Považuji za velmi výmluvné, že filipika proti známkám se na tomhle blogu objevila jako historicky druhý článek o mém učení. Tehdy se mi zdálo, že známky jsou zcela nevyhovující zpětná vazba (respektive že žádná zpětná vazba nejsou) a akorát vedou učitele k tomu, že učí hlavně to, co se snadno známkuje. Teď je o půl roku později. Svoje studenty, u nichž jsem si tehdy ještě pomalu ani nepamatovala jména, znám. Vím, co mají rádi, co jim jde, čeho se bojí a co jim dělá potíže; vidím, v čem plavou a jak se zlepšují. A taky pozoruji, jakou roli v tom všem hrají ty proklaté známky.
Když jde o zvládnutí cizího jazyka, je třeba celé řady skutečně velmi rozmanitých dovedností. Na výslovnost vám pomůže hudební sluch, na slovíčka a fráze paměť, na gramatiku logika, na psaní analytické myšlení a schopnost správně argumentovat, na mluvení herecký talent. Pokud navíc chcete cizí jazyk skutečně ovládnout, aby vám sloužil a jenom vás nevláčel za sebou, budete potřebovat stovky hodin, během kterých se jím obklopíte a nedáte svojí mysli šanci pohodlně se uchýlit zpátky k mateřštině. Jazyky v jednom mozku jsou jako děti, které bojují o pozornost téhož rodiče. V cizím jazyce nebudete nikdy doopravdy dobří, pokud mu dostatek pozornosti nevěnujete.
Jak v tomhle všem fungují známky? Především jako pohodlná statistická fikce, která komplexnost vašeho výkonu shrne do jednoho z pěti čísel. Ano, toho výkonu, ve kterém jste z výše uvedeného nejspíš potřebovali skoro všechno. Žádné zbytečné nuance ani detaily; jedna až pět. Nic se nesrovnává snadněji. Jenže dává vůbec smysl srovnávat toho tichého chlapce a tu tichou dívku, kteří nikdy nezapomněli ani jeden domácí úkol a se vším si dávají neuvěřitelně poctivou práci, s rozevlátým rebelem ze zadní lavice, který zapomíná učebnice, v testech se někdy radši spolehne na statistiku, ale když mluví, ostatní aplaudují vestoje? Studentku, která mi vyrazila dech už svojí úplně první esejí, ale při prezentacích vypadá, že by nejradši utekla ze třídy? Introvertku, která sama od sebe skoro nikdy neotevře pusu, ale která při hodině kritického čtení rozebrala akademický text tak, že bych jí za to dala jedničku i na fakultě? Kreativního psavce, jehož texty mají takovou literární kvalitu, až z ní mrazí, ale jejichž ambicióznost někdy trochu překáží jejich argumentační jasnosti? Vtipálka, jehož výslovnost je v mnoha ohledech dokonalým vtělením typické čechoangličtiny, ale který myslí a argumentuje tak neotřele a pronikavě, že je i tak radost ho poslouchat? Jak srovnávat studenty, kteří sjíždějí seriály na Netflixu a jejich angličtina je díky tomu skvělá, s těmi, kteří mají shodou náhod jiné zájmy? Vážně mám ty, které nebaví anglická RPGčka, trestat za to, že si radši čtou o české historii?
Štve mě, že hlavní nástroj hodnocení, který v našem školství máme, slouží v podstatě jenom srovnávání. Já nechci svoje studenty srovnávat. Chci vidět, jak se zlepšují. Všichni, známky neznámky. Chci, aby gramatika našeho rétora začala být alespoň z poloviny tak pevná jako jeho hlas při prezentacích, aby se dokonalá argumentace mých brilantních studentek vtělila i do jejich mluvených slov, aby ambiciózní psavci ovládli myšlenkovou disciplínu a originální myslitelé se naučili rozdíl mezi v a w. Je mi při tom úplně jedno, jaké mají známky. Jenže jim to jedno není. A tak sleduji, jak i ti nejlepší studenti, jejichž angličtina je znatelně pokročilejší, než byla v jejich věku ta moje, občas vypísknou „Néé!“, když přinesu opravené testy nebo eseje, protože se bojí, co dostali. Ambiciózním poctivcům se někdy v očích zračí bezmála zoufalství, když zjistí, že mají horší známku než ten flákač odvedle, protože on na rozdíl od nich včera večer dokoukal šestou sérii toho či onoho amerického seriálu. Dokonce i ti ležérní tvrďáci, co vypadají tak nad věcí, blahořečí nebesům, když dostanou ze čtvrtletky jedna mínus místo dvojky. Protože přesně takhle naše školství funguje.
To nejparadoxnější na tom celém ale je, že moji studenti nepodávají lepší výkony ani nepracují víc, když vědí, že „to bude na známky“. Jejich slohy nejsou odfláknutější a prezentace horší, když za ně dostanou jen bodové nebo slovní hodnocení, a když při hodině správně vyplní nějaké náročné cvičení, mají docela obyčejnou radost z toho, že se jim to povedlo. Snaží se, i když nad nimi nepráskám bičem, ba dokonce i když je to či ono cvičení zrovna dvakrát nebaví (a věřte mi, že mi svoje pocity v této věci vždycky ochotně dají najevo). V takové situaci mi zbývá jediná otázka. Pokud známkami nechci trestat, jako motivaci je nepotřebuji a srovnávání jejich prostřednictvím je mi bytostně proti srsti, tak proč?!
Problem je, ze kdyby nebyly znamky, byly by zrejme jine systemy hodnoceni, stejne nebo obdobne schematicke a byrokraticke…A protoze ne kazdy ucitel je Ucitel, ne kazdy vycjovstelnje Vychovatel, tak se to pytlikuje takto…Kdyby byl kszdy uvedemely nadsenec, zili bychomnvvraji…
Souhlasím s tím, že i z jiných systémů hodnocení se může stát akorát byrokratická metla. Ale mohli bychom to aspoň zkusit! Na fakultě jsem jiný systém hodnocení zažila a byl mnohem, ale opravdu mnohem lepší. A mimochodem zrovna včera odpoledne jsem se bavila s jedním kvartánem, který byl se třídou na exkurzi ve Švédsku a strávili tam jeden den i ve škole – a nadšeně mi vykládal, že tam nemají známky a že by mnohem radši chodil do školy tam. Ta shoda vzhledem k tomuhle článku mi přišla opravdu půvabná 🙂
Nevím detailně, jaká je situace teď. Když jsme kdysi my prohráli svůj boj proti nesmyslnému známkování, což bylo v roce 1994, měli jsme dva hlavní soupeře: Příslušné úřady, které se nijak nerozpakovaly připustit, že jim vůbec nejde o to, aby se stav zlepšoval, ale výhradně o to, aby byl všude stejný (nepřizpůsobíte-li se ostatním, prostě vás zničíme finančně a skončíte. Není důležité, že váš způsob je lepší, ale že máme naštěstí dost prostředků, jak vás donutit být jako ostatní). A paradoxně i většinu rodičů (a podotýkám, že ti naši rodičové byli v průměru mnohem osvícenější než statistická srovnávací skupina) podle hesla „Když to bylo dobré pro mě, bude to dobré i pro moje děti.“ Lhostejno, že dobré to nebylo nikdy.
