Když jsem nedávno dělala rozhovor s jedním docentem z naší fakulty, všimla jsem si, že pan docent, vzdělaný, moudrý a mravný to člověk, hned několikrát zopakoval, že bychom se neměli „zabednit ve svém domku“. Zjevně to byl pro něj motiv velmi důležitý a když jsem se nad ním zamyslela, zjistila jsem, že je důležitý i pro mě, a to obrovsky a nesmírně.
Původním kontextem v rozhovoru byla samozřejmě věda, konkrétně historiografie. Měla by se prý otevřít jiným disciplinám, připustit, že jiné obory vidí skutečnost jinak a že to neznamená, že to jsou kacíři nebo hňupové, a že to rovněž není důvod je zrušit. Skutečnost je sice jedna, ale úhly pohledu jsou různé. Hlavně se nezabednit ve svém domku a netvrdit, že pravdu mám já a ti kolem jsou jenom paka, protože tu jedinou pravdu nepochopili.
Vtip je, že to platí úplně všude. Ať chceme nebo ne, tendence zavřít a zamknout svoje dveře a pořádně se opevnit máme všichni. Svého času jsem měla pocit, že kam přijdu, tam narážím na barikády kolem takových domků. V každém z nich šlo nalézt jedinou a nezpochybnitelnou pravdu o světě. Tak třeba: ženám nejde filosofie, zato milují nákupy, ženy jsou hloupé, muži koukají na fotbal a nezajímají se o módu, muži jsou hloupí, křesťané jsou blázni, kterým ještě nedošlo, že svět není starý 6 tisíc let, křesťané jsou naděje světa, církev je svatá, církev je nejhorší zločinecká banda ve vesmíru, humanitní fakulty jsou nejhorší, humanitní fakulty jsou nejlepší, žijeme si skvěle, žijeme si bídně.
Mnohdy jsem měla pocit, že i racionální lidé, kteří jinak přemýšlejí úplně o všem, se na určitém bodě zastaví a dál nepřemýšlejí, protože tam už se jenom opakují dané pravdy nebo vzorce chování, a běda jak tam někdo začne lézt s pochybnostmi. Mnohdy jsem měla pocit, že daný člověk nevidí tak úplně mě, ale spíš svůj obraz o tom, jaká bych měla být, ať už jako žena, studentka nebo jakákoli jiná kategorie, do které jsem zrovna menší či větší náhodou spadla. Mnohdy jsem měla pocit, že když už daný člověk vidí mě, tak si honem v zabedněném domku ve svojí hlavě udělá kategorii „výjimka“, tam mě šoupne a zbytek jeho názorů zůstane nezměněn, protože „… (doplňte dle vlastního uvážení) jsou přece … (též doplňte), to ví každý“.
Kéž bychom rozbili bednění na domcích našeho srdce a naší hlavy! Kéž bychom jednoho dne otevřeli okna, odemkli dveře a pustili dovnitř čerstvý vzduch a třeba i pozvali někoho dál! Kéž bychom přestali soudit a odsuzovat, ale začali také naslouchat a ptát se! Kéž bychom zbourali hradby, v jejichž stínu se ukrýváme, dovolili si trochu nepohodlí pochybností, námahy přemýšlení, tolerance, pochopení! Kéž bychom jednoho dne zjistili, že nejen strach, ale i láska a vstřícnost nám může být ve světě obranou, a to obranou daleko krásnější a účinnější než zamčené dvěře a bednění.
To bednění má asi každý a každý v něčem jiném, ale nejsem si jistá, jestli by úplné "rozbití beden" každý unesl. To by znamenalo, že každý by si pak na druhého mohl dovolit cokoliv, cokoliv mu vytknout- kolik lidí by to zvládlo?
Osobně mám taky nějaké bedny a protože jsem člověk, kdo kolem sebe bednění nemá je buď bůh nebo hlupák.
Volnou asociací mi to v mysli nechává vyvstat paralelu rozšiřování srdce. Jakmile jednou člověk pochopí, proč někdo něco dělá, musí ho mít určitým způsobem rád, i kdyby snad s jednáním či smýšlením nesouhlasil. Někdy je to těžší, někdy lehčí. Přece však jsou někde hranice, protože bezbřehost by byla čirá slepota. Občas je ale vážně těžké rozlišit, kde je "přirozený" břeh (třeba "nezabiješ bližního svého"?) a kde už jen pouhé bednění (požitkářství je špatné? promiskuita je špatná? lenost by se měla vymýtit – proč, na jakém základě?).
Jestli je tedy těžké ztrátu bednění unést, tak proto, že se člověk musí hodně prosvětlovat a hledat pevné základy někde mnohem hlouběji, než se nachází pouhý názor. Potíž podle mě tedy (na rozdíl od naoki-keiko) neleží v tom, že by si každý mohl dovolit na každého cokoliv, ale spíš v tom, že nikdo neví, jestli to jeho řešení je správné, že by tedy mohl propadnout nekonečným pochybnostem.
Napadá mě k tomu tématu film Enderova hra, původně kniha, kde se v podstatě celou dobu řeší vztah k cizímu. Ač sci-fi o dětech ve válce vesmírných rozměrů, nelze mu upřít hloubku.
Lidi potřebují tyto jistoty, protože pak by asi cítili, že jejich život stojí na velmi vrtkavých základech a tak si zjednodušují pohled na svět do černé a bílé… Nejvíce mě však takový přístup dokáže naštvat v médiích, které by měly být objektivní a přinášet více úhlů pohledu.
Ou… depresivní… ale i nadějné..
Proto mám ráda knihy, kde se příběh vypráví z pohledu různých postav. Člověku pak tak hezky dojde, že prostě není jen jeden správný pohled na věc.
[1]: Úplné rozbití beden by asi neunesl nikdo. Ale minimálně rozbití toho, co vyloženě zraňuje a ubližuje druhým lidem, by měl unést každý a je to podle mě jeho morálním úkolem. A nemyslím si, že by to nutně znamenalo, že bychom k sobě začali být nějak hnusní. Spíš naopak – konečně bychom získali trochu pokory a respektu k druhým.
[2]: Ano, hledat sebe sama hlouběji, než jsou názory, to je přesně ono. A do nekonečného pochybování se podle mě nepropadneš, když sám sebe nezjednodušíš na jediný rozměr racionálního přemýšlení. Ale je pravda, že k tomu máme také tendence všichni… každopádně moc děkuji za krásný komentář 🙂
[3]: To, že lidi potřebují takovéhle jistoty, je ale velmi smutné, protože tyhle jistoty ještě snad nikdy nezpůsobily nic dobrého, jen spoustu lidí odepsaly, vydědily a tak… a média, to je dlouhý příběh. Objektivní nejsou a ani to nejde. Ale měla by se o to přinejmenším snažit.
[4]: Ano, když je taková kniha skutečně kvalitně napsaná, tak to může ukázat skutečně mnohé. Dobře, že je máme 🙂