O Starostech

Když se ráno vzbudím, mám pocit, jako by mě někdo praštil něčím těžkým po hlavě. Můj spánek se nejvíc ze všeho podobal cedníku a podle toho to vypadá. Moje první myšlenka je, že bych nejradši zalezla někam do nory a zůstala tam celý den. Nebo třeba čtvrtrok. Druhá myšlenka směřuje ke Starostem.

Jdu do školy, ale necítím radost. Myslím na Starosti a můj mozek spřádá desítky možných a jednotky katastrofických scénářů. Chybí mi kreativita na to, abych vymýšlela zajímavé hodiny; chybí mi energie na to, abych je připravovala. Prostě mě nic nenapadá. Během volných hodin se věnuji činnostem, které si vynucují Starosti, nebo všemu ostatnímu: dokončování a odevzdávání dizertace, přihlášce na pedagogické minimum, státnicovým tématům, odepisování na maily. Prodírám se tím jako hustým trním.

Odevzdám dizertaci, ale nemám z toho žádnou velkou radost. Vypracuji seznam literatury na státnice, ze kterého mi zbývají dočíst už jenom tři knížky, vyběhám několik dalších nutných lejster a odešlu je, čímž jsem zase o krok blíž k dokončení doktorátu, ale nevnímám to jako úspěch. Přihlásím se už do druhého pedagogického minima, protože doufám, že i když se stejně jako loni zase všechna reakreditují a nikdo neví, jak to s nimi bude, jedno by třeba mohlo začít dřív než to druhé a nemusel by z toho být průšvih. Odškrtávám ze svého seznamu jednu věc po druhé, ale necítím uspokojení. Všechno zastiňují Starosti.

Přátelé se se mnou chtějí vídat, studenti mě mají rádi, ale jako by se mě nic z toho netýkalo. „Léto bylo krásné,“ říká mi student a začne nadšeně vyprávět a ve mně se zdvíhá smutek. Taky bych chtěla za sebou mít krásné léto. Krásné léto bez Starostí. „Byli jsme v divadle,“ slyším pro změnu po chvíli a bolestně mě bodne u srdce. Já trávím večery doma a nemám ani zbla kapacity na cokoli, natož abych někde trajdala.

Starosti jsou stále se mnou a zabírají mou mentální kapacitu, jako by na pozadí běželo deset procesů naráz a nebylo možné žádný z nich vypnout. Přežívám ze dne na den a z týdne na týden, Starosti mi berou energii, jistotu, bezpečí, radost, zápal i kreativitu; někdy mám pocit, že mi berou mě samotnou. Co ze mě zbývá, když vyhasíná moje záře? Vím, že jiní lidé na mém místě zůstávají daleko víc v klidu, vždyť nakonec nejde o žádnou katastrofu. Nikdo neumírá ani nemá rakovinu – to jsem si obojí odbyla v uplynulých letech a paradoxně jsem to snášela o poznání líp.

Říjen přináší částečné zklidnění, situace se začíná po víc než dvou měsících velkého kortizolového festivalu vyjasňovat. První skutečně hmatatelná jistota nicméně přijde až během minulého týdne. Teprve tehdy se mi začíná uvolňovat mentální kapacita a plní se tím, čeho měla být plná od začátku školního roku. Zase začínám cítit skutečnou radost – a zároveň smutek nad tím, jak vypadal můj život v poslední době. Byl na jednu stranu přeplněný a na druhou velmi prázdný. Nemám za sebou krásné prázdniny, nešla jsem na houby ani do divadla, neviděla jsem skoro žádné filmy, nepřečetla skoro žádné knihy a problém mi dělalo i napsat článek na blog.

Věřím, že listopad za hlavní porcí Starostí konečně udělá tečku nebo alespoň středník. Vím, že se všechno nevyřeší naráz, protože ve výsledku jde o celé zamotané klubko, to hlavní ale snad už bude za mnou. A já se konečně zase začnu smát, tančit, psát, sršet nápady a sbírat barevné listí. Jedním slovem: žít.