Já osobně beru tradiční známkování a neustálé srovnávání jako jednu ze systémových překážek pozitivního rozvoje školství, zatímco – všimni si – většina oficiálních kroků našeho školství je vedena snahou srovnávání ještě výrazně posílit, postavit na něm všechny rozhodující procesy ve všech úrovních škol a tzv. je objektivizovat (rozuměj provždy zafixovat, aby s ním nešlo hnout), což je sice skvělé, vyžaduje to spoustu práce, úsilí a peněz, jen je to bohužel v důsledku úplně k ničemu. Mimochodem, druhou systémovou překážkou je podle mne apriorní nedůvěra systému školství ve schopnosti a úmysly učitelů a vedení škol, vedoucí k neustálému zpochybňování jejich schopnosti dělat věci správně, ale to už by byla zase jiná písnička.
Díky za tenhle detailní a moc zajímavý komentář! Byť je tedy velmi smutný. O tom, že nejkonzervativnější síla v našem školství jsou dost možná právě rodiče, jsem jednou četla, a úplně mě to šokovalo. To, že chtějí pro svoje děti něco podobného, co sami zažili, mi připadá naprosto nepochopitelné. Opravdu mohli tak dokonale zapomenout na to, jak moc k ničemu to bylo?
A co se té nedůvěry týče, přijde mi, že u nás vládne doslova na každém rohu. Patrně dědictví všech těch totalit (které se mimochodem, jak ukazuje můj výzkum, zvládlo otisknout i do našeho jazyka) a toho se asi jen tak nezbavíme.
Mně vlastně ani ne. Je to systém, který znají, prošli jím a fungujou…
Jako jo, ono to jakýs takýs smysl dává. Ale stejně – když se člověk baví prakticky s kýmkoli, dřív nebo pozdějc se vždycky dojde k tomu, že drtivá většina středoškolského vzdělání byla naprosto k ničemu. Bez výjimky. To, co na tom nechápu, je, že obavy z neznámého můžou tuhle drtivou sílu vlastní zkušenosti doopravdy v takové míře převážit.
Tak to já třeba říct nemůžu. Já mam za sebou strojní průmyslovku a ta mi tu oborovou průpravu dala slušnou. Jasně, že výhrady by člověk měl – příkladně kreslení v AutoCADu v době, kdy firmy vesměs přecházely na 3D modelovací programy, mě na praxi moc nepřipravilo. Ale to je v zásadě marginální věc, protože naučit se s Catií po nástupu ke svýmu současnýmu zaměstnavateli, byla otázka pár týdnů…
Hezky! Tak to jsi první, od koho něco takového slyším! Je skvělé, že i takové školy opravdu existují.
Nedávno proběhlo poměrně podrobné anonymní zjišťování spokojenosti žáků, učitelů a rodičů se vzděláváním na naší škole. Zjednodušený výsledek- 90% rodičů je zcela spokojeno, učitelé jsou s něčím velmi spokojeni, s něčím hodně nespokojeni a 50% žáků je zcela nespokojeno . I když pominu všechna možná zkreslení hlasů, ten výsledek tedy na mne působí ze strany rodičů dost cynicky.
To je ale opravdu hodně zajímavé a ráda bych si s těmi rodiči promluvila a zeptala se jich, co je k té odpovědi vedlo, s čím konkrétně jsou spokojeni a jak si představují, že by škola měla fungovat a jaké role by měla plnit. A teď to nemyslím nějak pasivně agresivně (byť naprosto souhlasím s tím, že cynicky to vyznívá velmi). Fakt by mě zajímalo, jak k takovému nepoměru došlo a co je jeho příčinou.
PS: Je super, že takové průzkumy vůbec děláte. A pokud třeba i vedou k nějakým činům, tak klobouk dolů.
Známkování je dobrej způsob, jak kvantifikovat schopnosti studenta ani ne tak v rovině znalostí, jako spíš disciplíny. Na každý úrovni navazující instituci od střední školy až po případnýho prvního zaměstnavatele říká, že ten člověk zvládl několik let někam pravidelně docházet a zadaný úkoly plnit v nějaký rozumný kvalitě. Což je pro toho zaměstnavatele asi fajn.
…ale osobnímu rozvoji toho studenta to nijak moc naproti nejde…
Ano, výborně formulované s tou disciplínou. Zaměstnavatel se dozví, do jaké míry dotyčný dosud vykonával to, co se po něm chtělo. Co by se po něm ale mohlo chtít, na to půlhodinový osobní rozhovor, obávám se, odpoví lépe než všechny známky za posledních 15 let .-).
To dost pravděpodobně ano.
Nedávno jsem četl rozhovor s nějakym, tušim, indickym průmyslníkem, kterej se taky právě nějak otřel o hodnocení schopností absolventů, resp. jaká je korelace mezi prospěchem ve škole a přínosem pro zaměstnavatele.
Odpověď se nesla zhruba v tom duchu, že ti, co školou prošli s nejlepšíma známkama jsou dobrá spolehlivá pracovní síla, ale kreativní jedinci, který by tý firmě přinesly nějakej velkej nápad, se mezi nima najdou zřídka. Mnohem víc jich bývá mezi lidma, co ve kole prospívali spíš průměrně.
Protože to horší hodnocení neplynulo z nějak omezenějších schopností toho člověka, jako spíš právě z faktu, že ta škola na něj kladla nějaký hodně striktní požadavky, kerým on byl ochotnej vyhovět jen v tý nejnutnější míře, protože ho zkrátka moc nezajímali…
…nezajímaly samozřejmě…
Jsem čuně, za trest si nedám viržinko.
To s tím rozhovorem mě zaujalo a přijde mi to dost plauzibilní. Oni tedy jsou jedničkáři a jedničkáři, ale kdybych to měla rozseknout zhruba na dvě poloviny, tak bych to rozdělila na ty snaživé a pracovité (to bude jednou ta spolehlivá a kvalitní pracovní síla a ani slovo proti tomu) a pak na ty skutečně brilantní, ovšem zároveň příliš křehké na to, aby z nich byli ti kreativní rebelové, kterým jsou nějaké známky u paty (na to je ten všeobecný tlak příliš velký). Ti druzí jsou velmi vzácní a může se snadno stát, že je život po škole semele a jejich talent zůstane ležet ladem a oni v depresích. Ale když se to nestane, myslím, že se od nich můžeme nadát skutečně velkých věcí.
