Jako studentka jsem zažila, jaké to je, opravdu hodně se při výuce jazyka bát. Koho zajímají detaily, může si o našem památném gymnaziálním angličtináři počíst; všem ostatním stačí vědět, že když jsme udělali chybu, začal se na celé kolo smát a volal „Shame on you!“ („Styďte se!“). Postupně jsme to s ním dotáhli do bodu, kdy jsme se začali bát odpovídat i na naprosto primitivní otázky, protože i v jednom slově můžete vyseknout hrubku a nějaké to „shame on you“ na celou třídu si vysloužit.
Tady si možná řeknete, že když je ze mě lingvistka, která učí angličtinu, může i pedagogický teror přinést ovoce. Na to bych zareagovala protiotázkou, jestli se to všechno nestalo spíš navzdory tomu. Víte totiž, jak mozek zareaguje, když se začnete hodně bát a cítit v ohrožení? Vypne se vývojově mladší logická a racionální část a přepnete do mnohem staršího a instinktivnějšího módu „přežít“. Nechávám na vaší úvaze, kolik se toho v takovém stavu naučíte (u nás dobrá polovina třídy upadla do stavu rezignace a pasivity) a jak kvalitní bude váš výkon v čemkoli kromě boje, zamrznutí nebo útěku. Obzvlášť když jste ještě ke všemu teenager, jehož mozek není ani zdaleka hotový a má v téhle vývojové fázi o poznání silnější emoce, mnohem větší strach z odmítnutí, a ještě navíc zhoršené sebeovládání (to, že velký problém středních škol spočívá v tom, že se s teenagery na jednu stranu zachází jako s malými dětmi a na stranu druhou jako s dospělými, přičemž oni nejsou ani jedno, by bylo na samostatný článek).
Pod vlivem těchto svých zkušeností jsem se tedy hned na počátku svého pedagogického působení zařekla, že u mě ve třídě na žádné „shame on you“ nikdy nedojde. Nikdy se nebudu smát svým studentům, když udělají chybu, na něco se mě zeptají, něco nebudou vědět, něco mi budou vážně říkat nebo když omylem plácnou nebo udělají něco víc nebo míň trapného (přiznávám, že jednou jsem se neudržela, když se studentka přeřekla tak, že se z úplně normální věty stal skvělý vtip, ale to vybuchla celá třída). A nejen smát. Nebudu ani protáčet panenky, kulit oči, ostentativně vzdychat, chytat se za hlavu, pleskat se do čela, tvářit se ukřivděně nebo se uchylovat ke slovní agresi jakéhokoli druhu. Zkrátka: pokusím se vytvořit tak bezpečné prostředí, jaké jenom vytvořit dokážu.
Jak jsem ovšem zjistila, místní pedagogická tradice podle všeho většinově nestojí na mojí straně. Obrázek jsem si skládala postupně. Tu poznámka, tu rozhovor, tam komentář. Můj pohled samozřejmě není vyčerpávající, ale i tak se mi neodbytně zdá, že přístup, který v našich kabinetech i ve většinové populaci pořád frčí, by se dal vystihnout slovy „jen ať poznají, zač je toho loket“. V jeho rámci je žádoucí nechat studenty zejména zažít neúspěch, protože ten v životě přece nutně přijde, nechat je ukousnout si pořádné sousto selhání, protože to je taky stoprocentně čeká, a pořádně je vykoupat v tom, že nic není zadarmo a vždycky je někdo bude soudit a posuzovat, tak ať si zvykají.
Inu, proveďme malý myšlenkový experiment. Představte si, že jdete dejme tomu na přijímací pohovor, který se má odehrávat v angličtině. Tam vás samozřejmě budou posuzovat a hodnotit (od toho ostatně pohovory jsou) a vy jste z toho pochopitelně nervózní. V jaké situaci se vám bude mluvit líp? Když budete za sebou mít jen zkušenost, že je riskantní říct nahlas i cupboard (skříň), protože i na nevelkém prostoru dvou slabik se dá udělat chyba, která si zaslouží veřejné zostuzení? Nebo když budete zvyklí na bezpečné prostředí, ve kterém jste mohli mluvit, i když vaše angličtina nebyla dokonalá, a nikdo vás za to neshazoval? Co vám pomůže nenechat se ovládnout strachem? Bude to tisíckrát vyzkoušená úzkost, která vám našeptává, že mluvit v cizím jazyce nikdy není bezpečné? Nebo přijetí, díky kterému jste se poprvé v životě přestali tolik bát a začali si trochu víc věřit? Jinými slovy: co vás „na život“ připraví líp?
