Nikdy jsem se nepovažovala za člověka, který by mohl aspirovat na to být bilingvní. Moje rodina je skrz naskrz česká, a když jsem se začala v osmi letech učit anglicky, museli mi moji starší sourozenci občas pomáhat, protože jsem ledacos nechápala a učitelky ve škole na tom nebyly schopné mnoho změnit. Když jsem proto letos poprvé stanula na půdě anglofonní země, překvapilo mě, jak rychle věci můžou nabrat spád.
Angličtina je jazyk, který mě už po mnoho let obklopuje. Filmy, seriály, písničky, videa, novinové články, vtipy na sociálních sítích i akademické texty, to všechno je v angličtině. Připočtěme k tomu český přístup k marketingu „je to anglicky, tudíž to je něco skvělého“ a zjistíme, že i u nás, v jedné z nejhomogennějších zemí světa, angličtina prorostla skoro všude. Slovo „skoro“ je tu ovšem plně na místě. Až po příletu do Austrálie jsem si totiž uvědomila, že všudypřítomná angličtina v českém prostoru je něco jiného než v prostoru anglofonním. V Austrálii najednou angličtina nebyla statusový symbol, něco skvělého, příznak mladé generace a otevřeného světa. Ne, byla doopravdy všude, stejně průhledná jako vzduch. To, že někdo pojmenoval obchod anglicky, neznamenalo nic jiného než prostý význam použitých slov. Překvapilo mě to víc, než jsem čekala.
Přizpůsobila jsem se během pár týdnů a vplula jsem do režimu, který bych nazvala funkčně bilingvní. Četla jsem dál české blogy, psala české články, s lidmi si volala i chatovala česky. A do toho jsem postupně získávala plnou plynnost mluveného anglického projevu a osvojila si aktivní akademickou angličtinu, s níž jsem mohla obstojně fungovat. Ano, můj anglický projev mi připadal chudý, placatý a nevýrazný a bylo to frustrující. Ztratila jsem výrazovou bohatost svojí češtiny, tisíc a jednu drobnou nuanci, díky kterým můžu vtipkovat a psát poezii, a přišla jsem o emocionální rovinu mateřštiny, kterou má každý rodilý mluvčí vrytou snad až v kostech. Nezanedbatelná část mých myšlenek mi tak zůstávala v hlavě nevyřčená a často i nevyřknutelná. Ale fungovala jsem – a troufala jsem si na čím dál vyšší tempo, komplexnější věty a osobnější obsah.
Náznaky přicházely postupně. Do angličtiny se adaptoval můj vnitřní myšlenkový monolog a nepřepnul do češtiny, ani když jsem byla sama. Když jsem něco upustila nebo se popálila, nepřišly mi na mysl vulgarismy české, ale anglické – navzdory tomu, že jsem před odletem vtipkovala o tom, že v Austrálii budu moct pěkně nahlas klít na veřejnosti, protože českým nadávkám nikdo nebude rozumět. Až když se mi ale poprvé zdál sen anglicky, došlo mi, jak rychle může vnitřní jazyková změna postupovat. Pořád jsem sice občas v angličtině zadrhávala, protože jsem kdesi uvnitř překládala z češtiny, ale v tohle osudové ráno jsem pochopila, že už mám dva jazykové domovy. Pravda, jeden z nich připomínal spartánsky minimalistický obývák po zásahu Marie Kondo, ale byl tam.