Souhlasím.
S tím, že osobní rozvoj je ovšem vaše osobní věc.
Jako zaměstnavateli vám po něm nic není. Tam jde o to udělat požadovanou práci v požadované kvalitě a požadovaném čase. Za to vy je platíte a za to vás oba platí vaši klienti.
Zaměstnavateli jistě. Školství je ale trochu jinej sport a učitelka pro studenta neni totéž, co šéf pro zaměstnance.
Přesně tak: v zaměstnání je osobní rozvoj soukromá věc (pokud ty dovednosti přímo nesouvisejí s vykonávanou prací) a jde o to vykonat požadovanou práci. Ale škola je něco úplně jiného – a pokud v ní nemá jít o rozvoj studentů, tak k čemu ji vlastně máme?
Vse podstatne bylo receno. Mne prijde jen silene, ze znamkovy prumer za posledni 3 roky potom zakladkarum primo vstupuje i do vysledku prijimaciho rizeni na stredni. Moje osobni zkusenost se znamkami navic vypada tak, ze jde o ciste subjektivni laťku a rika vic o prisnosti ucitele nez o dosahovanych schopnostech, ktere by vubec mohly byt srovnavane.
Přesně tak! To, že známky jsou vlastně velmi libovolné, protože si tu stupnici každý učitel ve finále nastavuje sám, je pro mě další obrovský argument proti. A kromě toho sama při opravování slohů a podobných psavých věcí vidím, že to, za co třeba strhnu jen půlbod a za co celý bod, ve finále stejně strašně plave na vodě. Všem co nejjasněji stanoveným kritériím navzdory.
Na našem gymplu nám to učitelé jednou přímo řekli, že vidí, jakej je na které základce učitel, protože z nějaký základky choděj pořád s lepšíma známkama než mají znalosti, někde to odpovídá a odjinud jsou známky naopak horší, než by měli bejt.
Jenže na náš gympl se nás hlásilo o 4 ks víc než brali, tak to bylo jedno, protože asi 6 ks neudělalo ani tehdejší přijímačky. Takže teď s těma chudákama teenagerama a jejich rodičema soucítím, protože nevím, nevím, jestli bych se já dneska na gympl dostal.
Jak Marie Veronika popisuje své studenty, tak mi to připomnělo jeden americký film, který byl celý o tom, že si učitelka na americké univezitě z Ivy League myslí, že jeden rádoby student je dítě, které dala kdysi k adopci, a tak se ho tam snaží protlačit.
Byl tam přitom vidět ten přijímací proces a nebylo to dosáhl 98 bodů, tak má automaticky přednost před těma s 97, ale snažili se tam ty studenty prokouknout, právě v tomhle Marie-Veronika stylu a vybrat si tam takový, kteří je nadchnou nebo mají potenciál později zazářit (učili jsme nobelistu přes fyziku vypadá tak dobře) nebo se jim tam budou hodit do týmu.
Jenže, když je velký převis zájemců, tak se to všechno pak snadno dostane do módu vybíjená čínských přijímaček, kdy za za každou chybičku je náhlá smrt a testama nakonec doopravdy projdou jen ti, kde bezchybnost při zkouškách je automatický základ. – V padesátejch letech v Oxbridge se vracel esej třeba z historie už kvůli jedné hrubce s tím, že si „napřed opravte chyby a pak si to profesor přečte“. Vyčítalovi s kapelou zas při nahrávání po třetí chybě odpochodoval režisér (jinak už s akademickým titulem na HAMU), že na to nemá čas a ať se to napřed pořádně naučej. – Maskovat sem tam přehmat roztlemeným úsměvem a pevnými politickými postoji zabírá tak na Marcelu od Třeštíkové, ne na hudební fanatiky.
Jo, dnešní přijímačky na gympl (a vůbec letošní přijímačky na všechny střední školy) jsou velká kapitola. A i když jsem se tím nijak do podrobností nezabývala, tak ta neférovost je šokující. To vážně nikoho před patnácti lety nenapadlo, že se tehdejší novorozenci dožijí konce základky?
Každopádně to s tou vybíjenou je velmi přesné. Nejsem ani náznakem proti vysokým standardům a náročným požadavkům, ale tohle arogantní vymetání podlah se mi bytostně příčí.
Svět k nim ale nikdy nebude přistupovat jako k unikátním sněžným vločkám. Pokud to budou zaměstnavatelé, vymaní se ze systému snadno, pokud to budou ovšem zaměstnanci, nikoho nebude zajímat jejich unikátnost. Na to by měla škola lidi primárně připravit. Buďto budou mít dostatečné ambice, aby jim známkový systém nestačil, nebo nebudou mít ambice a budou se muset přizpůsobit. Známky nejsou ideální, ale učit děti, že si z nich každý sedne na prdel, když mají jiné vlohy než ostatní, je taky blbost. Vlohy nejsou nic, když člověk není nejlepší v oboru.
Přesně.
Navíc to dělá sněhové vločky bezohledné k ostatním, protože se jim zapomnělo zdůraznit, že ten vedle je také sněhová vločka, která chce a zasluhuje ohledy. Ba co víc, je to i cikánka, co u okýnka myje nádobí.
A.P.: S tím bych si troufla nesouhlasit. Empatie a ohleduplnost se učí nápodobou, tedy zkušeností s tím, že se že někdo empaticky a s respektem choval k nám. Tím, že lidi setřu s tím, že nikoho nezajímá jejich unikátnost, se dost možná vytváří chování typu „people-pleasing“ (chybí mi teď honem vhodný ekvivalent), ale to rozhodně není totéž.
Tak asi myslíme něco jiného. Já to beru podle Wikipedie.
„Věří, že na základě své jedinečnosti mají nárok na zvláštní zacházení.“
Já nemyslel, že někoho setřu, jen že upozorním, že ostatní jsou na tom stejně jako oni sami. Aby si uvědomili, že KAŽDÁ vločka je unikát a ohledy by měly být vzájemné.
Já si myslím, že empatie a ohleduplnost se učí tím, že se někdo chová ohleduplně KE VŠEM. To je daleko složitější, protože to někdy vede k dost hlubokým otázkám.
Jinak to je jak debata Oprah s Adele, kde je Oprah empathie sama, ale právě jen k té sebestředné Adele. Ti ostatní nemají na nějaké vyjádření nárok.