Ne, nesouhlasím ani na vteřinu s tím, že připravit někoho na život znamená nechat ho bez podpory zažít co nejvíc negativních věcí (a ideálně co nejdřív, protože pak přece bude o to připravenější). Konec konců jestli by měl mít učitel svoje studenty rád, je to ta nejočividnější věc na světě. Copak byste někomu, koho máte rádi a na kom vám záleží, dobrovolně způsobovali co nejvíc pocitů neúspěchu a selhání? Samozřejmě že ne. Právě naopak. Chtěli byste vidět, jak se přestává bát, vylézá ze svojí ulity, začíná zářit a rozkvétat a usmívá se na vás pokaždé, když ho potkáte na chodbě. Aby se něco takového stalo, je potřeba mnoho vzácných přísad. Strach mezi ně ale opravdu nepatří.
Doba podesu, i kdyz s tim souhlasim, rekl bych skoncila…V dobe kdy se kantori vzdelani porad jeste k necemu jinemu perou s inkluzi a internetovoz realitoi, kdy si lecktery rodic je schopen spise nez umravnit dite si doslapnout na rodice, a kdy kvete nahravani si ucitelu nekdy, byt verim ze to bylnojedinely pripad, s udavacstvim,..se problemy posunuly jinam
To, že doba poděsů už skončila, jsem si právě tak trochu myslela taky. Ale teď mi připadá, že to tak vůbec není a že se od dob mých teenagerských let nezměnilo vůbec, ale vůbec nic. Ten náš angličtinář byl ostatně velmi mladý. Myslím, že byl jen o pár let starší než já teď.
Ačkoliv si myslim, že ta ochutnávka neúspěchu skutečně svoji hodnotu mít může, v těch uvedených příkladech vidim dva velký problémy.
Jedna věc je, že zmínění kantoři volně zaměnili přísnost hodnocení s jeho důstojností. Druhá věc je, že má-li mít vystavení neúspěchu nějaký pozitivní efekt, musí to taky mít nějakou jasně čitelnou formu, ne že budou studenti prostě jen vystavený posměchu podle toho, jak se vyučující zrovna vyhajá…
Jako někdejšímu fandovi Star Treku se mi tady těžko mohla nevybavit zkouška „Kobayaši Maru“, která stavěla kadety před situaci, která zkrátka nešla vyřešit úspěšně. Dobrý pro premianty ročníku, aby si uvědomili, že ne vždycky budou mít k dispozici nějakou dobrou volbu a že občas tu horší z těch špatných taky nemusí přežít…
Přísnost hodnocení, to je úplně jiné téma! Jelikož efektivní učení nastává jen v situaci, kdy se snoubí bezpečné prostředí a dostatečně velká výzva, rozhodně nejsem zastánce toho, aby všechno prošlo a chyby se zametaly pod koberec. Ale přesně jak píšeš – to je něco úplně jiného než studenta prostě jenom shodit. A Kobayaši Maru zní jako skutečně cenná životní lekce (nejsem zrovna trekkie, takže moje chatrná znalost tohle už nepokrývá). Ostatně zrovna dneska jsme dělali překlad, u něhož byla pointa, že ty věci prostě se vším všudy přeložit nejdou. Jen se to s tím nesmí přehnat 🙂
Zadání toho testu znělo zhruba tak, že někde v nebezpečné zóně zůstala viset loď, zkoušený kadet je jako kapitán nějaký svojí lodi nejblíž a má rozhodnout, zda se pokusit posádku té poškozené lodi zachránit. Pokud se nepokusí, její posádka zahyne, pokud se pokusí, zjistí, že jde o past a sám se stane terčem útoku velký přesily nějakých nepřátelských lodí, které sám zkrátka nemá šanci odolat…
Spíš, než znalostní/dovednostní, to byl test psychologický.
