Nejsem nijak zvlášť roztržitý člověk. Pokud nedojde k něčemu mimořádnému, věci si zpravidla nezapomínám, pozdě nechodím, v knihovně zpozdné neplatím, a pokud už něco ztratím, je to zpravidla proto, že se té náušnici uvolnilo zapínání. Přesto mě pronásleduje jedno prokletí. A pokud vím, nejen mě. Myslím, že ho dost možná budete znát i vy.
Vyjděme z pracovní hypotézy, že za běžných okolností mají lidé zhruba představu o tom, kde se přibližně nacházejí jejich věci. Já ji tedy rozhodně mám. Vím, kde najdu který předmět doličný alespoň řádově, a zpravidla mi stačí tam sáhnout a hledaná věc je na světě (někdy je to, pravda, o trochu složitější, ale většinou ne o moc). Občas se ale přihodí, že zacházím s nějakým objektem, o němž vím, že ho budu zakrátko znovu potřebovat. A tehdy to přijde; jako kletba zlého černokněžníka. „Jenom si to odložím semhle, ať to příště rychle najdu,“ zabrumlám si pro sebe, jako by někdo mávl kouzelným proutkem a zbavil mě veškeré mojí paměti. Předmět tedy na ono místo bláhově položím – a dílo zkázy je dokonáno.
Nevím, jak je to možné, ale místa, která se v jednu chvíli zdají dokonale na očích, fungují zhruba jako černé díry: něco si tam odložíte a daná věc nadobro zmizí z povrchu zemského. Nebo minimálně z povrchu vaší mysli. Když tedy zanedlouho danou věc potřebuji, přijdu tam, kde ji uchovávám normálně, a velmi překvapeně zjistím, že tam není. Nastane chvíle zmatkování, posléze nicméně kouzlo spoutávající moji paměť lehce povolí a já si vzpomenu, že jsem si přece onen předmět odložila někam, kde ho příště rychle najdu. Na to, abych věděla, kde se tohle „někde“ nachází, to sice nestačí, ovšem na zoufalé trhání vlasů nad tím, jak jsem si zase mohla myslet, že to tentokrát klapne, to stačí bohatě. Pokud jde o to příště rychle něco najít, není očividně žádné místo dost na ráně.
Jak to tedy dopadá se všemi těmi věcmi, které se propadnou do hlubin prostoru a času? Kouzlo má cosi jako poločas rozpadu, zpravidla jim tedy naštěstí není konec natrvalo (jinak už by mě to asi zruinovalo). Někdy danou věc objeví čirou náhodou manžel, jindy ji najdu se zpožděním sama; ve zcela ojedinělých případech moje zoufalé hledání přinese ovoce. Ve zcela krajních situacích se dokonce někdy ukáže, že předmět doličný po celou dobu držím v ruce. Ano, ani takhle při ruce nemusí být dost při ruce. Musíte uznat, že tady nemohou nebýt ve hře nadpřirozené síly.
Jo… a nůžky jste tady náhodou někde neviděli?
Tak to.mam také a navíc protože. pocitaci jsou hesla do práce, do mailu do blogu, do eshopu apod…vždy vymýšlím heslo, které si budu snadno pamatovst…ale chyba lávky!
O heslech mi ani nemluv! Já už jsem rezignovala a začala si je ukládat, takže až mi jednou křachne telefon nebo počítač nebo obojí, tak už se nikdy nikam nepřihlásím 😀
Nůžky mam v plechovym kyblíčku za monitorem, o těch vim.
Ale bejval bych nevěřil, že se to může stát i s věcma o dost rozměrnějšíma, než jsou nůžky…
My dneska ráno hledali tři softshellový bundy a nehledali jsme je ani přibližně tam, kde se nakonec našly. Zapomněli jsme je před měsícem u dědy v Plzni, která neni naší předsíni ani poblíž 😀
To ovšem muselo být napínavé hledání! O to napínavější, že tři bundy člověk přeci jen tak snadno nepřehlídne 😀
Nebudu ti lhát. Bylo. 🙂
Proto má úplně všechno svoje stálé místo a zásadně to nepřesouvám nikam jinam. I když vím, že to budu potřebovat třeba zítra ráno nebo klidně i hned, tak to zůstane na svém místě, odkud to zase vezmu. Nic neodkládám semhle jenom na chvilku, už úplně automaticky všechno odkládám jen na určená místa, i kdybych to chtěla zase zvednout za pět minut, a zatím to vždycky fungovalo 😀
Ten dokonalý systém se mi líbí! Doufám, že téhle vysněné mety taky jednou dosáhnu 🙂
Znam! Jednou jsem psala clanek o priznacich Alzeheimera a sebefiagnostikovala jsem se presne diky tomu. Ja jsem tedy obecne dost chaotik, takze dokud me systematicky Em nenaucil davat klice pouze na jedno misto, byly kvantove vsude a nikde zaroven. Ted uz mam a nemam nejcasteji jen mobil.
Chápu! 😀 Mobil má ovšem tu zásadní výhodu, že se dá prozvonit. To s klíčema, pokud nejsi hodně high-tech, neuděláš…
Předevčírem jsme hledali vnuččin mobil asi hodinu a půl po celém domě, dětském hřišti a kanálech v přilehlých ulicích. Ležel v koutě za volně pohozeným vysavačem, kryt navíc závěsem balkónových dveří. Zvonění si ta moula po návratu ze školy nezapnula. Prostě si chtěl hrát na schovku.
No tedy, to muselo být drama! Ovšem jak se telefon octne na takovém místě, to by mě docela zajímalo 🙂
Mě taky…
Tak to jsi přesně popsala můj věčný problém s odkládáním brýlí 😂🤣 Ale bacha – nejsem ještě tak slepá, že bych je bez brýlí nenašla, jen prostě černá díra ala neobvyklé místo a hned si přijdu slepá a lehce senilní 😂
Ještěže brýle zatím nepotřebuju! Až je jednou potřebovat budu, tak to bude nejspíš fakt peklo 😀
Od té doby, co jsem z roztržitosti uklidila peněženku při vyklízení nákupu do ledničky, nemohla ji několik hodin najít a tlak mi stoupl kamsi do stratosféry, si dávám na věci pozor. Nepočítám tedy brýle, které v době hledání mívám ve vlasech a všelijaké nabíječky, které záhadně cestují z místnosti do místnosti :D, ale když něco někde na chvíli odložím, musí to být na očích.
No tedy, peněženka v ledničce, to už je vyšší dívčí. Je mi úplně jasné, jak se to stalo, ale v tu chvíli to musel být šílený stres.
Mám dlouhý seznam věcí, které se poschovávaly nejspíš ve čtvrtém rozměru, protože pro náš třírozměrný svět přestaly existovat. Záleží jen na nich, kdy se jim uráčí v něm znovu objevit, a já jejich volbu ctím :-).
Jestli někde existuje nějaký čtvrtý prostor společný všem obdobně zmizelým věcem, pak musí být skutečně velmi plný. Možná proto se tyhle věci občas záhadně vracejí – protože už se tam prostě nevešly 🙂
Mám ráda věci na svém místě, rodina mi to trochu kazí :o) Ale průšvih nastane při nějakém větším úklidu, kdy vezmu něco do ruky a nechápu, proč to mám roky na tak „nešikovném“ místě a přesunuto na místo daleko lepší. Pak ho pochopitelně hledám na tom původním… :o)
Hezký večer, Marie Veroniko. Helena
Ano, tak tomu naprosto rozumím! Aby si člověk pomalu psal katalog, co kam přendal 🙂