U Oprah to je aspoň koncept programu, ale stejně empatický jsou i moderátorky z americké CNN, ale jenom ke svejm. Do Trumpa a dalších arciďáblů se šije hlava nehlava, tam žádná empatie není a když se arciďábel svíjí bolestí, tak se radostně jásá. Moderátorky spolu v podstatě soupeří, která si víc a líp kopne.
A.P.
Ano, souhlasím s tím, že empatie se učí tím, že se lidé chovají empaticky ke všem. Je ale taky důležité mít na paměti, že empatie a pochopení se nerovná absence hranic. A že zrovna u Trumpa je potřeba ty hranice hlídat opravdu hodně bedlivě, protože jeho komunikační strategie jsou občas vážně nechutné.
Oni kdysi dávali reality show Apprentice, kde dva teamy plnily nějaké podnikatelské úkoly (motel, pizza stánek, zmrzlina) a z týmu, co prohrál šel pak vedoucí na hodnocení, kde se vyhazovalo.
Hodnotil právě Trump. Tam bylo vidět, jak myslí a myslel sakra přesně.
Nijak to nesedělo s tím, co o něm pak média říkala. Sem tam chybu bych jim i u něj věřil, chyby a nic jinýho ani náhodou.
Jelikož jsem byl ze socialismu zvyklý na to, že všechna média lžou, tak radši věřím tomu, co jsem sám viděl.
Aby člověk byl nejlepší v oboru, ty vlohy se právě docela hodí. A k nim třeba někdo, kdo mláděti pomůže ty vlohy rozvinout, protože málokdo je zas až takovej Sheldon, že si na to vystačí sám… A to je právě tak nějak práce, kterou bych očekával, že se bude snažit odvádět učitel…
Jistě, že je v pořádku studijní výkon nějak kvantifikovat, protože přesně to bude člověku dělat zaměstnavatel s tim pracovnim. Ale talent je kapitál, kterýho je škoda, když ho zazdí blbej kantor.
Galahad: Ano, naprosto souhlasím!
Tohle byla starost jedný holky, co šla studovat operní zpěv.
Aby měla dobrýho učitele, protože i v tomhle oboru jsou taky učitelé, co vás můžou zkurvit.
Baryn: Tenhle komentář je o něčem hodně jiném, než o čem byl článek, tak se pokusím reagovat tak, aby byla ta odlišnost zjevná a nevznikla bakalářka.
Absence známek neznamená absenci hodnocení a kritiky. Naopak: jiné systémy hodnocení poskytují mnohem preciznější zpětnou vazbu a cílenější kritiku, která umožní výkon studentovi skutečně zlepšit (doporučuju k nahlédnutí například kriteriální hodnocení slohů – to je skvělá věc přesně v tomhle duchu). Představ si, že jdeš konzultovat diplomku a vedoucí ti řekne „No, bylo to tak na trojku. Tak si to do příště opravte.“ Zhruba takovou výpovědní hodnotu mají známky.
V zaměstnání se poskytuje zpětná vazba, která je zpravidla řádově kvalitnější než známky (mám za sebou 3 roky v byznysu, takže o tom něco vím). I blbá korporátní KPIčka toho řeknou víc než „za dvě“. Protože zaměstnavatel chce, aby lidi pracovali co nejlíp. A k tomu zpětná vazba, která je k ničemu, opravdu nepomůže.
Zaměstnání a škola jsou dvě naprosto odlišné věci. Zaměstnání je od toho, aby člověk vydělal peníze tím, že vykoná práci, která se po něm žádá. Škola je od toho, aby studenty vzdělávala a rozvíjela. Protože pokud od toho není, můžeme děti rovnou nahnat do továren ve dvanácti jako v devatenáctém století. Když jako učitelka vidím, že má můj student výrazný talent, copak není mojí povinností ten talent podchytit a umožnit studentovi, aby ho rozvíjel? Aby třeba jednou díky tomu mohl dělat práci, kde svoje rozvinuté talenty využije? Copak to není v zájmu úplně všech? Tím z nich ani nedělám sněhové vločky, ani je neučím, že si z nich každý sedne na zadek. Spojení „absence známek = učím studenty, že si z nich každý sedne na zadek“ a „umožnit studentovi rozvinout jeho potenciál = dělat z něj sněhovou vločku“ jsou za mě logicky a argumentačně naprosto nesmyslná.
Studenti nejsou dospělí lidé. Jejich mozek se v tomhle věku poměrně bouřlivě vyvíjí a žádat po nich 100 % toho, co se žádá po dospělých, se nutně setká s neúspěchem. Co se témat stresu, strachu, hodnocení a přípravy na život skrz tyhle věci týče, o tom pojednával minulý článek.
Pokud by měla škola primárně připravovat lidi na to, že nikoho nebude zajímat jejich unikátnost, tak to máme momentálně nastaveno vlastně velmi dobře. Ovšem mojí povinností jakožto učitelky angličtiny je naučit studenty anglicky. To se snažím dělat tak, aby to bylo co nejefektivnější, tedy tak, aby se zlepšovali všichni. Od toho tam jsem. Ne od toho, abych se chovala jako jejich zaměstnavatel.
Na známky z angličtiny se mě s výjimkou rodičů a zvědavých příbuzných v letech školou povinných nikdo nikdy nezeptal. Po maturitě se po nich nepídili už ani rodiče, babičky a tetičky – tam už pravda začaly nabírat příznivějších hodnot. O čem dneska vypovídají? I tu gramatiku mám z velké části odposlouchanou od rodilých mluvčí a o ostatních aspektech se už vůbec nebavím. Posledních pár let toho většinu dnů řeknu víc anglicky než česky – začalo to u jedné onlinovky, ale to se za cestu hodnou následování snad dávat ani nesluší 😀
Tvoje kazuistika tenhle článek naprosto dokonale ilustruje. On se všeobecně po tom, co člověk vyleze ze školy, už na známky nikdo ani jednou v životě nezeptá. Asi takovou výpovědní hodnotu mají.
Počkat, počkat.
On po něm nikdo nechtěl známky, ale starali se, jestli má maturitu, který ta angličtina byla součástí.
Taky jde o to, k čemu ji používáte.
Potřebujete angličtinu k tomu, abyste se domluvil v krámě, kde jsou jedno usmívající se ucho, protože chtějí udělat kšeft.
Potřebujete to na to, že se domluvíte v korporátu s Němcema, Španělama a Francouzema tady v Čechách.
Potřebujete to na to, abyste v tom jazyce vystudoval nebo aby vás vzali dělat korektury do novin?
–
Rodilý mluvčí nic neznamená. Mluvíte RP, cockney, s bristolským přízvukem, s cornwalským přízvukem, s ulsterským či dublinským přízvukem. S maltským či jamajským. Jsou jich mraky.
