Nevím, jestli někoho takového osobně znáte, ale je dost možné, že ano. Na téhle planetě totiž existuje celý druh lidí, kteří se vždycky, když je potkáte, usmívají. Zeptejte se jich, jak se mají, a oni odvětí, že dobře. A pokud si s nimi začnete povídat, sypou ze sebe akorát tak vtipné historky. Lidé, co se zdají za všech okolností naprosto v pohodě.
Takoví lidé zpravidla vyvolávají dva druhy reakcí. Ostatní si je buď začnou protivit, protože jsou to nehorázní šťastlivci, a to je prostě nespravedlnost. Anebo je začnou naopak náruživě vyhledávat, protože podle všeho se s málokým tráví čas líp než s osobou, které si můžete vždycky vylít srdce, ale která na vás nebude hrnout svoje vlastní problémy. Pohodoví lidé se tak stávají univerzálními vrbami a oporou do nepohody pro každého. Vždycky mají po ruce úsměv, pochopení a neotřesitelnou stabilitu vlastní duševní rovnováhy. Co víc si přát?
Jenže on je tady jeden háček; vlastně možná i docela objemný hák. Jak o něm vím? Protože jsem zástupce výše zmíněné skupiny tak ukázkový, že mi lidé na potkání říkají, jak se pořád směju, jsem jako sluníčko nebo že jsem neustále těžce v pohodě (konec citátu). A kde že je ten háček? Inu, jednoduše to není pravda.
Lidé, kteří jsou pořád v pohodě, se totiž akorát zpravidla naučili, že na jejich potřebách nezáleží a měli by tady být především pro všechny ostatní. Vždyť problémy ostatních jsou mnohem závažnější! A zatěžovat druhé těmi svými, to přece nemůžu. Tenhle myšlenkový pochod je obzvlášť smutný: nechceme svoje okolí zatěžovat. Jednak protože si myslíme, že je nezajímáme, a jednak protože moc dobře víme, jaké to je, sloužit jako opora a posluchač všem okolo. Vypadáme sice v pohodě a rozloučíme se s vámi nejspíš s úsměvem, už ale nevidíte, co se stane potom: v slzách se totiž zhroutíme až spořádaně doma. A možná se při tom budeme i trochu divit, co blbneme. Vždyť nám se přece nic neděje!
Když mě nedávno zahrnuly v jeden den zprávy od pěti různých lidí a telefonáty od lidí tří (maily nepočítaje), bylo už od určité chvíle celkem jedno, o co šlo a jak moc banální ten rozhovor byl. Večer toho dne jsem měla velmi akutní pocit, že pokud mi zavolá nebo napíše ještě někdo, nejspíš na místě umřu. S lítostí musím konstatovat, že to zjevně muselo dojít až takhle daleko. Dokonce několikrát. Jinak bych se nejspíš pořád chovala tak, jako by na mně v situaci, kdy ostatní mají problém, něco potřebují nebo chtějí, nezáleželo a mám povinnost být neustále k dispozici. Teď už ale nechci. A nejen nechci – nemůžu. Protože zdraví mám jenom jedno, to fyzické i to duševní. A i když vám to dost možná otevřeně neřeknu, tak prostě nejsem pořád v pohodě.
To mo pripomnelo ten vtip od Tencina..Dedecku, vy se stale usmivate…Nejsze blazen?….Ale jak rekl ten rabin, vsecjno je jinak..
Vtip jsem neznala a moc mě pobavil! 😀
Slyšel jsem onehdá mluvit takovýho jednoho chlapa na podobný téma…
„Když se někoho zeptáte, jak se má a on mávne rukou, že je v pohodě, pravděpodobně ho tíží mraky problémů, o kterých nemá s kym mluvit. Bojuje s démonama, o jakých se vám nezdálo… Vim, o čem mluvim, protože jsem taky v pohodě.“
Člověk si asi nesmí pouštět cizí problémy k tělu. Ono takový to „mam svejch starostí dost“ by tomu vlastně mohlo docela pomoct.
No a pak se mužeš dál culit. 😉
To je ale moc přesný! A to s těmi starostmi by rozhodně pomoct mohlo. Chyba konec konců není zpravidla v lidech okolo, ale ve špatně nastavených hranicích.
No přesně, hranice. Člověk může vyslechnout a snažit se o nějakou morální podporu, ale nesmí se tim sám nechat ničit. To by tim životem daleko nedošel. Nebo aspoň ne se zdravou myslí…
A pak mi teda ještě napadá, že člověk snese kdeco, ale ne od kdekoho.
Většina lidí, troufnu si tvrdit, že drtivá, tě od určitý úrovně, případně doby trvání těch splínů a srdcebolů, který ti sypou do uší, začne právě takhle ničit.