V novém jazykovém obýváku jsem se necítila vždycky pohodlně. Chyběl mi v něm domácký biedermeierský chaos, na který jsem zvyklá z češtiny: celé oblasti slovní zásoby i gramatiky, které angličtina postrádá, od zdrobnělin až po ekvivalent slovesa dělat se s něčím a zástup jeho jadrných synonym. Postupně jsem ale zjistila, že mi jeho strohá výbava poskytuje jiné výhody – a začala jsem jich využívat. A tak jsem poprvé v životě v češtině pohřešila předminulý čas; já, která jsem absurdní anglické časy vždycky ze srdce nesnášela. Když jsem měla ke konci své stáže napsat pro svou fakultu krátký text v češtině i angličtině, začala jsem automaticky psát anglicky a do češtiny jsem následně překládala, protože moje emocemi nabitá čeština se na odtažitý vědecký text prostě hodila míň než jazyk, kde je pasivum jako doma a zásoba takzvaných epistemických výrazů, které vám umožní odlišit, s jak moc velkou měrou jistoty něco tvrdíte, je prakticky nekonečná. Největší šok mě ale čekal doma v Česku: po návratu jsem chtěla zpracovat materiál, který jsem sepsala v Austrálii, do české podoby a vůbec poprvé se mi stalo, že mi v češtině naprosto chyběla slova. Skvěl se přede mnou můj vlastní text a já jsem bezmocně sledovala, jak zadrhávám a chybějí mi slova a vazby v mém mateřském jazyce.
S podobnou bezmocí v současné době sleduji svůj mluvený projev. Po návratu jsem si dělala legraci, že mluvím jako retard, a čekala jsem, že se vše co nevidět vrátí do starých kolejí. Slova jsem ostatně prohazovala celkem vždycky a moje tendence říkat „schnout“ místo „vychladnout“ a „hromosvod“ místo „bublifuk“ je mezi mými přáteli dobře známá. Jak se ale ukazuje, cesta zpátky není ani zdaleka tak jednoduchá. Teď pro změnu zasekávám vprostřed českých vět, protože nemůžu najít tu správnou gramatickou vazbu – a s překvapením zjišťuji, že moje mysl stojí u hranatého panoramatického okna a kochá se výhledem na mrakodrapy, zatímco ten kyprý divan s dekorativními polštářky všech myslitelných barev a tvarů zeje prázdnotou.
Asi až teď, v době, kdy jsem předpokládala, že budu dávno s bývalou suverenitou brázdit vody rodné češtiny, plně reflektuji, co se stalo a že jsem dostala šanci nahlédnout maličký střípek toho, co to znamená být bilingvní. Vidím v přímém přenosu, jak se jeden jazyk hodí víc na něco a ten druhý na něco jiného; jak se mění moje intonace a melodie hlasu, když mluvím tak či onak; jak se v jednom jazyce mám tendenci vyjadřovat nejen jinými slovy, ale skutečně jinak než v tom druhém; jak jeden jazyk dává vyniknout některým stránkám mojí povahy a druhý zase jiným. Být bilingvní neznamená jednoduše být mistrem dvou jazyků. Je to do jisté míry rozdvojená existence dvou osobností, které si někdy konkurují a jindy se míjejí; křehké příměří jako u sourozenců, kteří bojují o pozornost téhož rodiče. Dva jazyky v jedné mysli nestojí vedle sebe jako dva rezervoáry, z nichž můžete podle potřeby nabírat. Jsou médiem našeho myšlení a našich hodnot, vryté do našich osobností a naší historie a provázané s našimi emocemi. Mít srovnatelným způsobem k dispozici dva tak sice představuje značné bohatství, jak si to zpravidla představujeme, ale taky jistou nepevnost, neukotvenost až zmatek. Protože ať chceme nebo ne, mysl máme jen jednu – a ve dvou obývácích najednou prostě být nemůže.
Velmi zajímavé postřehy od očitého svědka! 🙂 Mám kamaráda, s nímž jsme kdysi 5 let bydleli na koleji, který už je víc než 30 let v USA v akademickém prostředí. Protože jsme čas od času v kontaktu, mohl jsem sledovat jeho postupný přerod v Američana (dnes je i v českých médiích prezentovaný jako americký vědec českého původu :-)). V češtině je pořád ještě velmi dobrý (byl slovník samozřejmě postupně chudne), ale třeba odborné přednášky v Čechách dělá už dlouho výhradně v angličtině, prostě proto, že spousta slov z jeho oboru ani nemá český ekvivalent.
