Nedávno jsem viděla film, který bych určitě neoznačila za krásný ani úchvatný, zato bych o něm byla schopná prohlásit, že by ho měli každý den dávat všechny televizní stanice v prime timu. Je to film mrazivě, strašlivě a děsivě pravdivý.
Náš vůdce, v originále Die Welle („Vlna“), se odehrává na německé střední škole. Začíná tam právě projektový týden, v jehož rámci se jednotliví vyučující mají za úkol zhostit jednotlivých témat a ta se studenty zpracovat jako nějaký projekt. Učiteli Reineru Wengerovi je přiděleno téma autokracie, z něhož není příliš nadšen. Jeho studenti také nejsou nijak zvlášť zapálení, vždyť to je dávno překonané téma, už jsme se přece poučili, dnes už by se to nemohlo stát. Wenger se však rozhodne autokracii pojmout zajímavě. Z projektového týdne udělá experiment, ve kterém chce vytvořit ze své skupiny studentů malou diktaturu, jíž bude vůdcem.
Experiment začíná nenápadně – studenti si musejí stoupnout, když chtějí promluvit, musejí sedět rovně a oslovovat učitele předepsaným způsobem. Lavina ovšem také začíná zvolna. Postupně se stanou z ostatních projektových skupin nepřátelé, Vlna (tak se Wengerova skupina pojmenuje) má uniformu v podobě bílé košile, pozdrav a logo. Ti, kdo nesouhlasí, odcházejí, protože jako odlišní nemají ve Vlně žádnou šanci, všichni jsou proti nim. Logo je brzy nasprejované po ulicích celého města a bílá košile vstupuje ve známost. V rámci Vlny vznikají přátelství a nové vztahy, staré vztahy se naopak rozbíjejí. Členové získávají identitu, pomáhají si, pořádají akce, kam neuniformovaní více méně nesmějí, a mají najednou pro co žít, do čeho vložit svou iniciativu a kreativitu. Zvláště ti, kteří mají problémy s rodinou a s vlastní identitou, náhle získávají smysl života, přátele, uznání a pevné, smysluplné místo ve světě. Vlna začíná žít vlastním životem.
Experiment se však brzy vymkne z rukou. Během jediného týdne učitel vytvoří vpravdě fašistickou skupinu, která šikanuje všechny kolem a ani to nedovede nahlédnout (tak už to s fašistickými skupinami bývá – že bojují za „dobrou věc“). Při scéně, kdy Wenger vejde do třídy a všichni se jako bílá masa jednolitě zvednou a udělají předepsaný pozdrav, doslova mrazí v zádech. Odezvy studentů jsou naprosto pozitivní. Nikdy tolik nedrželi při sobě.
Na konci týdne Wenger odhaluje, že to celé byla jen šaráda. Otevírá jim oči a ukazuje, že se z nich stali fašisti a že by byli schopni zvěrstev jenom proto, že by jim to přikázal, protože jim dal jistotu v nejistém světě. Experiment však zašel příliš daleko a ti nejzoufalejší se již nedokáží vrátit.
Náš vůdce odhaluje fašistu v každém z nás. Ukazuje, že jsme se ani v nejmenším nepoučili, že hrozba diktatury je stále stejně živá, že skočíme na lep každému, kdo nám nabídne jistotu, pevný řád a místo ve světě, kdo nám řekne, jak se to všechno má, kdo je hodný a kdo zlý, kdo náš a kdo cizí. Jakmile se to stane, není místo pro ty, kdo nesouhlasí. Ve jménu bílé košile smeteme všechny. Jako vlna.
