O kouzelné moci kina

Jsem velký frankofil a každoročně navštěvuji Festival francouzského filmu. Vím o tom, že moje slabost pro francouzštinu občas poněkud zatmívá moji soudnost, a jsem tak ochotná francouzským filmům prominout leccos jen proto, že jsou francouzské. I ten nejblbější dialog přece zní v půvabné francouzštině tak kouzelně! Letos se mi ale na festivalu přihodilo něco, co nikdy předtím. Můj zážitek z filmu, už tak zdeformovaný svou francouzskou festivalovostí, zcela proměnilo kino.

V kině Lucerna jsem byla poprvé a bylo velmi hezké – interiér z 19. století se v kině přeci jen nevídá tak často. Co ale bylo nejdůležitější – to kino bylo úplně narvané. Film, na který se všichni tak těšili, se jmenoval Zbrusu Nový zákon a byl to film námětem ztřeštěný, absurdní, prdlý a vůbec po všech stránkách dobré zábavě vyhovující. („Bůh existuje. Žije v Bruselu.“) Navíc to byla předpremiéra. A ještě v původním znění. Nešlo na to nejít.

Již v prvních minutách filmu jsem zjistila, že pán vedle mě nejspíš bude vskutku veselá kopa, a to navíc nadaná značným hlasovým potenciálem (Národní divadlo by ho mělo při příštím konkurzu na hlavní roli nějaké komediální opery určitě oslovit). A tento pán se při každém náznaku vtipnosti, a že jich v prvních minutách filmu bylo, strašlivě smál. Možná by lépe seděl popis, že vydával neobyčejně zvučné a hlasité citoslovce smíchu, ale každopádně se smál s dokonalou upřímností a srdečností člověka, který se výborně baví. Smál se tolik, tak hlasitě, tak zněle a tak upřímně, že tím musel nakazit dobrých pět řad kolem sebe a snad i celé kino, protože i to se hojně a nahlas smálo.

A tak jsem se smála též. Smála jsem se vtipům, nad kterými bych za normálních okolností jen mávla rukou, či dokonce pohoršeně pozvedla obočí. Smála jsem se i jen náznakům vtipů, kterých bych si třeba sama vůbec nevšimla. A smála jsem se nahlas dokonce i tehdy, když se ostatní nesmáli, ba i když pán vedle mě mlčel, protože program „smát se nahlas“ už byl nastaven. Bavila jsem se výborně.

A tak se stalo, že se mi francouzský film Zbrusu Nový zákon náramně líbil. A také to, že nejsem schopná říct, jestli by se mi líbil podruhé. Ani jestli je opravdu tak dobrý. A už vůbec ne, jestli se na něj má někdo dívat na počítači, v osamělosti své komůrky.

Každopádně jestli najdete nějakého pána, který se bude ohromně smát, tak ho seberte a jděte na to do kina s ním. Protože tehdy to zcela určitě bude vynikající.