Směje se na nás měkký kraj plný zlatého světla a velký statek dýchá historií. Tady je vejminka a tady srdce domu a tady stodola, která spadla a zarůstá v ní piáno, na které hrával Filip Topol. To když tu táta míval festivaly. Dodneška mu lidé nosí na hrob flašky piva, zrovna dneska jsem tam jednu našla. Otvírám je vždycky o panty dveří.
Sedíme naproti hrobu Jakuba Demla a Pavly Kytlicové, zády se opíráme o tasovský kostel a čteme z Hradu smrti: černé slunce, všeprostupující hniloba. Když se díváme na dvojici propletených stromů, čteme Miriam. Co mi chceš povědět, bratříčku? Viděl jsem ráj, sestřičko.
V rukou se mi chvěje malé koťátko. Je celé mokré a špinavé, jak ho někdo před průtrží mračen vyhodil doprostřed polí. Když ho zabalím do ručníku, přestane se třást zimou a začne příst tak, že se znovu celé rozechvěje.
Vnučka Josefa Floriana věší pod pamětní deskou na dědečka prádlo. Jeho hrob je ten s tím velkým dřevěným křížem, za rozcestím doprava. Ano, ještě máme nějaké knížky, co vydával. Většina knihovny je rozkradená a rozprodaná, to víte, jak taky jinak s tím vším, co přišlo. A pozdravujte Františku!
Kroupy se válí v příkopě, když sedíme v bývalé márnici. Jana Zahradníčka věznili a tenhle kumbál plný harampádí vypadá trochu jako vězeňská cela. Posílal jsem ti pozdrav po měsíci, jak oknem hleděl na mne skrze mříž.
Petrkovský zámek na nás shlíží s šibalstvím uličníka, jehož hodiny stále ukazují třetí. Po cestě zrají jeřabiny, kukuřice a jablka, jak se sluší po slavnosti Nanebevzetí. Bohuslav Reynek byl bláznem ve své vsi a zamiloval se do veršů své ženy, ještě než ji spatřil. V očích desítek koček přebývá na zámku dál.
Mám tady špatné víno ze Staré Říše, ředím ho vždycky vodou, chcete? Tátovy sbírky tady prodávají v kostelním knihkupectví a hned naproti dveřím vystavují ty nejsprostší. Knihu o Teilhardu de Chardin jsem psala jedenáct let, jednou ji tam budou taky prodávat. Statek opravuju osmým rokem, učí mě to trpělivosti. Při natírání trámů si zpívám mariánské písně. Mají v sobě něco, co spojuje.
Plány? Plány nemám. Jsem tady jen správcem a svoje dílo odevzdávám Bohu. On s ním udělá, co bude chtít. Podívejte se do kroniky na stole, už to začíná. Sama jsem zvědavá, co přijde.
Unikátní spojení ducha místa a ducha člověka.
Ano, přesně tak to bylo. A bylo to naprosto úžasné 🙂
Z celého Zahradníčka zbyl jen ten krásný, ale vyšeptalý verš o měsíci. Přitom host napsal některé snad nejlyričtější věci vůbec v našem jazyce!
Jinak jsem dost zmaten. Tohle mají být nějaké tvoje sny nebo výpisky z per stárnoucích přadlen, pamětnic Demlů a Floriánů?
Uznávám, žánr tohoto článku není z neujrčitějších 🙂 Ale ve skutečnosti jde o poměrně věcný popis mého posledního víkendu stráveného s knihami uvedených básníků, na místech, kde žili (nebo alespoň jsou pohřbeni) a ve zcela skutečné společnosti některých jejich potomků.
Hluboce nechutný člověk – nevyžádaný gigolo, ale pro jeho básně mám velikou slabost. 😀
mlaskají pederastů ústa
Venku za mříží tma je hustá
Tak já jsem se v tom textu ztratila, ale pokud je to tvůj víkend s básníky, chápu.
Moc závidím, že někdo nemá plány.
Mně říkají Plánovač. Pokud nemám plány nejméně na 5 let / stále ve mně bublá komunistická pětiletka 🙂 /, jsem víceméně mrtvá !
Ano, taky mi ta absence plánů přišla úplně fascinující! Učím se žít bez nich jen horko těžko a vůbec mi to nejde. To, s jakou lehkostí to Františka dokáže, mě naplňuje údivem a obdivem najednou 🙂
Je to zajímavý kraj toto zákoutí Vysočiny.
Já jsem si vždy připomněl na vyprávění svého kamaráda, jak Magor v době kdy měl ochranný dohled jezdil se každý den hlásit v Telči na policii na koni…
Na koni! To má ovšem styl 😀 Do Telče to odtamtud pár kilometrů je, tak to měl pěknou projížďku 😀