Když jsem kdysi naznačila, že občas zkusím něco namalovat, měla jsem představu, že jednoho dne patrně přijde dnešní článek. A tak se také stalo – ovšem trvalo to. Celá léta. Jsem totiž děsná perfekcionistka a škola mě natlačila i v umělecké oblasti do velmi výkonového nastavení. Jinými slovy: vím, že moje malba a kresba technicky není dobrá, protože techniku jsem trénovala naposledy asi tak v páté třídě a nic na tom nemění ani skutečnost, že šlo o třídu s rozšířenou výukou výtvarné výchovy. Odvahu jsem nicméně sesbírala a dnes vás lehce roztřesenou rukou zvu na exkurzi po svých výtvarných výtvorech, tedy ke stránce své osobnosti, která se téměř nikdy nedostává ke slovu.
Když už maluji nebo kreslím, činím tak čistě pro radost, a dopadá to tedy skoro vždycky abstrakcí. Příliš konkrétní malba mě rozčiluje – je tam příliš zjevně vidět, co nesedí, a navíc se úplně vytrácí opojná svoboda rozhodnutí „jdu si prostě čmárat“. Často tedy prostě jenom popadnu olejové křídy, črtnu tvar a začnu vybarvovat. Tenhle obrázek, jehož barevné schéma je pro mě, jak brzy zjistíte, typické, se inspiroval dílem J. R. R. Tolkiena. Laurelin a Telperion jsou dva kouzelné stromy Valinoru; jeden z nich září zlatě a druhý stříbrně.
Někdy sáhnu i po tužce a tehdy si dám nějakou tu práci se stínováním. Ale pozor, nic závazného, jen takové tvary. Pravda, rizikem podnikání podobně spontánní kresby je, že to nakonec může vypadat třeba jako banánové šlupky. Ale tak šlo by tomu říkat třeba i Souboj protikladů, ne?
Já a temperky. Tempery mi z „mokrých“ technik sednou jednoznačně nejlíp, protože na rozdíl od vodovek nevyžadují mít předem v hlavě rozvrhnuto, co chcete namalovat. Já mám v hlavě často třeba jen to, že půjde o nějakou lehce abstraktní krajinu, protože vlnité kopečky mě baví (ano, začíná dávat smysl, proč se mi tak líbilo na Novém Zélandu). V tomhle případě to skončilo krajinou celkem temnou.
V jiných krajích mezitím vládne jednoznačně větší příměří. Zpátky k olejovým křídám a směle do rovnějších linií. Variant na slunce je v mé tvorbě poměrně dost a nebudete tomu věřit, ale některé dokonce obsahují i červenou barvu.
S abstrakcemi, kterými se záměrně nořím do hlubinně psychologických témat, jsem začala bezmála před deseti lety. Tohle je jedna z nich. Nevím, jestli jde o surrealismus nebo o nějaký další ismus (snad s výjimkou amatérismu), ale tenhle obraz nese jméno Vnitřní démoni. Kontrast vřelého, zářivého a hladkého povrchu s tím, co se nachází pod ním, snad ani nevyžaduje další komentář.
A jakými nečekanými způsoby si krátíte večery vy?
Ty chlupatý šneci jsou zajímavý… 🙂
Vidíš, pojmenovat je takhle jim úplně bere na síle! 🙂
Vzít démonům sílu neni na škodu 🙂
Právě! To rozhodně není 🙂
Mně se líbí přístup i výsledek. No a Vnitřní démoni jsou opravdu pozoruhodní. Jako kdyby se člověk měl mít před vřelým, zářivým a hladkým povrchem přece jen trochu na pozoru :-).
Děkuji 🙂 A ani ne tak nutně na pozoru – já když potkám nějakého hodně zářivého člověka, tak se spíš ptám, jakými děsy asi prošel a co všechno musel překonat, aby skončil takový, jaký je.
Kdo si hraje, nezlobí – taky to říkám, a po večerech se bavím šitím. Z Tvé zde prezentované tvorby mě nějvíce zaujala Válka světů – to je to, co vidím na tom temperkovém obrázku. Snad Tě to neurazilo. Ať se daří.
Evka
Rozhodně neurazilo 🙂 Děkuji za komentář!
Jemňoučké a křehké, jako pírka a porcelán:) Jen ti vnitřní démoni vypadají vyloženě paraziticky, brrr!
Děkuji 🙂 Přirovnání „jako pírka a porcelán“ se mi takhle dohromady moc líbí. S tvým svolením začnu používat!
No jasne, svoleni s radosti udeleno:)
Červíci nevypadají příliš nebezpečně, spíš jen naštvaně, že je žlutočervená linka drží na uzdě…
Je ovšem otázka, jak by vypadali, kdyby tam ona uzda skutečně nebyla 🙂
Ovšem z kreslení bych měl.ns základě pětku,kdyby se dávala…Nakreslit postavu nebo koně, neřkuli krajinu byl prone hlavolam a rukolam s řešením nekonečné různým, ale vždy spatnym.
Tvoje obrázky se mi líbí, asi víš, co čeho se máš pouštět…
Děkuji 🙂 A ještěže se pětky za výtvarku nedávaly! To už by byla opravdu zvrácenost.
Vnitřní démoni mi připomínají bakterie :).
Cokoliv, co člověka baví a naplňuje, je báječné! Tedy, téměř cokoliv, takové vraždění v temných uličkách večerního města může sice naplňovat, ale… ne, radši končím, nebo se do toho zamotám ještě víc :D.
Nedávno jsem byla na kurzu malby olejem, úplně jsem se zamilovala a moc se těším, až mi přijdou barvy a budu moc patlat doma :).
Naprosto souhlasím a taky bych radši ty temné uličky nerozváděla 😀 Každopádně jestli budeš ochotná sdílet, moc rádi se všichni na blogu tvými olejomalbami pokocháme 🙂
Jó výtvarničení, to je relax. 🙂
Momentálně jsem zaseknutá v prostém vybarvování relaxačních omalovánek, ale doufám, že obraz na obřím plátně dokončím ještě před státnicemi. (Nejdřív musím poslat manžela na pivo. Nejlépe se mi maluje večer, když jsem sama. Jenže manželovi se na pivo poslední dobou moc nechce, ach jo.)
Hezky, obří plátno zní skvěle! A manžel, kterému se nechce na pivo, mě moc pobavil 😀 Kde jsou ty stereotypy, když je člověk potřebuje?
Místo nočního „vítání“ s válečkem po návratu z hospody bych ho s tím válečkem měla vyhánět ven. 🙂
Před týdnem se vypravil ven dobrovolně, ale byla jsem neocná, takže jsem místo malování… spala. To je teda pech!