Ten překlad se mi jako příklad líbí, protože obtížně přeložitelných slovních hříček má jazyk nepřeberný množství a člověk, chce-li se jako překladatel živit, se zkrátka musí smířit s tím, že dokonalý řešení vždycky nenajde, občas musí stačit fungující nedokonalý.
To mi ovšem zní povědomě! A myšlenka podobného testu se mi velmi líbí. Situace, které prostě nemají žádné dobré řešení, nejsou nijak vzácné. Jestliže je v moci vzdělání člověka aspoň maličko na něco takového připravit, byla by velká škoda takovou šanci propásnout.
Galahad
Jenže na druhou stranu pak máte kreténské překlady Shakespeara, který je v originále prostě kouzelný a plný mistrovství jak Mánesova kalendářní deska a oni z toho vytvořej paskvil na úrovni Stanislava Jirčíka.
Jeden každej překladatel, kterej se do toho ve svý nafoukanosti pustil, vytvořil paskvil a kdybych se do toho pustil já, tak ho vytvořím taky, protože to prostě nejde. Je třeba trochu skromnosti.
Nepovede se jim fungující nedokonalý překlad vůbec nikdy, protože kouzlo Shakespeara je v cizelovaném detailu zrovna tak jako v kresbě postav a celkové struktuře. Shakespeare obohatil angličtinu o spoustu výrazů a spousta se dostala i do jiných jazyků. To v překladu zmizí a tak překlad nefunguje.
Kouzlo Mony Lisy, Dámy s hranostajem nebo Susane Valadonové není v tom, že je podle těch obrazů poznáte jak podle policejní fotografie. To je jedinečné v technice dotyčného mistra.
Chyba je při učení ten největší dar, tím by měla začínat první přednáška na pedagogických školách a ta poslední končit, kdyby během dlouhého studia náhodou někdo zapomněl. Ale absolventů, kteří místo opravdové pedagogické přípravy nejspíš prošli speciálními kurzy neomylnosti, jsem bohužel potkal dost.
Speciální kurzy neomylnosti, to je přesné. Nevím, kde se vyučují a kdo je vede, ale metody, které se v nich používají, musejí představovat créme de la créme pedagogiky. Takové výsledky!
Ani si netroufám odhadovat, kolikrát z úst vyučujících zaznělo, že máme být za studium v celé jeho nesnesitelnosti vděční, protože v práci bude mnohem hůř. Zdaleka není, když je někdo příjemný jak osina v jistých místech, tak se s ním ve vší slušnosti rozloučím a netrávím půlku času více či méně skrytým flákáním, ale pracuji, když je práce a pak mám volno. Vlastně jedno mě pan angličtinář naučil – lidi jako on ignorovat, nemá smysl se nechat trápit a nějak to vždy dopadne.
Což o to, ono v takových těch pracích, pro které jistí sociální vědci používají termín bullshit job, to opravdu je v určitém smyslu hodně podobné. Ale pokud to chceme brát jako argument, proč by školství mělo být špatné, tak je s námi něco opravdu hodně špatně.
Nas na gympl zase matematikar ujistoval, ze skoncime u lopaty, protoze takovi tragedi to nedotahnou ani k maturite. Taky jsem si myslela, ze je tahle sikana davno pryc, ale skrz deti vim, ze bohuzel neni. Byt bezchybny je bohuzel program, kterym jsou pedagogove zesmesnujiciho typu dost casto prolezli skrz naskrz.
Ach jo. A generační trauma vesele kvete dál…
Na to odpověděl Jaroslav Žák ve svých Študácích a kantorech, když popsal, jak z těch lemplů, co to flákali jsou pak advokáti, stavitelé, umělci a doktoři (a myslím, že zmínil, že ze šprtů nic moc).
Už si to moc nepamatuju, ale takhle nějak.
Ono ovšem na druhé straně, když něco člověk opakuje léta, tak to začíná mít za automatické a přestává být jasné, co je na tom vlastně komu nepochopitelné. – Na tohle by se ovšem mělo soustředit na VŠ a mělo by to bejt do nich nalitý taky.
