Na poli destigmatizace duševního zdraví bylo v posledních letech odvedeno mnoho dobré práce. Covid, který řadě lidí ukázal, jak snadno se dá spadnout do úzkosti nebo deprese, na tom má bezesporu lví podíl; stoupající počet slavných lidí, kteří se dělí o své psychiatrické diagnózy, nepochybně taky. Stigma přesto pořád přetrvává a drží se zuby nehty. Spolu s pohledem na duševní zdraví, který je podle mě zcela chybný.
Když mluvíme o duševních nemocech, je v tom skrytý předpoklad, že ti, kdo nejsou nemocní, jsou zdraví. Jinými slovy: výchozí stav je, že jsem v pohodě (zdraví), dokud se něco nerozbije (nemoc). Teprve tehdy je třeba vyhledat odbornou pomoc a nechat se spravit. Asi jako když dostanete angínu, zajdete k doktorovi, slupnete antibiotika a jste zase jako rybička. Háček spočívá v tom, že takhle kolikrát nefunguje ani zdraví fyzické. Nemoc často není něco, co se nám prostě stane; mnohdy je to něco, co jsme si způsobili tím, jak žijeme. Jsme v chronickém stresu, a tak máme vysoký tlak, špatně nám to tráví, špatně spíme a domina už se sypou. Když v takové situaci akorát bereme prášky na tlak, na žaludek a na spaní, a přitom pokračujeme v životním stylu, který nás do téhle situace přivedl, nic se nevyřeší. Naopak: všechno se bude jenom zhoršovat. Co je na tom to znepokojivé? Na téhle cestě jsme úplně všichni. Všichni jsme ve stresu, skoro všichni moc sedíme, většina z nás nezdravě jí, málo spí, málo se hýbe. Často víme, že to, co děláme, není v pořádku. Ale děláme to, dokud nezačne hořet, protože až tehdy je to přece nemoc.
S duševním zdravím je to úplně stejné. Výchozí stav není, že jsme všichni v pohodě, dokud se něco neporouchá. Nikdo z nás neměl ideální dětství, všichni si v sobě neseme větší či menší trauma a drtivou většinu lidí nikdo nikdy nenaučil, jak zacházet s vlastními emocemi. „Nebreč, nebo ti dám důvod.“ „Nevztekej se, nebo tě tu necháme.“ Ano, dítě pak nejspíš ztichne, ale spolu s tím se naučí, že cítit se smutně nebo naštvaně je špatně. Jenže žádná emoce není špatně. Emoce jsou signál; zpráva o tom, že se nám něco děje a je třeba s tím něco udělat. Pokud je neprožijeme a akorát je šoupneme pod koberec, uloží se nám v těle a časem vyhřeznou. Bolestí zad, žaludečními vředy, depresí, úzkostí, nespavostí, panikami, fóbiemi, autoimunitními nemocemi, alergiemi, cukrovkou, rakovinou. Až tam to může dojít.
Největší chyták přitom spočívá v tom, že na rozdíl od fyzického zdraví v psychické oblasti často vůbec netušíme, že děláme něco špatně, a když už tušíme, tak nemáme nejmenší představu, co s tím. Emoce jsme se kolikrát naučili potlačovat tak dokonale, že už je vůbec nevnímáme. Jak je máme prožívat, když je necítíme? Necítíme, že se bojíme, dokud nás nesloží panická ataka. Nevnímáme, že jsme smutní, a jen se divíme, že máme pořád chuť na sladké a visíme nonstop na sociálních sítích. Nevíme o tom, že jsme naštvaní a pak s překvapením zjišťujeme, že nás bolí svaly tuhle i tamhle. Jsme tak odpojení od vlastního těla, že nedovedeme číst signály, které nám posílá, a jen se točíme v bludném kruhu rozptylování se – prací, zábavou, závislostmi. Často si vůbec neuvědomujeme, že něco takového děláme, naše tělo si to ale uvědomuje velmi dobře. Když ho neposloucháme, začne křičet. A když ignorujeme i to, pořádně nás profackuje.
