Jsem ve věku, kdy se neustále řeší, kolik vám je. Moji vrstevníci jsou z každých dalších narozenin nešťastnější a nešťastnější, jako by stále nemohli tomu číslu uvěřit. Cítí, že by se měli cítit dospělí, a možná mají trochu pocit, že nestihli v bujarém mládí to, co chtěli, a život jim utíká mezi prsty. V hrudi jim pořád bije náctileté srdce a to se s dospělostí ne a ne srovnat. „Pořád se cejtím jako v pubertě,“ zpívá v písničce Šestadvacet Pokáč. A já vrtím nechápavě hlavou.
„Jak se cítíš, když už jsi teď v druháku?“ ptala se tehdy moje ročníková spolužačka o rok staršího spolužáka. Zatvářil se překvapeně a nevěděl, co na to odpovědět. Zapamatovala jsem si tu otázku, zajímalo mě, jestli se budu cítit jinak. A opravdu. Připadala jsem si jistější, dospělejší a – starší. Pocit se dál měnil a nuancoval ve třeťáku, zapouštěla jsem kořeny a vnímala všechny změny, které mi v hlavě prováděly stohy načtených knih. Ve dvaadvaceti jsem dokonce začala uvažovat o něčem jako přednášení; měla jsem pocit, že už jsem dostala tolik, že musím dávat dál. Svět se v mých očích měnil, získával tisíce neznámých odstínů a můj krok v něm byl čím dál pevnější.
Kotrmelec, který jsem prodělala na magistru, mě katapultoval úplně jinam. Přestala jsem vzhlížet k pedagogům, protože jsem zjistila, že mnozí z nich stojí na podobném stupni jako já. Padala jedna iluze za druhou a já jsem začala na své hlavě nacházet první bílé vlasy. Na řadu věcí, jako třeba čtení špatných knih, jsem si začala připadat příliš stará. Občas jsem se přistihla, jak říkám věci, u kterých by mému patnáctiletému já patrně spadla brada. Dnes bych se na svou mladší verzi usmála a prohodila jen „Je v pořádku nevědět. Všechno přijde samo.“
Největším předělem ale byl jednoznačně nástup do práce. Tehdy jsem zestárla během několika týdnů snad o deset let. Svět studia mi začal připadat nesmírně daleko, jako jiná realita, která už nebyla moje. Skráně mi prokvetly a při pohledu na své šediny jsem se melancholicky usmívala. Tak moc to korespondovalo s tím, jak jsem se cítila! S vnitřními boji, které jsem sváděla každé ráno, s každou myšlenkou na to, že tohle by měl být ten skutečný život, to, na co jsem se po tolik let připravovala. Rozhodnutí to všechno po několika letech zase opustit mě ale vnitřně nevrátilo zpátky. Naopak.
Jen na krátkou a velmi přechodnou dobu jsem měla pocit, že se moje tělo a mysl střetly zhruba v tomtéž místě. Dnes už ho zase nemám. Dávno, pradávno se necítím jako v pubertě, ba dokonce si od ní přijdu tak vzdálená, že si svoje tehdejší já a jeho boje téměř nedokážu vybavit. Nevidím v sobě žádné pozůstatky dětství, jeho hravost, lehkost a zálibu v pohádkách; nic, co by mi říkalo, že jsem vnitřně dokázala zůstat mladá. Moje mysl se rozeběhla tryskem vpřed a tělo nechala daleko za sebou. Nevím, jestli to jde vrátit. Obávám se, že je to, jak praví klasik: můžeme s tím nesouhlasit, můžeme s tím polemizovat, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.
Je pravda, že mě při jedné exkurzi do minulosti – pročítáním různých starých povídek, článků a komentářů – místy přepadával pocit, že hledím kamsi do prehistorických dob a je vyloučeno, že textu není víc jak deset patnáct let. Jindy, zvlášť u posledních článků na estránkách, mi přijde, že mohly vzniknout o včerejší noci, po které se rozednilo.
Je pravda, že některé staré (a třeba i deset let staré) věci jsou pořád překvapivě hodně aktuální. Ale i u nich bývám překvapená, že jsem to vlastně někdy napsala a zpravidla bych z hlavy vůbec nevydolovala, kdy se to jenom mohlo stát 😀
No já mám u některých věcí v minulosti pocit, že to bylo někdy v prehistorii, téměř jako by to bylo v minulém životě, ač jsou to třeba zážitky z rané dospělosti, někdy jako by to bylo včera… A vlastně hlavně studium na VŠ vnímám takto ambivalentne… Chmelovou brigádu na začátku studia výrazněji než státnice…
Na tom je zajímavé, že já tu část „jako včera“ v zásadě nemám. Respektive měla jsem ji dřív, ale dnes už bych musela něco takového hledat velmi dlouho a patrně by to skončilo u něčeho, co se opravdu stalo dost nedávno 🙂 Ale třeba to zase přijde, ráda se nechám překvapit 🙂
Díky tvému článku jsem si uvědomil, že tohle téma jsem vlastně nikdy neřešil a vlastně v každém věku, který jsem zatím zažil, mi bylo dobře a „přiměřeně“. Je ovšem otázkou, jakému mentálnímu věku tento podivný přístup odpovídá :-).
