O maturáku aneb jak se časy nemění

Řekněme si to na rovinu: nejsem pařící typ. Nikdy jsem neprotančila noc, nemám ráda hlučné prostředí a alkohol moje tělo sabotuje – což na mejdany není právě nejlepší výbava. Nejinak tomu bylo v mých osmnácti letech, na vlastní maturitní ples jsem se tedy nijak zvlášť netěšila.

Přesto i mě na maturáku jisté aspekty lákaly. Zejména skutečnost, že miluju tanec. Osud tomu navíc chtěl, že můj dlouholetý kamarád, s nímž jsme občas chodili tančit, byl shodou okolností můj spolužák. I rozhodla jsem se užít si na celém tom podniku to, co jsem si užít mohla, a pořídila si extravagantní velkou večerní a první opravdovské taneční boty. Chtěla jsem si zatancovat ve velkém stylu.

Organizace plesu vysloveně bolela. Nekonečné dohady s druhou třídou, se kterou jsme měli opačné názory úplně na všechno, se vyhrocovaly tak absurdně, že jsme ve finální fázi úplně vážně řešili, že přišly místo stříbrných dekoračních hvězdiček zlaté – nebo obráceně, to už si nevzpomínám. Také jsme ale debatovali o tom, kdo bude tančit se kterým z našich vyučujících (případně kdo místo sebe radši pošle svého velmi podobného staršího bratra). Rozebrali jsme si své učitele podle zažitého zvyku potichu mezi sebou; oni do poslední chvíle netušili, kdo si pro ně přijde.

O tom, že právě já a můj spolužák, jedni z největších třídních šprtů, chodíme občas trochu tančit, nikdo z našich pedagogů nevěděl. Ono zcela upřímně nebylo moc o čem vědět; na rozdíl od naší hudební dráhy (já housle, on příčná flétna), která za něco stála, byla tohle totiž opravdu jen zábava, nijak zvlášť nám to nešlo, a dojem, že jsme bezmála profíci, mohl získat jen někdo, kdo tančil naposledy v tanečních a od té doby tak maximálně jednou za rok na maturáku. Tedy, jak se ukázalo, drtivá většina našich učitelů. Na moment, kdy jsme onoho večera propluli v rytmu waltzu kolem učitelského stolu, nikdy nezapomenu. Jejich klidné výrazy vystřídal šok, začali se za námi otáčet a těm, kteří nás učili, se v očích zazračila hrůza.

Když jsem vyzvala k tanci našeho francouzštináře, začal se omlouvat, ještě než jsme dorazili na parket. Zatímco naše někdejší češtinářka, postarší učitelka drobné postavy, se bála, že s ní můj temperamentní tanečník vymete celý parket, můj učitel rozehrál klasickou hru „co když ti šlápnu na nohu“. Uklidnila jsem ho konejšivými slovy, že na vině bývá zpravidla ten, jehož noha je vespod, a vyslechla si nové kolo nervózních omluv, což znělo od někoho, koho normálně nic nevyhodilo z konceptu, velmi nezvykle. Obavy se ovšem jako většina obav, které lidé mívají, ukázaly zbytečné. Když totiž tančíte s někým, kdo tančit aspoň trošku umí, bývá výsledek neobyčejně hladký, protože se nemusíte s nikým prát ani přetahovat a všechno úplně samozřejmě plyne, jak má. Náš valčík byl přesně takový.

Když rok poté maturoval bratr mého kamaráda, šli jsme oba opět na maturák a dostavili se i oba naši učitelé. I počkali jsme si, až skončí oficiální ceremonie, a došli jsme si pro ně. Tentokrát se jim v očích nezračila hrůza. Můj učitel už se neomlouval, ba dokonce zakončil slovy, že když nás viděli, tak se těšili, že si s námi zase hezky zatancují. Dost možná šlo o můj první pedagogický úspěch vůbec.

To, že na mém současném gymplu zadávání učitelů neprobíhá na tajňačku, jsem empiricky zjistila, když se jednoho dne ozvalo zaklepání na dveře našeho kabinetu, které neznělo jako bušení na vrata od chlíva. Vešel jeden z mých maturantů a zeptal se, jestli bych s ním nechtěla tancovat na maturáku. Ťuklo do mě déjà vu; můj druhý oficiální učitelský tanec, tentokrát v opačné roli. Ačkoli – bude ta role vzhledem k tomu, jak to proběhlo posledně, skutečně tak opačná? Souhlasila jsem. „Tak snad vám nepošlapu střevíčky,“ pravil s úsměvem student konverzačně a mě déjà vu plesklo přímo do čela. „Bez obav. Když někdo na někoho šlápne, tak za to může zpravidla ten šlápnutý,“ odpověděla jsem bezmála automaticky, úplně stejně konejšivým tónem jako kdysi. Jen mi tentokrát nedošlo, že je pořadí událostí opačné. Úsměv mu lehce ztuhl a do hlasu se vkradla nervozita. „To znělo… jako že tomu rozumíte.“

A tak se po mnoha letech ocitám v úplně jiné, a přesto nesmírně podobné situaci. Šprtka, která se svým manželem chodí sem tam tak trochu tančit, už dávno nemá žádné sebezáchovné instinkty ve stylu „na prázdný parket se neleze“ a téměř nikdo o tom neví. Jen už se ode mě tentokrát neočekává žádná divoká pařba, můj studentský tanečník alespoň rámcově tuší, do čeho jde, a uklidňování se stalo běžnou součástí toho, co dělám.

Tak mi držte palce, ať mi na ty střevíčky skutečně nešlápne. Jednak by to na zlatém saténu mých latinek dost možná bylo vidět, ale hlavně – na vině je zpravidla ten, jehož noha je vespod.