To byl teda asi pěkný magor ten váš kantor k nezaplacení. Vyděsit a znechutit studenty je vážně skvělá metoda, jak je přimět k maximální snaze při učení. Taky jsem za svůj život potkala mezi učiteli pár podařených čísel, ale převážná většina byli lidé laskaví a spravedliví. A tak to má být. V práci mám též kolegy a kolegyně různých typů. S někým se dělá líp, s někým méně a s někým bych nejradši nedělala vůbec, jenže nejsem ta, kdo o tom rozhoduje. 🙂
Jó, kolegové, to je opravdu velká kapitola. Jelikož jediné místo, kde jsem měla kolegy naprosto snové, byla Austrálie, o téhle kapitole snad raději pomlčím 😀
Křik, ponižování, zesměšňování jsem já a nejen já zažila na gymplu a nikdy na toho člověka nezapomenu a nic mi krom strachu a špatných snů nedal. Snad je to, že nikoho takové prostě nechci potkat…
Hezký večer, Marie Veroniko. Helena
Mě na tom nejvíc fascinuje, že takoví lidé ze školství prostě neodejdou. Ulevilo by se tím úplně všem, ale oni tam pořád tvrdošíjně zůstávají… proč?
No proč, protože tam mají moc a je to celkem bez rizika. Šolích.
Jsou na to už zvyklí a ani o ničem jiném neuvažují. No a shazovat žáky je způsob, jak si zvednout sebevědomí a zaplašit svý špatný pocity.
DOSLOVA jim tím předáváte vlastní jedy.
Já měl na gymplu dvě ruštinářky.
Kdyby nám zůstala ta první, tak bych určitě neprošel. Měl jsem strach, ale neměl jsem strach přímo z ní. Byla hezká, příjemná, sexy. Občas se nějak ušklíbla nebo měla nějakou poznámku, ale s tím, co jsem uměl zas nebylo divu. Problém byl, že to nebyla schopna vysvětlit, tak abych přišel na to, jak se to vlastně učit.
Ta druhá to taky nedokázala, ale nechala mě prolézt, protože na rozdíl od většiny ostatních měla ráda kluky.
Vlastně mě zpětně hlavně sere, že doma nikoho ani nenapadlo shánět nějaký doučování. Protože to bylo nejjednodušší řešení.
To je docela smutný, že takhle postupně selhaly dvě učitelky. Měla jsem to v angličtině trochu podobně (myslím na základce, ne pak s tím naším maniakem), naštěstí ale vždycky mohli včas zasáhnout starší sourozenci a to, co jsem nechápala, mi vysvětlit. Až pak na fakultě jsem zjistila, jak brilantně a jednoduše je možný některý věci v jazyce podat, jen je třeba mít ty znalosti. A ty zcela očividně velká část učitelů vůbec nemá, i když o nich lingvisté vědí desítky let.
Jednou jsem viděl Nicka Nolta vyprávět o tom, jak se připravoval na roli policajta a tak s níma jezdil.
No a vykládal, jak jsou to tvrdí hoši, co si jen tak z ničeho nic nedělali.
Pak tam byla ukázka, co tím přesně myslel a bylo to o tom, že kontroloval nějakýho tranvestitu, co si hrál na ženskou a klidně mu sáhl na koule a připomněl mu, že je chlap, co se převlíká za ženskou.
Tím chci poukázat na to, že když se vám jen někdo směje, tak je to pořád prkotina.
Když jste v cizině, tak se vám každou chvíli někdo směje (i v dobrým, někdy ty chyby jsou doopravdy vtipný) nebo je otrávenej nebo vás poučuje nebo jen upřímně nerozumí a stejně se cejtíte jako blbec. Jen vám to časem začne bejt dost jedno.
Ne, že by to z toho popisovaného učitele dělalo menšího kreténa, ale ono by jen stačilo z něj dolovat, jak je to teda správně a tak ukončit jeho egotrip.
Daleko otravnější je, když z nich páčíte pravidla a oni vám je neřeknou.
Jo, to my jsme se snažili z něj vydolovat, jak je to teda správně, celý čtyři roky, ale bylo to úplně k ničemu. Jediná hodina, kdy byl jako beránek, nastala jednou bezprostředně po rodičáku. To jsme koukali jako puci. Ovšem příště už byl zase jako vždycky a idylka, kdy odpovídal na naše otázky, tím skončila.
