Řekla bych, že za ten rok, co působím v učitelské roli, už se ze mě opravdu stala učitelka. Prošla jsem si iniciačními rituály, jako jsou nehody při tisku čtvrtletek, nefungující projektor, nadávání na množství odpadlých hodin nebo hledání studentů, kteří nejsou tam, kde být měli. Od letoška jsem navíc ke třídě teď už bezmála mladých dospělých, kterou jsem měla loni, vyfasovala kvartány (v přepočtu na základku jde o deváťáky) a to je patrně vůbec největší iniciační rituál ze všech. Abyste pochopili: zatímco moje starší třída se mezi mými kolegy těší značné oblibě, mají moji kvartáni reputaci dramaticky odlišnou. V jejich případě se nemluví o tom, jak je ten či onen student brilantní a skvělý, ale spíš o tom, čí rodiče zase museli přijít do školy a kdo dostal poznámku nebo důtku tentokrát. Učím tak vpravdě nesourodou kombinaci: školní miláčky a notorické průšviháře. S těmi prvními to sice jde snáz, ovšem co se množství bizarních historek typu „to nevymyslíš“ týče, mají navrch jednoznačně ti druzí. Pojďte se jimi pobavit se mnou!
Když přijdu do třídy, je hned pod první lavicí obrovská louže. „Kde se tady vzala ta potopa?“ ptám se. Jeden z chlapců (pro představu: těch je v mojí patnáctičlenné skupině deset) s přesvědčivostí protřelého státníka odvětí: „To radši vůbec nechcete vědět!“
Zrovna když si v hodině potřebuju psát poznámky, zapomenu si v kabinetu tužku. „Nepůjčil byste mi někdo tužku?“ zeptám se. Tři studentky se okamžitě vrhnou k penálu a následně se zcela regulérně poperou o to, která z nich mi svoji tužku půjčí.
Když studenti přednášejí projev před třídou, mají mluvit o někom, kdo je pro ně důležitý. Dojde na klasiku: nějaké ty celebrity, pár příbuzných, přátel a sourozenců, dva zrecyklované referáty z dějepisu (aneb i v 21. století se na tohle téma dá dočkat Brežněva), párkrát dokonce zcela neironická chvála rodičů. Jedna ze studentek to ovšem pojme ve velkém stylu a na ukázku si přivede spolužáka, o kterém její projev pojednává (ten má v té době volnou hodinu). Toho, že je ve třídě „cizí žák“, si všimnu asi až po pěti minutách a vyvolá to bujaré veselí. Řečeného studenta, který se s námi následně zúčastní celé hodiny, už jsem od nás od té doby vyháněla hned několikrát.
Jeden ze studentů, kteří vyrušují úplně nejvíc, dokončí cvičení v učebnici dřív než ostatní, a tak si vytáhne klubíčko a začne háčkovat – a když to vyvolá rozruch, okomentuje to slovy, že háčkování školní řád nezakazuje.
Vyprávím o Austrálii a ukazuju fotky. Na jedné z nich je strom, což se na první dobrou nemusí jevit jako nijak zvlášť kontroverzní skutečnost, moji temperamentní chlapci ale dovedou udělat drama z čehokoli. „To jsou mangrovy?“ ptá se iniciativně jeden. „Ne, tyjo, mangrovy přece rostou ve vodě!“ odvětí okamžitě druhý a svým tónem dává jasně najevo, co si o takové nevědomosti myslí. Hádanici, která se následně strhne, zakončí až argument nejvyššího kalibru: „Ale moje mangrovy v Minecraftu vypadají takhle!“
Třídní debata na téma „AI a politika“. Nechám studenty, aby se rozskupinkovali na totalitární a demokratické režimy a diskutovali o tom, co budou s umělou inteligencí dělat, jak ji budou regulovat, jak ohrožuje jejich zřízení a jak ho naopak může podpořit. Totalitární strana má obrovský úspěch. Řeší se, kdo je komouš a kdo nácek, parodují se Hitlerovy projevy, zpívá se Kaťuša a hlavní mluvčí si ke svému závěrečnému projevu vyleze na židli. A těch emocí! Křičelo se a hrozilo, dokonce i ten jemný chlapec, který skoro nikdy nevyrušuje a ve svých čtrnácti nosí téměř výhradně košile, celý zrudl a volal něco o nepřátelích. Nu, pantofle nakonec lítat nezačaly, ale upřímně – nechybělo mnoho!
Student dojídá svačinu a rozhodne se, že nic nepřijde nazmar. A jelikož už mu v té chvíli (čti: po zvonění) zbývají jenom drobečky v sáčku, začne je vyjídat tak, že si ten sáček nasadí na hlavu.
Mohla bych pokračovat ještě hodnou chvíli. Byla jsem svědkem vystřihování kloboučku z respirátoru, hacknutí školního projektoru telefonem, trhání čtvrtletky i zapalování propisky (fakt). Moji kvartáni se štěkají, předvádějí, překřikují, házejí věcmi, dělají hovadiny, a když se pokoušejí regulovat navzájem (zpravidla křikem „Ticho!!!“ a boucháním do lavic), jdeme od decibelů snad až k belům. Ale když se to povede, jsou schopni takového vzepětí aktivity, zápalu a kreativity, že z toho pořád ještě zůstávám štajf. Zákon zachování energie zkrátka platí. A ať už ten gejzír bude zrovna směřovat do výukových aktivit nebo do pubertálních potrhlostí, jedno je jisté. Bude to prostě nezapomenutelné.