Postavy v některých počítačových hrách mluví různými přízvuky, takže to, co tam odposloucháte může Angličanovi znít jako originální, zábavná směs nesourodých přízvuků. (Něco jako směs ostravštiny, plzeňštiny, krkonoškého a domažlického nářečí, sem tam kousek obecné češťiny a spisovné češtiny. – Jako u té pracovité Číňanky, která udivovala Brity svojí směsí britské a americké angličtiny.
Nemyslete si, ani profesionálního anglickýho herce nevzmou na dabing Bristolského přízvuku, pokud nevyrostl přímo v Bristolu a nemluvil tím od mládí, i když se učil přízvuky na herecký škole a umí je a hrál v nich divadlo. – Problém je, že po 14 dnech nahrávání už bude unavenej, bude se mu tam sem tam cpát jeho rodnej přízvuk a je to hodně prachů za nahrávání navíc. – Jestli se má soustředit jak to správně zahrát a ještě správně říct, to už je moc práce najednou. – Zdaleka nemáte jen jednoho herce.
Já bych měl třeba problémy překládat něco do těch profesionálních novočeštin, co tu vznikly v devadesátkách a když tehdy nevěděli, tak to nějak střelili od boku nebo jen počeštili a ono se to tak ustálilo.
Bavím se o tom, jak kamarádi z Anglie a přítel z Jersey zastoupili učitele z gymnázia, zbavili mě bloku, o který se postaral jeho přístup ke studentům Shame on you! a stáli za řadou návštěv, kdy jsem se s nimi mohla toulat po okolí a poznávat jejich zemi – můj největší koníček je turistika, primárně tuzemská, ale líbí se mi všude.
Protože jsem si známkovacím procesem prošla, známky u dětí neřeším. Spíš mě mrzí, když někdo o synovi říká, že je šprt, a já přitom vím, že není, protože mu to prostě jde samo.
Jo, to chápu. Šprt nechce být nikdo… ale přijde mi, že jak člověk vzdělávacím procesem postupuje, je to čím dál lepší. A na univerzitě z toho pak jsou i prospěchová stipendia 🙂
No tak odpovězte „On tu látku i chápe“ „Jemu to jde bez učení“.
Já byl jednou na základce u spolužáka a on mi předváděl, jak se naučil dějepis. On se ten text naučil prostě nazpaměť, jako když uděláte print-screen.
Já si pamatoval příběh jako jednu věc a do toho jen doplnil letopočty a jména. Šlo mi to samo a bez velké námahy. Spolužáka jsem litoval, co si s tím dal práce. Samozřejmě, že ho tehdy nevyvolali a až ho vyvolali, tak nevěděl, protože takhle se prostě učit nedá.
Když slyším kecy, jak by se neměly učit letopočty, tak rostu, protože letopočty jsou to, co drží celý dějepis dohromady, protože se to samozřejmě učí po příbězích, takže bez toho nevíte, jestli dříve padl Cařihrad nebo skončila Rekonkvista, jestli dřív upálili Husa nebo Johanku z Arku, jestli basiliku svatého Petra postavili před nebo po požáru Londýna.
Nevím, jak kde, ale u nás na jihu měly děti na základce známkování písmenkama – A, B, C, D a F (od nejlepšího k nejhoršímu) nebo někdy 5, 4, 3, 2, 1 (od nejlepšího k nejhoršímu), ale na pololetní a konečné vysvědčení roku byla ta abeceda doplněná u každého předmětu pochvalnými a/nebo kritickými poznámkami učitelů. Na střední byli známkování procenty, rovněž s doplňujícími připomínkami od pedagogů na vysvědčení. Skoro všichni ti učitelé se mi zdáli celkem fajn (až na jednoho, kterého syn ne vlastní vinou vyfasoval v první třídě), ale na zajetý systém byli zvyklí a nikdo z nich myslím žádnou revoluci ve smyslu „zkusíme to dělat bez známek“ organizovat nehodlal. 🙂
Když jsem tu chodila do College (jakýsi stupínek mezi střední školou a univerzitou), měli jsme profesora ekonomie, který vykládal, že jeden jeho spolužák měl fotografickou paměť. Vždy před zkouškou prolítl látku, udělal na výbornou a vzápětí všechno zapomněl. Jak ten se tedy mohl někde uplatnit v pracovním procesu, nemám tušení.
Jako dítě na základce jsem většinou ze známkování moc nadšená nebyla, i když jsem látku uměla, natož pak, když jsem ji neuměla. To byly nervy… 🙂
Dobře napsaný článek o jedné zkušenosti s žáky gymnázia.
Já školu nesnášela, omezovala mě, ale byla soutěživá dostávat jedničky bylo jako vyhrát zápas.
ZahradaCihelna: Děkuji 🙂 Taky jsem soutěživý typ, takže úplně chápu. I to s tím omezováním. Svobodu rozletu, kdy jsem si mohla vybírat předměty a sestavovat si rozvrh podle toho, co mě zajímalo, a skutečně se rozvíjet tak, jak jsem potřebovala a dokázala, jsem zažila až na fakultě. A ani tam bohužel netrval příliš dlouho.
Oby: Směs procent a slovního hodnocení mi připadá jako velmi funkční kombinace! Používám něco dost podobného a zatím se mi to dost osvědčuje. A co se toho člověka s fotografickou pamětí týče, tak to nádherně ukazuje, jak moc ujetě je nastavený systém vzdělávání, který stojí jen a pouze na memorování informací. Jasně, něco je potřeba se namemorovat. Ale kdyby ten člověk studoval školu, kde by šlo o to věci do hloubky pochopit, kriticky myslet a s informacemi nějak dál nakládat, nikdy by nemohl vystudovat jenom na tom, že si něco akorát nalil do hlavy a pak to hned zas zapomněl.
Proč? Protože ne každý učitel dokáže jiným způsobem motivovat a hodnotit. A všechny učitele holt z roku na rok nepřeučíme. 🙂
Osobně mi přijde absence známek skvělá hlavně u nejmenších dětí, které ještě mají přirozenou touhu poznávat a špatná známka za zapomenutý nebo nezvládnutý úkol je může zbytečně demotivovat. Jako starší jsem pak už jen ocenila, když byla známka doplněná o ústní nebo písemnou zpětnou vazbu, zvlášť u prezentací, esejí apod.
Ony jsou leckteré předměty bohužel celé nastavené tak, že bez známek by se prostě zhroutily. Protože to, jak se učí, nedává moc velký smysl a je to prostě jenom nalejvárna – a jak kohokoliv motivovat k něčemu takovému bez biče, kterým známky jsou, si nedovedu představit. Ale jak píšeš, u malých dětí ještě k něčemu takovému vůbec není třeba přistupovat.
Jaké předměty?