A co se toho výsměchu týče, tak samozřejmě nepopírám, že by to mohlo být mnohem horší. Hůř může být prakticky vždycky. To ale nic nemění na tom, že křehké bytosti, kterými teenageři bezpochyby jsou, zvládne rozházet i nešikovná poznámka tady nebo onde, a může tím být klidně zaděláno na trauma na dalších deset let. Totéž k té cizině – mně se tam nikdo nesmál, ani když jsem byla totálně mimo. Všechno jde říct s respektem.
S podobným“učitelem“, který občas neučí, ale zesměšňuje, ztrapňuje, podráží nohy, má bohužel v našich končinách každý nějakou zkušenost, bez ohledu na ročník . Myslím si, že v té chvíli vůbec nejde ani o žáky, ani o znalosti, ale o pošramocené ego pedagoga, o pocit vlastní nízké autority, domnělé bezmoci a tak to vyústí v takovou malou, ale pravidelnou pomstu. Ospravedlňovat si to umí každý, obvykle špatnými studijními předpoklady žáků, jejich leností a tak dále.
Taky mi přijde, že nějakou takovou zkušenost má snad každý. Bohužel. Smutné na tom je v tom našem konkrétním případě to, že ten náš angličtinář byl velmi chytrý, anglicky uměl skvěle a jakmile vylezl ze třídy, proměnil se ve vtipného a charismatického společníka. Takový potenciál! Ale jak do té třídy vlezl, jako by na něj padla kletba. Nevím, co se mu honilo hlavou, ale zato moc dobře vím, co se honilo hlavou nám.
Joo, takhle jsem se v jazycích zasekla. Hlavně v angličtině. Posměch byl ale spíše od spolužáků. Nevím, proč mi nešlo mluvit, písemně mi angičtina celkem šla, gramatiku zvládám, na vysvědčení jsem mívala dvojku.
Dobrý vztah k angličtině jsem měla jen na základce, do sedmé třídy. Pak jsem přešla na gympl, dostala profesorku, které byla výuka úplně jedno a šlo to z kopce. Lepší angličtináři v druhé polovině studia to nezachránili.
Naproti tomu němčinářka se nás skutečně snažila celých šest let něco naučit. Ke každému přistupovala individuálně. Známkovat sice musela podle ŠVP, ale bylo vidět, že hodnotí osobní pokroky. Dokázala říct ,,je vidět, že ses to doučil“, „zlepšil ses v…“ a tak. I když se dotyčný zlepšil ze čtyřky na trojku.
…přemýšlím o tom zasekávání, když si nejsem stoprocentně jistá odpovědí. Stalo se mi to vlastně i včera u zkoušky ze speciální pedagogiky. Můj problém asi nebude přímo v cizím jazyku. Roli ale hráli spíš ti spolužáci než kantoři. Ach jo.
Přístup vašeho vyučujícího je i velký problém ve výchově. Co jsem tak slyšela, jsou rodiče schopní tříletému dítěti říct „to snad není možné, jaké jsi čuně, zase ses počural“.
To je smutné… Každopádně rozhodně souhlasím s tím, že spolužáci jsou v tomhle ohledu mocní. I když je učitel laskavý, tak pokud se ti vysměje zbytek třídy, tedy lidi, se kterými chtě nechtě trávíš spoustu času, je na trauma zaděláno. Učitel se to sice může snažit mírnit (což se i může dařit, ale trvá to), ale stejně. A co se té výchovy týče, k tomu snad ani nemám co dodat. Ach jo.
Myslím, že s přístupem, který popisuješ v článku se za život ve škole setkalo hodně z nás. Je to smutné, a věřím, že v to může zanechat následky.
Je fajn, že máme malou jiskřičku naděje, že to jde i jinak 🙂
Jsem přesvědčená, že to následky zanechává. Jen si vezmi, kolika lidem se v dospělosti zdají noční můry o tom, jak musejí zpátky na střední, znovu k maturitě nebo něco takového – to rozhodně není náhoda. Teenageři prostě jsou křehcí, ať už se snaží schovávat za tvrďácké pózy, nebo ne. A sice už to nejsou děti, ale škody se na nich pořád dají napáchat pořádné.
No jo, ale to je všechno jen o tom, že si na to prostě jen v klidu nesedli.
Co se nemůžete naučit tím, že to budete pořád dokola zkoumat? Všechno se naučíte.
