Když jsem se o nepodmíněném základním příjmu doslechla poprvé, zaťukala jsem si na čelo. Co je to za blbost? Na živobytí si přece vydělává každý sám a dostane se mu podle jeho zásluh. Aby dostal každý tolik, kolik by mu stačilo na skromný život, jenom tak, automaticky, to by tak hrálo!
Postupně se mi to ale v hlavě rozleželo. Potkala jsem člověka, který o téhle myšlence psal diplomku. Slyšela jsem rozvíjet teorie o tom, že když zrušíme všechny zbytečné pracovní pozice, můžeme jít do důchodu ve třiceti. A taky jsem se doslechla o knížce s pikantním názvem Bullshit Jobs, hezky česky: Práce na hovno. Pojednává o pracích tak zbytečných, že i jejich vykonavatelé si plně uvědomují, jak moc nanicovatá jejich činnost je. Přesto ji ale dál dělají; nějak se přece živit musí. Tehdy mi myšlenka nepodmíněného základního příjmu pomalu ale jistě začala dávat smysl.
Dokud práce znamenala obdělávat pole a skutečně v potu tváře dobývat svůj chléb, byla nutná. S tím, jak západní společnost bohatla, se ale její charakter začal měnit. Lidé už neokopávali brambory, místo toho stáli u pásu a vyráběli věci. Musela to být hrozná práce, pod jejich rukama ale pořád něco vznikalo. Pak ovšem nastává na první pohled neznatelný zlom: objem vyráběných věcí se zvýší natolik, že už jim spotřeba nestačí. Když máte doma jednu ledničku, nepotřebujete další tři. Celý náš systém je ovšem nastavený tak, že musíme růst stále dál a výš, jinak přestává fungovat. A aby toho nebylo málo, ve stejné době se výroba čím dál víc automatizuje, takže zaměstnává čím dál míň lidí. Co s nimi? Potřebujeme, aby vydělávali a utráceli. Jinak budou firmy krachovat, lidé šetřit a frčíme rovnýma nohama do krize. A tak se rodí nová generace virtuálních prací. Prací, které nic nevyrábějí, nikomu nepomáhají, a kdyby je nikdo nevykonával, vůbec nic by se nestalo. Prací na hovno.
Myslím, že jsme se minimálně v bohatých západních společnostech dostali do bodu, kdy to celé pomalu ale jistě přestává dávat smysl. Pracujeme v zásadě jenom proto, že se to tak dělalo vždycky. To je ovšem setsakramentsky slabý důvod. Zvlášť když stojíme tváří v tvář hospodářským důsledkům pandemie a pokukuje po nás umělá inteligence, která už brzy bez řečí a bez nemocí zastane celou řadu našich činností. Co se všemi těmi lidmi hodláme dělat? Vymýšlet jim další a další práce na hovno?
Můžeme samozřejmě namítnout spoustu věcných připomínek: z čeho by se nepodmíněný příjem financoval? Kdo by dělal popeláře, když by ho nikdo dělat nemusel? A nezůstali by v takové situaci všichni ležet doma na kanapi? To jsou závažné otázky, které ne vždy dokážu zodpovědět. Pokusím se o to alespoň částečně.
Finance jsou bod, o kterém toho vím nejmíň. Zavedení nepodmíněného příjmu by samozřejmě znamenalo zrušení úplně všech sociálních dávek, důchodů, mateřských atp. Úplně by to nestačilo, ale pěkný první krok by to byl. Na kanapi by všichni rozhodně ležet nezůstali. Svoji identitu čerpáme z toho, co děláme, a nedělat nic je ubíjející. Nikdy jsem v práci netrpěla tolik, jako když nebylo co dělat, a nikdy jsem se necítila společensky hůř, než když jsem „nebyla nic“. Nepodmíněný příjem by navíc sice stačil na skromný život, ale rozhodně ne na nejnovější Lamborghini. Kdo by chtěl luxus, musel by se snažit. Profese, které nutně potřebujeme, by poháněla dílem jejich prestiž (o doktory, vědce nebo učitele bychom, myslím, opravdu nepřišli), dílem peníze. Nikdo by ale nebyl nucený vykonávat práci jenom proto, aby vykonával práci. Nikomu by nehrozil pád na absolutní dno. Byli bychom – poprvé v historii – svobodní.
Netvrdím, že nepodmíněný základní příjem je jediná cesta, kterou bychom se všichni měli okamžitě dát. Jen je to cesta, která mi v současné situaci dává největší smysl a o které vlády pod tlakem koronaviru leckde začínají reálně uvažovat. Napište mi do komentářů, co si o tom myslíte, klidně šiřte, sdílejte, lajkujte – jak vám srdce káže. Váš názor mě zajímá a budu ráda, když tenhle příspěvek vezmete především jako jemnou výzvu k civilizované diskusi.