Takhle přiměřený a vyrovnaný přístup skutečně zavání dost velkou avantgardou 😀 Je ale uklidňující vědět, že takoví lidé existují 🙂
On ten chronologický věk je stejně hloupost. Je to nějaké škatulkování na základě pouhého času (prostor, sociokulturní pozadí, genetiku, hrome… zanedbáváme). Biologický věk je, oč tu běží (toť sumičkou všech těch mentálních, kosterních, pohlavních, bla bla bla věků). A mě by zajímalo, kdy si to povšechná společnost uvědomí…
Netřeba se v tomto porovnávat s ostatními.
Hlavně je třeba dobře spát. :o)
Obávám se, že do stádia, kdy jako společnost začneme brát v úvahu všechny ty tolik důležité další faktory, se jen tak nedostaneme. Ale bylo by legrační začít na otázku po věku odpovídat velmi komplikovaným výkladem na tohle téma 🙂 Jo a to s tím spaním jsi to tedy vystihl. Kéž by se mi k dobrému spánku zase jednou podařilo dostat 🙂
Já ve svém úvodníku mám napsáno .. jsme dvě.
A tak přesně to mám celý život.
Troufám si tvrdit, že můj věk byl vždy zatížen obrovskou zodpovědností.
Už jako dítě mi naložili, tudíž žádná reálné dětství nebylo. Stará – mladá a hlavně pořádně rozervaná jsem byla až do skoro 50 let.
Pak došlo k neuvěřitelnému předělu, já si do života pustila nejen vnučku, ale i jedno veliké dítě, to uvnitř mne, a začalo ho hýčkat.
A jak to mám dnes, stále zatížená zodpovědností, ráno vstanu jako 15, večer stojí u zrcadla pod tíhou dne 90.
Jsme prostě dvě a tak to bude dokonce dní, již s tím nebojuji 🙂
Je krásné slyšet takový příběh o vyrovnání 🙂 Myslím, že tvůj život je velkým důkazem toho starého známého rčení, že všechno zlé je pro něco dobré a krize je opravdu největší šance. A to je nesmírně inspirativní 🙂
Já tohle také nějak neřeším. Spíš si přijdu, jak z té písničky, včera mi bylo málo, dneska je mi moc 🙂 To, že bych se měla chovat nějakým přiměřeným způsobem – věkem je to spíš s nadhledem a dovolením si blbnout .-)
Je pravda, že spoustu věcí, jako je třeba to blbnutí, si člověk dovolí až postupně, protože mu začne být čím dál ukradenější, co si o něm okolí myslí. A to je velké plus 🙂
Zrovna dneska jsem si četla svoje staré články blbé dva roky zpátky a říkala si, jak jsem mohla tohle napsat :O Ale beru to jako určitý vývoj a sama na sobě vidím, že se neustále mění můj pohled na druhé, na svět, na sebe sama… Ale ve výsledku svůj věk zatím nijak moc neprožívám, uvidíme příští rok; to mi bude čtvrtstoletí.
Tyjo, tak tohle se mi spíš nestává. Občas mě tedy popadne záchvat a pročítám si starší články, ale spíš to končí tím, že se nečekaně dobře bavím 🙂 Ale je fakt, že určitý vývoj tam vidět je. Přeju ti každopádně, ať s tebou čtvrtstoletí nijak nezamává a věk dál moc neprožíváš. Není o co stát 🙂
Mentálně jsi možná babičkou, avšak tělem jsi stále v hledáčku všech stvořitelů!
Vzhledem k tomu, že vypadám mladší, než ve skutečnosti jsem, je to docela dobře možné 😀
No, pomalu se blížím k třicítce, a když vidím některé svoje vrstevníky, podle chování jsou pořád zamrzlí někde v dětství. S věkem opravdu přibývá zkušeností, ale jak ráda bych se vrátila alespoň na jeden den ke svému šestnáctiletému já, a tolik věcí bych udělala jinak. Ale nad tím se dá jen polemizovat… Ale každopádně, je nám přeci tolik, na kolik se cítíme, ne? 🙂
Taky by mě zajímalo vrátit se na čas do svého mladšího já. Ne že bych nutně dělala věci jinak (i když i pár takových by se našlo), ale zajímalo by mě, jak moc velký rozdíl by to byl 🙂 A na ty vrstevníky mám naštěstí docela kliku. Mám kolem sebe vesměs dost rozumné lidi, kteří když jsou prdlí, tak jen v tom dobrém 🙂
Já Ti nevím, ale osobně si myslím, že to vrátit jde. Alespoň osobně tu zkušenost mám – můj mentální věk se mění podle toho, jestli mám dobré nebo špatné období. Když jsem se před pěti lety potýkala s depresí, připadala jsem si utahaná, odepsaná… O desítky let starší, než kolik mi opravdu bylo. Dnes si připadám mnohem mladší než tenkrát, vlastně i mladší, než jsem. Asi v tom pomáhá i to, že mladší vypadám – už se těším, až na mě budou za rok dva na sídlišti lidi pořvávat něco v tom smyslu, že jsem si to děcko nemusela udělat hned po maturitě:-D
P.S.: Postřeh s knihami nemá chybu, pod to bych se hned podepsala!
Díky za tenhle komentář i za naději, že zpáteční cesta existuje 🙂 Uchovám si ten poznatek pro budoucno a kdo ví, třeba se tudy jednou i skutečně vydám 🙂 Mimochodem také vypadám výrazně mladší, než skutečně jsem, a ty reakce někdy opravdu stojí za to. Ještě před pár lety jsem mohla beztrestně míjet na ulici předvolební agitátory, protože jsem nevypadala ani na těch osmnáct 😀