Když jsem jela minulý týden na fakultu odevzdat tři fascikly svojí dizertace, nečekala jsem právě zážitky ohňostrojového typu. Slavit a radovat se mi tradičně příliš nejde a momenty, které by měly být triumfální, mě poměrně často spíš naplňují melancholií. Ta je navíc v tomhle konkrétním případě podbarvená vědomím, že mi nikdy nešlo primárně o to být paní Ph.D., ale o samotný proces bádání a objevování, u kterého ovšem vůbec není jisté, zda, kdy a jak bude pokračovat. Přesto moje zážitky z fakulty toho dne přerazily úplně všechna moje očekávání.
Potkala jsem totiž tři lidi, kteří si se mnou popovídali o něco víc, než bych čekala. První z nich byl můj vedoucí. Přiběhl do kanceláře s větrem ve vlasech a s naprostým zoufalstvím ve tváři. Já tedy vím, že je dlouhodobě přetížený, protože kdykoli jsem od něj v posledních měsících něco potřebovala, dočkala jsem se v první řadě vyčerpávajícího seznamu toho, čím vším je zahlcený a co všechno právě musí. To, čeho jsem se stala svědkem tentokrát, ovšem trhlo veškeré rekordy. O prázdninách jel na dovolenou a pak na tři týdny onemocněl. Výsledek? Přehlcení takového zrna, že být jeho manželka, tak se skoro bojím. Byl úplně mimo.
Druhým přírůstkem do sbírky se stal můj někdejší vedoucí bakalářky. Jelikož už jsme se dlouho neviděli, ptal se mě, co a jak, a samozřejmě došlo i na moje současné bádání. Poslouchal roztržitě a koukal při tom všude možně, i zkrátila jsem svoje povídání, co to šlo. Čekala jsem, že se rozloučí a taky někam poběží, takže mě o to víc překvapilo, když mi zničehonic sdělil, jak jsem byla excelentní studentka a jak skvělá byla moje bakalářka (jejíž téma si po víc než deseti letech pamatoval). Zarazila jsem se. Ano, zahřálo mě to u srdce. Ale nebylo by o něco lepší tohle studentům říkat v době, kdy to potřebují slyšet, protože si sami sebou nejsou ani trochu jistí, a kdy onu excelentní práci odvedli? Ta opravdová pecka ovšem přišla až potom. Zasnil se a s lehkým pelem smutku v očích pravil, že jsem na magistru utekla k lingvistice a že je vážně škoda, že jsem nezůstala u literárních témat nebo o tom aspoň něco nepublikovala – a že je to asi jeho chyba. Překvapeně jsem zamrkala. Co prosím? On měl někdo pocit, že jsem mu utekla a že mě ztratil? On někdo chtěl, abych někde něco publikovala, a teď se z toho kaje? A opravdu se tohle všechno dozvídám úplnou náhodou o deset let později?
Do třetice jsem potkala vedoucího katedry, na níž na fakultě učím. Ten melancholicky sice vypadá a mluví celkem vždycky, když se ovšem dozvěděl, že jsem právě odevzdala dizertaci, otevřelo to úplně všechna stavidla. Rozpovídal se o tom, jak vůbec na psaní nemá čas, protože vede katedru, do toho musí pořád někoho zkoušet, jen letos opravoval tolik a tolik těchhle velkých prací a psal tolik a tolik posudků a musel učit to a ono. A hlavně odpoledne musí jít „do skutečné práce, kde si i něco vydělá“, protože má doma tři hladové krky. Nato se zvedl a odešel, patrně buď někoho zkoušet nebo do oné skutečné práce. Kdo ví.
Ještě na bakaláři jsem pro sny o svojí budoucnosti používala slova „zůstat na fakultě“. Ta už nepoužívám poměrně dlouho, protože reálnou situaci na naší nejstarší univerzitě znám. I tak ale vědomí, že ta fakulta, kterou jsem kdysi milovala, už opravdu existuje jen v mých vzpomínkách, udeřilo silněji, než jsem čekala. Odcházela jsem otřesená. A taky s intenzivním pocitem, že ať už moje budoucnost bude vypadat jakkoli, v jednom mám jasno. Takhle nikdy skončit nechci.
Jojo…Ten vedoucí katedry na mne působil dojmem z té jeho speech, že si po práci chodí vydělávat řekněme jako instalatér k dobrovolně práci vedoucího katedry…Na škole mi také vedoucí diplomky navrhoval zůstat na škole…ale já měl dojem, že bych měl mít taxi v prumyslu…No, někdy si říkám, proč jsem raději na té škole nezůstal….Ale stalo se jinak a řekl bych, že to tak má být..
Vůbec si netroufám odhadovat, co dělá za druhou práci, a zeptat se mě nenapadlo. Ale už jsem slyšela historky o tom, že si akademik stěžoval na nízký plat a bylo mu nadřízeným doporučeno, ať jde vedle toho učit na gympl. Takže asi tak…
No, nechci rejpat, ale možná na té „skutečné práci“ opravdu něco skutečného bude.
To záleží. Pravda je bohužel taková, že lépe placené práce (jako například můj někdejší teplý flek v korporátu) bývají velmi často tzv. bullshit jobs. Často relativně prestižně znějící, relativně dobře placené a naprosto nesmyslné.
Druhýho přírůstka asi i chápu. Třeba si přál, abys zůstala u jeho oboru, ale nechtěl ti to říkat, abys později neměla pocit, že tebou nějak manipuloval. Tak nic neřekl a teď si možná vyčítá, že to přání nějak zformulovat nezkusil…
Spíš si myslím, že mu to došlo až dodatečně, když už jsem to téma změnila. Ale neměl na mě kapacitu ani jako vedoucí, takže cokoli nad to… se prostě nestalo. Jestli se to bývalo stát mohlo, to už je úplně jiná otázka.
Vlastně je to dobrý odchod – bez pocitu srdcervoucí ztráty a s předsevzetím takhle neskončit. Každý má na výběr, dokonce i lidé z katedry:)
Pravda. Vzhledem k tomu, že srdcervoucích odchodů už za sebou pár mám, je tohle docela výrazně lepší.
Akademická sféra je v těchto věcech docela specifická. Aspoň tedy ta česká…