Na blogu jsem se tomu nijak zvlášť nevěnovala; pokud vím, programově o tom pojednával jediný článek. Je tomu tak jednak proto, že všeobecně nejsem ohledně tohoto tématu příliš sdílná, jednak proto, že toho poměrně dlouho mnoho ke sdílení nebylo. Jenže jak jde čas, věcí ke sdílení přibývá. A s jídlem, jak známo, roste chuť.
„Svou knihu“, jak familiérně říkám, jsem začala psát bezmála před dvěma lety. Měla jsem představu o tom, co chci sdělit a v čem má spočívat jádro příběhu, a to bylo všechno. V běžném životě jsem člověk nesmírně organizovaný a systematický (až mě to samotnou někdy děsí), moje psaní je ale naprostý chaos. V krátkých blogových článcích to nepoznáte, protože u nich postup „vím, o čem to má být, a tak si sednu, něco se stane a článek je tu“ krásně funguje. Teď si to ale představte u desítek popsaných á čtyřek – to už je pořádná lochneska. Rok a půl to vypadalo tak, že jsem se značně mlhavou představou o tom, co už jsem napsala, prostě nějak psala dál. Pěkně odprostředka, jak jsem zrovna měla chuť. Expresivnější autoři mluví o zvracení emocí na papír; já bych takových slov nepoužila. Psala jsem totiž výhradně do Wordu.
Čtení napsaného textu jsem se vyhýbala, jak dlouho to jen šlo. Jsem totiž – vzhledem ke své vysoké citlivosti – jako ten herec o kterém se mluví v semináři k cimrmanovskému Záskoku, že když hrál Maryšu, báli se s ním ostatní pít kávu. To takhle píšete, pustíte si k tomu nějakou hudbu, aby vám to lépe odsýpalo, a najednou moc špatně vidíte na obrazovku a běžíte ne pro jeden, ale pro celou hrst kapesníků. Při čtení to vypadalo dost podobně. Když jsem věnovala opravám celý den, vypotácela jsem se posléze ze dveří bezmála v mrákotách a jen s obtížemi si uvědomovala, co je za den, měsíc nebo roční období. Pak jsem si svatosvatě přísahala, že jestli někdy napíšu nějakou další knihu, bude to komedie.
Práce v současné době pomalu, ale jistě pokračují. Do první části jsem již nechala promluvit své superego, takže je promazána, seřazena a omalována několika různými barvami. Část druhou jsem zatím nedočetla, ale stejně občas píšu dál. Kvůli tomu se mi dokonce rýsuje původně neplánovaná část třetí, ve které se mi hromadí statě s časovým určením o jemnosti metráku uhlí. Poté, co jsem se jednou při psaní rozhodila tak, že mě spánek zastihl kolem třetí hodiny ranní, se snažím nálady, a tedy i části knihy, do kterých to potom přijde, střídat. Třetí část je tedy jednoduše částí bez závazků.
A jak to vlastně celé skončí? Ne, to pořád ještě nevím. Věřím ale, že můj chaos to nějak vyřeší. Vidím to tak, že si k té pestrobarevné lochnesce jednoho dne zkrátka sednu, něco se stane a bude to. Potíž přijde až v momentě, kdy si to po sobě budu muset přečíst.
Těžký je život spisovatele… Vzpomínám si na návštěvu muzea JS. Baara, kde byla ukázka ko ceptu Jana Cimbury.. Vzpomínám si, že nahrazovat prostá vyjádření kvetnatymi… Měl např. preskrtnuto“po zrušení robotu“s místo toho „po roce osmactyricatem, který pohřbil robotů, desátky… „
Vida, o co přicházíme. Takové půvabné posuny a změny by ve Wordu vůbec nebyly vidět! 🙂
A proto já knihu nikdy nevypotím.
Začala bych opět kouřit, fetovat a chlastat, protože pít je moc jemný slovník.
Osobně by mi vyhovoval nějaký sloupek v novinách, kam bych přispívala a byla bych nad míru spokojená.
Tobě samozřejmě přeji, ať vše přežiješ ve zdraví a kniha má úspěch !!
Díky 🙂 Upřímně řečeno na to, co s příběhem bude, až ho jednou dopíšu, moc nemyslím. To kdybych měla na vážno řešit, tak bych nejspíš nezačala.
