Jestli jsem se při nástupu do středního školství něčeho bála, byla to klasická představa krocení divé zvěře. Obecnou školu jsme viděli asi všichni – a naše gymplácká třída nebyla svého času od téhle mety nijak daleko. Co budu dělat, až se banda teenagerů prostě rozhodne namazat si mě na chleba? My jsme jednu z našich učitelek zvládli dohnat k slzám. Jak pod takovým tlakem obstojím já, drobná, křehká, hypersenzitivní a naprosto nezkušená osůbka, která nemá téměř žádné pedagogické školení a zvládne ji rozbrečet i dokument o rybách?
Za katedru jsem nastoupila suverénním krokem, pod ním se ale skrývala o něco menší dušička, než by se mohlo zdát. Měla jsem za to, že mojí hlavní zbraní bude moje inteligence, vzdělání a australská angličtina, v té době plynnější než moje mluvená čeština. To jsem ještě netušila, že tím nejcennějším bude to, co mám občas tendenci považovat za svou největší slabinu, totiž právě moje hypersenzitivita. Víte, ještě nikdy jsem neměla práci, ve které bych mohla tyhle svoje schopnosti doopravdy využít – zatímco pít alkohol a kofein a sledovat horory nemůžu pořád. Jistě, je pěkné, že poznám, jestli má někdo šťastný vztah jenom podle výrazu jeho očí, když o svém protějšku mluví, ale k čemu je to v praxi dobré? Jak se ukázalo, s bandou teenagerů je to dobré úplně ke všemu. Vidím, co se jim honí hlavou, co je zajímá, čeho se bojí, kdo potřebuje pochválit a povzbudit nebo kdy vyrušují, protože je něco obzvlášť zaujalo, a kdy naopak proto, že už je to nezajímá nebo je to pro ně moc těžké. Divili byste se, co dokáže pouhé konstatování toho, že to vidím a beru na vědomí; a jak mocných může být několik slov v ten správný okamžik.
Když jsem začala svého vhledu využívat, některým chvíli trvalo, než na to přistoupili. Jeden ze studentů ze začátku s oblibou vtipkoval o tom, že jemu v angličtině nejde nic, a jakoukoli pochvalu okamžitě shazoval ze stolu. To, že po několika týdnech a vážně míněných pochvalách nadobro přestal, považuji za jeden ze svých soukromých pedagogických triumfů. A když jsme před nedávnem dělali překlad do češtiny a nenápadná studentka, která sedí vedle něj, jako jediná skutečně přirozeně přeložila jeden úsek (na což jsem zareagovala úsměvem a tichým „wonderful!“), tak ji hned potom, co domluvila, nadšeně upozorňoval, že dostala pochvalu.
Jak školní rok postupuje, sleduji změny, které se s mými svěřenci dějí. Plaší introverti začali mluvit, a když znají odpověď na mou otázku, prostě ji řeknou. Rušiví vtipálci ze zadních lavic sice pořád dělají fórky, ale zároveň mi děkují za to, že zadávám domácí úkoly do systému, vděčně mi říkají, že tamten domácí úkol byl fakt zajímavý, okřikují svoje spolužáky, když hlučí přespříliš, a posílají mi vyfocené falešné přátele ze sjezdovek, kam jeli na víkend (rozhodně tedy od doby, kdy jsme brali falešné přátele, tj. slova, která znějí podobně, ale znamenají něco úplně jiného, například aktuálně a actually). Někteří studenti si sami od sebe říkají o mou zpětnou vazbu, jiní píšou slohy tak vtipné, že se při jejich čtení lámu smíchy, a další se mě ptají, jakou školu jsem vystudovala nebo prostě jenom, jak se mám. Dokonce i ten student, kterému jazyky vážně nejdou, se alespoň vždycky hned přihlásí, když je třeba vykonat nějaký praktický úkol, jako je stopování času při popisování obrázků – a pak po každém druhém spolužákovi mění melodii minutky a smějeme se všichni.
Když se na mě jejich oči začaly dívat s touž měkkostí, jejíž přítomnost mě upozorňuje na to, že máte svou drahou polovičku opravdu rádi, byla to asi nejsilnější pedagogická lekce, jaké se mi zatím dostalo. Došlo mi, že i za katedrou můžu být drobná, křehká a hypersenzitivní osůbka a právě v tom spočívá moje největší síla. Oni zjistili, že i v lavicích můžou být právě tím, kým jsou, a nikdo se jim za to nevysměje – a jsou za to až dojemně vděční. Mám je ráda všechny, ať už jim angličtina jde jakkoli, těším se na každou hodinu s nimi a ze školy odcházím vždycky o něco veselejší. Oni mě oslovují křestním jménem, vysvětlují za mě svým spolužákům, jak že se vyslovuje to th, a pojmenovávají svoje prezentace „AJ je nejlepší předmět“. Zcela upřímně: vy jste tušili, že je něco takového vůbec možné?
