Pololetí se líně vleče a pořád zbývá spousta času do jeho konce, zatímco semestr pádí jako splašený a zkouškové se nevyhnutelně blíží. Už je to nějaký ten pátek, co učím jak na střední škole, tak na své domovské fakultě – pořád ještě jsem ale někdy překvapená tím, o jak moc odlišné disciplíny jde. Rozdíly jsou samozřejmě dané i objektivními okolnostmi: na fakultě učím česky, a to lingvistický kurz, ve kterém mám zapsaných zhruba čtyřicet lidí, kteří se mezi sebou často navzájem neznají (to je hlavní nevýhoda studia s velkým množstvím volitelných předmětů – nemáte to, co jsme zvyklí označovat slovem „spolužák“). Na gymplu oproti tomu učím angličtinu, takže nejen menší třídu, ale ještě ke všemu její polovinu, a moji teenageři se navzájem znají celá léta.
Výsledek je, řekla bych, bezmála dramaticky jiný. Na fakultě si připadám jako komik, který dělá stand-up. Jednak protože můžu (opojná svoboda mateřského jazyka, ve kterém dovedu dělat vtipy!) a jednak protože mi to jinak ani moc nejde. Sice se snažím zařazovat do výuky i interaktivní prvky, ale při čtyřiceti lidech, a ještě s mým začátečnickým neumětelstvím, to jde dost obtížně. Příprava na tuhle výuku je náročná: musím dočítat nebo si znovu procházet lecjaké knihy a články, abych byla dostatečně pevná v kramflecích a mohla všechno, co chci, vyložit tak, aby to dávalo smysl. Moje studenti jsou navíc intelektuálně o poznání dál než gympláci: kladou analytické otázky, předvídají, domýšlejí a jdou pod povrch, takže se s nimi někdy zaseknu klidně na další čtvrthodinovou diskusi na chodbě a i na tu musím být připravená. Taky to ale znamená, že nemusím skoro vůbec filtrovat, co říkám a jak, protože mi rozumějí (aspoň doufám!), můžu do výuky plnohodnotně zapojit svůj vlastní výzkum, a ještě se od nich ledacos zajímavého dozvím. Vy jste kupříkladu věděli, že ve velštině existuje rčení, že je někdo jako pes se dvěma ocasy, a znamená to, že má opravdu velkou radost?
Oproti tomu na gymplu se cítím daleko víc jako moderátor. Na rozdíl od poloanonymního fakultního módu se se svými studenty znám, řekla bych, dost nadstandardně, a oni tak dávají zpátky hlavně emocionálně: svým nadšením, vtipem, kreativitou. Suverénně nejvíc mě baví hodiny, ve kterých si povídáme – ať už nad textem, videem nebo prostě jenom na určené téma. Oni diskutují a argumentují, já dohlížím, dávám podněty, češu, nadhazuju, problematizuju a stavím mantinely, když se diskuse začne zvrhávat do argumentů typu „tvoje máma“. Ráda komplikuju to, k čemu došli, a pak sleduju jejich překvapení. Koho má samořídící auto zabít: jednoho člověka na přechodu, nebo dva mimo přechod? Vás uvnitř auta, nebo tři jiné lidi? Dítě s prarodiči, nebo tři dospělé? A víte, že podobné problémy filosofie řešila už docela dávno? V očích se jim rozsvěcejí ohníčky a já je poznávám z mnoha různých úhlů. Jestlipak moji kolegové vědí, že ten odrzlý student, kterému dali v pololetí důtku, by stokrát radši zabil sebe ve svých šestnácti letech než jediné malé dítě?