Ne, že by mi všechny předměty šly a bavily mě, ale to nebylo předmětem. Jen vyučujícím a s jiným vyučujícím to bylo hned jiné.
Nenapadá mě ani jeden. I ty ideologické na VŠ by šly, kdyby se o tom mohlo volně mluvit.
Za patrně nejkrystaličtější případ považuju středoškolskou biologii. To je prostě jenom hromada dělení, která navíc nefungují úplně spolehlivě, a jde o to jenom se je nadrtit. Několik let jsme se neučili v zásadě nic jiného než druhy kamení a květenství, čeledi rostlin a živočichů, počty těch a těch krvinek a latinská jména toho a onoho. Pamatuju si z toho zhruba tolik, že ibis patří do čeledi krátkokřídlých, přestože má dlouhá křídla. Zhádali jsme se tehdy s učitelkou, že to všechno stejně okamžitě zapomeneme, tak proč se to musíme učit. Ona pravila, že beztak zapomeneme skoro všechno, co se na tom gymplu učíme, tak tohle se prostě budeme učit taky. Když teď slyším, jak moji studenti nadávají úplně na to samé, jen to potvrzuje můj dojem, že to tehdy nebyla žádná velká smůla na naší straně. Takhle ten předmět prostě je nastavený.
Jenže ta nadrcená biologie je základem obrovské spousty věcí a některé mají přímý vliv na náš život a v podstatě to jsou otázky života a smrti.
Plus my jsme měli asi lepší učitelku a ta nás naučila i nějaké souvislosti a smysl dávalo všechno a učit jsem se to ani moc nemusel.
Samozřejmě jsme se museli učit poznávačku kamenů, ale také jsme se učili něco (málo) o jejich vzniku. Je úplně logické, že horniny vyvřou, rozpadnou se, usadí se a přemění se teplem, tlakem či jinak. Jo a některé spadnou z nebe jako třeba vltavíny.
Z vápence, který jsou slisované skořápky mořských živočichů se peče vápno, které se tak zbavuje toho tak zlého kysličníhu uhličitého, že ho až šílená Gréta vidí, pak se vypálené vápno hasí a mění se na pálivý hydroxid, ten se používá ve stavebnictví, protože zase poutá kysličník uhličitý při tvrdnutí malty. On se totiž ten zlý kysličník uhličitý ukládá do vápenců, takže to zvýšení není až taková tragédie. Zlváště, když rostliny více prospívají při daleko vyšších úrovních kysličníku uhličitého, takže v něm nejspíše kdysi žily.
Taky jsme se učili o původním prakontinentu Gondwaně, a vzhledem k době trvání a stáří země musel mít své předchůdce.
Taky o změnách klimatu, které jsou zcela přirozené, jsou působené změnami rotace země a nemají žádnou souvislost s lidskou činností, dnes jou politicky zneužité a boj proti nim nám uměle zdražuje život. Což je nejsépíš pravý důvod klimetického hysterčení.
Dělení rostlin a živočichů do taxonomických skupin vzniklo v době počátků systematické biologie, kdy duchovní zkoumali přírodu jakožto dílo boží a tedy boha samotného. Latinské názvy tam jsou proto, že víc jak tisíc let po pádu Říma spolu učenci různých zemí komunikovali latinsky.
Celé třídění pak víceméně odpovídá evoluci a proto Darwin, kterého myšlenka evoluce napadla, jen přišel se zdůvodněním, proč jsou živočichové uspořádáni tak jak jsou. Protože příbuzně vypadající druhy totiž mají společného předka a pak se od sebe vlivem okolí oddělují. – Což přímo koliduje s náboženstvím, vylučuje stvoření, víceméně popírá existenci boží, dělá z duchovních podvodníky a z věřících hlupáky. – Což byla bouře a zemětřesní v nazírání na svět.
Do toho samozřejmě zapadaly zkameněliny, protože ty lidi znali odjakživa a proto jsou v pohádkách a mýtech (pohled na Medůzu vedl ke zkamenění).
Také zkameněliny pravěkých zviřat dokazují delší dobu existence Země a tím Bibli dokazují jako nepravdivou.
Samotné učení o zvířatech je na začátku „Co se dá jíst a co nás může sežrat“. Slavný Rakouský zoolog Konrád Lorenz popisuje jak mu v Gulagu zachránil život
určitý druh žab, o kterých věděl, že jsou poživatelné (protože jsou také jedovaté žáby). Nadledvinkama krávy se můžete i zabít, protože jsou plné hormonů a steroidů. O tom, že jsou jedovaté a poživatelné rostliny ví každý.
Jinak Konrád Lorenz popisuje chování hus šedých, které se překvapivě také zamilovávají jako lidé ovšem společného předka máme ještě před dinosaury. Současně zmiňuje jin druh hus, který se nezamilovává.
Z čehož vyplývá, že druhově specifická sestava emocí se mění druh od druhu a také v čase a není to nic neměnného. To následně určuje psychologii a morálku.
Šimpanzi řeší konflikty agresí, ale skoro stejní bonobové sexem. Kdybychom se vyvinuli z bonobů, tak s trochou nadsázky přinasraní fanoušci Sparty a Slávie po zápase sejdou na jednom velkým grupáči a co by se dělo na východě Ukrajiny se ani nedá představit. Až se jednou postaví most přes řeku Kongo, tak to bude znamenat konec bonobů.
V poslední kapitole knihy Agrese je Lorenz naprosto mimo, protože agrese není žádná naše vada, ale přirozená vlastnost.
Ibis nepatří mezi krátkokřídlé, ale ibisovití jsou čeleď sama o sobě. Nyní. Ovšem, nevím jak se to učilo před x lety protože příchodem čtení DNA se klasifikace trochu měnila. Některá podobně vypadající zvířata se najednou ocitla v jiných kategoriích zatímco třeba hroši a velryby se ukázali jako příbuzní se společným předkem. Kdo by to byl řekl.
Zkoumáním DNA se také přišlo na to, že geny chování jsou velice blízko genům pro vzhled, čemuž odpovídá korelace mezi vzhledem a chováním, čím byla jedna tmářská pavěda nakonec povýšena mezi respektabilní disciplíny.
Zjištění toho, že delfíni mají k „vidění“ sonar vedlo k uvědomění si, že delfín skutečnš „vidí“ jaké pohlaví bude mít nenarozené dítě pokud bude poblíž těhotné ženy.
Biologie je také o domestikaci zvířat. Kupříkladů každý jednotlivý pes má trochu jinou vydálenost, kdy před vámi začne utíkat. Výběr těch, co ji mají nejkratší promění divoké psy v domestikované během pár generací. Je to velice rychlá evoluční změna. Vedlejší fenomén je, že jim zesvětlá srst. Můžete dumat, jestli to platí i pro lidi a pohled na centra amerických, demokraty ovládaných měst, kde zrušili/omezili policii a běloši se stěhují pryč od řádích afroameričanů, napovídá, že asi ano.