No kdyz si vzpomenu na ucitelku anglictiny na gymplu a srovnsm to s timhle…..Nicmene, v te dobe podobny pristup mozna ani nebyl mozny..
I dneska je to pořád velký underground – a kdyby učení byla moje primární profese, možná bych měla i trochu obavy to dělat tak, jak to dělám. Uvidíme, co se stane, až mi přijde do hodiny hospitace 😀
Jé, tak to si s dovolením jako již pár let vyučující a i hospitující (také profesí neučitel) troufnu tipnout. Pokud studenti cítí, že s hospitujícím nejste úplně blízcí, budou makat jako o život, aby vás nějak nepotopili. Plánovaný obsah proberete ve dvaceti minutách, vlna snaživosti vás možná porazí. Student, který obvykle pokřikuje ze zadní lavice bude po celou dobu cvakat propiskou, aby vydržel sedět v klidu a nemluvit. Protože oni vědí, že by o vás mohli přijít. Nebo druhá možnost- hospitující je na podobné vlně, zapojí se do hry, občas přeruší průběh a hlásí – paní kolegyně moment, tohle musím zapsat, na to tady máme kolonku. A studenti žasnou, co všechno vy vlastně v hodině kočírujete, kolik máte pro ně netušených povinností a že hodinu lze pozorovat i úplně jiným úhlem. m
Ó, moc děkuji za obsažný komentář se spoustou cenných informací a zkušeností! Znamenám si a obzvlášť se těším na to cvakání propiskou. Mám tam takové studenty dva, takže to budou pořádné perkuse 🙂
Budu se opakovat, ale to se tak krásně čte! 🙂 Kéž by takových pedagogů bylo víc…
Vřelé díky 🙂
Nádhera, báječně se to čte i představuje! Něco takového má skutečný smysl.
Mně se vůči hospitacím osvědčilo, když jsem paní ředitelce (a paralelně i přes největší drbny a drbany v učitelském sboru) při každé příležitosti nadšeně opakoval, jak se už moc těším na každou takovou oficiální návštěvu ve třídě, protože když někdo přijde – ať už to bude kolega, ředitelka či inspektor z ministerstva – konečně budu moct takovou návštěvu plnohodnotně zapojit do hodiny jako další originální vyučovací prvek, což i ona z metodického pohledu jistě ocení. Za čtyři roky mi na hospitaci přišli všehovšudy dva moji kolegové – chemikáři, ředitelka ani jednou a když k nám jednou přijel autobus plný inspektorů při velkém zátahu na soukromé gymply, byl jsem jediný z kantorů, u koho ve třídě se – jistě jen nedopatřením – nikdo nezastavil, přestože jsem toho dne učil od rána do večera :-).
Chechtám se, až se za břicho popadám! Naprosto geniální strategie 😀 Teď už jen zjistit, kdo jsou ty největší drbny a drbani 🙂
Teda, to je tak úžasné čtení. Úplně jsi mě dojala.
Jen je mi líto, že vás takových za tou katedrou není víc.
U dětí bohužel častěji vidím, jak někteří učitelé dokáží spíše otrávit a předmět znechutit. Zrovna dnes mi syn vášnivě sděloval, jak nenávidí češtinu -jak vlivem osnov, tak přístupem učitelky – a mi to je tak líto – když ji vnímám úplně jinak a vidím, jak to v něm škola úplně zadupává.
Děkuju 🙂 A ano, ten opačný případ je tak častý, až to bolí. Samotné mi spousta věcí začala dávat smysl až na vysoké škole – ovšem tam už je člověk vždycky nějak zaměřený a většina mu tak prostě nutně uteče. A když se tohle stane s češtinou… tak to moje lingvistické srdce usedavě pláče.
Nomi, u naší dcery bohužel úplně stejný model 🙁
Učitelku nazývá hanlivou přezdívkou a pro češtinu nemá jediného vlídného slova, přitom na prvním stupni to byl její oblíbený předmět. Učitelce se mstí tím, že povinnou četbu nosí v angličtině…
To je tak strašně smutné! Ach jo. Proč takoví učitelé vůbec učí a nejdou dělat něco (cokoli!) jiného? Prospělo by to úplně všem.
Netusila! A je skvele, ze ted uz je tenhle pristup mozny (jak uz tu bylo zmineno, za „nas“ by se takove techniky netrpely). A zaroven je smutne, ze i kdyz uz je to mozne, pouze o tobe ctu a zadne zivouci bytosti a podobnym darem jsem na skolach nasich deti nevidela:(
To je smutné… Ale naděje umírá poslední – třeba někdo takový přijde nebo tam už je, akorát o něm ještě nevíte, a děti ho ještě dostanou!
