Jak moji věrní čtenáři, tak moji přátelé o mně dobře vědí, že jsem těžký frankofil. To je nicméně jen část pravdy, protože mám ještě druhou slabost – a ta, byť je zcela jiného charakteru, není o nic slabší. Jmenuje se Anglie.
Nenechte se mýlit, nikdy jsem v Anglii nebyla a ani to není nějaký můj velký sen (vizte ten rozdíl: ve Francii jsem byla čtyřikrát, pokaždé to bylo úchvatné a vždycky tam chci znova). Ale miluji, abych tak řekla, anglickost. Je to ve zkratce všechno, co si představíte, když se řekne „Britové“ nebo „Británie“ (velmi trefně je to postiženo ve filmu Asterix v Británii). Černý čaj s mlékem, suchý humor, zdvořilost, konzervativnost, důraz na soukromí, jemně kopečkatou zelenou krajinu s velkými stromy, britskou angličtinu. Vím, je to stereotypní. Ale já na to říkám jen: ach, anglickost.
Moje nejoblíbenější knihy napsali Angličané, moje nejoblíbenější filmy a seriály jsou britské, humor, kterému se směju, až se za břicho popadám, je suše anglický (za takový pokládám i tolik specificky české Cimrmany) a sem tam odněkud po anglicku zmizím. Britskou angličtinu považuji za nádherně zpěvnou, melodickou a libozvučnou – a kdo mě slyšel mluvit anglicky, ví, že se o něco takového snažím, protože americká angličtina je oproti tomu úplně… není tak hezká. Jane Austenová, Charlotte Brontëová, Oscar Wilde, George Bernard Shaw, Virginia Woolfová (pomiňte, prosím, případný irský původ). Králova řeč, Pýcha a předsudek (míněn seriál od BBC, nikoli film s Keirou Knightley!), Jak je důležité míti Filipa, Jistě, pane ministře. Ach, anglickost.
Britové se do své kultury otiskli jako bytosti roztomile introvertní, zdvořilé a svým zvláštním způsobem jemné a jemnocitné. Mají rádi věci tak, jak vždycky bývaly, cení si samoty a soukromí, nepřehánějí a nedramatizují, nosí s sebou deštník a o páté pijí čaj. Vyjadřují se zdvořile, tak trochu oklikou a zlehka, jako kdyby dovedli mluvit po špičkách. Konverzují o počasí, které je vždycky hezké, a oplývají břitkou ironií, ze které suchost, abych tak řekla, přímo kape.
Taková národní povaha s tou mojí krásně souzní. Moc ráda se proto kochám perlami anglické kultury a užívám si své drahé anglickosti. Prosím, neberte mi ji logickými argumenty, že takhle to tam vypadalo tak možná v 19. století ve vyšší střední třídě v Hertfordshiru a kdo ví, jestli vůbec. Vím o tom. A možná to je důvod, proč se mi do té Anglie až zas tak přehnaně nechce.
Já Británii naprosto miluju, většina mých oblíbených filmů a knih je také právě z UK (Hra o Trůny, Harry Potter). A ta země je celkově nádherná 🙂
Zrovna dnes jsem četla nějaký článek o tom, co je bezva na Anglii. A spousta lidí komentovalo obdobně, jako ty na konci článku… že to leda tak bývalo 🙂 Nejspíš ano, protože když jsem se na počátku zmínila o čaji o páté, tak na mě valili oči. Byla jsem šokována absencí záclon v mnoha domech (sousedům vidím do talíře). No a deštník…. nikdo nenosí, všichni jezdí autem 😀 Ovšem lidé zdvořilí zůstali a to je asi nejhlavnější 🙂
Tak zvyky Angličanů, jejich humor, filmy a literaturu mám fakt ráda. Na druhou stranu, co se týče samotné angličtiny, ta mi tolik "nevoní" a sympatie připisuji spíše italskému jazyku. 😉 A jo, mrknout se do Anglie, to chci odjakživa, alespoň vidět ten Londýn. 😉
V Anglii jsem nebyla, i tak jsem si ale vytvořila svůj vlastní pohled. Možná trochu zkreslený a vymyšlený díky čtení knih z Anglie odehrávajícími se před několika staletími, ale připadá mi odlišný od naší země a zajímavý. Mým snem je vést rozhovor právě tím stylem – zdvořile, lehce, řekla bych i elegantně. Ale to se mi asi nesplní. 🙂
[1]: Tak to chápu! 🙂
[2]: Ach, poučený komentář! 🙂 Páni, absence záclon? To jsem ještě neslyšela a určitě by mi to taky vadilo. Člověk asi vypadá jako velký magor, když si je na okna dá i přes místní zvyklosti, že? 🙂 Jsem každopádně ráda, že zdvořilost jim zůstala 🙂
[3]: Ano, italština (a snad ještě o něco víc francouzština) je tradiční vzor libozvučnosti – prakticky nikdy nekupí souhlásky a když jo, tak aspoň ne na konci slova, a používají často takové ty libozvučnější (třeba l). Tím se germánská angličtina úplně chlubit nemůže 😀
[4]: Och, tak to je krásný sen! 🙂 Co říkáte, milostivá, stavu silnic v okolí? A je dnes poněkud větrno, nemyslíte? 🙂
[5]: Jedna z objednávek, co mi přívézt z Čech byla rozpěrná tyč a záclony, takže já už je mám 🙂 On je někdo má, někdo nemá vůbec, někdo má jen tlusté závěsy, takže přes den k nim stejně koukáš jak do vitríny. V prvním bydlení měli jen závěsy a teď v naší kuchyni s oknem do ulice byli jen žaluzie a žádná tyč na závěs nebo záclonu. V ložnici zase jen tyč se závěsem. Schválně jsem se podívala z okna teď… z 11 domů mají zataženo záclonou 3 😀
[6]: Tak aspoň tři – třeba na vás teď ani nepřijdou policajti s tím, co to máte v oknech za podezřelé věci a kdo ví, jestli nejste zahraniční špioni 😀
Anglie samotná je bohužel už tak multikulturní, že podezřelé už tu nemůže být snad nic. Samá náplava, Češi a tak…:-D Víš, kdo mi bude dělat závěrečný profesionální úklid? Slovenka 😀 Zrovna včera to v angličtine domlouváme a pak zjistíme, že můžem mluvit normálně. Tak si asi dáme kafčo a pošúrujem to tu spolu 🙂
[8]: To má ovšem půvab! Vždycky když jsem v cizině narazila na krajany, tak se mi vybavili Cimrmani: "Češi! Snad nejste Češi!" Tak hezký úklid a pokec přeju 🙂
Ač k tomu nemám co říct – protože moje myšlenková kapacita není s to složit nic o prapodivné oblibě německých literárních autorů, avšak bez obliby německosti – je to tak krásně napsané, že se to nedá alespoň nepochválit.
[10]: Ty bys mohl vytáhnout Eliadeho a tu jeho pasáž o německé literatuře… nebo ten vtip s úvodem do teorie slona… oba vystihují německý způsob myšlení docela dobře. Ale chápu 🙂 A děkuji!