Ale asi každej máme někde v životě schovanýho velmi speciálního jedince, pro kterýho bychom udělali TAKOVÝ věci, že prostý vyslechnutí a konejšivý objetí kolem ramen je banalita, která nestojí za řeč.
…a tu bolest naopak působí fakt, že mu třeba pomoct nemůžem…
Pravda pravdoucí! Někteří lidé mají prostě takový VIP lístek 🙂 A taky záleží, jak moc je daný vztah vzájemný a vyrovnaný. Když je komunikace s daným člověkem dlouhodobě jednostranná a akorát to na mě hrne a buď skoro nevrací anebo vrací tak málo, že se to limitně blíží nule, je to úplně jiné než vyrovnaný vztah s někým, kdo má akorát zrovna akutní krizi.
To je zvláštní. Zajímavé téma. Taky jsem v pohodě a samý úsměv, a taky na mě někteří přenášejí své bolesti. Jenže nejspíš mám někde něco špatně, protože s nimi sice souzním, snažím se je pochopit, mluvit s nimi o jejich problémech, ale nic to se mnou nedělá, netrápím se kvůli tomu, nikde žádní démoni. Ty jejich se na mě nepřenášejí, někde je nějaký blok. Asi jsem bezcitný – třeba celý národ truchlil po střelbě na fakultě, a já nic -, a přitom mě dojme až k slzám kdejaká blbost. Hm, každý jsme nějaký…
A je to spíš blok, nebo zdravě nastavené hranice? 🙂 Mám dojem, že je to spíš to druhé – a před tím jedině klobouk dolů!
Tak ono ne nadarmo se říká (budu jen lehce parafrázovat), že být veselý je jediný důstojný způsob, jak být smutný. Taky se snažím vždy usmívat a být vstřícný, vlídný a optimistický a musím připustit, že to možná občas někoho štve. Je taky pravda, že občas vypadnu z tradiční optimistické role a očití svědci jsou z toho pak zaskočení, protože si mě takového možná vůbec neuměli představit. Ale nikdy jsem neměl pocit, že je něco takového ke zhroucení, asi si dokážu v takových situacích udržet určitý minimální nutný odstup, byť čím bližších lidí se věc týká, tím hůř se takový odstup udržuje.
Ó, ano, vypadnutí z role druhé někdy naprosto šokuje. Jak dobře to znám! A ten minimální nutný odstup se mi líbí. Na zhroucení to sice bývá jen výjimečně (byť v posledním roce se kolem mě dějí takové věci, že se ta výjimečně začala scházet častěji, než by mi bylo milé), ale i tak. Je nutný z nějakého důvodu 🙂
Priklanim se k tem hranicim – driv nebo pozdeji si clovek stejne musi vykolikovat prostor jen sam pro sebe, protoze je to jinak fakt na uplne vyhoreni. A idealne pak v teto ohradce nemit pocit, ze si to snad ani nezaslouzi, ze je moc velka, nebo ze je v ni moc dlouho:)
Díky za ta slova. Dodám jediné: ámen! 🙂 Jo a taky že jsem ráda, že jste podle všeho v pořádku doletěli domů 🙂
Tohle je cesta do pekel. Znám to moc dobře, obzvláště kombinace vždy usměvavé vrby s tím, když si vrba myslí, že musí každému vyhovět. Nemusí. Stačilo se naučit říkat ne, i když to zpočátku bylo hodně těžké. Trvalo mi čtyřicet let, než jsem k tomu dospěla, takže ty máš proti mě relativně náskok. Držím pěsti, ať z toho vyvázneš v pohodě!
Děkuju 🙂 Uvidíme, jak se mi s tím náskokem podaří naložit 🙂
Původně jsem chtěl začít psát „Snažím se na jiné usmívat…“, ale pak mi došlo, že to vůbec není pravda. Nesnažím se vůbec a někdy si zahanbeně uvědomím, že se na mne někdo usmívá a já se tvářím přinejlepším „normálně“. A když se usmívám, jde mi to samo! Takže sám o sobě mám představu (možná mylnou), že jsem navenek pozitivní osoba. Ale ne zas tolik, aby na mě někdo kladl své problémy. Tak mám asi kliku…
Představa o tom, jak člověk na druhé působí, může být občas legračně mimo (mám v tomhle ohledu docela historii). Ještěže tady ti druzí jsou, aby ji trochu zregulovali 🙂
Život ide raz dole, raz hore.
No tak to každopádně 🙂
Je to asi o míře a o tom, koho máme zrovna proti sobě.
Asi taky nejčastěji odpovídám, že se mám dobře, lidi se mi dost svěřují, ale mám pár těch, kterým mohu říct všechno…
Hezký večer, Marie Veroniko. Helena
…a takoví jsou úplně ze všech nejdůležitější 🙂