Jsme zvyklí, že všechno jde interpretovat, že všechno je možné zanalyzovat a rozebrat a že vždycky je nějaká jedna správná možnost. A když ne jedna, tak alespoň dvě. Jsme zvyklí, že všechno, co nás obklopuje, můžeme ovládnout rozumem, pochopit jeho proč a jak. Máme za to, že rozum je všemocný a je jen otázkou času, kdy probádá vše.
Včera jsem udělala zkušenost takřka hmatatelnou, že tomu tak není. Některé věci není možné interpretovat tak, aby to bylo správně. Respektive je možné je interpretovat prakticky na nekonečno způsobů a všechny jsou si rovné. Když jdete ve třech lidech na moderní tanec, můžete si být jisti, že vám z toho vylezou tři intepretace; možná i víc. A co na to autor? „Nehledejte děj. Je to báseň beze slov.“
Některým věcem zkrátka nemáme rozumět. Báseň je mnohoznačná, promlouvá k nám obrazy, dojmy, emocemi; jinými způsoby, než jaké ovládá rozum. Když čteme poezii, rozum by měl zůstat spát. Na to ale nejsme zvyklí, protože hloupá otázka „co tím chtěl básník říci“ nám straší v hlavě už od dětských let (a na tu přece musíme něco vymyslet). Stejně tak tanec je mnohoznačný, barvy jsou mnohoznačné a to, že se střídají a prolínají, nemusí znamenat vůbec nic a taky to může znamenat úplně všechno.
Někdy je potřeba mozek vypnout, protože některé věci jsou takové, že jim rozumět nemáme. Máme je jen vnímat, nechat je působit, a v tom spočívá jejich krása. Nemají žádné proč. Mám pocit, že jsme na to pro všechen rozum zapomněli, a proto potřebujeme umění – aby nám to připomnělo. Aby k nám promlouvalo záhadně a mnohoznačně, barevně, drásavě a něžně; ale hlavně mimo všechno „rozumění“.
Rozum je věc rozhodně užitečná, ale na všechno prostě nestačí a je to dobře. Zrovna umění dokáže rozežínat v lidech, kteří se tomu nebrání, něco, na co rozum prostě nestačí. Ještěže tak, jinak bychom nejspíš byli pěkní suchaři! 🙂
Jojo, taky jsem nakonec usoudila, že takový přístup má něco do sebe, hlavně v divadle. Ale umíš si představit, jak náročné je vypnout na chvíli moji racionalitu:-)
[1]: No právě, svět plný sucharů – smutný to svět! 🙂
[2]: Umím, mám s tím taky problémy. Ale snažím se a učím a třeba to časem půjde lépe 🙂
Krásný postřeh!
[4]: Děkuji 🙂
No Jiří Žáček by mohl vyprávět ….
Báseň jsou jenom pilíře zapuštěné do vody. Most si čtenář musí postavit sám.
Potom možná přijde souznění.
[6]: To není úplně ten typ poezie, o němž jsem psala 🙂 Účel slabikářů a čítanek přeci jen leží ještě poněkud jinde.
[7]: Dokonale výstižně řečeno.