Zdá se mi, že si životem nesu jedno prokletí. Pronásleduje mě už dlouho a v posledních pěti letech obzvlášť přitvrdilo. Jmenuje se rekonstrukce.
Když jsem byla v kvintě na gymnáziu, začala se kompletně rekonstruovat škola. Třídu jsme měli hned vedle hlavního vchodu, který se předělával tak, že by bylo trefnější říct, že se spíš dělal úplně odznovu – vím to moc dobře, protože jsme to sledovali jako v přímém přenosu. Po prázdninách jsme se jakožto čerství sextáni přesunuli do druhého patra, hned pod půdu. V tom okamžiku hlavní vchod dodělali a začali předělávat půdu. Přímý přenos číslo dvě.
Netrvalo dlouho a soused v řadovce nad námi si přestavěl dům (pár let předtím jsme ještě předělávali kuchyni, ale k tomu nás vedla ryze touha mít hezčí a praktičtější kuchyň). Výsledek? Veškerá vlhkost – a že jí bylo – se přelila k nám. Voda, plíseň, smrad. Řešení? Kompletně překopat polovinu domu, které se to týkalo. Trvalo to tři měsíce; tři měsíce jsme se ve čtyřech mačkali ve dvou místnostech, ve kterých bylo kromě nás prakticky všechno. Aby toho nebylo málo, tak ve stejné době rekonstruovali i sousedé naproti. Takže před tím, než se každé ráno rozezněly sbíječky u nás, se odnaproti zhruba od sedmé hodiny ranní ozývaly perly typu: „No ty vole, dávech bacha, ne, vole, dyť si mi tu cihlu, ty vole, hodil málem, vole, na hlavu!“
Myslela jsem si, že když se přestěhuji do Prahy, zlepší se to. Nezlepšilo. V klidu a spokojeně si bydlím, když tu: „Psychicky se připravte, budeme rekonstruovat. Už se to s tou vlhkostí nedá vydržet.“ Další půlrok sbíječek, lešení, prachu a cizích chlapů v domě. A už jsem zmiňovala igelit za okny?
Mezitím nám doma praskla kanalizace a museli jsme kopat druhou půlku baráku.
No a letos v červenci jsem se opět přestěhovala (když už v minulém bydlišti bylo zrekonstruováno…). Extra jsme se ptali, jestli náhodou neplánují nějakou rekonstrukci. Prý ne. A co se nestalo? V bytě nad námi umřel nájemník a katastrofa na sebe nenechala dlouho čekat: „Budeme kupovat ten byt nad vámi a plánujeme ho zrekonstruovat!“
Takže si už čtvrt roku opět užíváme zimu, prach, cizí chlapy, co nám lezou do bytu, a zvukovou kulisu, se kterou si nezadá hardrockový koncert.
Já vám nevím. Je to normální? Kdyby se k nám do bytu vloupal zloděj, nejspíš bych si toho ani nevšimla, jen bych se na něj usmála a řekla „Dobrý den, jdete na ty stoupačky, že?“. No vážně, kdybych věřila na minulé životy, nejspíš bych došla k závěru, že jsem v tom minulém byla obzvlášť zkorumpovaný stavbyvedoucí. Protože takováhle odplata – klobouk dolů.
Tak to máš opravdu prokletí. Snad už jsi své špatné hříchy odčinila 😀
To je teda pech…
To je neskutečné, nic podobného jsem nikdy na blogu, každopádně věřím, že to určitě něco symoblizuje (a ačkoliv na duchovní věci příliš nedám, jsou mi nějakým záhadným způsobem blízké a na minulé životy rozhodně věřím).
*nikdy na blogu nečetla
Haha 😀 Tak já se tomu ani nedivím, máme podobné prokletí, respektive Martin. Každou práci ukončil těsně předtím, než se přestěhovali do nové budovy 😀 Podruhý jsme si říkali dobrý, náhoda… ale jak to bylo potřetí..:-D Vzhledem k tomu, že teď je budova luxusní a nová už teď a žádné stěhování do jiné nehrozí… pokládám to za dobré znamení 😀
😀 jako divný to trochu je 😀 kamarádka měla něco podobného s klukama – vždycky když s nějakým chodila, tak se mu něco stalo. Jeden si zlomil ruku, druhý si vyhodil rameno a u třetího se projevila schizofrenie. Taky bydlela chvíli u jedné paní v podnájmu, která pak umřela a jednou jela v tramvaji, která přejela chlapa. Takže.. nějaké prokletí má asi každý z nás 😀
[1]: Taky doufám! 😀
[2]: To mi povídej…
[3]: Já sice na duchovní věci dám, ale minulé životy nejsou zrovna moje parketa, takže uvidím, jak situace bude vyvíjet a podle toho nasměruji své interpretace 🙂
[5]: Ano, tak to je velmi podobné prokletí! 😀 Doufám, že to skutečně je dobré znamení a že v té práci dlouho vydrží 🙂
[6]: Díky za tenhle komentář – hned je mi moje vlastní prokletí o kus sympatičtější! Vlastně je docela neškodné a toho je třeba si vážit 😀