Musím se přiznat, že když jsem si přečetla článek od Psice o školním lyžáku, nastartovalo to ve mně vlnu vzpomínek. Ano, i já, ortodoxní nelyžař, jsem se kdysi jednoho lyžáku účastnila. Bylo mi dvanáct a po oné zkušenosti už jsem nikdy na lyže nevstoupila a během následujících šesti let na gymlu jsem se neúčastnila ani jednoho třídního výjezdu. Jediné, co jsem nesabotovala, byl školní výjezd do Francie. Protože Francie, chápete.
Zostra to začalo ještě předtím, než jsme vůbec dorazili na místo určení. Chata se totiž nacházela na vršku prudkého několikakilometrového kopce, kam naše dospělé vyvezla rolba, zatímco my jsme šplhali závějemi po svých. Abyste získali potřebný kontext: pokud mě neznáte osobně, tak v reálu působím zhruba stejně, jak byste si to tipli, když mě čtete. Tzn. jako intelektuální, fyzicky velmi křehká a drobná osůbka, které radši ten kufr vezmete, protože se prostě nemůžete dívat na to, jak se s ním tahá sama (testováno na lidech). Vyzbrojeni touto informací se můžeme společně vrátit zpátky do Krkonoš před mnoha lety.
Když jsme se konečně do chaty vydrápali, situaci to příliš nezlepšilo. Před odjezdem jsme se měli rozdělit do pokojů po třech, což se může zdát jako velký luxus. Byla to ovšem, jak se ukázalo, pouze klamavá reklama. Třílůžkové pokoje byly už z nějakého záhadného důvodu obsazené, a tak majitelé chaty prostě vzali volný šestilůžák, šoupli do něj další dvě postele, které se tam ještě vešly, a skončily jsme tam pěkně v osmi. Na pokoji jsme měly jediné maličké topení, které jsme každý den obkládaly obrovskou hromadou mokrých věcí, a takové prosté úkony jako vyjít na chodbu se záhy staly bezmála hrdinstvím.
Jelikož jsem nikdy předtím nestála na lyžích, skončila jsem v družstvu pro podlidi, co nikdy předtím nestáli na lyžích. V praxi to znamenalo zejména to, že jsme z jakýchsi záhadných důvodů nesměli používat vlek. Takže jsme sjeli kopec (což je jedna z velmi mála opravdu pozitivních vzpomínek na celý tenhle podnik) a pak ho další půlhodinu celý šlapali zase nahoru. Když jsme měli kliku, sjeli jsme ten kopec za den třeba i čtyřikrát. Pak opět následoval výstup na onen již zmiňovaný krpál s chatou, a to v lyžácích a s lyžemi na ramenou. Aspoň na nás ale tentokrát nikdo z rolby se smíchem nepokřikoval, ať přidáme.
Energii jsme doplňovali místní kuchyní, na kterou se rovněž velmi těžko zapomíná. Obzvlášť buchtičky se šodou, které byly tak tuhé, že o ně spolužačka ohnula vidličku a následně dostala sprdunk za to, že demoluje vybavení chaty, mi utkvěly. Šťastnější spolužáci movitých rodičů se radši živili sladkostmi, které si dovezli z domova, nebo sušenkami, co se daly koupit na baru.
Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Postupně onemocněla asi tak půlka celého kurzu, u mě se to začalo projevovat zhruba v polovině týdne. Nejdřív to vypadalo jako celkem normální viróza, která nemocničního veterána, jako jsem já, nemůže rozházet. Netrvalo ovšem dlouho a teplotu mi měřil sám doktor, který tam jel s námi, a kolem mojí postele stáli úplně všichni dospělí, které jsme s sebou měli. Bezradně na sebe koukali, mluvili podivně potichu a pak mi dali jakýsi prášek a zabalili mě celou do mokrého ručníku. Pamatuju si, že už tehdy v těch zvláštně vyhýbavých konverzacích padlo slovo čtyřicet; po letech pak naše někdejší tělocvikářka mezi řečí nezávazně prohodila, že mi tehdy radši vůbec neřekli, jak moc vysokou horečku jsem měla. A taky že se fakt báli.
V druhé půlce týdne už mi bylo úplně jedno, že máme na pokoji jediné maličké topení, na kterém se naše věci nemají šanci usušit, ani že čtvrté družstvo nesmí na vlek. Dokonce mi bylo putna i to, že jídlo se nedá jíst, protože jsem měla úplně jiné starosti. Dolů k autobusu, který nás vezl domů, jsem jela na rolbě. Vskutku stylové zakončení celé té štrapáce – mohla jsem si připadat jako královna. Nebo (a to bude možná o něco přesnější) skoro jako učitelka tělocviku, která jede kolektivní lyžákové trauma s chutí předat další generaci.