A nebojte, příští týden už bude zase článek úplně normální 🙂
Být svět plný lidí tvého ražení, možná by to i mohlo fungovat. Bohužel ale není a nebude. Kámen úrazu je právě v tom, kolik lidí by na kanapi ležet nezůstalo – a samozřejmě také v tom, kde by na takovou srandu stát vzal, když by se mu utlumením ekonomiky výrazně snížily příjmy.
A zrušit úplně všechny dávky? Máme tu invalidy, dlouhodobě nemocné, kteří potřebují pomůcky nebo péči. To bude zdarma? Co senioři, kteří celý život dělali hasiče, lékaře, ti by si ke stáru zasloužili ten samý skromný život co jiní, kteří svá aktivní léta proseděli v hospodě?
Vidíš, to s těmi důchody mě nenapadlo, to je relevantní připomínka. Nepochybuji, že to bude nějak pořešené, ale jak, to je otázka 🙂 To zdravotnictví opět směřuje do financí, ale z logiky věci by, myslím, alespoň z části kryté z veřejných peněz být muselo. Experimenty navíc ukazují, že když se třeba jenom zkrátí pracovní doba, lidé začnou stonat poznatelně míň.
A s tím poměrem lidí na kanapi, to je otázka, kterou nikdo moc nedokáže teoreticky odhadnout. Část lidí by tam určitě zůstala, ale v dlouhodobějším horizontu si myslím, že většina opravdu spíš ne, rozhodně tedy ne nonstop.
Můj manžel tuhle myšlenku vyhnal do extrému – zrušil by peníze jako takové. Pravda, ještě by to chtělo vypilovat detaily, ale logiku to má :D.
Tomu říkám radikální řešení! 😀 Tam by, myslím, byl největší problém na tu bezpeněžní ekonomiku přejít. To přechodové období by byl nejspíš docela masakr.
Možná mám potíž v tom, že jsem zatím měl štěstí a nikdy jsem nevykonával práci, kterou bych nepovažoval za smysluplnou. K této myšlence mám lehce obojetný vztah: Sám bych ve své aktuální situaci něco takového velmi dobře využil a rozhodně by z toho nebylo povalování na gauči :-). Na druhou stranu jsem přesvědčen, že je to potenciálně velmi (a zdaleka nejen přímo, ale i po mnoha vedlejších společenských cestičkách) demotivující krok narušující přirozený přírodní princip „Kdo něco chce, musí se prostě snažit“, s podstatným lidským dovětkem „je-li takové snahy schopen“ (čímž ani v nejmenším neříkám, že tento pilíř není z různých a ne vždy racionálních důvodů nalomený už dávno). Základní obsahové vymezení nepodmíněného příjmu si totiž pro sebe pořád neumím přeložit jinak než jako „každému podle jeho základních potřeb“, což mi navzdory tomu přidanému podstatnému slovíčku „základních“ zní nepěkně povědomě, a červená kontrolka, která mi tradičně signalizuje možnou ztrátu svobody pod záminkou jejího řízeného prohloubení, se tudíž nemůže nerozblikat :-).
Často narážím na fundované názory, že podobný model si nemůžeme ekonomicky dovolit, což samozřejmě nechci zpochybňovat. Sám si ale myslím, že paradoxně o moc víc si ho nemůžeme dovolit eticky, přestože se tento princip halí do roucha etického ideálu.
Ano, tyhle červené kontrolky se mi kdesi vzadu také maličko rozsvěcí, ale to světlo bude přeci jen výrazně slabší 🙂 Za sebe bych to přeformulovala spíš jako „každému na pokrytí jeho základních potřeb“. To „podle“ už přeci jen implikuje, že někdo může mít v základních potřebách třeba i kaviár 🙂 A osobně taky považuju etické a společenské otázky za podstatnější než ty ekonomické. Konec konců když vidím, jak se čaruje se současným rozpočtem, tak mám pocit, že z toho bychom to už skoro ufinancovali 😀
Švýcaři toto v referendu odmítli… Mimochodem, prvně jsem o tom četl v nějaké knize od Ericha Fromma, takže s ohledem na současné diskuse, kdy se kdeco nazývá neoprávněně neomarxismemto je skutečně názor neomarxisticky…. To neznamená, že je to špatně… Rovněž názor, že něco podobného o potřebách tvrdili komunisté, neberu… Když komunisté tvrdí, že dvě a dvě jsou čtyři, tak to asi nebude deset… Ale obávám se, že je to skutečně demotivujici zejména ve vztahu k těm co pracuji…. Kdekdo kdyby viděl, že dře jako kůň a vydělává jen o málo víc, než ti na základním příjmu…. Mimochodem, v USA se za Reaganaexperimentoval s negativní daní, což bylo založeno rovněž na základním příjmu a zdánlivě motivaci k další činnosti, a moc se to ne osvědčilo (do experimentu bylo zapojeno asi 600 rodin). Kromě toho s tou zbytečnou práci je to také složitější…..