Na fakultě se zkrátka dozvídám zajímavé věci primárně od svých svěřenců, kdežto na gymplu o nich. Se svými univerzitními studenty se můžu dělit o to, co mi dává takový smysl, že mě to navzdory všem znechucujícím zkušenostem přitáhlo zpátky na doktorát a ve výsledku až do Austrálie. Moji teenageři jsou zase odvaření i z toho, co mi připadá úplně samozřejmé, září, když znám seriály, které mají rádi, a milují, když mě rozesmějí (někdy skoro až moc: kupříkladu v závěru jedné jinak velmi seriózní čtvrtletní eseje jsem objevila „Jak to všechno skončí? Zvedneme nakonec prdel z gauče?“). Přesto mají obě zkušenosti něco významného společné: totiž tu křehkou chvíli, kdy se studentům v údivu rozzáří oči, zpravidla doprovázenou okamžikem absolutního ticha, ve kterém byste slyšeli i špendlík spadnout. Někdy to má za následek výbuch všeobecné diskuse (zpravidla česky, protože to vyžaduje vervu, jakou dovede poskytnout jen mateřský jazyk), která kolikrát pokračuje i při cestě ze třídy; jindy to vyústí v to, že nás musí další přednášející vyhazovat ze seminární místnosti. V takové situaci je úplně jedno, jestli mám před sebou sál plný víceméně anonymních tváří nebo poloprázdnou třídu, u níž si pamatuju, kdo jel kam na víkend. Gympl nebo fakulta – otevírat dveře tam, kde to původně vypadalo, že žádné nejsou, je opojné prostě vždycky.
Aspon je toho vice a odlisne styly a clovek neupadnevtak snadno do stereotypu…Krom toho, anglictina se vyviji, a jak vim, pro pokrocilejsi studenty je treba sledovat co je trendy a co uz oit, co sevtyce pouzivanychbuslovi apod…
Pravda, jestli mi něco ve výuce zatím opravdu nehrozí, tak je to stereotyp 😀 Pořád je toho tolik nového, že bych občas i trošku toho stereotypu uvítala 🙂 Každopádně ano – na pokročilejších úrovních už je potřeba držet krok s dobou, a to jak co do obsahu, tak co do formy. Naštěstí v tomhle mám z Austrálie výhodu kontaktu se současnou angličtinou, takže mi (aspoň zatím) vlak neujíždí 🙂
Obe zkusenosti skvely. Kdyby u vysokoskolaku byla jeste ten stmeleny kolektiv, skoro by to byla vysnena trida vsech pedagogu. Teda ne vsech – tech skvelych. Oni totiz ne vsichni chteji byt skveli. Ale je fajn cist, ze aspon nekdo ty ambice ma!
Trochu se obávám, že kdyby u těch vysokoškoláků ještě ke všemu byl stmelený kolektiv a měli bychom spolu obdobně osobní vztahy jako na tom gymplu, tak by byla skutečnost, že je mám jen na jeden předmět a pak je nechávám jít, skoro k neunesení.
Ta úplně poslední věta je podstatná – o tom otevírání dveří. Bývají věru občas dovedně zamaskované :-).
To tedy ano 🙂 A aby taky ne, když se na tom maskování někdy podílely celé generace.
Opojení znám, ale zatím jsem ho nezažil ve vyučovací třídě! Musíš být klasa.
Ovšem je to opojení plně legální a v souladu se zákoníkem práce! 😀
Moc hezky o tom píšeš. Vypadá to, že učíš s gustem ať už na gymplu nebo na fakultě. Mě syn občas, při podrobném zkoumání proč je něco v češtině tak nebo onak, zavleče do slepé uličky, ze které není úniku. Některé věci se dají dohledat, ale věřím, že ty by sis s ním poradila na fleku. 🙂
Nóóó… nevím, jestli bych byla takhle odvážná, abych si troufla něco takového tvrdit 😀 Učení jazyka je ještě o něco víc než jiné předměty oblast, kde učitel nikdy nemůže vědět všechno (když opravuju slohy, tak si často říkám, že fakt nevím, jak to ti učitelé dělali před internetem). Je pravda, že mám jistou komparativní výhodu studia, ale ta spočívá spíš v tom, že mě tam naučili o jazyce přemýšlet v kontextu. Jak praví jeden z mých nejoblíbenějších lingvistických citátů: „It’s not like grammar is madness and these structures exist for no reason.“ 🙂
To se tak krásně čte, upřímně ti taková zaměstnání, která rozhodně nejsou nudná a monotónní, přeji :).