Ac nelyzat,mam na lyuaky podstatne lepsi vzpominky..Na gymplu jsme hrali ve volnu mezi dopolednem a odpolednem karty, prsi a takove ty polodetske,slepici, vole pani, pucka sjezdovani rovnez ve vleku se dalo zvladnout…Respektive vystup dobry, ale pak ten sesup div ne v kotrmelcoch… A bezky taky docela dobre.i kdyz bruslit na nich jsem se nikdy nenaucil…Jidlo uslo, ale voda se skoro nedala pit..
Tak karty a takové ty polodětské nebo úplně dětské hry jsme taky hráli 🙂 Lyžák bez nich by snad ani nebyl lyžák.
Tos to měla pěkný. To vypadá, jakoby tam dospělci jeli kalit a vy jste jim tam do toho nějakym svym lyžovánim házeli vidle… 😀
Zajímavá hypotéza! Těžko říct, ale to, že studenti často už pouhou svou existencí kalí pedagogům kde co, je zase dost zjevná skutečnost 🙂
To je desne! A vidim spoustu spojnic, od naseho konstitucniho typu po posledni skupinu bezpravniku:) Jen ta nemoc se mi nastesti vyhnula, spis spartanskym podminkam navzdory. U me to prolomily az bezky s Em, asi o 12 let pozdeji. Ale ani ten Pravy kletbu natrvalo neprolomil, hory mam mnohem radsi od dubna do rijna:)
Zdá se, že jsme hotová (ne)lyžařská dvojčata 🙂 (Ovšem smekám, že jsi to tehdy ustála ve zdraví.) A hory mám taky mnohem radši od dubna do října!
Se hlásim do party – ze zimních sportů jsem se naučil jen klouzat a sáňkovat 😀
Tým „hory v létě“ se nám utěšeně rozrůstá! Ovšem sáňkování, to zas můžu, to jo. A taky mě opravdu hodně bavil lední hokej (jo, překvapivě ráda hraju týmové sporty a s chutí si nadšeně zařvu, když dáme gól), ale vzhledem ke klimatickým podmínkám jsem ho bohužel hrála jen párkrát.
Tak to jsi dál, než já. Já bruslit zkoušel a musim se soustředit na to, abych se udržel na nohou, na plácání do puku nezbývá kapacita… 😀
To mě kapacita sice zbývala, zato se ukázalo, že je puk znatelně těžší, než se to zdá z televizní obrazovky, takže sice plácnu, ale příliš dramaticky ho to z rovnováhy nevychýlí 😀
To tedy měli s tebou trpělivost.
Moje Starší, nadšená lyžařka, chytla angínu hned druhý den lyžáku. Takže jsem v úterý večer, po práci, jel asi 120 km po čerstvě vysněžených silnicích do Podzimních hor, naložil dceru, požádal paní učitelky, aby mě vytlačily ze zachumeleného buzerplacu před chatou, a zase zpátky…
Vidíš – to, že by mohli povolat rodiče, aby si mě prostě a jednoduše odvezli, mě nikdy nenapadlo. To by tehdy bylo opravdu hodně naštvaných rodičů 😀
Jak to vypadá, poslední lyžařská družstva jsou pro mnoho zdejších blogerů odvěkým prokletím :-).
Zdá se, že jsme se opravdu hledali 🙂
To byl školní výlet za všechny prachy (doslova, protože jediné poživatelné jídlo v celé chatě – pochutiny na baru – měly minimálně himalájskou přirážku, brambůrky za třicet před dvaceti lety fakt normální nebyly). Rolba postupně přivážela bágly s oblečením, do kterého jsme se mohli z mokrého a propoceného oblečení převléct, nicméně otočila se během dne třikrát, naposledy už celkem pozdě večer a pak že už je to prý všechno – a část studentů stále neměla věci. Celou situaci zachraňovalo jen to, že mezitím už na nich studící oblečení stejně uschlo. Po několika dnech v chatě začal docházet toaletní papír, pravda s výjimkou učitelského pokoje, kde byly nakřečkované roličky. Spolužák slavil narozeniny a s obdrženými dary – záchodovou štětkou v jedné ruce a rolí toaleťáku v druhé – se opravdu mohl cítit jako král. Korunu tomu nasadila trapná diskotéka, kde učitelky párovaly studenty a dávali jim úkoly jako tančit a držet přitom mezi sebou balónek, který nesmí prasknout ani spadnout a nebo říkat, jak by měla vypadat socha lásky, kterou předváděli dva jiní nebožáci. Když mě pár dnů před odjezdem konečně sejmula horečka, bylo to vlastně vysvobození. Těch pár kiláků k autobusu jsem ale stejně musela po svých.
Nojo, vidíš, na ty narozeninové dárky už jsem úplně zapomněla! To bylo vskutku památné 😀 Každopádně to, že jsem minula onu diskotéku, jsem i docela ráda. Byť teda zle mi bylo strašně, tak to mělo aspoň nějaká pozitiva.
Tak to je fakt horor. Brrr!
Zdravím a loučím se! Helena
Tak tak. Ještěže už je to jen minulost!