Ani nevíš, jak moc Ti zrovna teď aktuálně rozumím. Do záři jsem psala jen občasné zápisky a nejdelší počin byl dvou dílný výlet do Rožnova někdy před deseti lety. 🙂
Teď jsem se zasekla v deníku a už mi chybí jen kousek k dokončení, ale asi dva týdny jsem se na něj nemohla ani podívat – částečně únavou při zhoršení potíží a částečně oním zamotáním se, které zmiňuješ :-). Ovšem je fakt, že jsem to původně taky plánovala jen na ty dva díly – a to pokračování tak úplně chtěné nebylo… Určitě jsem v počátku na takovou ságu nikterak neaspirovala… :-/
Docela mě i zajímá, jak to budu vnímat s odstupem času, až v tom nebudu tak zainteresovaná… 🙂
Tvůj deník skutečně nabírá rozměrů ságy – což je na jednu stranu úctyhodné, na druhou trochu děsivé, vzhledem k tomu, o čem pojednává. Ale věřím, že jednou taky skončí a bude tam něco jako „a pak už mi bylo jenom dobře!“ 🙂
Každopádně medaile za výdrž – co se týká horizontu let, asi bych nebyla schopná držet soustředění. Mám to stejně, jak už tu bylo zmíněno – za mě jsou ideální formát povídky. Annu Kareninu si ráda přečtu, ale psát to je má noční můra. Teď mě jen napadá, že by se mi v rámci prokrastinace u psaní románu ty povídky psaly jedna báseň:)
Však u mě to s tím soustředním taky není kdovíjaká sláva 😀 Ty dva roky vůbec nebyly vnitřně konsistentní – když jsem se třeba začala připravovat na přijímačky na doktorát, šlo na řadu měsíců všechno ostatní stranou, v létě jsem nad tím zase naopak strávila týden v kuse… zkrátka jak šel život. Ale prokrastinace u povídek mi naštěstí nehrozí. To už by bylo dohromady s blogem přeci jen trochu moc 😀
Myslím, že trochu tuším, o čem mluvíš. Svůj „román“ píšu totiž s drobnými několikaletými přestávkami už asi čtvrstoletí a vždycky po každé další dávce si vygenerovanou surovinu přečtu, nespokojený s výsledkem dojdu k závěru, že to fakt nemá smysl, a dezertuji zpět k drobnějším rozměrům. Tak věřím, že si ze mne nevezmeš špatný případ, a naopak tě budu ve tvém úsilí notně povzbuzovat, protože se těším na výsledek :-).
Pevně doufám, že to zvládnu rychleji než za čtvrtstoletí, protože kdo ví, co bych si potom řekla 😀 Kdybys každopádně někdy své dílo dokončil, stavím se do fronty na jeho přečtení 🙂
Já teda nic delšího než články na blog nepíšu a vždycky jsem skončila max u krátkých povídek. Ale jsem zvědavá na to, jakým způsobem román vydáš, jestli ho dopíšeš 🙂 Jestli se pokusíš oslovit nakladatesltví, nebo se vydáš cestou samonákladu.
Povídky jsou žánr, který mi nikdy nešel. Nějak na to nemám ani nápady, ani morálku 😀 A co se vydání týče, to zatím vůbec neřeším. Všeobecně mám v hlavě spíš představu nakladatelství, ale stát se může naprosto cokoli 🙂
Nevím proč jsem si vzpomněla na Belmondova Muže z Acapulca , když Belmondo, co by spisovatel Francois psal o agentovi Bob Saint-Clairovi :D.
Přeji ti, ať to klapne! 🙂
To bych měla vzít v úvahu, takový Belmondo, to už je pořádný kus inspirace! 😀 Děkuji 🙂
Vidíš, psaní povídek na střídačku pod lavicí, na posedu a na dece na parcele, to už je let 🙂 A jeden příběh se mnou stále žije, straší mi v hlavě už nějakých patnáct let a dál se vyvíjí a posouvá. Na papír ani do Wordu se nedostane, nejen že už nabobtnal tak, že by to sotva šlo, ale ani mě už netáhne ho sdílet.
Ať se dílo daří a těším se na výsledek!
To je let! Onehdy jsem vyhrabala něco naprosto příšerně prastarého (zhruba z téhle doby) a upřímně jsem neměla odvahu si to přečíst 😀 Vidíš, to je skoro škoda, že se to na papír ani do Wordu nedostane, ale jen těžko ti tu můžu vyčítat, zvlášť teď, když vidím, že je to skutečně práce jako na kostele.
Vem si příklad z Musila. Psal svůj opus 40 let a teď je klasikem! I ty můžeš být klasičkou.
Doufám nicméně, že to budu psát o něco kratší dobu! 😀
Úplně tě chápu. Já jsem také napsala pár knížek (nevydaných, ale co na tom záleží), další dvě mám v hlavě a rozpracované, ale nedokážu se k nim vrátit. Beru to až moc vážně. Buď mě nabijí energií a radostí, nebo smutkem, nebo jsem díky nim jak v úplně jiném světě. A všechno z toho je pro mě špatně 🙁 Ale tobě držím palce. Dobře se čteš.
Hezky! Tak to opravdu smekám, protože pustit se do psaní je ještě celkem snadné, ale skutečně to dopsat, to už vyžaduje nějaké práce. A dopsat toho dokonce několik, wow! Moc děkuji 🙂
Já si myslím, že vysoce citlivý člověk dokáže vyplodit nejlepší knihy, protože dokáže obsáhnout silné emoce 🙂 Horší to pak je, když se najdou rýpalové a nehezké kritiky, to se pak vysoce citlivý člověk bojí vůbec připojit k počítači a něco si přečíst, protože no…bolí to.
Budu s psaním držet palce! 🙂
Jo, to mi povídej! Učit se zacházet s kritikou, to pro mě bude proces na celý život 😀 Každopádně moc děkuji 🙂