To mi strašně moc připomnělo naši třídu na střední. A to po celou její existenci, takže nejspíš budeš mít ještě roky veselo 😀
To se tedy mám na co těšit! 😀 Ale my jsme taky bývali přesně takoví. Na to je dobré nezapomínat 🙂
No nam matikar na stredni rikal, ze v dobe studii na gymplu i za Prvni republiky si nedovolovali tolik co my ( i kdyz – dofaval – tam (minen film Skola zaklad zivota) – si dovolovali dost..). Ovsem tohle je zase jed
jeste jiny level a studentky perouci se o to, ktera pujci tuzku ucitelce…..
Myslím, že v tomhle se standardy skutečně dost rozvolnily – a konkrétně moje standardy jsou určitě ještě znatelně volnější, než je běžné. Někdy je to náročné udržet v nějakých konstruktivních mezích, ale stojí mi to za to. Radši budu mít rozjívené puberťáky, kteří budou diskutovat jako o život, než zakřiknuté teenagery, co se nakonec budou bát otevřít pusu. A jestli se během toho poperou o to, kdo mi půjčí tužku… „ty podáváš pero, já podávám tabulky“ 🙂
To je super! Úplně vidím ten chumel studentek v zápasnickém chvatu, na zemi louže neznámého původu, vzadu někomu hoří propiska a někdo z nich v zenovém klidu háčkuje dečku na lavici. V takový třídě jsem vždycky chtěla být. A když o tom tak přemýšlím, vlastně se mi to povedlo až teď v dospělosti v našem improvizačním spolku:))
No teda, když se to takhle shrne, je ten dojem skutečně mocný 😀 A tvoje improvizační skupina zní neodolatelně. Kdybyste někdy potřebovali inspiraci, ochotně poskytnu 😉
Tercie a kvarta byly – pokud si ještě vzpomínám – opravdu specifický žánr. Ale pořádná energie tomu, myslím, nechybí nikdy :-).
To tedy skutečně ne! 🙂 Občas v téhle třídě vzpomínám na tvou historku o hospitaci a charismatu musím se usmívat. Myslím, že tady by to vypadalo docela podobně 🙂
Marie Veroniko, jsi v souvislosti se vcerejsi tragedii v poradku?
Ano, jsem! Děkuju za optání a za starost. Nedotklo se to osobně ani mě, ani nikoho, koho znám.
Díky! Právě jsem se smála tak, že manžel stopnul film, na který se díval (jo, jsme vzhůru od šesti :D), a já mu musela přečíst o klubíčku a háčkování, které mě úplně rozsekalo! Miluju tyhle historky, sama mám rozepsaný podobný článek, jen z prostředí domova pro seniory, ale trvá to, senioři nejsou tak akční, jako děti :D.
Jsem moc ráda, že tě článek rozesmál – to byl přesně jeho účel! A už teď se těším na ten tvůj 🙂 Jsem si jistá, že bude famózní!
Ó, jak lahodné rozpustilosti. Mě až místy mrzí, že mí studentové, totiž vysokoškolští, jsou takoví vcelku mírní (inu, prváci).
Občas mi chybí všecka ta načernění obličeje tuhou, rádoby nenápadné (ale zato opravdové) pospávání pod lavicemi, banánové slupky nečekaně odlepující se z původních pozic na stropu a plácavě dopadající na nebohé oběti níže, na pyramidální stavby ze židlí na lavicích (takřka plečnikovského charakteru), nebo na zmuchlané diktáty letící vstříc přísné učitelce či souložení v tělocvičných sprchách…
Ale skákat z okna by už učitelé nemuseli… :o.
Naprosto chápu! 🙂 Ona je celkově emocionální intenzita univerzitního učení o poznání menší. Pravda, člověk si tam může vyšlápnout do úplně jiných intelektuálních dálav, ale odlepující se banánové slupky… jsou prostě odlepující se banánové slupky 🙂
Tak to jsem se pobavila😂, ale jestli chceš vyzkoušet další level, zkus základku se třídou 33 kusů.
Ono totiž učit bezproblémové studenty je pohoda až nuda….žadný adrenalín,
Známá má skvělé zážiky…a je velkem v pohodě, kompenzuje si to fitboxem😂😂
Jsem ráda, že tě článek pobavil 🙂 Neřekla bych, že učit bezproblémové studenty je nuda (kupříkladu vždycky, když jsem ve třídě brečela smíchy, to bylo s těmi staršími), ale takovéhle zážitky z toho tedy nejsou 🙂 Upřímně řečeno se ale o ty takzvaně bezproblémové občas bojím víc než o ty bouřliváky, co zapalují propisky. Ono se pod tím zkroceným povrchem leckdy nachází skutečně mnohé.
Ne nadarmo se říká, že správný učitel projeví své kvality teprve v takové třídě. To není jako vzdělávat někoho, kdo hltá každé tvé slovo…
Přeji pevné nervy a hodně zdaru. Helena
Ono ani u těch tišších to není s tím hltáním každého slova tak horké a i tam je dost zřetelně vidět, co se daří a co ne – ale když se tolik nedaří, rozhodně to není tak kontraproduktivní 🙂