Můj spolužák z gymplu, co s ruštinou zápolil podobně jako já jednou z legrace imitoval Rusy a najednou mluvil s úplně správným přízvukem.
Proč mu to nešlo normálně? Protože když mluvíte v cizím jazyce, tak vyslovujete jak debil v porovnání s vaším vlastním jazykem.
Jako legrace to šlo, vážně ne.
To se vlastně mělo učit na začátku nebo kdykoliv během docházky.
Ve skutečnosti se malý děti učej mělodii jazyka dřív než slova. Jen si tak brumlají náhodné slabiky, ale totálně správně melodicky. – Přesně to, co dospělejm dělá potíže.
Ale kdyby vás napřed 4-6 lekcí učili správně „zpívat“ tak už to všem bude připadat normální.
Měl jsem známou, do ní nalila kamarádka správnou anglickou RP výslovnost, takže Angličani koukali, co je vlastně zač a hned ji brali vážně.
Ne, to opravdu není jen proto, že si na to pořádně nesedli. Znám spoustu lidí, kteří si na maturitu sedli velmi poctivě, uměli všechno skvěle, dostali naprosto suverénně samé jedničky, a stejně se jim tyhle noční můry zdají. Problém je někde úplně jinde. Ovšem ono se to vlastně píše ve zbytku toho komentáře – na spoustu věcí si prostě nestačí samostatně „sednout“. A sebevědomí se tímhle způsobem taky vysedět nedá.
Tak mluvíme asi o něčem jiným.
Já jsem se nakonec naučil francouzsky tak, že mluvím jako česky. Ne, že nemusím přemejšlet nad tím, co řeknu. Já musím přemejšlet nad tím, v jakým jazyce zrovna mluvím.
Když známej Čech řekl quiche s „y“ místo s „i“ tak jsem mu už nerozuměl, protože to pro mě bylo už jiný slovo.
Pamatoval jsem si přízvuk naší učitelky z vejšky, protože na konci slov končících na „i“ je přídech. Jenže ten má být, že ho tam sotva slyšíte, ona to tam měla jako takový polovyslovený ch. Takže předpokládám, že bych asi měl za chvíli nutkání učitele opravovat.
Angličtinu umím mnohem míň, ale když jsem četl hodnocení nějakého profesora, co hodnotil můj překlad, tak jsem si pomyslel, že je debil a žába na prameni, protože jako chybu uváděl, že překládám nespisovné spisovným, jenže on považoval za nespisovné „don’t“ a za spisovné „do not“, čímž jenom předvedl své školometství, protože „don’t“ je nespisovné jen formálně, „do not“ se už skoro nepoužívá, jen pro zvýraznění záporu, v projevech královny a někdy politiků, ve starých textech atd. Určitě ne v dnešní běžné angličtině.
Takže kdybych to přeložil podle pomatených představ pana profesora, tak to působí zastarale a divně, asi jako kdyby spisovně mluvil opilej horník.
S kolegyní, která žila ve Francii (a Kanadě) jsme se posmívali kolegyni, co jen studovala francouzštinu na vejšce, protože pořád zdůrazňovala, že neznat nějaká obskurní slovíčka nevadí, ale musíte znát dokonale gramatiku.
Jenže, někdy jsme si s kolegyní, co žila ve Francii a chodila tam do školy, pro zábavu ukazovali, jaký gramatický chyby udělali Francouzi, že až bylo potřeba to číst nahlas, aby člověku došlo, co mysleli. Z legrace jsem jí navrhoval, že by se přinejhorším mohla živit tím, že by Francouze, jakožto cizinka, doučovala jejich vlastní jazyk. – Tím chci říct, že je sice lepší gramatiku doopravdy umět, ale neumí ji ani běžní Francouzi. Hlavně máte umět slovíčka.
Nemůžete znát slovíčka jednoho každého povolání, to nikdo nezná ani ve svým jazyce, ale měli byste znát slovíčka, která třeba proběhla před pár lety písničkou, zprávama nebo seriálem a tak je každej zná.
Rozhodně působí hůř, když je vidět, že vůbec nevíte o čem je řeč, než když tam máte špatně nějakou gramatickou finesu.
Naučit se jazyk k maturitě je ještě málo (a zároveň strašně pracný). Jsou to prostě dva různý světy.