Ano, Erich Fromm má, myslím, v Mít nebo být načrtnutou celou utopickou vizi společnosti a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby v ní tohle měl taky 🙂 Vidíš, to s tím Reaganem jsem nevěděla, to si dohledám, zní to velmi relevantně.
A s tou motivací – ono kdyby nikdo nemusel nutně dřít jako kůň, tak by se musela redefinovat motivace k práci všeobecně. Pokud by jediným hnacím motorem byla výplata, pak by to skutečně bylo extrémně demotivující. Ale za sebe musím říct, že mě peníze motivují jenom velmi okrajově a teď, když pobírám symbolické doktorandské stipendium, pracuju daleko víc a s daleko větším nadšením, než když jsem brala víc než dvojnásobnou částku. Ale uznávám, že to bude nejspíš dost menšinový postoj 😀
K té demotivaci je podle mě důležité si uvědomit, že příjem nepodmíněný je nepodmíněný a pro všechny. Kdo by dřel jako kůň, by měl nepodmíněný příjem a vše, co by jako kůň vydělal. Čili v daném příkladě by měl celkem o něco málo více než dvojnásobek toho, co člověk, který by nepracoval vůbec.
Nejde jen o to, že to podobně zní, ale že to vychází z podobného ideového základu, samozřejmě posunutého do poněkud jiných ekonomických a společenských podmínek.
Víš, mě nejvíc štve, že práce jako taková není ohodnocená. Třeba si nevydělám pletením, i když pod mýma rukama vzniká něco nového, neotřelého, zajímavého. Ale vydělám si dřepěním u počítače, i když jen přehazuje věci z jedné strany na druhou (MD a D) 🙂 A víš taky, proč lidé musejí být zaměstnaní? Aby neměli čas přemýšlet nad tím, kde koho ošulit a okrást, případně se opít, dát si nějakou drogu a dělat další výtržnosti… No, a proto je tolik poutavých pořadů v televizi, abychom na tom gauči dlouho vydrželi 🙂 Můj názor .-)
Ano, to je druhý důsledek naší specializované, automatizované a virtuální ekonomiky – že těmi normálními věcmi (od drobného zemědělství až po to pletení) už se dá uživit jenom těžko. A s tím opíjením a dalšími kratochvilnými prostředky na tom určitě bude kus pravdy. Někdy mám ale pocit, že se lidé opíjejí, aby zapomněli na to, co musejí celé dny nesmyslně dělat. Když jsem se stala zaměstnancem, začala jsem to i jako abstinent docela chápat.
Právě jsem dočetla, že do projektu o nepodmíněném základním příjmu se v Německu přihlásily dva miliony lidí.
Tak do tří let nám německý Institut pro ekonomický výzkum třeba odpoví na spoustu otázek, otazníků a zda to kanape vychladlo či nikoliv 🙂
Vida, to se ke mně ještě nedostalo! Teď jsem na ta kanape o to zvědavější 🙂
Sice se v Němcích přihlásily mraky lidí, ovšem jen tuším 600 (nebo 1200?) z nich ten nepodmíněný příjem dostane. A o něco větší počet žadatelů bude tvořit kontrolní vzorek. Snaží se tam vybrat co nejrozmanitější populační vzorek.
A taky už s tímhle experimentovali Fini, snad loni nebo kdy to bylo. A shodili to se stolu, lidi toho ve skutečnosti o něco víc zneužívali než využívali, respektive nemělo to takový motivační potenciál, jaký se očekával. A to jsou Fini osvícení progresivisté…
Já, nepomazaný, si teda myslím, že nápad je to vlastně skvělý, vize, za níž má smysl růst. Ovšem ještě se budeme muset hodně vzdělat a finančně vyspět. Myslím, že (v ČR jednoznačně) ještě nedozrál čas.