Pro to mám pochopení. Ono ovládnout odbornou terminologii ve dvou různých jazycích není vůbec legrace – a když by si ji člověk ještě navíc musel sám překládat, tak dvojnásob. A mimochodem nedávno jsem zjistila, že existuje celá jedna oblast lingvistiky, která se zabývá ztrátou rodného jazyka. Musím se přiznat, že mě to lehce znepokojilo. Ani ne tak to, že se to zkoumá, jako to, že rodný jazyk opravdu jde ztratit.
Kdyz jsem videl v setialu, jak emigrovala cela rodina, nedovedl jsem si vubec predstavit, ze bych nekdy okolo puberty dokazal „vplout“do ciziho jszyka v podobjem pripade …Ale ono by to asi slo..Nouze naucila Dalibora housti..m
Rozhodně by to šlo. Pokud se tedy člověk dostane do cizí země ještě před pubertou, má dost významnou výhodu (je třeba dost pravděpodobné, že nebude mít cizí přízvuk). Když je to v pubertě, tak přízvuk možná mít bude, ale jazyk si pořád s největší pravděpodobností osvojí prakticky dokonale. U dospělých už je to komplikovanější a záleží na mnoha různých faktorech. Ten proces vnitřního přenastavení může každopádně postupovat opravdu významně rychleji, než jsem si původně představovala 🙂
Tohle rozpolcení se mi občas stávalo, když jsem přijela z dvouměsíčního pobytu z Polska. Záseky jsem ale mívala málokdy, hlavně díky tomu, že polština je češtině hodně podobná a co se týká jadrných nadávek a roztodivných slovíček, je stejně rozmanitá a vždycky je kam hrábnout :D.
No na jadrné nadávky musela být polština geniální! 😀 A dovedu si představit, že u podobných jazyků tenhle proces může jít ještě výrazně rychleji – akorát to vzhledem k těm podobnostem nejspíš bude míň vidět.
To je opravdu zajímavý.
Já když musím jednou za hodně dlouhou dobu mluvit anglicky, tak se přistihuju, že někdy myslím anglicky nebo že si za jízdy tramvají v duchu pro sebe bezděčně přeříkávám anglicky to, co se mi děje nebo co budu dělat, kupovat atd. To, co jindy běží v hlavě samo česky.
A to se mi stane tak asi už po týdnu, po týdnu i trochu rozvážu azačala bych schůdněji mluvit, ne pomalu a soustředěně… jenže ve valné většině případů je to právě jen týden, kdy jsem v tom cizojazyčném prostředí, ve kterém komunikuju anglicky. Většinou to netrvá déle, takže se to pak zase rychle zvrátí zpátky. Představovala jsem si, že do angličtiny bych pořádně najela až za hodně dlouho. A stejně pořád krkolomně.
U nizozemštiny je to spíš tak, že v té tramvaji za jízdy si přeříkávám v duchu, na co myslím, schválně a zcela záměrně nizozemsky. Pro pocvičení. A to je ještě krkoklomnější a okleštěnější, chudší vyjadřování, než v angličtině. Hlavně neumím dost sloves, mám dojem.
V cizích jazycích mi dělá potíže, když mluví dva lidi najednou. Nebo když se musím soustředit na nějakou činnost a do toho někdo něco říká. To potom vypnu a nevnímám ho. Nebo když poslouchám nějakou audioknihu, řekněme, a na pozadí tam hraje hudba. To mě hrozně ruší. To nesnáším. : ) V češtině mi to vůbec nevadí, ale jinak hrozně.
Ano, to je přesně ono! To, že se člověk přistihne, jak si sám pro sebe něco mrmlá v cizím jazyce, je napoprvé vlastně taky docela překvápko (pokud o to tedy neusiloval záměrně, jak o tom píšeš). Tvárnost mozku je v tomhle ohledu skoro neuvěřitelná a to, jak v mysli jazyky interagují, je pro mě fascinující. Když jsem třeba zjistila, že i u lidí, co druhý jazyk ovládají poměrně lámaně, jde pozorovat podobné efekty jako u lidí plně bilingvních (primárně zpomalení v rodném jazyce), dost mě to usadilo do židle. A to, že první známky interakce dvou jazyků v mysli se začnou projevovat už po dvaceti minutách první (!) lekce cizího jazyka, je už skoro neuvěřitelný. Jsou to sice jen malinkatý změny ve výslovnosti, na který je potřeba mít speciální, extra citlivý přístroje, ale stejně!