Jen na ukázku jak se angličtina na VŠ prasí. Tohle je Shakespearův sonet 146
—
Poor soul, the centre of my sinful earth,
[……] these rebel powers that thee array,
Why dost thou pine within and suffer dearth,
Painting thy outward walls so costly gay?
Why so large cost, having so short a lease,
Dost thou upon thy fading mansion spend?
Shall worms, inheritors of this excess,
Eat up thy charge? Is this thy body’s end?
Then soul, live thou upon thy servant’s loss
And let that pine to aggravate thy store;
Buy terms divine in selling hours of dross;
Within be fed, without be rich no more.
So shalt thou feed on Death, that feeds on men,
And, Death once dead, there’s no more dying then.
A tohle z toho vyrobil Hilský.
Ubohá duše, v hříšném těle vězíš,
tělesné pudy se v něm vzpurně sváří,
proč uvnitř zmíráš, hladovíš jak v cele,
tvůj zevnějšek však nádherou jen září?
K čemu ten lesk, když zajde v krátké době?
Proč pouhá schránka má tě tolik stát?
Pro radost červů, co ji pozřou v hrobě?
Pro ně se pachtíš? Jim chceš všechno dát?
Hleď z nouze těla udělat svou ctnost,
čím ono schází, v tom zkus najít lék,
pozemskou bídu vyměň za věčnost,
bohatá uvnitř, chudá navenek.
Ze Smrti žij, co ze života žije,
smrt Smrti navždy smrtelnost z nás smyje.
—
Působí to, jako kdyby to smolil školní flink s kocovinou, v pondělí ráno v autobuse do školy, nejspíš přes třetí jazyk, protože někam, zašantročil originál.
To je prostě hrůza a to z Hilského prej učůrávaly studentky a dostal nějaký Britský vyznamenání. Jak by ne když Britové neumí česky a Češi anglicky a studentka prváku bude vzhlížet ke každému, kdo už tam učí.
Je strašně smutné, že to, co ty píšeš, že nikdy dělat nebudeš, většina pedagogů praktikuje. Ba co víc, začínají s tím už u prvňáčků, kterých mi je nesmírně líto, jejich první střetnutí se školou a následky se s nimi pak vezou celou školu.
U prvňáčků?! Ježkovy oči. Teď teda zpětně doceňuju, jak skvělou učitelku jsme měli v první a druhé třídě. Teror přišel až ve třetí…
S tímto zakomplexovaným typem chování se dnes setkáte i v zaměstnání. Jediné, co lze udělat, je tomu se posta vit.
Myslím, že s podobným typem jednání se lze bohužel setkat úplně všude. V tom zaměstnání už je ale člověk aspoň dospělý a tím pádem se může daleko účinněji bránit.
Souhlasím s tím, že náctiletí mají dost co dělat sami se sebou a podporu určitě potřebují. Povzbuzení působí na každého lépe než zesměšňování, nejen na ně.
Taky souhlasím s Galahadem, že ale k té laskavosti patří i přiměřená přísnost a líbil se mi postřeh Čerfa, že právě těmi chybami se člověk nejlépe naučít.
—
Sama jsem měla na kantory docela štěstí, ale u dcery vidím, jak může takový natvrdlý egocentrik napáchat škodu na celém kolektivu.
—
Ve cvičení mám známou, co začala tento školní rok učit, a je z toho přístupů kolegů taky solidně znechucená – a zatímco jí děti a rodiče zbožňují, ostatní učitelé jí nemůžou přijít na jméno, protože jim nepřímo nastavuje laťku výš…
nominek
Krásné shrnuto 🙂 Dodala bych k tomu jediné: ámen. A přiznám se, že představa, že se ze mě na škole stane rozbuška ve stylu tvé známé, mě lehce straší už od prvních týdnů výuky. Jestli něco opravdu hodně nechci, je to nechat se zatáhnout do těchhle kabinetních bojů.
Tak s tímto naprosto souhlasím! Ztrapňování studentů odůvodněné slovy o „připravenosti na život“ je jenom hezký obal pro nadřazenost a šikanu, nic víc…
Přesně tak. Přidejme ještě špetku přístupu „my jsme to taky měli takhle, tak proč byste to nezvládli taky“ a jsme tam.