pretože či chceme, či nie, to či ľudstvo prežije alebo zahynie v konečnom dôsledku a bez ohľadu na množstvo našej súkromnej snahy bude závisieť len a len na tom, kto bude o osude ľudstva rozhodovať.
Takže kľúčom k záchrane ľudstva je… politika 😀