Děkuji 🙂 A vzhledem ke tvému zaměstnání nezbývá než říct: nápodobně!
Děkuji! 🙂
Raději bych si vybrala ten gympl, i když jsem si nedávno říkala, že bych měla časem jít učit na VŠ a udělat tam revoluci (třeba studenty aktivně o všem informovat).
Tak to by ale byla opravdu pořádná revoluce! Minimálně na některých fakultách. A podle toho, co jsem slyšela o peďácích, by to zrovna tam bylo potřeba jako sůl.
Tohle znám pochopitelně jen z toho studentskýho konce. A i když už studentem nejsem docela dlouho, vzpomínám si, že ty hodiny, kde s náma kantor místo běžnýho výkladu o něčem diskutoval, mě vcelku bavily.
…pokud se nediskutovalo o něčem, co šlo ale úplně mimo mě…
Tak si myslim, že student ocení pocit, že ho někdo poslouchá a bere trochu vážně… Ten gymnazista možná i víc, než vysokoškolák, protože pro gymnazistu to bude dost možná jedna z prvních takových zkušeností.
Ano, přesně takový dojem ze svých gympláků mám – že je to pro ně jedna z prvních takových zkušeností. Když jsem na začátku měla i kvartány a uspořádala jsem jednou diskusi i s nimi, tak to sice nemělo ani omylem takové grády jako s těmi staršími, ale pak mi do zpětných vazeb psali, jak bylo super, že jsem je nechala říct jejich názor, aniž bych je nějak shazovala nebo odsuzovala. To bylo hodně dojemné a hodně smutné zároveň.
Smutný snad ani ne… On tu vážnost u druhých si člověk vlastně stejně vždycky musí nějak vysloužit a mládeneček na prahu dospělosti k tomu přirozeně ještě neměl dost příležitostí… Samozřejmě tedy teď ono „shazování a odsuzování“ beru s jistou rezervou spíš jako snahu dospělých toho mladýho člověka korigovat a vést. Vzato doslovně by to smutný bylo…
Na fakultě můžeš zažít ještě jeden přístup – vedení závěrečné práce. Každý týden individuální konzultace, obvykle 1 hodina. Po půl roce se už znáte. Víš, co můžeš od studenta očekávat, jak bude reagovat. Občas se omluví z nějakých osobních / rodinných důvodů, a tak se dozvíš víc, než původně očekáváš. V závěru přijdou i emoce na obou stranách. Jestli to stihne, jestli obhájí. A proto se snažíš co nejvíc pomoc, samozřejmě v rámci určitých mezích 🙂
Zároveň je to jejich první nebo druhá velká práce. Mají z toho respekt jako gympláci z maturity.
Díky za komentář! 🙂 Musím se přiznat, že ačkoli mě učení velmi lákalo, tak z vedení závěrečných prací podobné pocity nemám. Možná je to tím, že jsem to ještě nezažila a, pokud na to dojde, budu nakonec příjemně překvapená. Osobní to asi bude dost, obzvlášť pokud jste tak disciplinovaní, že se scházíte jednou týdně (to u nás rozhodně není standard). Za to by i ty závěrečné nervy mohly stát 🙂
Myslím, že si ty rozdíly vystihla naprosto přesně.
Přeji příjemný večer, Marie Veroniko! Helena
Děkuji a nápodobně 🙂
Víc takových učitelů! 🙂 Byla bych z takového zápalu vyučujícího nadšená na gymplu i na fakultě. Na učitele, co učili rádi a ještě raději se studenty polemizovali, velmi ráda vzpomínám.
Děkuji 🙂 A uvidím, jak budou vypadat závěrečné evaluace, ale minimálně zatím to vypadá, že i moji fakultní studenti (od nichž nemám tak bezprostřední emocionální zpětnou vazbu) tyhle pocity sdílejí 🙂