Kdyby to náhodou z názvu mého blogu nebylo jasné, mám doma křeslo. Někdy slouží jako skladiště, někdy jako rozšíření oděvní skříně (komu se to nikdy nestalo, ať první hodí kamenem). Po většinu času ale dělá čest své původní funkci – a aby byl efekt dokonalý, stojí u něj nízký stoleček, na němž se prakticky nonstop nacházejí dva komínky knih. Knih, které si samozřejmě už už chystám přečíst, ze stolečku je odexpedovat tam, kam patří, a mít tam krásný volný prostor. Teď si ovšem radši ty kameny nechte bezpečně po kapsách.
Když mi onehdy přišla upomínka z fakultní knihovny, smutně jsem si povzdechla. Já samozřejmě vím, že mi na stolečku ta knížka leží. Je úhledně založená a hned vedle se nachází sešit, do kterého si z ní dělám výpisky. Jenže já jsem jako správná doktorandka přečetla jen to, co jsem potřebovala, abych publikaci mohla citovat, a dočíst to celé jsem se nedonutila. I když jsem vážně chtěla. Jenže dokopejte se k tomu, když už znáte argumentační strukturu, hlavní poselství knihy i autorův pojmový aparát. Opravdu tam může být něco dramatického navíc? A hlavně: chci obětovat minimálně celý jeden den na to, abych to zjišťovala?
A to je, prosím pěkně, pracovní záležitost, to znamená kniha, na kterou jsem si udělala čas v pracovní době. V rámci své akademické činnosti ostatně v poslední době pořád něco čtu a píšu. A pak čtu a přepisuju. A zase přepisuju. A dočítám. A zase píšu. A pak je večer a to poslední, co chci dělat, je jít si zase číst. Vždyť to jsem dělala celý den! Podle toho to pak ovšem vypadá. Kolegyně z kabinetu mi například už před delší dobou půjčila velmi atraktivní a navíc velmi štíhlou knížku. Říkala jsem si, že tu bych mohla zvládnout v dohledné době přečíst, má přece pouhých sto stránek. Jak to dopadlo, ovšem nejspíš tušíte. Na mém stolečku se tahle kráska vyjímá už několik měsíců. Stejně jako ta Duna pod ní. Ta je ovšem řádově tlustší.
A to je, prosím pěkně, půjčená literatura, u které mám aspoň pocit viny z toho, že už mi leží na stole dlouho a měla bych ji vrátit. Pak je tady ale ještě nejnižší kasta, totiž vlastní kusy. Knížka, kterou jsem dostala k Vánocům a na kterou se opravdu těším, apartně přikrytá jiným kusem, který mám rozečtený od podzimu, kdy jsem kus použila při výuce. Pod tím tlustý fascikl, který používám tak maximálně, když si něco potřebuju podložit, a úplně vespod tenoulinký svazeček, na jehož existenci pravidelně zapomínám a u kterého bych vám ani teď nebyla schopná říct, co že v něm vlastně je.
Ještě donedávna jsem sama pro sebe předstírala, že knížky se na mém stolečku nacházejí dočasně, jednoho dne je všechny přečtu a uklidím do knihovny nebo vrátím původním majitelům a bude mi tam ležet jeden, maximálně dva zcela aktuální svazky. Myslím, že je na čase přiznat barvu. K tomu prostě nedojde. A jelikož spousta věcí závisí jen na našem vnitřním nastavení, řekla bych, že měnit bychom měli to, co měnit dokážeme. Tedy si to shrňme: mám doma křeslo a u něj malý stoleček. A na něm se, přátelé, nachází krásná, stylová dekorace, která dokonale ladí k mojí osobnosti. Sestává ze dvou hromádek a je tak flexibilní, že její barvy i tvary se čas od času mění. Podle nálady, ročního období, toho, jestli jsem zrovna utírala prach, a také – a to je možná vůbec nejdůležitější – podle toho, jestli mi zrovna z fakulty přišla upomínka.
Jojo, ono se řekne knihy…ale číst…
Tak tak. Obzvlášť když jsou anglicky.
Dunu nemám. Četl jsem ji několikrát, jednou dokonce i s celym tim zástupem pokračování přímých i volných a prequelů… Ale doma ji nemám a chtěl bych.
Jenže teď když na ní nějakym omylem někde zakopnu, tak buď zjistim, že jí mezitim antikvář stihl prodat, nebo bych si ji musel brát na splátky… 😀
Ale čtení je to dobrý, tu si dej 🙂
Hezky! Tak to už se těším 🙂 Pro mě to bude premiéra – inspirovaly mě brilantní Villeneuvovy filmy. A podle tvého komentáře soudím, že nejsem sama!