To je velice zajímavý náhled – to porovnání strohého vědeckého projevu a košaté češtiny, takhle mě to nikdy nenapadlo vidět.
Kdysi jsem zažila jen asi týden na AJ kempu a fakt je, že další týden po příjezdu domů jsem si věty nejdřív odříkávala v AJ a pak až překládala do češtiny. Takže po několika měsících to musí být vážně slušný nářez.
Celkem ráda poslouchám videa Čechů v zahraničí pobývajících a pokaždé si říkám, jak jsou dobří, že se jim daří si tu rodnou řeč pěkně udržet. Ale u některých už je vidět, že když odešli do zahraničí hodně mladí, tak ani některé české výrazy už neznají.
Zas aby to nevyznělo, jak nemá – i angličtina samozřejmě dovede být bohatá, poetická a emotivní, ale takového mistrovství jsem v ní ani zdaleka nedosáhla 🙂 A co se udržení rodné češtiny týče, tak záleží na opravdu mnoha faktorech od věku, kdy člověk emigroval, až po vzpomínky, které si na rodnou zemi odváží. Je třeba doloženo, že když jsou ty vzpomínky traumatické, tak jde ztráta rodného jazyka výrazně rychleji.
Jj, jasně, tak jsem to ani nebrala, že by angličtina byla výrazově chudá. Před časem jsem si jen tak ze srandy dala do překládače kousek toho Zamilovaného zahradníka a docela jsem žasla, kolik nových výrazů na mě vyskákalo (plus jsem se u toho i docela nasmála, některé formulace z toho z-kového článku byly fakt vtipně poskládané) 🙂
Spíš mě zaujalo, jak si to umí mozek odlišit a bere si to, co mu lépe vyhovuje.
Ad Češi v cizině – jj, a určitě i hraje dost roli, zda si žije taky s někým z rodné země nebo ne a jakou komunitou se obklopí.
To je ovšem moc vtipný nápad, dát zrovna takový text do překladače! Navíc ty současné překladače už jsou mnohem pokročilejší než ještě před několika lety, takže leckdy člověka překvapí skutečně pozitivně a ne jen řadou bizarních chyb 🙂 (Můj nejoblíbenější flák je „kde se vzala, tu se vzala“ přeloženo jako „where she married herself, there she married herself“.)
Hezky vystizene. Zajimalo by me, jak to maji deti z dvoujazycne rodiny – jestli je tohle vnitrni rozpolceni vysledkem „pozdniho“ bilingvismu, nebo jestli to ma utrepane na hromade od detstvi jednodussi pravidla, nez prekrikovani se o aktualni pozornost?:)
Jelikož jsem o Vánocích na tohle téma přečetla celou knížku, tak teď můžu dělat chytrou 🙂 Děti, které jsou ve dvou jazycích odmalička, mají úplně stejný zmatek. Poměrně často se ale stane, že jednotlivé jazyky začnou provozovat něco jako dělbu práce a to pak věci zjednoduší a zefektivní – když se třeba jedním jazykem mluví doma a druhým ve škole a na veřejnosti, tak to vede k tomu, že domácí jazyk se ustálí do jednodušší a konkrétněji zaměřené podoby a ten druhý zase do podoby abstraktnější a komplexnější (a pak je samozřejmě problém, když chceš v tom kuchyňském jazyce diskutovat o náboženství nebo politice). Když je jeden jazyk v menšině, začne se na úkor toho druhého ztrácet a chřadnout (to vypadá tak, že postupně odpadá složitější syntax, neobvyklá slovní zásoba, delší věty atp.). V každém případě se ale ty jazyky nějak ovlivňují a míchají a alespoň trocha zmatku je z toho vždycky.