Sama jsem "Die Welle" viděla těsně po 'vydání'. Chápala jsem učitelovu myšlenku jakožto skvělý nápad, který se zvrtl v něco obludného. Skvělý nápad na oživení hodin, ukázání teorie v praxi, skvělý nápad jak studentům ukázat "oživlou historii" (a jak se ke konci filmu ukázalo, taktéž hrozivou možnou budoucnost)…
Shodou okolností jsem onen film viděla se skupinkou filosofů a již při prvních závěrečných titulcích se začalo vášnivě diskutovat a diskutovalo se celkově asi 2 hodiny v kuse. Díky tomu filmu jsem mohla do detailu poznat úžasné lidi…
Jaj… je mi lítoo… článek přeskakuji a jdu si to pustit. Stažené je to již asi 3 roky…
Připomíná mi to i film Experiment. Skupinka lidi se zúčastnila pokusu, který spočíval v tom, že se rozdelili na dozorce a vězně. Jednalo se o vzdelane lidi, ktere natolik pohltila jejich role, ze se nebranili ani šikaně a terorizování. Viděla jsem to před 4 lety, tak se pro přesnější informace mrkni na net 🙂
[1]: Ono mi připadá, že fašismus jako celek může původně být něco dobrého, co se "jenom" velmi ošklivě zvrtne. Minimálně v hlavách studentů/řadových vyznavačů. Manipulátoři nahoře asi za dobrou myšlenku nebojují. Každopádně je fajn, že jsi to viděla v tak dobré společnosti 🙂
[2]: Díky za komentář! Jsem moc ráda, že tě článek ponoukl ke zhlédnutí! Tak snad se film líbil.
[3]: Díky za komentář. Jojo, to bude něco velmi podobného. Ten experiment, o kterém píšeš, je strašně známý, ale o tom filmu jsem nevěděla. Díky za tip! Každopádně je neuvěřitelné a děsivé, jakou dokáže mít pouhá role moc.
[3]:Jak psala Maruška, experiment je to velmi známý. Filmových zpracování je snad i několik. Dokonce jsou k dohledání i záznamy z kamer v daném zařízení. Škoda jen, že experiment byl metodologicky špatný a závěry, které se mu přičítají, jsou snadno napadnutelné. (Vyučující, který projekt vedl dělal zároveň hlavního dozorce věznice a ponoukal studenty k tomu, aby dělali to či ono, čili došlo ke zmatení rolí a studenti tak možná spíš jen plnili pokyn, protože se báli, že by jim nedal známku atp., že by nesplnili instrukce; o nějakém "měli roli dozorce a chovali se jako grázlové" se v podstatě pak nedá mluvit. Nějaký čas před experimentem dokonce provedl rozhovor se skutečným dozorcem a studenty pak ponoukal právě k těm věcem, které od něj znal jako reálnou praxi – to se pak není čemu divit, že se v té "roli" přesně trefili atd. atd.)
Film působivým způsobem rozdupe veškeré iluze, které bychom o sobě mohli mít. Nikdo není stoprocentně odolný, každý z nás se může do podobných hrůz zaplést.
Zaujalo mě, jak zdůrazňuješ roli pevného řádu a jistot. Když se najednou nemusíme složitě rozhodovat, co je správné a co není, co je důležité a co třeba nebezpečné… Vlastně taková rezignace na vlastní názor i myšlení…
[5]: Vážně je "ten experiment" takhle pochybný? Teď jsi mi úplně vzal iluze! No ale každopádně na jiných podobných vidíme, že ty mechanismy fungují úplně stejně děsivě, jako měly fungovat v tom pochybném experimentu.
[6]: Ano, ano, ty iluze o sobe samém (to by se MNĚ nikdy stát nemohlo, já přece fašista nejsem) jsou snad vůbec nejnebezpečnější věc. Člověk si pak ani nevidí na špičku nosu, natož aby dohlédl, na čem se to vlastně podílí nebo že, jak píšeš, už dávno rezignoval na vlastní názor i myšlení. Protože to je jedna z nejjednodušších věcí.
[7]: Pěkně je to shrnuté tady:
https://www.psychologytoday.com/blog/freedom-learn/201310/why-zimbardo-s-prison-experiment-isn-t-in-my-textbook Ale jinak se mi také zdá pravdivé, že vsazení do role proměňuje jednání – alespoň do určité míry.