Myslím, že lidé se nedělí na ty v pohodě a na ty rozbité, a psychoterapie, hlavní způsob péče o duši, by tím pádem neměla být v první řadě nástrojem, jak spravit ty rozbité. Mělo by to být naprosto základní know-how, jak zacházet se sebou tak, abychom vůbec mohli být v životě spokojení a vyrovnaní a neubližovali jsme zbytečně sobě ani druhým. Myslím, že terapií by potřeboval projít úplně každý, a kdybych měla tu moc, nejradši bych ji naordinovala jako povinnou součást školní docházky. To, že spánek, vitamíny a pohyb na čerstvém vzduchu jsou pro nás zdravé, víme všichni. Jak je možné, že se dozvídáme, co jsou emoce, jak fungují a co s nimi dělat, až když už je to s námi tak špatné, že nezvládneme vstát z postele? Jak to, že dovednosti, které v životě potřebuje úplně každý, se nikde systematicky neučí? Psychologie je zná už několik desetiletí. Copak je opravdu nutné čekat s hašením požáru až na moment, kdy už prakticky všechno lehlo popelem?
Lidé jsou velmi odpojení od vlastního těla a neumí si dát věci do kontextu. Taky se duševní zdraví bohužel stále podceňuje a to i přes důkazy, že stres ničí imunitu a špatná imunita může vést k tomu třeba, že už nebude zvládat potlačovat rakovinnotvorné buňky a podobně.
Ámen! Nejsmutnější je, když tenhle pohled mají někdy i samotní doktoři. A pak se divíme, proč stoupá počet pacientů, kteří jsou z hlediska všemožných vyšetření úplně zdraví, ale přitom zcela očividně nejsou v pořádku.
Kdysi fungovala jako takova kazdodenni psychoterapie cinnost spojena s habozenstvim a cirkev….Zpoved, sebezpyt, pastoracni rozhovory…..To se dnes tyka jen mensiny lidi, krome toho to na skutecne zavezne potize nedostacije, i kdyz to muze pomoci..A „velka“ psychoatrie si paradoxne vi rady spise pri vaznych dusevnich chorovlbach, kdy pdycjoterapie sama o sobe nefunguje (i kdyz i ta je zde potreba) nez pri beznych neurozach……A u psychoterapie zavisi spise na terapeutovi nebo vztahu terapeut klient nez na smeru pdychoterapie…
Určitě bych neřekla, že církev fungovala takhle. Zpověď není zástup za psychoterapii – a to ani když má kněz psychologické školení (což bohužel drtivou většinou nemá). I když tam může být v určitých věcech nějaký překryv, tak jsou to prostě dvě různé věci. A rozhodně souhlasím s tím, že v terapii velmi záleží na tom, aby si terapeut s klientem sedli. Když se to nestane, snad to ani nemůže fungovat. Což je konec konců příčina toho, že není úplně málo lidí, co mají s terapií dost špatné zkušenosti. Bohužel.
Ona tak nemusela nutně fungovat církev, jako spíš ten samotný fakt, že člověk prostě mluvil o tom, co dělá… Při tom si může v hlavě ledacos utřepat.
Ano, to je pravda – nějaká reflexe ve zpovědi určitě obsažená je a to může k lecčemu pomoct. To je, řekla bych ten překryv. Ale jinak to opravdu není totéž.
Mluvíš mi z duše, často si přesně tohle říkám, proč se aspoň základy nějak neprobírají ve školách.
Celkově mi čím dál víc připadá, že na to, jak dlouhá je základní školní docházka, tak se tam věci potřebné pro život moc neřeší – a je to pak i hodně o štěstí, kdo jak má osvícenou rodinu.
Žejo? Ty podstatné věci se ve škole prakticky vůbec neřeší. Lidi dvacet let prosedí v lavicích a memorují se věci, které hned zase zapomenou, ale nikdo je nenaučí smysluplně komunikovat nebo zacházet sami se sebou a s druhými. Jako by otázky kdo jsem, co chci, co potřebuju a jak to dát najevo byly míň důležité než druhy květenství. Přijde mi to obzvlášť v dnešní době skoro pobuřující.
Výborný článek. Moc bych si přála, abys tu moc měla. 🙂
Ve škole, aspoň tady, se dnes už aspoň trochu probírá, co dělat, když člověka někdo v okolí obtěžuje nebo ohrožuje. A něco o emocích taky. To za mých školních let vůbec nic takového nebylo. Je to ale určitě málo.
A připadá mi, že lidí, kteří se dostávají vlivem moderního životního stylu do začarovaného kruhu, je čím dál víc.
Děkuji 🙂 Ráda slyším, že u vás je situace o něco lepší než tady, i když podle toho, co říkáš, asi ne o moc. A souhlasím – moderní životní styl je něco, co je dost v nesouladu s naší fyziologií (pořád máme těla a mozky pravěkých lidí, protože evoluce je významně pomalejší než lidský pokrok) a to má svoje důsledky.