Nevadilo by mi až tak moc nějaké zneužívání finančních injekcí – vždyť k tomu dochází stabilně. Předpokládám, že obecní flákači a lenoši by se sami v sobě hnípali po NZP jako teď. Bezdomovecs by ale měli větší motivaci si hlídat občanky. Předpokládám, že by se více peněz točilo, čili obchodníci by více bohatli, ekonomika by moha kvést… A hodně lidí by opravdu stále pracovalo – hnali by je ti aktivnější a schopnější kolegové (a krásná lidská ješitnost a touha po společenském uznání). Více lidí by dosáhlo na hypotéky a mohli si dovolit bezpečné rodinné auto (pokud by tyto komodity poměrně nezdražily). Lidé by měli více času (pracovali by méně), více prostoru se hýbat a vařit a družit se (to vše je ohromně zdravé, přineslo by to úspory na zdravotnictví jak sviňa) – blyo by méně nutnosti žrát fast food a fetovat (ty drogy jsou většinou důsledkem společenské nevyrovnanosti, která by se mohla zlepšit – vzpomeňme na experiment s krysím rájem – Rat Park: dejte lidem ráj, nebudou cítit potřebu fetovat).
No jo, jenže ono to nepůjde. :oD
Z jakého důvodu konkrétně, je teď asi spíš vedlejší.
Ale uvidíte, jednou s něčím takovým přijdou na úrovni nějakého městského státu nebo mikroskopického ostrovního království, tam to bude fungovat (prostě bude!), a potom se budou přidávat další, třeba to vážně půjde na úrovni měst. Nebo institucí. Kdož ví?
Klatě, to jsem se zase rozepsal…
Omlouvám se. :oD
Naopak, tvůj dlouhatánský komentář mě potěšil! 🙂 Paralela s krysím rájem mi připadá moc trefná. Dobrá zpráva nicméně je, že úspor ve zdravotnictví a všeobecně vyšší spokojenosti lidí jde dosáhnout i podstatně méně drastickou změnou. Nevím teď už, ve které skandinávské zemi to bylo (Švédsko?), ale zkrátili tam poměrně nedávno pracovní dobu na šest hodin a světe div se, produktivita zůstala stejná nebo se dokonce ještě trochu zvýšila a lidi najednou začali být mnohem spokojenější a míň nemocní. To je, myslím, velmi dobrý start a správný směr, kterým se můžeme vydat taky, aniž by nám potenciálně hrozil celospolečenský kolaps 🙂
V Ontariu rozjeli v roce 2018 podobný projekt liberálové. Cílem bylo mimo jiné zjistit, jak taková finanční injekce působí na psychiku, vztah k práci, motivaci a zdraví. Vybráno bylo asi 4 000 lidí s nízkým nebo žádným příjmem ve 4 různých městech a asi 2 000 lidí jako kontrolní vzorek, kteří „základní příjem“ nedostali. Pokus měl trvat tři roky, ale bohužel byl předčasně ukončen, když k moci přišli konzervativci a smetli ho na jaře 2019 se stolu s tím, že je to moc drahé. I přes krátkou dobu trvání některé výsledky naznačovaly, že základní příjem většině účastníků pomohl postavit se pevněji na vlastní nohy. Nebylo to prý ale, jak tady někdo uvedl, že „základní příjem + všechno, co si vydělali prací“. Ti z příjemců, kteří pracovali, dostali základní příjem ukrácený o polovinu částky, kterou vydělali. Škoda, že to stornovali předčasně. Výsledky studie mohly být přesvědčivější.
To je tedy vážně škoda! Na nadějné nebo minimálně velmi zajímavé projekty, které se utnuly, sotva se změnila mocenská situace, je skutečně velmi smutný pohled. Tak snad se teď dočkáme průkaznějších experimentů 🙂
Sociální inženýrství provozované státem snad nikdy nevedlo k ničemu dobrému. Užili jsme si ho za minulého režimu a jeho výskyt v zemích s vysokým životním standardem bych považoval za příznak degenerace systému. Ale nakonec proč ne, i Jára Cimrman ukazoval světu slepé uličky, kudy tedy rozhodně cesta nevede.
Sociální inženýrství je velmi vágní pojem, který kromě negativních asociací příliš mnoho nesděluje. Co všechno obnáší? Spadají tam třeba sociální dávky? Zdravotnická péče pro všechny? A kde případně narýsovat hranici mezi tím, co je ještě v pořádku a co už ne? Myslím každopádně, že jsme teď v situaci, ve které je zcela očividné, že se bez zásahů státu neobejdeme. Pandemie a laissez-faire, to prostě nefunguje. Jde jen o to, jestli zásahy státem budou hloupé a bezúčelné, nebo ne.