Díky, to je zajímavý, jak mozek s tímhle „programem“ zachází:) Asi i proto bilingvní děti začínají mluvit později než jejich vrstevníci.
Rozhodně! Zpracovat dvojnásobný vstup musí být nářez 🙂 Oni i dospělí bilingvní lidi mluví trochu pomaleji než lidi, co mají jenom jeden jazyk. Prostě než se to v té hlavě utřepe a vypadne z ní to, co právě chceš, chvilku to trvá 🙂
Kdy ses vlastně začala učit anglicky?
Když mi bylo osm, tj. ve třetí třídě. Byl to tehdy kroužek velmi špatné kvality, učili nás tam například, že míč se řekne “bool”. Jak se dá udělat chyba v něčem takovém, mi dodnes není jasné 😀
Klasika 😀
Bohužel 😀
Chápu to rozpolcení v české prostředí, ale jinak – prachobyčejně tiše závidím. Mně se nikdy nestane, abych myslela nebo snad dokonce snila v angličtině. Mým dětem ano :o)
Moc tě zdravím, Marie Veroniko. Helena
Stran těch snů – poměrně nedávno jsem měla sen jiný, bylo v něm několik lidí, někteří anglofonní, jiní ne. A normálně se bavili o tom, že spolu všichni v tom snu mluví česky a je to fakt divný. Když jsem se vzbudila, opravdu hodně mě to pobavilo 🙂 A gratuluju dětem k perfektnímu zvládnutí angličtiny! 🙂
Zajímavé vyprávění, takové jsem ještě neslyšela, všichni pobyt v zahraničí okomentují slovy „na to si zvykneš“ a tím to hasne.
S angličtinou si to u sebe nedovedu představit, s němčinou možná trochu jo. Za to na slovenštinu přepínám po přečtení několika vět.
Ono se asi celkem málokdy stane, aby člověk, co vyjíždí do zahraničí, byl zároveň i lingvista, co rád píše, což považuju za dvě dost důležité podmínky pro vznik tohohle článku 🙂 Každopádně s tou slovenštinou to úplně chápu. Tam někdy vážně stačí málo!
Milá Marie Veroniko,
dlouho jsem nečetla žádné blogy, včetně toho tvého, teď se k tomu vracím. Nežiju v ČR již 12 let. Mě vlastně nejvíc překvapilo a až v praxi jsem pochopila, proč moje kamarádka žijící už léta za hranicemi, vždy vyžadovala nahrávky českých filmů. Mám to stejně, pro svou jakousi emocionální vyrovnanost, či jak to nazvat, se potřebuji obklopovat češtinou. Nebo aspoň slovenštinou (televize Joj je jediná, kterou lze bez omezení online sledovat). Psané slovo rozhodně nestačí. Takhle je to pro mě OK. Když jsem tu před lety začínala a neměla pořádný internet, o celém víkendu jsem si vždy pouštěla filmy, některé stále dokola. To mi pomohlo přežít a vplout do nového týdne.
A na svou novou kočku mluvím jenom česky, pokud není nikdo z okolí v dosahu, to pak samozřejmě musím přepnout do cizího jazyka. Často ji však oslovuji prvním pádem, což je samozřejmě chybně, a vkrádají se mi do vět i další germanismy. 🙂
Moc děkuju za tohle svědectví! A vítej zpátky v blogových vodách 🙂 To, do jaké míry je kontakt s mateřským jazykem pro člověka důležitý, se dozvídám vlastně až v posledních letech. Úplně mě třeba šokovalo, když jsem se dočetla, že v kanadských indiánských komunitách, ve kterých už míň než polovina dospělých byla schopná plynné konverzace v jejich rodné řeči, páchají adolescenti sebevraždy šestkrát častěji než v komunitách, kde rodná řeč pořád vládne. Neskutečné!