To zřejmě nejsi. A Villeneuvovi se ty filmy fakt povedly, byť nějaký drobný výhrady by se našly… O:-)
V mnohém to mám podobně, jen kromě stolečku u mne funguje na stejném principu i celý velký gauč, na kterém je vrchovatě knih, které se buď ještě nedostaly na řadu, nebo už přečteny byly a marně čekají, až se pro ně uvolní místo v knihovně, které při čtení záludně obsadily jiné knihy. Nedělám si ovšem falešné iluze, že bych do konce života mohl zvládnout ten plný gauč knih přečíst, tím spíš, že některé jiné knížky to „přes gauč“ vůbec neberou, ale frontu předbíhají jinými cestami :-).
Ó ano, místa v knihovně, to je nedostatkové zboží 🙂 Gauč plný knih mě každopádně moc pobavil. Hned se stran svého stolečku cítím bezmála minimalisticky 🙂
Dekorace! No přesně! Já ty knížky hodlám dočíst, pracuju na tom, ale taky už jsem si přiznala aspoň, že to nebude nějak brzo. Poté, co si pár let buduju komínek nejdřív pod stolkem u gauče, potom na polici nad psacím stolem, potom na bývalém nočním stolku, pro který nebylo jiné využití, jsem je přesunula jako estetickou záležitost. Udělala jsem na nové komodě dva spirálové sloupky z nepřečtených knížek, které zásadně nemůžou do knihovny, dokud je nepřečtu (respektive moje pitomě vypěstovaná obsese ještě požaduje, aby odešly do knihovny, až je popíšu na blog, s výjimkou nepopsatelné Malazské knihy padlých) 😀
Tyjo, díky za inspiraci, seskládat to do spirál mě vůbec nenapadlo! To by zvedlo estetickou hodnotu mého stolečku o tři sta procent 🙂
Pri stehovani do naseho aktualniho bytu to bylo jasny: zadne dalsi prirustky do (uz probrane) knihovny vlastne nejsou mozne, pokud za ne nevylitne protikus. Uz jsem se uklidnila i s knihovnou a nabiram si jen jednu za mesic. Narozdil od deti – hledat vypujcene detske knihy je fakt detektivka, zlaty kominek na stolecku!
Já naši knihovnu jednou za čas proberu a to, co už je zřetelně mimo, pošlu dál. Stejně ale těmhle poměrně razantním zásahům navzdory setrvale rosteme, takže jestli zvládáš držet zásadu kus za kus, tak klobouk dolů!
Krásné rozuzlení! 🙂
K podobné dekoraci na stolku jsem zatím nedospěla, protože se u nás hodně práší, ale jeden takový komínek (nebo spíš komín) mám schovaný ve skříni. Jsou to tři knihy, o kterých jsem byla přesvědčená, že mi v mé knihovně nesmí chybět. Mají dohromady asi 2500 stránek a ještě jsem si k nim tak úplně nenašla cestu. Jak ale říká můj drahý, všechno chce svůj správný čas :).
2500 stránek! No ty bláho. Co je to za fascikly, smím-li se ptát?
Jsou to velké knihy příběhů a povídek Sherlocka Holmese, Hercula Poirota a Slečny Marplové. Ještě jsem ale zapomněla na Berní ruly – generální rejstříky, to jsou knihy dvě, a každá má přes tisíc stránek :D.
Moje nepřečtené knížky si už vydobyly jednu sekci na polici, kde čekají, aniž by překážely a zabíraly místo něčemu jinému, čímž se také zcela jistě budu co nevidět zaobírat. Postupem času vznikl obrácený problém – do jejich prostoru se vtírají vetřelci jako turistické božury ze setkání a výletů, samolepky, které patří do wanderbuchu a malé kalendáříky, co sbírá babička a dostává je jednou za čas, když už to stojí za řeč
Vidíš, taková věc mi přihodit nemůže, protože moc dobře vím, že podobné věci bych už nikdy nevzala do ruky, takže je rovnou nechávám těm, kdo o ně mají skutečný zájem. A když už se ke mně domů zvládnou stejně nějak propašovat, tak se tam zpravidla příliš dlouho neohřejí.
Do nedávna se mi knihy nehromadily.
Teď jo.
A bohužel musím dávat přednost těm, které jsou na diplomku nebo práce ke státnicím (pedagogika, psychologie).
K tomu samozřejmě čtu knihy dětské. Ty se aspoň dají přečíst celé najednou.
Tak jedině že bych ty svoje oblíbené historicko-romantické romány předčítal synkovi na dobrou noc. 😀
Přeju ti hodně času a chutě na čtení!
Nojo, pedagogika a psychologie, ani mi nemluv. To mě jednoho dne bude taky čekat…
Myslím, že tohle jsou bolesti všech čtenářů… Nejsi v tom sama, Marie Veroniko!
Posílám pozdravy, Helena
Je to tak 🙂 A což teprve čtenáři, co momentálně nemají moc kapacity na čtení… 😉