Psychoterapie jako soucast vzdelavani a osobniho rozvoje by byla krasna, ale pripada mi to jako utopie v kontextu toho, ze volneho kvalitniho psychoterapeuta nesezenes ani kdyz uz problem mas:(
Jo, utopie to beze sporu je. Z mnoha různých důvodů – a ten, který zmiňuješ, je asi ten vůbec nejzávažnější.
Když si vzpomenu, kterak kdysi začali učit angličtinu rychlokvašně přeškolení ruštináři, jímá mě hrůza při pomyšlení, kdo by se pustil do hodin psychoterapie. Ale protože české školství, které by něco takového potřebovalo jako sůl, je rovněž povýtce evoluční výdobytek, příslušný pokrok se dá očekávat už někdy koncem čtvrtohor.
České školství jako evoluční výdobytek mě naprosto odrovnalo. To vystihuje v kostce úplně všechno 😀
Skvěle napsáno!
V Matýskově škole mají předměty jako výchova ke zdraví a výchova k občanství. Není to kdovíjaká hitparáda, ale lepší než drátem do oka.
To jsou takové první vlašťovky… 🙂
Hlavní je, že už není ten, kdo chodí na terapie, považován za blázna.
Jo, jak ráda bych k někomu chodila, ale po dvou letech snažení se mi ještě nepovedlo překonat odpor k telefonování, cizímu prostředí apod. Nicméně se snažím o sebe pečovat aspoň sama. Ustát všechny ty nesmysly, které se na mne valí od jisté osoby, je náročné.
O negativních emocích čtu a přemýšlím v jednom kuse a je mi hrozně líto, když někde vidím vztekající se dítě a ještě vzteklejšího rodiče. Nebo ,,velcí kluci se nebojí“. Proč by nemohli? Tak, jako musíme pečovat o sebe, musíme pečovat i o děti.
Přesně! Od doby, co jsem se v téhle oblasti trochu vzdělala, tak si podobných hlášek směrem k dětem mnohem víc všímám a některé mi připadají opravdu toxické. Do prčic, každý se přece někdy bojí! Když jsme dělali se třídou mluvení (takové to před lidmi, ne povídání si), tak jsem to zakončila tím, že je normální se toho bát a je to úplně v pořádku a že i když zním sebevědomě, tak i já trému moc dobře znám (tady byla historka o klepajícím se smyčci) a pointa není strach necítit, ale nenechat se jím ovládnout. Poslouchali jako pěny a oči si div nevykoukali.
Ach ano. Krásně napsáno a hlavně – je to celé jedna veliká pravda. Dnešní doba nás učí vše řešit rychle. Protože když to přece rychle nevyřešíme, bude průšvih (nebudeme stíhat své povinnosti, nebudeme chodit do práce…).
A tak zkrátka jen zobneme prášek a „máme hotovo“.
Tohle je tak špatně! A ano. Stigma duševního zdraví (nebudu to řešit, přece nejsem blázen) je tu pořád a pořád a je tak těžké ho prolomit. A při tom starat se o duši je stejně tak důležité, jako starat se o tělo.
Dát si čas pro sebe a nebát se tyhle věci sdílet a skutečně řešit, nechat si pomoct. To je pořád něco, co ještě stále „není normální“. Bolí mě to a mrzí. Věřím ale pořád v to, že se to konečně jednou zlomí. 🙂
Andělko, vítej zpátky v blogosféře a díky za komentář! 🙂 To, co v téhle oblasti děláš ty, je naprosto skvělé a ohromně potřebné. Když bude dost lidí jako ty, kteří prakticky každý den pracují na tom, aby se tyhle věci změnily, tak věřím, že se tam jednoho dne skutečně dostaneme.
Ach, děkuji za krásná slova. Snažím se, seč mohu. 🙂 Z vlastní zkušenosti zkrátka vím, jak moc je to důležité. Věřím, že změna je v běhu. Jen to zkrátka nebude lusknutím prstu.
Je to paradox, že? Jakoby nemoci, na které se nedá sáhnout, neexistovaly. Jednou bych ráda viděla, že každý bude mít svého psychologa, stejně jako je dnes samozřejmé mít praktického lékaře a zubaře.
To je ovšem tak krásná vize, až jsem se nad ní na chvíli zasnila. Kéž by! 🙂
Velmi dobře napsáno! Dost se o tom mluví, málo se děla…
Posílám pozdravy, Marie Veroniko. Helena
Doufejme, že i to mluvení jednou k něčemu povede 🙂 Děkuji!