To skoro vypadá, jako byste byli na Kolínské boudě, kam obě mé děti také v různých letopočtech nasraně šlapali. Teda s tím rozdílem, že pedagogové školy s respektujícím přístupem šlapali s nima.
Pro Horsta jsem si jela předposlední den, když se utěšeně naučil na lyžích udržet a sklouznout, jenže ho poslední odpoledne zradily ochablé svaly a praskla mu lýtková kost zřejmě prudce naražená o jazyk lyžařské boty. I když…pro Horsta, spíš jsem byla odeslána do trutnovské nemocnice, kam ho deponovali, a strávila jsem tam s ním další dva dny, načež nás čekal celorodinný transport sanitkou do místa bydliště, protože do osobáku se nám se sádrou po zadek fakt nevešel. Zvlášť ne se zlomenou nohou ve vyvýšené poloze. Jaký div, že na lyže se od té doby nepostavil.
A Trudi si sice nic nezlomila, ale z družstva pro podlidi se na rozdíl od zdatnějších spolužáků nevyšvihla do privilegované kasty používající vlek, takže lyžák strávila na procházkách s asistentkou a na pokoji s knihou a mobilem. V podvečer měla úsporné individuální lekce. Aspoň jsme ušetřili za skipas a na lyžák na rozdíl od Horsta stále chce jet i příští rok. Takže asi budu muset začít posilovat, abych ji před sezónou stihla trochu lyžařsky nabrífovat…
Bouda to sice byla (jakože opravdu i názvem), ale Kolínská tedy ne. Možná sousedi 🙂 Každopádně ty příběhy znějí dost hrozně. Zvlášť ta sádra po zadek… s takovou bych taky už na lyžák nikdy nechtěla. Oproti tomu jsou úsporné večerní lekce a kniha úplná procházka růžovou zahradou! Tak snad další lyžák bude lepší zážitek než oba předchozí.
A na zimní Šumavu se školou jsem je oba vezla závějemi a tmou s dvanáctihodinovým zpožděním, protože jsem ráno v den odjezdu zjistila, že má Trudi hlavu plnou vší velikosti dobře živených švábů, takže jsem jí celý den z vlasů kromě mrtvol dospělců vyčesávala hnidy (opravdu celý den až do večera). Konec nechutné vsuvky.
Celý den! No panejo. To musel být silný zážitek úplně pro všechny zúčastněné.
Ó ano, lyžařský výcvik! Nezapomenutelné vzpomínky završené závěrečným běžkařským závodem, který jsem na plné čáře prohrála, ale i tak jsem byla oceněná za nejvíce ujetých kilometrů. To si totiž tak jedu po cestě, říkám si, jak jsem dobrá, že za mnou nikdo není a nikdo mě nedohání, vyjedu na vrchol, kde cesta končí, a nevěřícně koukám z výšky na zasněžené Krkonoše. Tady je asi něco špatně, říkám si, tak se otočím a na půl cesty potkávám člena pátrací skupiny, která za mnou byla vyslaná. Můj orientační smysl byl totiž už v té době orientační nesmysl :). A mezi podlidi jsem patřila nejen já, ale i obě moje děti, i když to jedno se vyšvihlo. Nikdy ale nezapomenu, jak mi u toho druhého volali z lyžáku, jestli mi bude moc vadit, když zůstane na chatě, protože by celodenní běžkařský výlet fakt nezvládl :D.
Zdá se, že korelace nejhorších lyžařských družstev s blogováním začíná být statisticky skutečně významná 🙂 Jménem celé naší blogerské komunity gratuluji synovi k překonání prokletí podlidí!
Děkuji! 😀
Jejda, to ti ten lyžák skončil hrozně. 🙁 Aspoň se svezla na té rolbě, no.
Já jsem byla na lyžáku dvakrát, v sedmé třídě a pak hned rok na to v prváku na gymplu. Prvního lyžáku jsem se zúčastnila jen na půl, hned první večer jsem měla horečku (ale ne tak vysokou, jako ty), takže jsem akci zahájila nuceným odpočinkem, a domů jsem odjížděla o den dříve kvůli soutěže s orchestrem. Lyžovat jsem se samozřejmě nenaučila, za to jsem si kvalitně pobrečela na sjezdovce v objetí tělocvikáře. 😀
Byl to velký zájezd, kromě sedmáků, kteří to měli „povinně“, mohli jet zájemci celého druhého stupně. Bohužel hodně z nich odjelo v průběhu domů, každý den někdo onemocněl nebo si způsobil úraz, měli jsme i podezření na slepé střevo.
Druhý lyžák byl lepší, vlastně parádní, jakž takž jsem se naučila jezdit, se spoluážky jsem si to, světe div se, užila, ale do lyžování jsem se nezamilovala. O dva roky později jsme měli jet zase, lyže mě však nelákaly a kolektiv už taky ne, takže jsem chodila do školy a utírala prach pod chemikáliemi v nepoužívané laboratoři.
Snad ten váš letošní dopadl dobře.