Desmonf Morris studoval zvířata a proto mohl popisovat lidi jako další živočišný druh ve své knize Nahá opice a nikdy by zvířata na nemohl studovat na univerzitní úrovni, kdyby se před tím nenaučil středoškolskou biologii. Na kurzech deklamace jsme měli učitelku (herečku), která se jednou rozjela a spustila, že hraní a přednášení nejsou zábavné jen tak samy od sebe. Napřed je potřeba se naučit výslovnost, přesnes a samozřejmě texty a cvičit pořád dokola a teprve potom to bude zábavné. To platí na kde co a na biologii taky.
Bez středoškolské biologie by ho nevzali na univerzity, protože učte někoho specifické chování lvů a hyen, když ani přesně neví kam je zařadit a s kým jsou příbuzní. No a pak by nikdy nevyzkoumal, co je například smích, pláč a potlesk. Proč naše domy vypadají jak vypadají a proč jíme několikrát denně. Proč jsou na stránkách Playboye skoro nahé modelky tu s přilepeným pískem, tu s kapičkami vody, tu s vlasy umělecky rozfoukanými po obličeji.
Ze stejného soudku je, že pářící sekvence lidí často začínají tancem, tanec začíná hraním hudby a proto jdou slečny po muzikantech jak slepice po flusu.
To všechno je jen biologie.
Dokonce i nářky studentů na to, že se to musí učit, je biologie.
Na jedné straně tělo nicneděláním šetří energii a učení je sakra namáhavá spotřeba energie. Na druhé straně, kdyby se učili jen to, co jim přijde přirozené a snadné, tak studují jen lov, sběr a obačné pohlaví a jeho manipulaci, protože to je to, co patří přirezeně k tomuto věku. – Ovšem nechat je tak znamená zanedbávání, protože by z nich nebyli doktoři, právníci ani inženýři. Mohli by se tak akorát přiženit do romské komunity.
Jsi v nezáviděníhodné pozici. Navíc jsi něčí crush, statisticky. Jemu dát jedničku nemůžeš a ani ho nemůžeš nechat propadnout.
Ba ne. Když je jeho výkon skvělý, tak mu tu jedničku ráda dám, crush necrush 🙂
Nevím, ale mám pocit, že nic moc lepšího než známky se vymyslet nedá (písmenka – to je totéž, procenta plnění znalostí – to připomíná pětiletku, slovní hodnocení – to jee dobré pro první třídu). Je jen o to, umět je použít. Když je někdo v cizím jazyce Cicero a na papír seká hrubku za hrubkou, tak má prostě jedničku z ústního projevu a pětku z písemky, výsledná trojka pak naznačuje, že není špatný, ale má hoodně co zlepšovat (a on ví co). Jiná věc jsou předměty typu dějepis – nedá se asi dost dobře nedat jednička tomu, co oddrmolí přesně naučený text, aniž by něco chápal (druhá věc ofšem je, že dějepis není nic, co by se dalo pochopit). Ale musí ji dostat i ten, co příběh odvypráví po svém („No Husa to prostě rozčilovalo, že se odpuštění dá zaplatit…“).
Dobrý pedagog prostě pozná, kdy žák potřebuje vystresovat (a chránit mladé lidi před stresem je nesmysl) a kdy dotyčný potřebuje podpořit a získat důvěru v sebe. Ofšem, nemůžou být všichni kantoři dobří, protože „dobrost“ je relativní vůči „špatnosti“, takže existence dobrých je podmíněna existencí špatných (nebo aspoň méně dobrých) – princip jin – jang.
Pokud se hovoří o zbytečnosti toho, co se na základních a středních školách učí: absolvoval jsem gympl (v sedmdesátých letech) a nemůžu říct, že některý předmět byl zbytečný (včetně branné výchovy a igelitových pytlíků na rukách, i když jsem při střelbách ze vzduchovky dostal odraženou diabolkou do oka). Jistěže jsme se učili spoustu nepodstatných detailů, ale z toho všeho mi vznikl obraz, jak a proč svět funguje (chemie, fyzika, zeměpis, nakonec i ten dějepis) a že by mohl fungovat lépe (občanská nauka). Takže vím, jaký je rozdíl mezi kilowattem a kilowatthodinou, že nemám strkat ruce do kyseliny a že jsme sem přišli později než Germáni. A kde se ve větě píše čárka a kde ypsilon. Jistě, mohl jsem to vyčíst (a vyčetl) i z knih a časopisů, ale ten prvotní impuls většinou pocházel z povinných znalostí.
Ba ne, jiné systémy hodnocení, než jsou známky, existují, jenom na ně nejsme zvyklí. Na fakultě jsem kupříkladu zažila velmi chytrý systém bodů kombinovaný se slovním hodnocením a naškálovanou obtížností úkolů. Jakými úkoly student splnil svých povinných třicet bodů, bylo všem jedno – mohli jsme si vybrat buď pár těžkých úkolů nebo hromadu lehkých, naše volba. To důležité bylo, že čím lepší výsledek práce, tím víc bodů jsme dostali (a každé hodnocení obsahovalo i slovní komentář s tím, co konkrétně by se dalo zlepšit). Když se tedy něco nepovedlo, nepřišel za to trest ve stylu „a je to v pytli, tohle už si neopravím“, jenom toho bylo ve výsledku potřeba udělat víc a ze zpětné vazby se poučit. Transparentní, efektivní, bez zbytečného srovnávání s druhými a zaměřené na to, aby se student skutečně zlepšil, ne na trestání.
A rozhodně nesouhlasím s tím, že u dějepisu není co chápat! Jenom se učí tak, že to tak působí. Ovšem historii, která by se učila jinak, jsem zažila taky až na fakultě. Šlo u ní mnohem víc o souvislosti a o to, jak se o dějinách přemýšlí a co se tím pádem interpretuje a jak (a že je takových způsobů dost), ne o data, a dokonce často ani o příběh.
Z mojí zkušenosti studenti stresovat nepotřebují nikdy. To obstarají velmi dobře sami, případně se o to postarají jejich spolužáci. Samotná situace zkoušení, psaní testů nebo mluvení před třídou je pro ně stresující až až, takže z ani jednoho ze svých studentů od terciánů po sextány jsem nikdy neměla pocit, že by potřebovali, aby jim někdo zatopil a že by jim to jakkoli pomohlo (taky viz předchozí článek).
Jsi každopádně první, od koho slyším, že žádný předmět na gymplu mu nepřipadal zbytečný. To je velmi povzbudivé, protože já nic takového s čistým svědomím prostě říct nemůžu.