Aneb jak z domnělé slabiny udělat výhodu. Puberťáci by byli sami proti sobě, kdyby si tě chtěli namazat na chleba. 🙂 Jen tak dál, ať se daří!
Vypadá to, že i oni došli k témuž závěru 🙂 Děkuji!
Krásně napsané. Já jsem tedy měla na učitelky AJ veeeelké štěstí, a všechny byly naprosto úžasné, empatické, a když viděly zájem a snahu, tak i velmi motivující. Když ale zas vzpomenu na fráninu, a na učitelku, která si nás všechny od začátku zaškatulkovala, tak člověk byl prostě prokletý navždy, a sebemenší snaha s ní nehnula. Takže velké díky, Maruško! To co děláš, je moc důležité 🙂
Moc děkuju 🙂 Na tom zaškatulkování je nejsmutnější, že jak se to jednou stane, už není pomoci – sebenaplňující se proroctví se prostě rozjede a nikdo ho nezastaví. Kéž by si víc učitelů uvědomovalo tuhle moc, kterou mají. A konec konců nejen učitelů.
Tak si čtu tvou úvahu, tvé zkušenosti a jen si mi potvrdila, co už si dávno myslím – pedagog musí využít všeho, co funguje.
Moc ti to přeju, je stokrát lepší spolupracovat než bojovat.
Přeji příjemné dny, Helena
Nevím, jestli všeho, ono z určitého hlediska vlastně docela dobře funguje i to práskání bičem. Klíčovou otázkou tak podle mě je, co přesně považujeme za fungování, které je žádoucí. A tam stojím rozhodně na straně spolupráce 🙂
Vzpomínám na gymnázium a jakési cvičení, kde jsme měli doplňovat slova tak, aby věta dávala smysl. A paní angličtinářka nás zcela vážně nařkla, že když jsme obě za ‚We hate…‘ doplnily ‚school‘, tak od sebe opisujeme 😀 Kéž se jednou časy změní!
Jó, tak v tomhle skutečně nebylo třeba opisovat 😀 Taky by se mi moc líbilo, kdyby se časy změnily a snažím se o to, jak to jen jde. Všeobecně ale mám spíš pocit, že se nezměnilo vůbec, ale opravdu vůbec nic. Bohužel.
Je dobře, že jsi narazila na fajn děti. A učení ti přináší radost a potěšení,. Kamarádka neteře chodí na základku do třídy, kterà je skutečně ukázka inkluze po česku. Většina tříd má výjimku tj 32-33 žáků, V kamarádčině třídě má třetina papíry na něco, 1 už absolvoval Klíčov, kde se těšili, až se ho zbaví a jeden, jak říkala neteř ,jen hýkà. Mají dvě asistentky s kurzem. Neteř je šťastná, u nich je prý jen kluk s ADHD, prý jen občas vyrušuje.
Ani nevíš, jak jsem ráda, že kluci už odmaturovali, měli štěstí jak na spolužáky, tak na učitele.
Tak to je docela síla. Myslím, že základy v tomhle všeobecně budou výrazně větší výzva – a tam bych si asi bez pedagogického školení vůbec netroufla. Výběrový pražský gympl je v tomhle významně větší pohoda, a to i v ročnících, které se s druhým stupněm základky věkově kryjí.
Važ si té šance, protože za mě… spousta úžasných lidí, kteří mají dar a chuť učit, to vzdá, když zjistí, že s jejich nepohodou jim nikdo z “ orgánů” nepomůže, vlastně ani nechce. Je to smutné.
To je velmi smutné. Myslím ale, že ta demotivace začíná už na pedagogických fakultách. Znám pár lidí, co jimi prošli, a zapůsobilo to na mě opravdu hluboce. Lidi, jejichž chuť učit přežije i tu pětiletou torturu, si vážně zaslouží obdiv.
Zdravím a přeji radost z učení. Ano, znám dobré i méně šťastné učitele. Jenže člověk se nesmí dát, jak to dnes už umí současní žáci. Je těžší je ukočírovat, aby hodiny za něco stály a přinesly poučení všem. Přeji ti zdar ve tvé záslužné i obohacující práci – uspokojující učení tak i tak 🙂
Děkuji 🙂 A ohledně toho ukočírování – nemám dojem, že by současní studenti byli v tomhle ohledu horší, než jsme byli my. Jediný podstatný rozdíl spočívá v tom, že my jsme nevytahovali chytré telefony. Ovšem to je hlavně proto, že jsme je neměli… 😀