Neříkám, že „nepřipadal“ (tenkrát), ale nemůžu to říci dnes, s odstupem, byť by kladné hodnocení bylo na základě poučky „co tě nezabije, to tě posílí“.
Samozřejmě souhlasím s tím, že pedagog by neměl žáky/studenty stresovat zbytečně/nadměrně/z plezíru, ale to, že je stresuje (úkoly, zadání, testy, zkoušky…), je už podstatou jeho činnosti.
Nesouhlasím s tím, že by dějepis nebyl nic, co by se nedalo pochopit.
Právě naopak.
Dějepis je nejen o tom, co se stalo, ale i PROČ se to stalo. Z toho proč se to stalo pak začne vyplývat, podle jakých PRAVIDEL se to stalo a protože ta pravidla jsou věčná, protože o čem mluví doopravdy je lidská přirozenost, tak z toho vyplývá i co se STANE NÁM a jestli nechceme, aby se nám to stalo, tak poučení, co neudělat.
Indiáni byli ustrnulí v době kamenné a čerstvě novověká Evropa byla přelidněná. Ani orgie sebemrskačství nezmění nic na tom, že se stalo, co se muselo stát a vyčítat něco tehdejším bělochům prostě nemá smysl. Natož těm dnešním. Tam je to jen o moci. Dnešní moci.
–
Nevím, jeslti znáte Bártu, toho egyptologa. Není úplně nejbystřejší, ale protože historie Egypta je tak dlouhá, tak si všiml, že se tam opakují periodicky stejné věci a že když moc úřednictva roste, stát upadá. Kdyby byl ještě bystřejší, tak by věděl, že to není nic osudového, jak hlásá, a moc úřednictva se dá zlomit.
To právě udělal čínský President Si. Postavil úřednictvo do latě. To znamená udělal na ně protikorupční čistky, statisíce jich byly potrestány (a že se v Číně umí trestat), zbytek si dává sakra pozor a radši poslouchá a rozpad Číny byl zastaven dřív než začal.
V Evropě nám úřednictvo přímo vládne, protože se v Bruselu zmocnilo moci, a vede nás ke zkáze, protože jako vždy, je relativně hloupé a vidí jen svůj bezprostřední zájem. (Jak to jen připomíná římské úředníky doby pádu starého Říma, co s barbarskými kmeny přímo ohrožujícími Řím, stejně řešili podružnosti jako kolik podřízených smí mít jaký úředník v které provincii).
USA je na tom podobně, protože co jiného je Deep State než úřednictvo utržené ze řetězu, ochotné klidně zničit USA, pro svá triviální privilegia. Vždyď tu Čínu, co jim přebírá postavení velmoci, dokonce sami z vlastní hlouposti stvořili. Konkrétně za Kissingera, když rozbíjeli blok SSSR a ČLR, místo aby ho posilovali, protože ti byli jeden pro druhého jak balvan, co je táhne ke dnu. Teď ten blok mají proti sobě znovu, protože ho z vlastní hlouposti opět vytvořili, jen mezi tím do Číny vyvezli svůj průmysl, který jim zajišťoval nedostižnou převahu.
Shodou okolností Rusko mělo svoje období krize v devadesátých letech a bylo těsně před rozpadem a opět z vlastní hlouposti mu předvedli na Jugoslávii, co s ním hodlají udělat, místo aby to měli jako překvapení. Také mu ústy idiotky Albrightové veřejně řekli proč, kdyby to v Rusku náhodou nevěděli. Takže se v Rusku k smrti vyděsili a opilce Jelcina vyměnili za chladnokrevného pragmatika Putina, u kterého si oligarchové mysleli, že udrží pod kontrolou, jen měl z tajných služeb informace a hlubší pochopení, které šly mimo ně a přehrál je jak Stalin Trockého. – Kdyby jen ti chmatáci víc dávali ve škole při dějepise pozor.
V USA zatím Deep State svědomitě likviduje zdroj síly USA a po vývozu průmyslu do Číny ještě likviduje a vyhání bělochy, kteří udělali moc USA, aby je nahradil Mexikánci a Černochy a udělal z USA něco mezi Mexikem a rovníkovou Afrikou.
Když starý Egypt dobyli Lybijci, tak převzali místní náboženství, ale „srdce tam nebylo“. USA také ztrácí své srdce.
–
Tu práci s naučením se a oddrmolením textu bych sice (kdybych se nějakým kouzlem stal učitelem) také ocenil dobrou známkou, ale další hodiny bych více tlačil na pochopení mechanismu. I studenti jsou lidé, tak musí být schopni chápat jiné lidi.
S tím bych řekl, že je to jako zátěž ve sportu. Netrénovaný orgán zakrní, přiměřeně trénovaný se adapptuje a posiluje, příliš zatížený se zhroutí.
—
Od „Pokud se hovoří o…“ naprosto souhlasím.
Jistěže v celkovém měřítku vývoj lidstva logiku má, někdy ale rozhodují detaily, náhody nebo schopnosti nebo neschopnosti jedinců o tom, jak to dopadne (třeba génius Alana Turinga). Bohužel ve škole se většinou zkoušejí (nebo aspoň zkoušely) více znalosti konkrétních událostí než ty obecné důvody, které k nim vedly.
Oni nám to asi říkali, určitě jsme se učili o stěhování národů a hledání cest do Indie.
Bádat o tom, proč vlastně César dobýval Gálii… byl to ten milión otroků, co tam zajal, byly to zlaté doly, co v Galii měli, byla to snaha trumfnout jiné římské dobyvatele, zesměšnil ho v dětství nějaký Gal… to se ani určit nedá.
Z jiného pohledu to bylo jen o tom, že měl k dispozici disciplinovanou armádu, vyspělejsí technologie a společenskou organizaci a to pak každej kousek země vypadá jako dobrej k dobývání.
Polovina dějepisu je stejně jen o boji o moc a peníze.
Spáchala Kleopatra doopravdy sebevraždu, jak je legenda nebo ji zavraždil Octavianus, jak vyšlo při analýze Pat Brown?
Co zavraždění Kennedyho, zavraždění Rasputina nebo cesta Rudolfa Hesse do Británie, byly tak tajemné jak se nám říká?
Ono to školní učivo je spíš taková kostra a člověk si to potom postupně doplňuje a opravuje.
Vše už tu bylo řečeno – napsáno. Roky zažité známkování se bude jen těžko měnit. Ono je taky důležité, kdo ty známky uděluji – jen bych opakovala co tu už zaznělo.
Zdravím a přeji hodně sil. Helena
Díky 🙂 Hodně sil je, zdá se, v červnu na učitelském postu opravdu potřeba!